Karolinum strana 96 z 184

V každodenním laickém vědění je vztah inovací a institucí chápán jako protikladný. Inovace sledují změnu a instituce stabilizují sociální poměry. Předkládaná studie sleduje předpoklad, že vztahy mezi inovačně orientovaným jednáním a institucemi jsou vzájemně podmíněné, že se obě instance vzájemně ovlivňují. Inovační jednání a inovace vytvářejí tlak na instituce a jejich změnu, ale současně jsou institucionálním rámcem podporovány a tvarovány. Vzájemnost tohoto vztahu pak zprostředkovávají vědění a komunikace, které prostřednictvím inovací umocňují funkce institucí, ale také je problematizují a představují platformu, na které se hledá rovnováha mezi tlakem ke změně a tíhnutím k sociální uspořádanosti.

Biografie sleduje osudy jednoho z nejvýznamnějších tvůrců české hudební klasiky 20. století Bohuslava Martinů od jeho kompozičních počátků (19101923) přes působení ve Francii a válečnou emigraci ve Spojených státech (19231941) až po jeho definitivní návrat do Evropy, nikoli však do vlasti, tj. do Československa padesátých let (19411959). Na pozadí pohnuté životní i tvůrčí skladatelovy cesty se před čtenářem otevírá příběh vzniku ohromujícího, stylově nesmírně polymorfního hudebního díla s jeho historickými konotacemi i privátními souvislostmi spjatými s bouřlivým vývojem moderního umění první poloviny minulého století. Kniha je oproti prvnímu vydání výrazně přepracována, pozměněna ve svém členění a doplněna mnoha novými detaily z kronik, matrik, úředních dokumentů, soukromé korespondence, rukopisů či dobových novinových a časopiseckých článků. Eliminuje i většinu muzikologických analýz a v této své nové podobě se stává čtenářskou událostí pro široký okruh zájemců.

Publikace je určena především zahraničním studentům veřejné politiky. Představuje originální příspěvek k již publikovaným učebnicím veřejné politiky - jakožto mladé, leč rychle se rozvíjející mezioborové disciplíny. Čerpá z mnohaletých zkušeností autora z výzkumu i z výuky této disciplíny v České republice i v zahraničí. První část je teoretická, kapitoly jsou řazeny od nejobecnějších témat (vymezení klíčových pojmů, hodnotové základy oboru, soudobá podoba vládnutí) ke konkrétnějším charakteristikám aktérů, institucí a nástrojů veřejné politiky. Druhá část (zpracovaná spolu s Veronikou Rudolfovou) je věnována případovým studiím z oblasti reforem důchodového systému. Tyto případové studie jsou vhodně provázány s předchozí teoretickou částí a jsou tak pro čtenáře snadněji pochopitelné, právě tak jako možnosti uplatnění různých teorií ve výzkumné praxi. Kromě studentů je kniha určena i politikům, úředníkům, představitelům občanského a komerčního sektoru a dalším veřejně činným osobnostem se zájmem o rozhodování založeném na znalostech.

Za informační zdroje, jak nazýváme zaznamenané znalosti, už zdaleka nejsou považovány jen sbírky knihoven a archivů. Patří k nim i znalostní báze, bibliografické databáze, autoritní báze, tezaury a další pomůcky k vyhledávání, e-knihy, elektronické časopisy, emailové archivy, dokumenty vygenerované pomocí kancelářských balíků, záznamy v transakčních databázích a datových skladech podnikových informačních systémů či studijních informačních systémů a četné další zdroje. V souvislosti s tím vyvstává řada otázek: Je organizace znalostí vůbec možná? Neboli lze uspořádat něco, co vzniká zcela spontánně? Nelze-li ovlivnit proces vytvoření znalosti, jaká je šance, že se podaří zorganizovat jeho produkty? A pokud je organizace znalostí možná, je i nutná? Tedy je vůbec v éře Googlu třeba organizovat informace (resp. jejich zdroje)? A pokud ano, je možné vytvořit pro tuto specializovanou činnost obecnou teorii? Právě na tyto otázky se snaží odpovědět předkládaná monografie.

"Praha barokní" pokrývá historické údobí Prahy od Bílé hory po dobu osvícenství, tedy od roku 1620 do osmdesátých let 18. století. Renomovaný český historik umění Vít Vlnas při svém zpracování daného období vývoje Prahy v jejích hmotných a duchovních proměnách vystihl život české metropole jako celistvého kulturního fenoménu, jehož stopy jsou výrazné i na dnešní tváři města – právě baroko určuje ve značné míře pražský genius loci. Jako zasvěcený průvodce komentuje autor procházku městem z Pražského hradu na Vyšehrad přes Hradčany, Malou Stranu, Staré Město a Nové Město, barokním památkám mimo historické jádro věnoval vydělenou část. Vedle dokumentačních historických obrázků a fotografií exteriérů text provázejí mapky s lokalizačním rejstříkem a přehled osobností.

Kniha je věnována nejsledovanějšímu období dějin Spojených států, k němuž vycházejí jen v USA desítky knižních publikací každým rokem. Nezabývají se jen válečnými událostmi, ale širším kontextem střetnutí mezi dvěma částmi Unie. Jih a Sever se až do roku 1860 vyvíjely natolik odlišně, že necelých sto let po vzniku státu došlo k secesi Konfederace a následnému ozbrojenému konfliktu. Teprve porážka secesionistů umožnila opětné sjednocení federace a určila na desítky let podobu země, přitahující pozornost světa pro sociální, politické i ekonomické možnosti, jež poskytovala svým obyvatelům i přistěhovalcům. Právě tento pohled na problematiku americké občanské války zvolil i autor Války Severu proti Jihu. Více pozornosti než samotnému průběhu bitev věnuje historickému a politickému kontextu střetnutí i osobnostem jeho protagonistů. Nové, rozšířené vydání doprovázejí dobové ilustrace.

Na přelomu 19. a 20. století prochází Praha zásadní proměnou: stává se opět reprezentačním centrem života českého národa a vyrůstá ve velkoměsto s požadavky modernosti, jež se ovšem neobejde bez rozsáhlejší asanace pražského Starého Města. Vedle staveb v historizujících slozích začínají vznikat veřejné budovy, hotely, restaurace, pavilony a obytné domy podle principů „nového stylu“ – secese. V dekorativním secesním stylu, který získal sympatie i svým francouzským původem, bylo přestavěno hlavní pražské nádraží, výraznou secesní dominantou se stala reprezentační stavba české pražské majority Obecní dům, zpřístupněný počátkem roku 1912. Současně se v moderní pražské architektuře otevřela její další významná kapitola – kubismus. Komentátorem formování moderní Prahy se stal vynikající, všeobecně respektovaný historik umění Petr Wittlich. Jeho pojímání secese nejen jako stylu, ale i hnutí získávajícího prostor pro rozvoj individuální umělecké kreativity, přivádí čtenáře ke vnímání širších souvislostí proměn Prahy na přelomu století.

Bitva u Courtrai, kterou v roce 1302 svedlo flanderské vojsko s vojskem francouzského krále Filipa Sličného, se v 19. století stala klíčovou součástí nejprve belgické a posléze specificky vlámské „národní“ paměti a svůj význam si drží dodnes. Svou nezvyklostí však fascinovala už své současníky: vždyť necvičené pěší vojsko na hlavu porazilo věhlasné francouzské rytířstvo. Francouzský historik Xavier Hélary vysoce odborným a přitom poutavým způsobem provádí čtenáře po širším historickém kontextu francouzsko-flanderských vztahů na přelomu 13. a 14. století, zamýšlí se nad rolí národní identity v událostech samotných i v jejich pozdějších výkladech, rozebírá různá kronikářská vyprávění a jejich prostřednictvím ukazuje, jakým způsobem může moderní historik uchopit a sepsat historii jedné bitvy.

„Dlouhé“ 19. století, doba od konce 18. věku do vypuknutí první světové války, nebylo jen stoletím zrodu občanské společnosti, dobou dotváření politických struktur, diplomatických jednání, málo trvanlivých mírových smluv a válek. Vcelku bez ohledu na to, jaký politický režim zrovna panoval, lidé jedli, bydleli a oblékali se, zakládali rodiny, vychovávali děti, stárnuli a umírali. Cestovali, bavili se, četli (móda číst je skutečným fenoménem 19. století!), dokonce začali sportovat. Větší pozornost věnovali hygieně osobní, příbytku i hygieně komunální. Třebaže konkrétní podoba všech těchto činností závisela na jejich sociálním postavení a finančních možnostech, tvoří skutečnou náplň lidského života, jak dokládá široká typologie pramenů. Autoři pracovali s deníky a pamětmi, korespondencí, účty, s dobovou odbornou literaturou (právnickou, pedagogickou, lékařskou), s tiskem i obrazovými prameny a zjistili, že naši předci, kteří zalidnili 19. věk, se od nás zas tolik nelišili.

Odborná monografie Dory Polákové je vyzrálým příspěvkem pro českou hispanistiku, v němž je předložen erudovaný, do širokých kulturních kontextů otevřený výklad díla (zejména povídky) nikaragujského spisovatele Rudéna Daría, stěžejní osobnosti hispanoamerického modernismu. Než se autorka soustředí na dané ústřední téma, načrtává charakter celé kulturní epochy přelomu 19. a 20. století, poskytující Daríovi prostor pro formování jeho života, myšlení a literární zápasy; na fin de siecle navazují zajímavě pojaté biografické pasáže. Téma modernismu i styl autorky dokáže nepochybně zaujmout více čtenářů, než je zasvěcených hispanistů.

Publikace je učebnicí sociologie aplikované v oblasti zdravotnictví a sociálních služeb. Je určena všem, kdo pracují v pomáhajících profesích a pomáhajícím prostředí, pro hlubší pochopení sociálních a kulturních stránek moderních systémů zdravotních a sociálních služeb a moderní medicíny, porozumění společenským determinantám sociálních problémů, otázek zdraví, nemoci a sociálních rozdílů v nemocnosti.

Obnovení demokracie a občanské společnosti v České republice po roce 1990 přineslo i nové výzvy pro utváření veřejného prostoru v obcích. Předložená studie zkoumá utváření veřejného prostoru v Liberci-Ruprechticích skrze dvouletý interdisciplinární výzkum sociologů, filosofů a architektů. Výzkum vedla Katedra filosofie z Fakulty přírodovědně-humanitní a pedagogické na Technické univerzitě v Liberci a byl prováděn ve spolupráci s Institutem sociologických studií Univerzity Karlovy. Výzkum se soustředil na sběr mentálních map a provedl jejich komplexní vyhodnocení odborníky z různých oblastí. Studie zkoumala prozatím opomíjenou oblast mentálních map dětí a jejich vnímání veřejného prostoru. Z průniku oral history přístupu a techniky mentálního mapování vznikla při výzkumu nová kategorie tzv. „vzpomínkových map“. Studie dále analyzovala funkci a dynamiku alternativních veřejných prostorů, které v této části Liberce neformálně vznikají. Autoři navrhli novou metodiku výuky na základní škole, která pomáhá dětem najít kladný vztah k veřejnému prostoru a k jeho hodnotám. Závěrečnou kapitolu tvoří architektonické návrhy studentů Fakulty umění a architektury Technické univerzity v Liberci, které utvářejí veřejný prostor jak podle výzkumu v terénu, tak i podle teoretického zhodnocení výsledků výzkumu.

Publikace připomíná složitou minulost současné běloruské menšiny na českém území. Sleduje působení běloruské emigrace v meziválečném Československu a zjišťuje příčiny i důsledky selhání běloruského národního programu v československém prostředí. Současně zprostředkovává dalším badatelům výsledky náročného archivního výzkumu publikací nejdůležitějších nalezených dokumentů.

Nová náboženská hnutí jsou hnutí protestu. Vznikají často z nespokojenosti s převládajícím společenským kodexem a jejich vznik je obvykle inspirován charismatickým vůdcem. Mohou také vyjadřovat nesouhlas se stávající ideologií některého ze zavedených náboženství. V současnosti jich ve světě existují tisíce. Velká část z nich brzy zaniká, jelikož nenachází dostatek následovníků. Záleží především na většinové společnosti, za jak dlouho pro ni nová náboženská skupina přestane být „nová“ a začne být vnímána jako „zavedená“. Tato publikace se věnuje násilným konfliktům, které vznikají mezi novými náboženskými hnutími a okolní společností. Pochopit zákonitosti zrodu těchto hnutí, jejich vývoje, vnitřní dynamiky i interakce s okolím umožňuje čtyřiadvacet příkladů, které kniha přináší. Ty poskytují souhrnný obraz různých způsobů, jak příslušníci nových náboženských hnutí násilím trpí i jak ho páchají. Pochopení těchto zákonitostí nemá význam jen pro religionistiku, ale poskytuje čtenářům z řad širší veřejnosti hlubší vhled do fungování nových náboženství i většinové společnosti.

Antologie představuje známého literárního badatele a lingvistu Romana Jakobsona (1896–1982) jako aktivního účastníka a spolutvůrce mediálního prostoru meziválečného Československa a válečné emigrace. Jakobson programově hledal dialog s veřejností, angažoval se v řadě kritik, diskuzí a polemik, přičemž i reflektoval propojení vědy a politiky. V textech většinou koncipovaných pro neakademickou veřejnost Jakobson rýsuje mj. program nové „avantgardní“ slavistiky, diskutuje roli cyrilometodějského dědictví v českých dějinách a z newyorské emigrace připomíná odpovědnost intelektuálů v boji za okupované Československo. Výběr tak v podstatě představuje Romana Jakobsona v roli veřejného intelektuála. Zařazena je zde řada málo známých a v několika případech doposud nezveřejněných texů.

Ruská agrese proti Ukrajině představuje patrně největší výzvu evropské bezpečnosti od roku 1945. Nejenže ztělesňuje útok na samotné základy systému mezinárodního práva, ale i s novou naléhavostí nastoluje otázku, kam až sahají ofenzivní ambice současného ruského režimu. Předkládaná monografie osvětluje širší pozadí poslední ruské agrese a podává analýzu vývoje na Ukrajině po roce 2014 v souvislosti s aktuálním ozbrojeným konfliktem. Rozebírá jeho hlavní příčiny a zdroje, přibližuje fungování a průběh ruské hybridní válečné kampaně a hodnotí dopady probíhající rusko-ukrajinské války na stávající mezinárodní uspořádání.