Karolinum strana 98 z 184

Kniha se věnuje problematice sociální změny a různých badatelských přístupů k ní. Jedná se o příspěvek k rozvoji sociohistorické perspektivy, pochopené jako multidisciplinární způsob zachycení dlouhodobých procesů a změn. Ty jsou představovány v klíčových studiích, v nichž autoři zachycují politické události a jejich vliv na obyvatele (postavení šlechtice, měnová reforma, rozpad Československa), ale také kulturní život českých zemí (Národní divadlo za druhé světové války). Aktérství představuje vlastnost sociálního subjektu, jenž má úlohu hybatele jednání v určitém vysvětlujícím modelu. Autoři nevynechali ani teoretický rámec, který je nutný pro jejich zkoumání. Každá stať rovněž obhajuje jiný přístup, který lze použít při analýze vztahů aktérů a sociální změny, což rozšiřuje a obohacuje paletu metod a problematiky historické sociologie.

Francouzský filosof a esejista Olivier Mongin nabízí strukturované pojednání toho, co dnes, v době globalizace, znamená město nebo urbánní prostor. Nejde ovšem o mezioborovou tematickou encyklopedii, ale spíše o rámec konfrontace různých oborů, jimž je téma různým způsobem vlastní – literatury, historie, architektury, sociálních věd – rámec mající umožnit, aby se město opět mohlo stát obecným pojmem: polis, předmětem politiky v nejzásadnějším smyslu, tedy toho, co je občanům společné, a nebylo pouze termínem či slovem, nabývajícím vzájemně nesouvisejících významů v různých polích odborné způsobilosti. „Urbánní situace“ neoznačuje jen vztah mezi principy a skutečnostmi urbánního prostoru, ale současně také urbánní zkušenost, spočívající v jeho užívání.

Maďarský bohemista, literární vědec, estetik a vysokoškolský pedagog István Vörös je především básník, třebaže doma i v zahraničí jsou oceňovány i jeho prózy a dramatické texty. A básník je to nápaditý, hravý, nekonvenční. Všechny uvedené kvality zcela samozřejmě a přirozeně uplatňuje rovněž ve svých odborných reflexích. Sám je označuje za myšlenkové experimenty oscilující mezi studiemi a eseji. Jejich důležitou vlastností je pak permanentní sebereflexe, komentování vlastních postupů a výkonů. Ne nadarmo se Vörös považuje za postmodernistu, autohermeneutika patří k základním rysům tohoto fenoménu. Stejně jako reinterpretace tradičních příběhů či ideových schémat. […] (pracuje) s dekonstrukcí, respektive konstruktivní destrukcí a fascinací tradičně protikladnými pojmy, odpovídajícími ontologickému protikladu mezi smyslově vnímaným a srozumitelným, případně mezi jeho variantami (například slovo psané a mluvené, rozum a šílenství, smysl doslovný a obrazný, mužský a ženský rod). (z předmluvy Lubomíra Machaly)

Publikace je souborem esejí, které se postupně věnují jednotlivým aspektům vztahu textu a obrazu. Mitchell rozebírá reprezentace obrazové i verbální, souvislosti obrazu a jazyka, a to vše dokládá na velmi široké škále praktických ukázek z každodenního života. Základem Mitchellova přístupu k obrazům (a nejen k nim) je interdisciplinarita: jeho hlavní argument pro multidisciplinární náhled vychází z obavy, že důkladná lingvistická interpretace obrazů fakticky brání jejich hlubšímu porozumění. Kouzlem textů je, že se v nich nenásilně potkávají William Blake, dinosauři z Jurského parku, Nelson Goodman, přímý přenos CNN, Spike Lee, Erwin Panofsky, ale také film Olivera Stonea. Zjednodušeně můžeme konstatovat, že Teorie obrazu propaguje vizuální gramotnost, a Mitchell v tomto svém textu dospívá k závěru, že obrazům, které nás obklopují, se sice nemůžeme bránit, ale můžeme jim lépe rozumět, a tak činit svět lepším. Kniha je vhodnou vstupní branou do světa obrazů, nástrojem a pomůckou pro lepší pochopení vizuální složky světa, ve kterém žijeme.

Syntetická práce předního amerického literárního a kulturního historika židovského původu se zabývá vznikem a transformacemi Ameriky jako kulturního symbolu. Hlavním přínosem je vysvětlení proměny kalvinistického výkladu údělu člověka (predestinace ke spáse nebo k zatracení) v optimistický mileniální mýtus Severní Ameriky jako „zaslíbené země“ pro všechny přistěhovalce a dále transformace tohoto mýtu v politickou a historickou ideologii v době americké a Velké francouzské revoluce, vyúsťující později v přijetí tzv. kontinuální revoluce jako principu americké demokracie (v historiografii George Bancrofta a historii idejí Vernona Parringtona). Bercovitch ukazuje, že toto ideologické vyústění vývoje americké kulturní symboliky mělo značný vliv i na hodnocení americké literatury. Jeho cílem však není pouhá kritika ideologií amerikanismu. Ukazuje, že v americké kultuře existuje mezi uměním a ideologií dialog, který je základem americké kulturní identity.

Protimluvy v titulu nemají jen upoutat pozornost příštích čtenářů. Větší část knihy spojuje poznání, že mnohé ve středověku bylo jinak, než by se na první pohled zdálo. Poselství středověkého obrazu se skládalo z více vrstev, z nichž některé měly přednost před estetickým zážitkem. Už středověk například znal komiksové bubliny v podobě tzv. mluvících pásek. Jiné nápisy nebylo možné bez pomoci znalce přečíst. K čemu tedy byly? Rozšíření knihtisku způsobilo postupný přechod z magického světa zvuku do neutrálního světa zrakového vjemu. Jak tento proces poznamenal vnímání výtvarných děl? Spolu s kladením dalších otázek kniha v druhé části pojednává o inscenovaných devocích v Českém Krumlově a o divých lidech lucemburské éry. Třetí část přináší drobné etudy, tak trochu badatelské prskavky, které ozvláštňují historikovo bytí.

Druhé vydání zahrnuje deset esejí o vývoji lidského mozku před narozením, v kojeneckém, batolecím, předškolním a školním věku včetně dospívání. Snažil jsem se v nich uchovat čtyři základní směry poznání z vydání prvního: hluboké zakořenění duševních funkcí našeho druhu v evoluční minulosti sahající do hloubky desítek milionů let; skutečnost, že děti ještě před narozením a počínaje prvními okamžiky po něm „vědí“, aniž by si to uvědomovaly a byly s to přímo sdělit, podstatně víc, než si donedávna uměl kdokoli představit; vývoj niterného života vlivem zevního prostředí, zejména vztahem nejmenších dětí a maminek, jemuž se říká vazba;skupinu objevů dokazujících vzájemný vztah empatie, mentalizace a sebeuvědomování, kořenů lidství. Nové poznatky jsem se pokusil sloučit se staršími, překonané vyřadit. Všechny kapitoly jsou informačně prohloubené, zvláštní prostor je věnován inteligenci, vývoji jáství a vývoji vztahu mezi jedincem a skupinou.

Knižní studie italské bohemistky Annalisy Cosentino je pokusem o výklad poetiky děl Jaroslava Haška. Systematicky analyzuje spisovatelovy práce od raných črt a povídek až k notorickým (a nedokončeným) Osudům dobrého vojáka Švejka za světové války. S rozborem uměleckého textu, v němž mj. sledujeme postupný vývoj literární postavy dobrého vojáka, se prolínají pasáže o Haškově biografii. Střídající se pásma postupují v zásadě chronologicky, a když Hašek přibližně v polovině knihy "umírá", rozvíjí autorka původní interpretaci velkého románu, při níž věnuje zvláštní pozornost prostoru a času, povaze vyprávění a jazyku. Jako jednu z možných "švejkovských" filiací nabízí americký typ kolportážní literatury pro děti a mládež, který se v osmdesátých a devadesátých letech 19. století překládal do němčiny i češtiny, a náruživý čtenář Jaroslav Hašek některé tituly tohoto žánru mohl znát. V závěru práce rekapituluje autorka nejvlivnější interpretace Osudů v literatuře předmětu a sleduje Švejkovy metamorfózy v dalších druzích umění, na divadle a ve filmu.

Monografie Vztahy Československa a Maďarska v letech 1918–1939 přehodnocuje vnímání hlavních politických a kulturně-společenských tendencí meziválečných vztahů Československa a Maďarska a přináší nový přístup ke zkoumání forem, podob a perspektiv vztahů obou zemí. Pozornost je věnovaná především interní rovině československo-maďarského vztahu, tedy postojům české společnosti k aktivitám (politickým i nepolitickým) maďarské menšinové společnosti žijící na českém území a jejich hodnocení. Tato perspektiva pohledu na vzájemný vztah totiž vykazuje ve sledovaném období z hlediska hodnocení oficiálních a doposud poskrovnu známých neoficiálních vztahů těchto zemí – respektive české a maďarské společnosti – diametrální rozdíly.

Padesát let cest českého jazykozpytce a filosofa představuje první a jediný zcela dokončený díl pamětí českého Američana, orientalisty a polyglota Aloise Richarda Nykla (1885–1958). Velmi čtivou formou se v nich věnuje svému mládí v Rakousku-Uhersku a pozdější pouti světem, např. ve Švýcarsku, Německu, USA, Mexiku, Egyptě a Japonsku. Po svém návratu do USA v roce 1916 nastoupil dráhu univerzitního profesora a později se stal světově proslulým specialistou na andaluské a srovnávací literatury. V pamětech, napsaných na počátku třicátých let minulého století, se snaží zhodnotit jak svůj život i způsob, kterým nabyl své pozoruhodné jazykové znalosti přímým i teoretickým studiem po celém světě. Edice je doplněna úvodními studiemi, v nichž editor Josef Ženka zpracoval životní osudy autora. Text bohatě ilustrují unikátní fotografické a archivní materiály pocházející z pozůstalosti A. R. Nykla.

Publikace přináší analýzu role a postojů mužů-otců dětí se zdravotním postižením. Parciální výzkumy přinášejí výsledky, které by měly sloužit jako základ pro speciálněpedagogickou a psychologickou intervenci. Výsledky jsou využitelné napříč pomáhajícími profesemi pro odborníky, kteří pracují s rodinou a rodiči.

Od časů, kdy obyvatelé regionu Veneto nacházeli před vpádem barbarů útočiště na ostrovech v laguně, až po zánik Benátské republiky koncem 18. století, zanechávalo město svatého Marka v dějinách Středomoří trvalou stopu. Jeho jedinečné osudy jsou přitom v mnoha ohledech paradoxní. Výjimečnost Benátek pramení ze vzájemné souhry vlivů zdánlivě protikladných: město zrozené na pomezí pevniny a moře, na rozhraní západního a byzantského světa vyrostlo v námořní a zároveň vnitrozemskou mocnost. Tato monografie představuje plastický obraz středověkých obchodních poměrů ve Středomoří, je výsledkem prostudování nesmírného množství archivních dokumentů, zevrubné textové analýzy a mimořádného citu pro detail. Knihu doprovázejí mapky vývoje situace ve Středomoří a přehledná chronologie.

Jazyk není pouze nástrojem komunikace, ale je chápán i jako jedno z kritérií národa. V politicky vypjatých časech se mluvčí upínají k jazyku jako ke stěžejní hodnotě, kterou je nutno bránit. V období nacistické okupace kulminovalo česko-německé nesoužití a jazyk hrál klíčovou roli. Jaké plány měli nacisté s češtinou? Jaké místo v protektorátu zaujímala čeština a němčina? Jak čeština fungovala ve veřejné správě, ve školství a ve vědě? Jak se změna politických poměrů odrážela na postojích obyvatel a na jejich komunikačních strategiích? A jak vůbec vypadal jazyk (za) totality?

Cílem knihy je přispět k diskusi o žádoucí podobě učitelského vzdělání. Kniha představuje texty autorů, kteří se dlouhodobě zabývají otázkami učitelské profese a učitelského vzdělávání v kontextu filosofie a sociologie výchovy, vysokoškolské didaktiky, osobnostně sociálního rozvoje i samotné pedeutologie. V pluralitě uvedených perspektiv autoři diskutují o následujících tematických okruzích: důsledky absence ideje vzdělanosti pro univerzitní provoz a učitelskou přípravu; význam filosofického vzdělání budoucích učitelů; vztah akademického a kompetenčního diskursu a problematické důsledky procesu masifikace vzdělávání a neoliberální rétoriky; různé podoby vztahu mezi teorií a praxí v kontextu vyučování pedagogiky a psychologie na fakultách připravujících budoucí učitele; perspektivy vysokoškolské didaktiky; problematika profesních kompetencí vzdělavatelů budoucích učitelů s využitím konceptu „učitele v roli modelu“.

Plnobarevná publikace představuje v reprezentativním výběru bohatství Mapové sbírky Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Zastoupeny jsou nejen nejzajímavější historické mapy světa, Evropy a českých zemí, ale i mapy námořní, veduty, glóby a některé kuriozity. Každá mapa je doplněna medailonem autora, stručnou charakteristikou a bibliografií.

V knize se filosofka a genderová teoretička vyrovnává s námitkami, které jí byly adresovány po vydání spisu Potíže s rodem (Gender Trouble, 1990). Ty se týkají především otázky tělesnosti jakožto materiality, otázky, která se jejím kritikům zdála v raném pojetí performativní konstituce genderu, jak jej Butlerová rozpracovává, nedostatečně zohledněny. Butlerová se v reakci na tyto námitky snaží ukázat, jakým způsobem je sama otázka tělesnosti jakožto materiality od samého počátku podmíněna symbolickými mechanismy. Závažná těla jsou ale mnohem víc než jen polemický text, už jen proto, že Butlerová své pojetí rozpracovává i s pomocí skutečného dialogu jak s jinými feministickými teoretičkami (Luce Irigarayová, Julia Kristeva), tak s významnými filosofy druhé poloviny dvacátého století (Michel Foucault, Louis Althusser, Jacques Derrida) a s psychoanalýzou (Sigmund Freud, Jacques Lacan), ale i prostřednictvím exkursů do literatury (Nella Larsenová, Willa Catherová), politické teorie (Ernesto Laclau, Slavoj Žižek) i gay a lesbické subkultury. Už jen kvůli tomuto interdisciplinárnímu záběru patří tato kniha mezi její nejvýznamnější práce.