Karolinum strana 84 z 164

Dnes už klasická povídka Eduarda Basse z roku 1922 vychází nyní i v anglickém překladu. Autorkou dodnes aktuálního převodu, který se vyznačuje tvůrčím a hravým přístupem k Bassovu jazyku a zároveň věrností stylu originálu a době, v níž vznikl, je Ruby Hobling, předmluvu napsal Mark Corner. Jedno z nejslavnějších děl české prózy vypráví příběh otce Klapzuby, který ze svých jedenácti synů vychová fenomenální fotbalový tým. Můžeme jej číst jako oslavu ducha fair play, houževnatosti a sportovního nadšení i jako dobově aktuální hříčku, lehce ironizující opojení českou kopanou. Anglické vydání navazuje na českou verzi v grafickém provedení Zdeňka Zieglera a s poutavými barevnými ilustracemi Jiřího Gruse, která získala v roce 2008 na 18. Podzimním knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě ocenění za Nejkrásnější knihu v oblasti beletrie.

V roce 1921, několik měsíců předtím, než Jaroslav Hašek začal psát Osudy dobrého vojáka Švejka, popisuje v cyklu Velitelem města Bugulmy své životní zkušenosti s revolučním Ruskem. Obdobným způsobem, jakým se ve svých povídkách vysmíval předválečné C. a K. monarchii, zachycuje bývalý rudý komisař Hašek bolševickou revoluci. Před čtenářem se tak odehrává úsměvný příběh, v němž, v zapomenutém tatarském městečku Bugulma, vystupuje sovětský velitel tverského revolučního pluku, opilec Jerochymov a velitel města tovaryš Gašek. Skrze humor a nadsázku Hašek ukazuje jednak fanatismus revoluční doby, kdy v nešťastném roce 1918 se náhle vše "vymklo z kloubů", a jednak hloupost či prostou lidskou nejistotu nových vládců. Autobiografcký cyklus Velitelem města Bugulmy je dále doplněn o další Haškovy povídky z té doby.

Soubor Rukověť pábitelského učně obsahuje povídkovou tvorbu Bohumila Hrabala ze 70. let 20. století. Vesměs jde o texty psané v Kersku a Kerskem inspirované. Část povídek vyšla na jaře 1978 v nakladatelství Československý spisovatel pod názvem Slavnosti sněženek, stejný titul měl i pozdější film Jiřího Menzela (1983), kde Hrabal spolupracoval na scénáři. Kniha pak několikrát vyšla a dále vychází v redakční úpravě 1. vydání. V tomto našem souboru obnovujeme původní autorův záměr, v 70. letech cenzurovaný. Vracíme tehdy vynechané povídky a přidáváme prózu Družička. Textovým východiskem je 8. svazek Sebraných spisů Bohumila Hrabala (Pražská imaginace, 1993), odkud také přebíráme název.

Kniha Rétorika v evropské kultuře i ve světě vymezuje postavení rétoriky v systému kultury a vzdělanosti od starověku po dnešek. Zkoumá pokles jejího významu v období racionalismu a osvícenství, uvádí příčiny, v jejichž důsledku byly rétorice (redukované na soustavu řečnických triků) přisuzovány negativní konotace, a vysvětluje, proč si rétorika ve 20. století dokázala své pozice znovu vydobýt. Dokládá, že prestiž rétoriky prudce klesá, když je redukována na recept k rafinovanému klamání publika, a naopak stoupá, když se chápe jako vědecká disciplína, která se vydává napříč humanitními obory – filozofií, logikou, sémiotikou, literární vědou, lingvistikou, naukou o médiích apod. V tomto pojetí rétorika usiluje o všestranné poznávání a kultivování řečového projevu, mluveného i psaného, a to nejen jeho produkce, ale i recepce a interpretace. V takové renesanci zájmu se rétorika jeví ne jako pouhý návod k řečové dovednosti, ale jako komplexní teoretický obor zkoumající chování člověka ve společenské komunikaci. Kapitoly 1–9 charakterizují vývoj rétoriky od jejích řeckých, helénistických a římských počátků k rétorice v kontextu křesťanské kultury středověku, dále k období humanismu, osvícenství, baroka; závěrečné kapitoly se pak věnují rétorice v 18., 19, a 20. století. Přitom se uplatňuje zřetel geografický, zahrnující dějiny rétoriky ve Francii, Španělsku, Itálii, Německu, Anglii, Skotsku, Polsku, v Rusku, v Čechách, na Moravě a na Slovensku, od 19. století pak i ve Spojených státech. Poslední, 10. kapitola předkládá odpověď na otázku, zdali se odpovídající systémy rétorických poznatků utvářely i za hranicemi středomořské antiky. Na vybraných příkladech teoretických prací o „umění řeči“ pocházejících z území Indie, Blízkého východu, Číny, Koreje a Japonska se ukazuje, že každé jazykové společenství si vytváří svou vlastní představu, teorii a praxi přesvědčivého a sugestivního řečového vystupování. Mnohdy se takové poznatky spíš než na návody k stylizaci a přednesu mluvených projevů soustřeďují na analýzu písemných památek, v nichž lze nalézt jak specifické kategoriální prostředky dané kultury (tak je tomu např. u komentářů k staroindickým védským textům), tak tropy a figury charakteristické pro rétoriku řeckou a římskou, např. u hebrejských a aramejských textů Starého zákona.

Pro matematiku dvacátého století je příznačné, že její hlavní proud nekonečno zkoumající a zároveň aplikující, byť v bizarních ideálních světech, je založen na klasické Cantorově teorii nekonečných množin. Ta sama se pak opírá o problematický předpoklad existence množiny všech přirozených čísel, jehož jediné – a to navíc teologické – odůvodnění bývá zamlčováno a vytlačováno do kolektivního nevědomí. I když autor uvádí některá důrazná varování znamenitých matematiků před nebezpečími skrytými v současné infinitní matematice, není jím budovaná nová infinitní matematika jen pouhou negací současných názorů a předpokladů. Naopak, ta infinitní matematika, do níž předběžným úvodem je tento spisek, je vedena opatrnou snahou o nová překračování obzoru ohraničujícího antický geometrický svět.

Kniha navazuje na současný badatelský zájem o kulturu oblasti východního Středomoří v poantickém a byzantském období. Zároveň vyplňuje mezeru v bádání o pozdně antickém divadle. Dosud většinou opomíjený text řeckého rétora Chorikia z Gazy (6. stol. po Kr.), známý pod latinským názvem Apologia mimorum, dlouho unikal pozornosti odborné veřejnosti. Chorikiovu apologii autorka přeložila, okomentovala a zasadila do historických souvislostí přelomové doby konce východořímské říše, v níž si divadlo – pod tímto slovem je třeba vidět především mimos, nejstarší a nejvytrvalejší antický divadelní žánr – stále udržovalo jakési postavení, které v západořímské říši již dávno ztratilo. Postupný přesun mimu z divadel mezi dobové podívané (hrál se např. jako mezihra při jezdeckých zápasech) svědčí o proměně nazírání na divadlo a jeho ústupu z kulturního života. Práce vedle Chorikiova svědectví zpracovává celkový vývoj mimu, jeho postavení mezi ostatními divadelními žánry a postavení herců v byzantské společnosti.

Základním cílem publikace je nabídnout velkému počtu zahraničních studentů medicíny na českých vysokých školách učebnici kardiovaskulární chirurgie v anglickém jazyce, a to v rozsahu, který jim umožní bez problémů splnit požadavky náročné státní zkoušky z chirurgie. Text však vychází vstříc i těm studentům, kteří mají zájem o hlubší znalosti; jeho zvládnutí je ve své podstatě dostačujícím základem i pro teoretickou část speciální atestace z oboru cévní a srdeční chirurgie. Publikace je přínosná i pro české a slovenské studenty, protože jim umožní osvojit si řadu odborných vyjádření v jazyce, který je v současné době nezbytnou součástí každé vysokoškolské kvalifikace. Ve srovnání s řadou většinou velmi rozsáhlých zahraničních učebnic je publikace z tohoto hlediska velmi úsporná při zachování vysoké odborné úrovně.

Monografie se zabývá povahou výchovy jako specifického lidského jednání. Z hermeneutických pozic zkoumá ontologická východiska výchovného vztahu jako vztahu ke světu, ke společenství a k sobě samému. Ukazuje kontexty, z nichž se výchova rodí, a podmínky, v nichž je možno ji rozvinout (solidarita generací, pedagogický étos, svoboda člověka, rozvoj lidské přirozenosti, specifická povaha lidské starosti a péče, vztah k druhému, setkání). Autorky sledují nutné proměny výchovného vztahu a vymezují základní rozdíly mezi výchovou a činnostmi, které sice také ovlivňují a formují osobnost člověka, ale s dobrou výchovou nemají nic společného (vedení, školení, výcvik, drezura, manipulace, ovlivňování). Promýšlejí výchovu jakožto jednání, jehož smyslem je zachovat kontinuitu (lidského rodu, kultury, hodnot), které však zároveň umožňuje diskontinuitu (tedy potenciálně nový počátek). V neposlední řadě zkoumají problematiku výchovy a vzdělávání v diferentním světě a poukazují na podstatné souvislosti výchovy a vzdělávání se smysluplným spolubytím.

Monografie předkládá komplexní obraz současné gerontologie. Obsahem publikace jsou ukázky vybraných gerontologických přístupů a otázek aktuálních v České republice. Mnohé kapitoly jsou podloženy vlastním bádáním autorů, kniha tak přenáší poznatky získané výzkumem do praxe a teorie oboru bez velké prodlevy. Autoři nově reflektují tradiční témata a doplňují je o nové oblasti zájmu, jako je například environmentální gerontologie, kineziologie, výpočetní technika, uzpůsobení moderních technologií potřebám seniorů, neuropsychologická diagnostika. Publikace umožňuje vzájemnou komunikaci mezi jednotlivými disciplínami oboru, poskytuje prostor pro osvětlení specifického pohledu jednotlivých subdisciplín na společné téma a zprostředkovává vysvětlení komplexních fenoménů vázaných na stárnutí člověka v současné společnosti. Kniha přivádí studenta i zájemce z řad odborné veřejnosti k různým podoborům gerontologie a pomáhá získat přehled o jejich dynamickém rozvoji v oblasti výzkumu i praxe.

Během posledních tří desetiletí jsme svědky toho, že se problematika paměti stává jedním z dominantních témat sociálních a humanitních věd. Někteří autoři dokonce v této souvislosti hovoří o novém paradigmatu. Teoretických koncepcí, které se vážou na téma paměti, je dnes relativně mnoho, vzájemně se proplétají a ovlivňují ve svém vývoji. Vzniká tak situace, která není úplně přehledná, ba dokonce připomíná jakýsi koncepční labyrint. Předložená kniha si klade za cíl seznámit českého čtenáře se základními přístupy k dané tematice, a tím cestu oním pomyslným labyrintem zpřehlednit. Zároveň se snaží nastínit některé nové přístupy a možnosti, které se mohou stát podnětem a inspirací pro danou badatelskou oblast. Předpokládáme, že tato kolektivní monografie bude sloužit nejen odborníkům a studentům, ale i širšímu okruhu zájemců.

Učební text Stručná anatomie člověka je výsledkem snahy autorů připravit stručnou učebnici velmi náročného oboru, která by poskytla základní orientaci a úvod do studia anatomie začínajícím studentům medicíny, ale zároveň podala znalosti anatomie potřebné pro bakalářské studium a ve zdravotnické praxi. Základní informace obsažené v textu jsou doplněny 120 originálními schematickými obrázky, které přehledně znázorňují nejdůležitější anatomické struktury a jejich vztahy. Doprovodné tabulky uvádějí přehledy a podrobnější údaje, které by měly sloužit k doplnění znalostí a pomoci při opakování látky. Systematicky pojaté kapitoly anatomie člověka jsou doplněny stručnými fyziologickými a klinickými poznámkami. Učebnice je určena nejen studentům zdravotnických bakalářských studií, ale také studentům lékařských fakult jako úvod do studia anatomie.

Miroslav Červenka (1932-2005) patřil k nejvýraznějším osobnostem české literární vědy druhé poloviny 20. století. Vynikl v oboru teorie literatury, historické poetiky, ale uplatnil se i jako editor a komentátor, osobitý kritik i básník. Jeho poslední, posmrtně vydaná kniha Kapitoly o českém verši shrnuje autorův celoživotní výzkum českého verše. První část se zabývá obecnými principy a v návaznosti i polemice vůči dosavadním koncepcím (včetně Romana Jakobsona a Červenkova učitele Jana Mukařovského) formuluje nově některé podstatné rysy českého verše. Druhou část tvoří průvodce základními metry novočeské poezie, od počátku obrození až do poloviny 20. století. Knihu, která vznikla na základě rozsáhlého excepčního materiálu a na které Miroslav Červenka pracoval do posledních dnů svého života, připravili k vydání Květa Sgallová a Jiří Holý.

Římské lampy byly charakteristickou formou vnitřního osvětlení. Díky reliéfním dekoracím se staly přitažlivými exponáty drobného umění v moderních sbírkách. V antickém světe však znamenaly mnohem víc — s distribuční sítí klenoucí se přes tři kontinenty, vyráběny zástupem výrobců pod řadou značek, s náboženským významem při uctívaní božstev a při posmrtném ritu i jako symbol vzdělání a studia nám umožňují objevovat antickou ekonomiku, kulturu, organizaci řemesla a běžný život v římských provinciích. Publikace obsahuje rozsáhlý soupis 210 antických lamp z římského tábora Gerulata a přilehlého civilního osídlení. Lampy byly získány během archeologických výzkumů od roku 1961 až po dnešek v prostorech domů, pohřebišť, vojenských stavení a v opevnění římské tvrze na dunajském limitu, pocházejí z časového rozpětí od r. 80 do r. 350 po Kristu. Poprvé jsou nyní publikovány v jediném celku, barevně a s detailní analýzou typů, výrobních značek a ikonografie.

Jan Opolsky has long been considered to be little more than an epigon of the Czech Decadence. By detailed analysis of his prose, this book aims to show that Opolsky is a master of sustained narrative irony and an accomplished writer in his own right. Introduction brings an overview of Czech Decadent/Symbolist literature and art in an European perspective. The first monograph evaluates archival sources, private correspondence with other literary figures and includes classified bibliography of Opolsky.

Druhé vydání knihy, která komplexně představuje práci nejstarších gramatiků českého jazyka v 16. a 17. století na pozadí tradic, které formovaly jejich myšlení. První kapitola sleduje vznik gramatografie v rámci starověké filologie. Kapitola druhá se postupně zabývá autory jednotlivých mluvnic (jsou to autoři mluvnice náměšťské, Jan Blahoslav, Matouš Benešovský-Philonomus, Vavřinec Benedikt Nudožerský, Jan Drachovský, Matěj Václav Štajer, Jiří Konstanc a anonymní autor mluvničky Prima principia). Třetí kapitola podrobuje jejich dílo analytickým sondám. Poslední kapitola vyzvedává jako syntézu předcházejících gramatik Čechořečnost Václava Jana Rosy. Exkurzy odbočují k postavám Jana Caramuela z Lobkovic a Matouše Benešovského.

Publikace ukazuje, že environmentální problémy mají nejen stránku čistě přírodovědnou, ale obsahují zpravidla i pohled technický, ekonomický a společenskovědní, přinášející otázky sociálně-právní, edukativní, etické apod. propojování těchto pohledů představuje největší výzvu a zároveň největší příležitost environmentálního výzkumu. Jednotlivé kapitoly přinášejí shrnutí hlavních směrů environmentálního výzkumu, který se provádí na Univerzitě Karlově, a zároveň naznačují zaměření environmentálního výzkumu v celé České republice.