Masarykova univerzita strana 10 z 14

Předkládaná publikace, kterou vytvořili lingvisté Katedry českého jazyka a literatury Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity, volně navazuje na monografii Čeština v pohybu. Tentokrát představuje autorský kolektiv výsledky výzkumu vlastních jmen, a to z několika hledisek, která sledují jejich proměny v komunikaci: fungování pojmenovávacích motivů ve spojení s variabilitou jednoho typu pomístních jmen, gramatické chování místních jmen při opakovaném užívání v současných textech a podoby a funkce antroponym v dramatických textech. Autoři se tak snaží o ucelenou koncepci monografie, prezentující jak dílčí poznatky lingvistických výzkumů, tak i přístup literárněonomastický.

V monografii Česká problémová dramatika šedesátých let 20. století se literární vědec a pedagog Masarykovy univerzity David Kroča (1973) zabývá obdobím, jež je pro poetiku původní české divadelní hry v mnoha ohledech přelomové. Z žánrově rozmanité divadelní tvorby šedesátých let zvolil pro svůj výzkum specifickou linii tzv. problémové dramatiky, v níž autoři nahrazují běžný dramatický konflikt vyhrocenou konfrontací různých názorů na nastolený problém. Vstupní teoretické a kontextové kapitoly zohledňují dobové vývojové tendence v české dramatice i důležité inspirační zdroje zahraniční. Jádro práce tvoří analytické a interpretační kapitoly, jež se zabývají rozborem těch divadelních her, v nichž autoři řeší závažné existenciální problémy a kladou otázky společenské a mravní odpovědnosti.

Vranečkova kronika představuje cenný rukopisný pramen přibližující dění na severovýchodní Moravě v průběhu v 18. a 1. poloviny 19. stol. Kroniku začal psát v roce 1725 učitel v Zašové u Valašského Meziříčí Jan Bartoloměj Vranečka, po jeho smrti pokračovali jeho synové a posléze další generace autorů (poslední zápis je datován rokem 1847). Na stránkách kroniky jsou zaznamenány příběhy spojené s úctou k zázračnému obrazu Panně Marii Zašovské, zdejším poutním místem a založením kláštera trinitářů. Vranečkovy zápisy jsou zajímavým příspěvkem k poznání barokní zbožnosti i životní reality obyvatel regionu v rozmezí 150ti let. Edice Vranečkovy kroniky doplněná o letopisné zápisy a popis poutě do Říma dalšího zašovského učitele Františka Demla je opatřena úvodními studiemi, komentáři a poznámkami.

Dnes už nám svět nevysvětlují pouze osobnosti formované filozofií a literaturou, nýbrž i přírodovědci vyškolení vzorci a bádáním v laboratořích. Jedním z těchto moderních myslitelů je i světoznámý chemik a biolog Gottfried Schatz, autor dvacítky esejů, které nyní vycházejí poprvé v češtině. Profesor Schatz vybízí čtenáře k objevitelským cestám až na nejzazší hranice vědy. Ve svých úvahách se zabývá existenciálními otázkami typu „Odkud přicházíme?“ a „Vidíme svět každý jinak?“, stejně jako vysvětlováním původu železa ve vesmíru nebo záhadou magnetických krystalů, kterým vděčí pstruh duhový za to, že je schopen vnímat magnetické pole Země. V německy mluvících zemích se kniha stala bestsellerem, v nakladatelství Neue Zürcher Zeitung se dočkala již pěti vydání. Byla přeložena také do angličtiny, francouzštiny a řečtiny.

Publikace se zabývá tradicemi sunnitských muslimů spjatými s narozením, svatbou, smrtí a pohřbem. Obřady a zvyky provázané se třemi vybranými životními etapami člověka jsou omezeny na sunnitské muslimy žijící v Sýrii, Jordánsku, Izraeli a na území Palestinské autonomie. Kniha popisuje tradice sunnitských muslimů žijících ve zmiňovaných arabských zemích spolu s tradicemi Syřanů, Jordánců a Palestinců žijících v České republice a také zvyky českých konvertitů k islámu. Jsou zde popsány adaptační procesy muslimských tradic v českém milieu jakým způsobem muslimové žijící v České republice adaptují přinejmenším část svých tradic na rozdílné kulturní, společenské, náboženské a právní prostředí české tradičně nemuslimské společnosti. Rozdílné socio-kulturní a právní podmínky, které Česká republika nabízí svým muslimům, jsou porovnávány s tradiční arabskou muslimskou společností.

Předkládaná publikace nastiňuje dějinný vývoj dvou základních teoreticko-metodologických přístupů v oblasti studia náboženství. První, historická část práce popisuje ustavení naturalistického a protekcionistického paradigmatu u předsókratovských filozofů a v raně křesťanském myšlení a jejich další rozvinutí v dílech předních postav religionistiky 19. a 20. století. Druhá, systematická část práce se blíže věnuje vybraným aspektům kognitivní vědy o náboženství na pozadí metodologického konfliktu mezi naturalismem a protekcionismem.

Publikace se zabývá satirou jako svébytným žánrem římské literatury. Vymezuje satiru v rámci diachronního vývoje žánru a zasazuje ji do kontextu, uvádí její zvláštnosti a specifické problémy, na něž se při jejím zkoumání opětovně naráží. Na základě analýzy a srovnání děl kanonických autorů římské satiry (Lucilia, Horatia, Persia a Iuvenala) určuje, jaké rysy má dílo mít, aby bylo možné označit ho za satiru. Zmiňuje také antické literární formy, které jsou dávány do souvislosti se satirou.

Publikace je určena pro studenty oboru Intenzivní péče a pro sestry působící zejména na pracovištích intenzivní medicíny. Učební text přináší ucelený souhrn poznatků potřebných k vykonávání vybraných ošetřovatelských postupů spojených s monitorováním, diagnostikou i léčbou kardiovaskulárního aparátu. První část publikace se zaměřuje na monitorovací techniky kardiovaskulárního systému včetně zajištění potřebných intravaskulárních vstupů. Druhá část popisuje vybrané výkony spojené s léčbou kardiovaskulárních onemocnění. Cílem publikace je poskytnout nejdůležitější informace vycházející z nejnovějších doporučení vedoucích ke zvyšování kvality poskytované ošetřovatelské péče.

Předkládaná monografie představuje síť textů směřujících od pojetí ruské literatury v dílech dvou zakladatelů slavistiky, zejména literárněhistorické, přes Karamzinovo budování novoruské literatury k podílu cizinců na utváření ruského písemnictví klasického i moderního, jež se týkají jak koryfejů ruské klasiky, jako jsou A. S. Gribojedov, F. M. Dostojevskij, M. Gorkij nebo i dlouho pozapomínaný N. S. Leskov, tak českých pohledů na novější literaturu druhé poloviny 20. století (V. Rasputin, J. Vodolazkin) nebo na působení Rusů či obecněji východních Slovanů v meziválečném Československu (Alfred Bem, Valerij Vilinskij, syn smluvního profesora Masarykovy univerzity Sergije Vilinského) a průhledů na dobu, jež byla ne zcela přesně nazvána obdobím stagnace (period zastoja), neboť i tu se objevovaly zajímavé diskuse s hodnotovými posuny, které často měly na další ruský vývoj klíčový vliv. A potom specifikum české literárněvědné rusistiky (Malá reflexe Jaroslav Burian), včetně Wollmanovy polemiky s Poláky o panslavismu, což v českém případě bývá často a nesprávně spojováno jen s Janem Kollárem. A poté problém terminologie aplikovaný právě na ruskou literaturu a pojednání o univerzalitě ruské literatury a také literární vědy ve spojitostí s její českou recepcí v 19.21. století, včetně různých kontroverzí, jež svazek uzavírá. Jestliže se česko-ruské vztahy dnes znovu dostávají do epicentra pozornosti a jde většinou o věci žhavě aktuální a politické povahy, jež nejsou dostatečně rozkryty a poznány mělo by to být i skromnou výzvou pro českou rusistiku k hlubinnému zkoumání tzv. ruského fenoménu obecně v srovnávacích souvislostech a dalších průnicích genologických, tematologických, ideologických, sociologických, antropologických a filozofických, tedy rámcově areálových. A také by mělo vést k poznání minulosti, jež může být využito i v pohledech na současnost a jež by mělo trvalejší charakter než dojmové a emocionálně laděné exkurzy. Berme tento svazek jako pokus přispět, byť jen malou měrou, k takovému pohledu a poznání.