Karolinum strana 77 z 185

Publikace přináší nový pohled na dějiny lidstva, vzestup velkých civilizací a příčiny jejich pádu. Upozorňuje na to, jak zásadním se stalo vyčerpání dostupných přírodních zdrojů při zhroucení velkých kultur v historii lidstva, a popisuje vliv životního prostředí na naše dějiny během posledních 10 000 let. Svůj výklad začíná na Velikonočním ostrově, který slouží jako odstrašující příklad neschopnosti lidské společnosti zastavit ničení přírodních zdrojů. Naše globální společnost v současnosti těží nesrovnatelně rozsáhlejší zdroje – budeme schopni překonat překážky, které vedly k zániku předchozích civilizací? Clive Ponting nenavrhuje řešení, ale poskytuje rozsáhlý a střízlivý pohled na historii lidstva a jeho vztah k životnímu prostředí.

Jedna z nejúspěšnějších českých beletristických knih šedesátých let minulého století, Bubáci pro všední den Karla Michala, se proslavila originální satirou namířenou na každodenní realitu v komunistickém Československu 50. a 60. let. Povídky plné groteskního humoru, často až absurdního vyznění, spojuje motiv setkání na hranici zdání a skutečnosti, který dohromady svádí obyčejné lidi (účetního, důstojníka, redaktora, dlaždiče, kastelána) s neobvyklými zjevy (prstýnkem proměňujícím člověka v medvěda, plivníkem, vikýřníkem, pidimužíkem-zabíječem lidí, mluvící mrtvou kočkou), aby na konfrontaci jejich jednání, myšlení či prosté řeči ukázal charakter podivné doby - prázdné, absurdní, až neskutečné. Kniha vychází poprvé v anglickém překladu a s doslovem Davida Shorta, ilustrovala ji Dagmar Hamsíková.

Cílem práce je podat přehled perifrastických konstrukcí s významem fázovosti v současné evropské portugalštině. Při jejich klasifikaci jsme vycházeli z modelu vytvořeného pro španělštinu Bohumilem Zavadilem, jenž navazuje na koncepci E. Coseria a Nelsona Cartageny. Opisné vazby dělíme podle povahovědějového významu do tří základních skupin: na perifráze s významem ingresivním, durativním a terminativním. Celkem jsme vyhledali a podle významu zařadili 60 různých slovesných perifrází. Pro určení významu celé konstrukce ve třeba posuzovat širší kontext, neboť některé perifráze mohou mít více významů.

Publikace mapuje významné teoretické trendy, jež ovlivňují charakter sociologie na počátku 21. století. Je určena studentům, kteří mají tuto problematiku ve svých studijních osnovách, i všem ostatním zájemcům z řad odborné i širší veřejnosti. Jednotlivé kapitoly referují o klíčových postavách soudobé sociologie, jakými jsou Immanuel Wallerstein, Zygmunt Bauman, Alvin Toffler, Niklas Luhmann, Richard Münch, Anthony Giddens, Manuel Castells, Ulrich Beck, Axel Honneth, Nancy Fraser, Amitai Etzioni. Teorie těchto autorů významným způsobem zasahují do aktuálních diskusí o povaze soudobého světa a mají často - nikoli však ve všech případech - i určité politické konotace.

Analyticko-srovnávací studie Školní vzdělávání ve Francii je sedmou publikací řady Školní vzdělávání v zahraničí. Studie zachovává obdobnou strukturu jako dřívější publikace v řadě, metodologicky se však kromě studia odborné literatury opírá také o vlastní empirická data autorů sebraná prostřednictvím pozorování ve školních třídách či rozhovorů s různými aktéry vzdělávacího systému (učiteli, řediteli, inspektory…). Důraz je kladen na hlavní problémové okruhy školního vzdělávání. Čeští autoři poskytují pohled na francouzský vzdělávací systém „zvenku“ (kapitoly zabývající se vzdělávací politikou, charakteristikou vzdělávacího systému, profesí učitele, kurikulem, evaluací, spravedlivostí ve vzdělávání, jazykovým vzděláváním a specifiky vzdělávání v zámořských teritoriích), pohled „zevnitř“ pak zprostředkovává renomovaný francouzský výzkumník a sociolog vzdělávání Jean-Yves Rochex, který se v poslední kapitole zaměřuje na vývoj a současný stav vzdělanostních nerovností ve Francii. Publikace představuje příspěvek k literatuře z oblasti srovnávací pedagogiky přinášející systematicky utříděné poznatky o zemi, jejíž specifika a problémy vzdělávání nejsou českým čtenářům příliš známá. Je určena výzkumníkům a odborníkům v oblasti vzdělávání, vyučujícím i studentům pedagogických fakult a dalších fakult připravujících učitele, zástupcům Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky i dalším pracovníkům působícím ve státní správě zabývajícím se vzděláváním.

V této monografii je formulována a řešena základní teoretická otázka informační vědy, kterou je struktura informačního univerza. Tato struktura je prezentována formou konceptuálního modelu a vytváří nadstavbu standardní struktury univerza bibliografického. Autoři používají konceptuální modelování jako základní analytickou metodu a následně ji aplikují na další oblasti, jako je výzkumné univerzum či oblast specializovaných knihoven. Zvláštní kapitola je věnována vztahu konceptuálních modelů a problematiky sémantického zobrazení.

Publikace navazuje na úspěšné Bohemistické miniatury (Karolinum, 2013). Skládá se ze dvou částí. První obsahuje 46 menších jazykových sloupků, které se zabývají málo zpracovanými nebo doposud nezpracovanými jevy současné češtiny z pohledu pravopisného, morfologického nebo lexikálního. V části druhé se pojednává o vybraných gramatických kategoriích a jevech (pád, mluvnické číslo) i o dalších otázkách (čeština v zahraničí, obecná čeština ve výuce cizinců aj.). Každá kapitola je prezentována se vstupním i závěrečným komentářem, v němž se popisují okolnosti jejího vzniku, naznačují další možnosti zpracování příslušného tématu apod. Popularizačně koncipovaná knížka je určena zájemcům, kteří se zajímají o češtinu jako jazyk mateřský, druhý i cizí.

Antologie textů českých literárních vědců představuje fenomén samizdatu a jeho historické proměny. Předmětem jednotlivých kapitol jsou zejména definice samotného termínu samizdat a rozsáhlá polemika o pojem ineditní literatura. Autoři studií dále věnují pozornost vzniku, vývoji a charakteristice různých samizdatových edic; samostatné kapitoly jsou věnovány undergroundové produkci a cenzuře. Jedna z kapitol se zabývá vztahem domácí samizdatové produkce a exilové literatury. V závěrečných kapitolách přítomné publikace je samizdat pojednán nejenom v českém, ale i v mezinárodním kontextu, zejména polském a ruském. Kniha Samizdat Past & Present je reprezentativní publikací představující různorodé podoby samizdatu a má ambici stát se základní příručkou k dané problematice. Vychází v koediční spolupráci s Ústavem pro českou literaturu AV ČR jako první svazek edice Czech Literature Studies.

Psychopedie je interdisciplinární obor zabývající se problematikou rozvoje, výchovy a vzdělávání osob s mentálním postižením. Publikace Marie Černé a kolektivu poprvé ve vědecké literatuře přináší systematické zpracování této disciplíny. Nejprve shrnuje historii české psychopedie od jejích počátků až po založení speciální pedagogiky jako univerzitního oboru. V dalších kapitolách pojednává o člověku s mentální retardací v obecné rovině, přibližuje současné poznatky o pojetí fenoménu mentální retardace včetně terminologie, definic, konstruktů, modelů a etiologie a otázky lidských práv postižených osob. Samostatná kapitola je věnována psychopedické diagnostice. Závěrečné tři části charakterizují problematiku v jednotlivých časových periodách lidského života, tj. v raném a předškolním věku, ve školním věku a v období adolescence, dospělosti a stáří. Odborná část práce je uvedena úryvky z deníkových zápisů mentálně postižené spoluautorky, každou kapitolu doplňuje soupis literatury a náměty k prohloubenému studiu.

Tato monografie analyzuje vývoj euro-středomořské politiky od roku 2006 do současnosti. Je tedy podrobně analyzována nejnovější instituce Unie pro Středomoří, Evropská politika sousedství, změna institucionálního nastavení evropské zahraniční politiky přijetím Lisabonské smlouvy a nakonec reakce Evropské unie na Arabské jaro i na současnou ekonomickou krizi, jejíž dopad na vnější vztahy je značný. Na základě teoretického vymezení, kdy se na jedné straně Evropská unie profiluje jako normativní aktér (podle konstruktivistických přístupů) a na druhé straně sleduje své realistické zájmy, tato práce dochází k závěru, že toto dilema mezi normativní rétorikou a realistickým sledováním zájmů vede k neefektivní a nedůvěryhodné zahraniční politice Evropské unie ve Středomoří. Následně jsou analyzovány a srovnány přístupy Francie a Španělska (jejíchž zájmy jsou definovány ve Středomoří), kterými se podílí na tvorbě a provádění zahraniční politiky EU v tomto regionu. Aplikováním konceptu evropeizace se pak dochází k poznatku, že i přes stejně definované zájmy jsou ve vztahu k evropské úrovni používány různé strategie, které pak mohou členskému státu (v tomto případě Španělsku vedle mocné Francie) zajistit vliv v evropských institucích. PhDr. Kateřina Bocianová, Ph.D., vystudovala politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Současně absolvovala Diplomatickou akademii na španělském Ministerstvu zahraničních věcí a spolupráce v Madridu. Během svého doktorského výzkumu působila i na Ministerstvu zahraničních věcí Francie v Paříži a dále v řadě evropských institucí (Evropský parlament, Evropská komise). Od roku 2014 pracuje na Ministerstvu zahraničních věcí ČR a od září 2015 působí na Velvyslanectví České republiky v Madridu. Její specializací je proces evropské integrace a zahraniční a bezpečnostní politika EU se zaměřením na její jižní dimenzi.

Konec druhé světové války je často vnímán jako ukončení násilí, počátek míru a návrat k normalitě. Avšak monografie Návraty. Poválečná rekonstrukce židovských komunit v zemích středovýchodní, jihovýchodní a východní Evropy ukazuje, že takový obraz je do značné míry zjednodušující. Kniha zkoumá nejen samotnou cestu přeživších holocaust zpět, ale především mnohost a různorodost toho, jak jejich fyzický a mentální návrat ovlivnil je samotné a jejich okolí. Kam se vlastně vracejí? Kdo na ně čeká? A jak společnost jejich návrat přijímá? Čtenář záhy pozná, že autobiografické příběhy přeživších, kteří prožili rasovou perzekuci během druhé světové války v úkrytech, koncentračních a vyhlazovacích táborech, v odboji nebo pod falešnou nežidovskou identitou, dávají návratu, tedy klíčovému pojmu této knihy, jinou a v mnoha případech hořkou příchuť. Kniha za pomoci více než stovky rozhovorů v sedmnácti jazycích vykresluje poválečnou realitu plastickým způsobem. Přeživší sice okamžik osvobození sami vnímali jako „konec příběhu“ války a perzekuce, jak ale tato monografie dokládá, osvobozením jejich příběh zdaleka neskončil. Kolektivní práce pod vedením Kateřiny Králové a Hany Kubátové je unikátní publikací, která vznikla jako společné dílo s účastí mladých badatelů Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Je odrazem dlouhodobé a citlivé práce se studenty a jejím cílem je problematizovat stále poměrně opomíjenou, avšak pořád traumatizující poválečnou dobu.

V souborné knize Jazyk a slovník se představuje výbor menších studií z autorova padesátiletého přemýšlení o jazyce, českém i řadě dalších, z okruhů tematicky základních i opomíjených, především však stojících mimo tradiční čistě gramatické pohledy. Pozornost je zaměřena zvláště na oblasti klasické lingvistiky a v intencích "pražského" myšlení také na otázky nepříliš často řešeného pojmenování v rámci široce pojatého lexikonu. Důstojné místo zaujímá připomenutí klasiků moderní lingvistiky, především strukturalistické, jak je rozpracovávala už předválečná Pražská škola, jež zásadně ovlivnila vývoj domácí i světové lingvistiky v řadě pojmů a postupů, které přinesla. Uvádějí se tu i největší osobnosti jejích dějin – otec moderní lingvistiky Ferdinand de Saussure či z "domácích" pozoruhodný obecný lingvista a typolog Vladimír Skalička. Konečně tu hrají svou nezastupitelnou roli také některé základní a zcela samozřejmé pojmy a vztahy oné doby, bez nichž se dnes už neobejdeme, jako synchronie–diachronie, funkce, opozice, paradigmatika–syntagmatika či centrum–periferie. Jistou syntézu dobového učení představuje i obsáhlá typologická studie germánských jazyků. Slovník se ve výboru prezentuje v oblasti zdánlivě okrajové, leč mimořádného významu, jíž je rozpracování Mathesiova jazykového pojmenování – zde zejména v typologickém a srovnávacím pohledu, ale i v poznámkách o jeho roli v jazyce mluveném ve vymezení proti jazyku psanému, stejně jako v možné opozici k syntaxi. Zásadní je ovšem metoda rozboru jak detailně a modelově na bázi korpusových dat, tak i zcela obecně v syntéze tvořící základ lexikografického metajazyka při jeho výkladu, anebo třeba v pokusu představit sémantický systém českých slovesných předpon. Stejně zásadní a nové tu jsou i příspěvky o sémiotické stránce a aspektech slovníku a lexémů, jejichž znaková podoba se v prvních krocích systematizuje, anebo zásadní poznatky zachycující typologii a zákonitosti lexikální syntagmatiky, zvláště kolokací, donedávna zcela nepoznané. Výbor doplňují příspěvky rámující jazyk a jeho užívání sociolingvisticky, především v kritických poznámkách k českému preskriptivismu, proti němuž stojí funkčně nesešněrovaný mluvený jazyk, zvláště obecná čeština, a to i v širším rámci úvah o jazycích Evropy či pokusech o umělý jazyk.

Monografie Mileny Lenderové zachycuje postavení žen, zvláště ze středního městského stavu, v českých zemích v „dlouhém“ 19. století. Přihlíží k vývoji střední a zčásti západní Evropy; využívá pramenných podkladů, opírá se o osobní deníky, korespondenci, memoáry, ženský tisk a autentickou odbornou literaturu lékařskou, filozofickou, pedagogickou, právnickou. Vychází i z dobových feministických textů a obrazových materiálů. Primárním cílem bylo sledovat běh života ženy v jeho cyklech – dětství, dospívání, manželství, mateřství – a závazného modelu feminity pěstovaného zejména ve středních společenských vrstvách. Pozornost je věnována postavení ženy v domácnosti, její hygieně a oblékání, ale také dívčímu vzdělávání včetně úsilí o získání přístupu k středoškolskému (1870 vznikl státní dívčí učitelský ústav, 1890 soukromé dívčí gymnázium Minerva) a univerzitnímu vzdělání (nejdříve se dívkám otevřela filozofická, pak lékařská fakulta pražské univerzity) a průniku žen na pracovní trh; obojí je fenoménem až samého sklonku století. Samostatná kapitola připomíná vztah žen k umění – náleží spisovatelkám, malířkám a divadelním umělkyním. Po celé 19. století usilovaly první feministky (Karolina Světlá, Žofie Podlipská, Eliška Krásnohorská, Teréza Nováková a další) o právo žen na slušné zacházení, soukromí, vzdělání, vlastní profesi, ekonomickou nezávislost. To vše jim doposud většina mužů upírala, zesměšňovala novinářky, spisovatelky a obecně ženy, které ženskou emancipaci prosazovaly. Někteří muži – například Vojtěch Náprstek či T. G. Masaryk – jejich snahy naopak podporovali. Drtivá většina žen ovšem považovala za smysl života uzavřít manželství, pečovat o domácnost, manžela a děti; úsilí prvních feministek a jejich zastánců příliš nechápaly a nesouhlasily s ním. Vzdělaných žen a žen materiálně nezávislých však zvolna přibývalo: samostatných živnostnic i učitelek, úřednic, vychovatelek, ba i prvních lékařek, malířek, spisovatelek, novinářek... Zpočátku často rezignovaly na mateřství; lékařky zůstávaly svobodné dobrovolně, pro učitelky v Rakousku-Uhersku vyplýval takovýto celibát ze zákona. Zrušilo ho až Národní shromáždění mladé Československé republiky v roce 1919. Totéž Národní shromáždění pak dalo ženám rovnost a ničím nezpochybnitelné volební právo.

Učební text Psycholog ve zdravotnictví je určen posluchačům stejnojmenného kurzu, akreditovaného Ministerstvem zdravotnictví ČR. Úspěšné zakončení tohoto kurzu umožňuje posluchačům jednooborového studia psychologie završit proces získávání odborné způsobilosti k výkonu povolání psychologa ve zdravotnictví, kterou mohou získat absolvováním akreditovaného magisterského jednooborového studijního oboru psychologie. Publikace je výsledkem spolupráce desetičlenného autorského týmu lékařů a psychologů a přináší souhrn informací o možnostech vymezení a pojetí zdraví a jeho determinant, o organizaci a řízení zdravotní péče, o úloze a významu zdravotní politiky a představuje hlavní vývojové trendy zdravotního stavu české populace včetně srovnání těchto trendů na úrovni mezinárodní. Další část publikace shrnuje zásady, postupy a praktická doporučení při poskytování první pomoci a zajišťování zdravotní péče v mimořádných a krizových situacích. Pozornost je také věnována požadavkům kladeným na obsah a zásady vedení zdravotnické dokumentace. V publikaci lze též nalézt přehled hlavních právních norem relevantních pro zdravotnictví. Další významnou částí publikace je představení základů farmakologie, jež seznámí psychology s účinky léčivých látek a léčivých přípravků na lidský organismus včetně otázek lékových interakcí, klasifikace léčiv a možných nežádoucích účinků. Další pasáž publikace je věnována možnostem psychologického ovlivnění zdravotního stavu, představuje východiska a hlavní koncepce změn chování souvisejícího se zdravím, podává výklad principů podpory a ochrany zdraví a uvádí též problematiku postupů založených na důkazech (evidence-based). Důraz je kladen i na etické otázky psychologické práce ve zdravotnictví, které představují počátky a rozvoj etických úvah v psychologii. Publikace přináší přehled etických kodexů, uvádí Etický kodex Českomoravské psychologické společnosti (ČMPS) a Metakodex psychologické etiky Evropské federace psychologických asociací (EFPA). V závěru se pozornost autorů obrací k vymezení podmínek, průběhu a výsledků zdravotnické praxe, jejíž absolvování je součástí kurzu Psycholog ve zdravotnictví.

Monografie shrnuje základní poznatky o metabolismu cizorodých látek v organismu. Popisuje metabolické přeměny léčiv a jiných xenobiotik, hlavní biotransformační enzymy a transportní systémy, které se metabolismu xenobiotik účastní, a faktory, které tento metabolismus ovlivňují. Publikace je primárně koncipována jako studijní materiál pro studenty Farmaceutické fakulty Univerzity Karlovy, avšak může být dobrým zdrojem základních informací také pro studenty a pracovníky z jiných medicínsko-biologických oborů. Druhé, upravené a rozšířené vydání

Kniha anglisty a překladatele Petra Onufera pojednává o tom, jakým způsobem se utváří kánon anglofonních literatur v českém kontextu. Vychází přitom z konceptu trojjediné literatury, v jehož rámci pro poezii a prózu platí tytéž zákonitosti jako pro literární kritiku: ta tu není vnímána jako služebný žánr, nýbrž jako svébytný literární druh, který zasluhuje stejnou pozornost jako tzv. „tvůrčí psaní“. Literární kánon Onufer nechápe jako cíl, k němuž by se myšlení o literatuře mělo upínat, nýbrž jako vodítko, pomocný nástroj, který naopak podněcuje k dalšímu studiu a neustále vyzývá k zpochybňování a revizi sebe sama. V jednotlivých částech věnovaných obecným předpokladům kánonu, anglofonní literární kritice, americké próze a americké poezii v českém kontextu pak autor ukazuje, jaké rysy pojednávaných děl lze vnímat jako kanonické, jakým způsobem se daná díla v kánonu vlastně ocitají a jak na něj působí. Korektivem je mu zde vlastní překladatelská praxe: většinu anglických a amerických autorů, o nichž píše (jako např. Joseph Conrad, T. S. Eliot, William Faulkner, Jack Kerouac, Don DeLillo, Michael Chabon, Richard Wilbur, Leslie Fiedler či Terry Eagleton), měl možnost poznat jako překladatel. Rozličné poznatky o výstavbě jejich textů, jež při tom nashromáždil, zapojuje do svého výkladu a spojuje je s teoretickými východisky svých interpretací, v souladu s ryze praktickou orientací celé práce – a v souladu s praktickou podstatou samotného literárního kánonu.