Karolinum strana 87 z 185

Granadský emirát po celou svou existenci sváděl boj o přežití s okolními křesťanskými královstvími a muslimskými říšemi. V 15. století v něm převzalo moc na úkor panovníků několik velkých rodin a jejich členové vedli téměř neustále boj o moc v emirátu. Právě těmto granadským rodinám a jejich podstatnému přispění k zániku poslední říše muslimského Španělska se věnuje kniha Josefa Ženky. Autor se snaží na základě analýzy jednotlivých rodin a událostí 15. století dokázat, že ani Granada nebyla výjimkou v arabsko-islámském světě a elitám se před zánikem emirátu podařilo granadské emíry odstavit od faktické moci. Knihu doplňují genealogické stromy a soupisy panovníků a prvních ministrů.

Kniha Rétorika v evropské kultuře i ve světě vymezuje postavení rétoriky v systému kultury a vzdělanosti od starověku po dnešek. Zkoumá pokles jejího významu v období racionalismu a osvícenství, uvádí příčiny, v jejichž důsledku byly rétorice (redukované na soustavu řečnických triků) přisuzovány negativní konotace, a vysvětluje, proč si rétorika ve 20. století dokázala své pozice znovu vydobýt. Dokládá, že prestiž rétoriky prudce klesá, když je redukována na recept k rafinovanému klamání publika, a naopak stoupá, když se chápe jako vědecká disciplína, která se vydává napříč humanitními obory – filozofií, logikou, sémiotikou, literární vědou, lingvistikou, naukou o médiích apod. V tomto pojetí rétorika usiluje o všestranné poznávání a kultivování řečového projevu, mluveného i psaného, a to nejen jeho produkce, ale i recepce a interpretace. V takové renesanci zájmu se rétorika jeví ne jako pouhý návod k řečové dovednosti, ale jako komplexní teoretický obor zkoumající chování člověka ve společenské komunikaci. Kapitoly 1–9 charakterizují vývoj rétoriky od jejích řeckých, helénistických a římských počátků k rétorice v kontextu křesťanské kultury středověku, dále k období humanismu, osvícenství, baroka; závěrečné kapitoly se pak věnují rétorice v 18., 19, a 20. století. Přitom se uplatňuje zřetel geografický, zahrnující dějiny rétoriky ve Francii, Španělsku, Itálii, Německu, Anglii, Skotsku, Polsku, v Rusku, v Čechách, na Moravě a na Slovensku, od 19. století pak i ve Spojených státech. Poslední, 10. kapitola předkládá odpověď na otázku, zdali se odpovídající systémy rétorických poznatků utvářely i za hranicemi středomořské antiky. Na vybraných příkladech teoretických prací o „umění řeči“ pocházejících z území Indie, Blízkého východu, Číny, Koreje a Japonska se ukazuje, že každé jazykové společenství si vytváří svou vlastní představu, teorii a praxi přesvědčivého a sugestivního řečového vystupování. Mnohdy se takové poznatky spíš než na návody k stylizaci a přednesu mluvených projevů soustřeďují na analýzu písemných památek, v nichž lze nalézt jak specifické kategoriální prostředky dané kultury (tak je tomu např. u komentářů k staroindickým védským textům), tak tropy a figury charakteristické pro rétoriku řeckou a římskou, např. u hebrejských a aramejských textů Starého zákona.

Bezdomovectví je bezesporu zajímavým fenoménem současné doby. Představuje jednoznačný společenský propad, který lze označit jako syndrom komplexního sociálního selhání. Každý bezdomovce zná a denně vídá, ale málokdo o nich ví víc, než že vypadají zanedbaně, konzumují alkohol a přespávají na nejrůznějších místech. Skutečnost je ale v mnoha směrech jiná, především u mladých lidí, pro něž může být život na ulici jen přechodnou životní fází. Kniha Bezdomovectví jako alternativní existence mladých lidí přináší informaci o těch, kteří ztratili své zázemí nebo je dokonce nikdy nezískali. Je o jejich životě na ulici i před ním, o jejich přístupu k různým problémům, s nimiž se museli vypořádat – a leckdy se jim to ani nepodařilo. Mladí bezdomovci jsou různí a různé jsou i jejich příběhy a příčiny sociálního propadu. Popis života na ulici, kde člověk ztrácí soukromí, možnost uspokojit základní potřeby a leckdy i sebeúctu, ukazuje, co je třeba vydržet, aby zde bylo možné přežít. Druhá část publikace je věnována opačnému procesu, návratu z ulice zpět do společnosti, a obtížím, které je nutné překonat, aby to vůbec bylo možné. Často nejde jen o zvládání stigmatu vlastní minulosti, ale i dalších důsledků nestandardního života, jako je drogová závislost, zápis v trestním rejstříku či nakumulované dluhy. Text vychází z rozhovorů s těmito lidmi a je autentickým obrazem uvedené sociální skupiny.

Publikace seznamuje čtenáře s problematikou právnické portugalštiny a jejími specifiky. Vzhledem k tomu, že se výuka portugalštiny nejčastěji věnuje portugalštině standardní, případně hovorové, a jen okrajově se dotýká jazyka odborného, jedná se o práci velmi aktuální, protože reaguje na současnou potřebu, danou stále silnější integrací České republiky do Evropské unie.

Autoři z Pražské skupiny školní etnografie se věnují pojmu hry, dětské hry, poté dětským skupinovým hrám na sbírce 1600 záznamů od 1. do 9. třídy. Dvacet let poté, co Miloš Zapletal publikoval monumentální Velkou encyklopedii her pro děti, mládež a jejich pedagogy, se zde prezentuje bez didaktického záměru sbírka tzv. her tradičních, folklorních, které školní děti reálně hrály v letech 1995-2000. Tyto „games“ jsou tříděny jednak na 1. honičky, 2. chytačky, 3. schovky, 4. lovy, 5. závody, 6. souboje, 7. výdrže, 7*. školky, 8. bravuru, 8*. lekačky, 9. hádanky, 10. horory, 11. nápodoby, 12. trefování a 13. gender, jednak představeny jako 1. dotknout se, 2. v dotyku na tělo, 3. vrh objektu - s dotykem na tělo, 4. vrh objektem - na dráze, 5. běh - s dotykem na tělo, 6. běh - na dráze, 7. kompozice pohybu - žonglování a rytmika, 8. kompozice objektu, 9. hádání, 10. fiktivní identity a příběhy. Na závěr se probírá možnost v budoucnu kombinovat v klasifikaci her poetiku pudů (orálního, análního, zíracího aj.) s problematikou vztahů (oidipských či od nich odvozených, jako soutěž, „šikana“, různé „demokratické“ distribuce). Kniha obsahuje CD s rejstříky pro vyhledávání her ve full-textu sbírky, přístupném na internetu.

Monografie Michala Švece zkoumá vybrané aspekty fungování komunálního politického systému v Praze v meziválečném období. Po institucionálním vymezení organizace Velké Prahy a volebního systému pro obecní volby jsou představeni hlavní političtí aktéři. Pražské komunální volby v letech 1923–1938 autor podrobuje jak analýze celkové, tak na úrovni obvodů; poté soustřeďuje pozornost k volebním kampaním, tvorbě volebních koalic i volební geografii. Kapitola, která je věnována volbám primátora a kolektivních obecních orgánů, vypovídá rovněž o kooperaci či soupeření stran zastoupených na Staroměstské radnici. Text doplňuje řada přehledových tabulek i map.

V současné době je šivejština jedinou ústní variantou mandžuštiny, která se ve skutečnosti užívá. S 20 000 až 30 000 mluvčích je také nejrozšířenějším mluveným tunguzským jazykem. Národ Šive, který žije na severozápadní hranici dnešního Sin-ťiangu, ujgurské autonomní provincie Číny, je tvořen potomky posádky mužů mandžuské armády z 18. století, kteří sem byli posláni poté, co byla oblast obsazena Mandžuy, kteří měli za úkol střežit nově zřízenou hranici mezi Mandžuskou říší a Ruskem. Jakožto vojáci cizí armády zůstali izolováni od domorodého tureckého a mongolského národa, což vyústilo v až zázračné zachování jazyka. V roce 1990, kdy ústní varianty mandžuštiny v historickém Mandžusku zanikly, nebo jsou nyní na pokraji vyhynutí, šivejština stále přežívá jako mluvený jazyk všech generací národa Šive v autonomním kraji Chapchal Sibe a jako jazyk střední a starší generace prakticky ve všech ostatních šivejských osadách Sin-ťiangu. Nyní, přestože je šivejsko-čínský bilingvismus velmi rozšířen, počet šivejsky mluvících, včetně mladých lidí, je stále ještě značně vysoký. Předkládaný popis gramatického fungování dvou hlavních slovních druhů – skloňování podstatných jmen a časování sloves – je dokumentován na příkladech a vzorových textech a poskytuje základní obecné informace o šivejštině a jejích mluvčích. Záměrem této práce je nabídnout čtenáři komplexnější obraz šivejštiny tak, jak je používána v současné době na svém historickém a kulturním území.

Jiří Kejř vypráví přístupnou formou příběh života mistra Jana Husa, systematicky vysvětluje pohnutky jednání tohoto významného myslitele i podstatu jeho individualistického založení. Shrnuje tak své početné práce, které se Husa dotkly nebo zcela zásadně analyzovaly okolnosti jeho procesu u kurie a na koncilu kostnickém. Podává zhuštěně vysvětlení nepřesných či zavádějících tvrzení spojených s jeho osobou, která se objevují ve velmi bohaté odborné i popularizující husovské literatuře. Právě shrnutí a vyvrácení dosavadních omylů kolem Husa, jeho přátel i protivníků jsou hlavním cílem Kejřovy knihy. Přestože autor pokládá osobně svoji novou knihu za pouhý zlomek díla, jež by mělo o osobnosti Husova formátu vzniknout, lze ji právem považovat nikoli za fragment, ale za koncentrovaný, hodnotný extrakt zamýšlené, ale nerealizované obsáhlé monografie.

This book represents a concise summary of non-relativistic quantum mechanics on the level suitable for university students of physics. It covers, perhaps even slightly exceeds, a one-year course of about 50 lectures, requiring basic knowledge of calculus, algebra, classical mechanics and a bit of motivation for the quantum adventure. The exposition is succinct, with minimal narration, but with a maximum of explicit and hierarchically structured mathematical derivations. The text covers all essential topics of university courses of quantum mechanics – from general mathematical formalism to specific applications. The formulation of quantum theory is accompanied by illustrations of the general concepts of elementary quantum systems. Some subtleties of mathematical foundations are overviewed, but the formalism is used in an accessible, intuitive way. Besides the traditional topics of non-relativistic quantum mechanics, such as single-particle dynamics, symmetries, semiclassical and perturbative approximations, density-matrix formalism, scattering theory, theory of angular momentum, description of many-particle systems – the course also touches upon some modern issues, including quantum entanglement, decoherence, measurement, nonlocality, and quantum information. Historical context and chronology of basic achievements is outlined in brief remarks. The book is intended for beginners as a supplement to lectures, however, it may also be used by more advanced students as a compact and comprehensible overview of elementary quantum theory.

Kantova metafyzika a filosofie náboženství patří k jedněm z nejvlivnějších v dějinách novověku až po současnost. Kant se snaží nově promyslet vztah rozumu a víry s cílem ukázat, že si neodporují, nýbrž že se k sobě chovají jako "soustředné kruhy". Sborník zkoumá různé aspekty tohoto vztahu: analyzuje pojmy jako zjevení nebo církev, zasazuje Kantovu filosofii do historického kontextu (Spalding) či mapuje vliv jeho eticko-náboženského myšlení (Cohen).

Monografie je věnovaná přínosu tělesné výchovy a sportu české národní emancipaci v období od vzniku sokolské organizace v roce 1862 až do první světové války, kdy byla zakázaná činnost České obce sokolské, Českého olympijského výboru a fotbalové asociace. Ke konci 19. století již Sokol dominuje českému spolkovému životu a díky široké členské základně a mnohostranné činnosti je jeho přínos k vytváření české národní společnosti zcela mimořádný. Podobně ojedinělá je také od přelomu 19. a 20. století mise českých olympioniků, kterým se podařilo důstojně a úspěšně prezentovat na celosvětové scéně český národ jako samostatný a rovnocenný s velkými národy reprezentujícími mocné státy. Český sport od svých počátků udává ve stálém soutěžení i hašteření s rakouskoněmeckými sportovci tón sportovnímu životu podunajské monarchie a čtenáři jsou přiblížena jeho stěžejní odvětví. Jedná se o veslování, přičemž veslaři jsou průkopníky nejen národně laděného sportu, ale také klubové identity, cyklistiku, která na konci 19. století překračuje klubový rámec a kolo láká k turistice tisíce neorganizovaných sportovců, a fotbalu, jenž ve stejné době proniká na výsluní divácké popularity.

Publikace je vynikající historickou syntézou světových dějin od rozkladu evropských demokracií a nástupu totalitních režimů koncem 30. let 20. století, do karibské krize a Chruščovova pádu v r. 1964. Karel Durman mimo jiné pojednává o světě ve stínu nacistického Německa, o druhé světové válce, o rozdělení Evropy, studené válce a dekolonizaci a následné destabilizaci třetího světa. Zejména polemizuje s relativizujícím pohledem na dějiny 20. století, jako dějiny v nichž nakonec "nevyhrál nikdo". Pro českého čtenáře kniha přináší i řadu neznámých či překvapivých zjištění. Mimo jiné o rusko-finské válce, politickém působení prezidentů USA F. D. Roosevelta, H. Trumana a D. Eisenhowera nebo o opakovaném selhávání demokratických politiků po druhé světové válce ve střetu se Stalinem a komunisty. Navazující druhý díl bude obsahovat světové dějiny od roku 1964 do devadesátých let 20. století.

The monograph In the Shadow of Totalitarianism Sport and the Olympic Movement in the "Visegrád Countries" 1945–1989 is devoted to the history of sport in selected countries of Central Europe from the end of World War II until the end of the 80s, i. e. communist regimes downfall. The development of sport and the Olympic Movement in Czechoslovakia, Poland and Hungary are observed in mutual interaction with ideologically homogenous and totalitarian systems whose metamorphoses of power were different within the chronological development in the above mentioned period of time.

Jak vyučovat filosofii mladé disidenty, kterým komunistický režim odepřel možnost získat vyšší vzdělání? Autor této knihy, někdejší disident, programátor a příležitostný politik, se pokouší uplatnit své zkušenosti při výuce na vysoké škole. Tato kniha není vyprávěním o filosofii a filosofech, ale je spíš pozvánkou. Jejím cílem je nejprve vzbudit ve čtenáři zájem a vést ho k samostatnému filosofickému myšlení. Ve zhruba třiceti krátkých kapitolách, které se zabývají širokým spektrem témat v závěru doplněných otázkami, čtenáři ukazuje, že filosofie není jen specializovanou disciplínou, ale že je spíš způsobem myšlení, který může a měl by být používán kdekoliv.

Příručka hláskosloví a tvarosloví je určena posluchačům slavistických oborů filosofických fakult, jakož i dalším zájemcům o hlubší poznání lužické srbštiny v její severní variantě, jíž se hovoří ve spolkové zemi Braniborsko na území bývalého markrabství Dolní Lužice. Po Mukově Laut- und Formenlehre (novotisk 1965) jde o nejzevrubnější dílo svého druhu, jež se po dvou německých vydáních (1976, 1981) dostává též do rukou slovanského čtenáře jako první dolnolužická gramatika v neněmeckém jazyce. Lužickosrbský autor výklad rozhojnil o lingvistické poznatky minulého dvacetiletí.

V práci Evy Kalivodové se prolíná několik jejích dlou hodobých zájmů, a to o oblast české a anglické literatury 19. století s některými přesahy do století dvacátého, o problematiku překladu a o rodová čili genderová studia. Právě hra mnohostranných vzájemných působení, mezi kterými autorka nachází neočekávaná spojení, a dokáže tak nabídnout nové vnímání koncepcí, pojmů a tvrzení, tradičně ukotvených v diskurzu (zdánlivě) oddělených disciplín, činí z daného textu téměř dobrodružství. Svůj koncept "rodu v životě literatury" odvíjí Eva Kalivodová od takového chápání kategorie rodu, jehož obsah se ustaluje či "děje" v době každé jedné situace a ve vzájemném napětí rodů obou. Dodejme, že svým textem tuto cestu podnětně otevírá, přičemž do sítě dynamiky rodových vztahů zapojuje také dynamiku domácího a cizího, sledovanou na materiále překladů. Právě setkání s "cizím" a proces jeho přenesení do domácího kontextu může efektivně odhalit limity a povahu našeho vlastního sebe-pochopení, a tedy i sebe-pochopení rodového.