Odeon strana 21 z 87

Hana Andronikova debutovala románem Zvuk slunečních hodin, za nějž získala Literární cenu Knižního klubu a následně ocenění Magnesia Litera – román byl rovněž přeložen do několika jazyků. Po povídkovém souboru Srdce na udici se na několik let autorsky odmlčela. Na literární scénu se vrací opět románem, který se však radikálně liší od předchozí tvorby. Jde o intimní, autobiograficky laděnou zpověď, v níž se hrdinka vyrovnává se dvěma zásadními zlomy v životě: se smrtí otce a s vlastní smrtelnou chorobou. Próza se odehrává na třech místech zeměkoule – v jihoamerickém pralese, v USA a v Čechách. Andronikova nesentimentálním, autentickým způsobem reflektuje ztrátu jako nezbytnou součást života a sama se vyrovnává s možností vlastního konce tím, že jej bez výhrad přijímá.

Hana Andronikova debutovala románem Zvuk slunečních hodin, za nějž získala Literární cenu Knižního klubu a následně ocenění Magnesia Litera – román byl rovněž přeložen do několika jazyků. Po povídkovém souboru Srdce na udici se na několik let autorsky odmlčela. Na literární scénu se vrací opět románem, který se však radikálně liší od předchozí tvorby. Jde o intimní, autobiograficky laděnou zpověď, v níž se hrdinka vyrovnává se dvěma zásadními zlomy v životě: se smrtí otce a s vlastní smrtelnou chorobou. Próza se odehrává na třech místech zeměkoule – v jihoamerickém pralese, v USA a v Čechách. Andronikova nesentimentálním, autentickým způsobem reflektuje ztrátu jako nezbytnou součást života a sama se vyrovnává s možností vlastního konce tím, že jej bez výhrad přijímá.

Román M. Cunninghama je poctou modle literárního modernismu, anglické spisovatelce Virginii Woolfové. Tak jako autorka ve svém slavném díle Paní Dallowayová popisovala jediný den v životě titulní hrdinky, i Cunningham se soustředí na jeden den v životě tří postav. Hodiny jsou mistrovským dílem - je to ovšem kniha o umírání a bezmoci, ale také o ohleduplnosti a lásce, o tom, že člověk může být hluboce nešťasten, a přesto dokáže najít i kratičké okamžiky štěstí. Za dílo získal M. Cunningham Pulitzerovu cenu a podle románu vznikl úspěšný oscarový film.

Píše se rok 1955 a do rozděleného Berlína přijíždí nesmělý anglický mladík, technický zaměstnanec Královské pošty, aby se svým skromným přispěním podílel na ambiciózní, přísně tajné operaci CIA a britské tajné služby SIS. Projekt, který byl ve skutečnosti vyzrazen britským špionem pracujícím pro Sovětský svaz v samém zárodku (George Blake byl v roce 1961 odsouzen britským soudem za vlastizradu ke 42 letům vězení), spočíval ve vyhloubení tunelu do sovětské okupační zóny, odposlouchávání telefonních hovorů a zachycování šifrovaných zpráv. Mladý Leonard Marnham však nežije jen svou prací. Berlín, který ho překvapí stále citelnou poválečnou chudobou i vzrůstajícím napětím rozděleného světa, které o šest let později vyvrcholí stavbou Berlínské zdi, pro něho zároveň znamená vstup do dospělosti i první milostnou zkušenost. Ve chvíli, kdy se velké dějiny nečekaně protnou se soukromým světem hrdinů v sérii typických mcewanovských tragikomických náhod, dochází i k nečekanému rozuzlení příběhu, pod jehož špionážním nátěrem pulzuje život skutečných lidí, jemuž McEwan rozumí jako málokterý současný světový autor.

Tady začíná záznam jedna operativce mě, agenta č. 67, příletem amerického letiště Středozápadu… Tak začíná Chuck Palahniuk své dvanácté dílo Pygmej. Protagonistou a vypravěčem románu je třináctiletý chlapec, který přijíždí do USA z blíže neurčené nedemokratické země v rámci výměnného studentského programu. Rodina, u níž je ubytován, je typicky středostavovská, bělošská a křesťanská – kuřecí matka, kravský otec, jméno hostitelské rodiny: Cedarovi. Během půlročního pobytu má za úkol vytvořit vlastní exponát pro studentskou vědeckou soutěž, vyhrát její místní kolo a dostat se až do celostátního finále ve Washingtonu. Až na to, že chlapec je odmala trénován v bojových uměních, v praktikách zabíjení, chemii – a nenávisti k Americe. Krycí jméno: Operace Zkáza. Nebyl by to Palahniuk, aby se z toho nevyloupla černočerná komedie o terorismu a rasismu. Autor cituje Hitlera, Maa, Mussoliniho i jiné „extremistické šerify a dementní proroky“, bere si na paškál americkou konzumní společnost a paroduje levicové a pravicové názory. Také se odvážil dál než kdy předtím na půdu jazykového a stylového experimentu: román je téměř celý napsán osekaným, redukovaným jazykem primitivního vypravěče.

Nejnovější román Toni Morrisonové v mnohém připomíná její nejlepší a nejvíc oceňovanou knihu Milovanou. Shodné je nejen téma otroctví, ale i způsob, jakým ho prozaička zpracovává. Příběhy jednotlivých postav, jež jsou stejně jako v Milované zejména ženské, vypráví s neobyčejnou intenzitou, která čtenáře hluboce zasáhne. Děj románu zasadila spisovatelka do doby, kdy Američané práci otroků teprve začínali využívat. Skutečné břímě dějin i pohnuté osobní historie na svých bedrech nese úvodní a klí čová vypravěčka Milosrdenství: celý příběh zahajuje Florensina zpověď, jež rekapituluje svízelnou cestu černé otrokyně k vnitřní svobodě. Její doslova otrockou lásku k africkému kováři zapříčinilo někdejší upření lásky mateřské, a Florens se tudíž zb aví šance na budoucí štěstí zrovna ve chvíli, kdy se jí naskytla možnost jej dosáhnout. A krutou ironií osudu se s matkou v jistém slova smyslu opětovně setká pouze na závěrečných stránkách knihy Devátý román Toni Morrisonové je více než důstojným p okračováním toho, co John Updike nazval vznešeným a nutným literárním projektem, jehož cílem je odhalení hrůz otroctví a potíží, s nimiž se potýkají Afroameričané. Autorka se tu sice zabývá tzv. velkými tématy jako rasové předsudky, ponížení a nesv oboda, ale v konečném efektu je Milosrdenství daleko poetičtější a mnohoznačnější, než by se na první pohled zdálo.

Dramatický příběh dvou generací žen nás zavede nejprve do Estonska 40. let minulého století, kdy byla země okupována Sovětským svazem, v druhém plánu do doby krátce po rozpadu sovětského impéria. Aliide Truuová ukryje před mafiánským pasákem dívku Zaru, která se jednoho dne zjevila v zuboženém stavu na dvoře jejího stavení. Dívčina přítomnost v domě vyvolá ve staré ženě palčivé vzpomínky na mučení a znásilnění za předešlé éry. Ani Zara není bez nepříjemných vzpomínek: dětství ve Vladivostoku prožila s nemluvnou matkou a babičkou neustále přerovnávající kufry pro všechny případy sbalené ve skříni. Přestože ani jedna z žen nehraje úplně otevřenou hru a jediný, kdo vlastně zná pravdu, je sám čtenář, začíná mezi nimi postupně vznikat bližší vztah – jako by Aliide chtěla na Zaře napravit chyby, kterých se dopustila při výchově své vlastní dcery, jako by na ní chtěla odčinit hříchy spáchané na její rodině. Závěr románu končí zločinem, ale i očištěním od minulosti s příslibem nové svobody. Bravurně zvládnutý vnitřní vývoj postav v delším časovém úseku dává nahlédnout do životního příběhu obou žen s takovou silou, že se čtenář snadno stává součástí děje. Elegantní strohost a přímočarost autorčina stylu je osvěžující – Očista nabízí tragický příběh, který se stal nebo mohl stát, s osvobozující lehkostí a s dávkou pochmurné romantiky.

Esej Jonathana Littella Suché a vlhké vznikla jako „přidružený produkt“ rešerší k románu Laskavé bohyně. Její ústřední postavou je belgický fašista Léon Degrelle. Text se ovšem nezabývá jeho životem, nýbrž jeho jazykem. Littell navazuje na dílo Klause Theweleita Mužské fantazie z roku 1977, v němž se tento německý sociolog pokouší na základě dvou stovek textů příslušníků německých Freikorps analyzovat psychologickou osobnost fašisty. Pro Theweleita i pro Littella je fašista člověkem, který se nikdy úplně neoddělil od matky, který si nikdy nevytvořil vlastní Já ve freudovském slova smyslu a jenž zoufale brání integritu vlastní osobnosti proti „všemu, co teče“ – vlhkost, spojovaná s ženskostí, je v tomto případě ztělesněním hrozby a zmaru. Littell si za materiál rozboru zvolil Degrellovu vzpomínkovou knihu Tažení v Rusku 1941–1945 (č. 1996), která byla jedním ze stěžejních zdrojů jeho monumentálního románu Laskavé bohyně (č. Odeon 2008).

Fotograf Gilbert Woodbroke, zadlužený, utápějící se v depresích a na pokraji sebevraždy, dostane nečekaný džob: má tlumočit pro Emiko Júki, devatenáctiletou japonskou autorku, při reklamní kampani provázející anglické vydání její knihy v Londýně. Vše chno by šlo hladce, kdyby se cesta hrdiny a jeho nových známých nezkřížila s rumunskou dívenkou, kterou prostituují albánské gangy, a s jistým slavným, naprosto vychýleným anglickým umělcem, který je umanutý egyptskými mumiemi a neštítí se zločinu, u mně zahlazeného vodami umění Lolita komplex je satirou na prostředí současného obchodu s uměním i nemilosrdným útokem proti neoliberalismu Tonyho Blaira. Román se soustředí na erotickou fascinaci ženou-dítětem, ale především obrací pozornost na úchy lky a porušování zákona: moderní otroctví dospívajících dívek importovaných z Východu a hrůzné zacházení, které podstupují ty, z nichž se nedobrovolně staly prostitutky.

Jak bude vypadat Izrael roku 2024? Autorova vize je mrazivě apokalyptická. Izrael se po dlouhých letech marného boje se sílícími pumovými a raketovými útoky Palestinců a po neúspěšných pokusech o mírový proces scvrkne na proužek území u pobřeží s Tel Avivem. Kdo mohl, ze země uprchl. Nový román významného nizozemského spisovatele je mrazivě aktuálním poselstvím.

Fotograf Gilbert Woodbroke, zadlužený, utápějící se v depresích a na pokraji sebevraždy, dostane nečekaný džob: má tlumočit pro Emiko Júki, devatenáctiletou japonskou autorku, při reklamní kampani provázející anglické vydání její knihy v Londýně. Vše chno by šlo hladce, kdyby se cesta hrdiny a jeho nových známých nezkřížila s rumunskou dívenkou, kterou prostituují albánské gangy, a s jistým slavným, naprosto vychýleným anglickým umělcem, který je umanutý egyptskými mumiemi a neštítí se zločinu, u mně zahlazeného vodami umění Lolita komplex je satirou na prostředí současného obchodu s uměním i nemilosrdným útokem proti neoliberalismu Tonyho Blaira. Román se soustředí na erotickou fascinaci ženou-dítětem, ale především obrací pozornost na úchy lky a porušování zákona: moderní otroctví dospívajících dívek importovaných z Východu a hrůzné zacházení, které podstupují ty, z nichž se nedobrovolně staly prostitutky.

S koncem studené války napsal McEwan dva romány, do nichž se promítla aktuální politická situace. Oba se odehrávají na evropském kontinentě v době krátce po druhé světové válce s přesahem do současnosti. Zatímco Nevinný (1990) reflektuje bolestnou zk ušenost z rozděleného Berlína, kniha Černí psi (1992) se na půdorysu rozpadlého vztahu mladých manželů, kteří v mládí krátce zahořeli pro komunistickou myšlenku, zabývá tématy hlubšími a její existenciální rozměr výrazně přesahuje prvoplánovou kritik u společenských utopií. Na nevšední zážitek, jenž se mladému páru přihodí během nekonvenční svatební cesty po francouzském venkově, zareagují oba po svém a jejich láska toto bytostně odlišné vnímání světa neunese. Spisovatel se nestaví ani na jednu s tranu sporu. Neposmívá se Bernardovi, z něhož umíme si představit by se o pár set kilometrů dál na východ stal jistě úspěšný osmašedesátník, ale ani náboženskému vytržení hlavní hrdinky.McEwan nesoudí ideály, ale varuje před zaslepeností jakého koli druhu. Ian McEwan, jeden z nejvýznamnějších britských prozaiků (1948), autor desítky románů a souborů povídek. Díla mj. Betonová zahradau, Nezničitelná láska, Pokání.

U této autorky bychom obtížně hledali tradičně vystavěný příběh, její knihy jsou na první pohled přerušované, osamělé reflexe, vzpomínky, poznámky, náznaky, útržky. Podobnost se stylem francouzské prozaičky Camille Laurens je patrná, ale Španělka je mnohotvárnější a niternější. Pokud je literatura sebereflexe a (auto)terapie, zde to platí dvojnásob: autorce zemřela ve třech letech matka, měla problematický vztah k otci, který se promítl do vztahu k oběma jejím manželům (dnes už přiznává, že auto rem starší dcery je Samuel Beckett. Ale to, co vzniká v knihách, nejsou prvoplánové autobiografické příběhy. Jsou to dokonale komponované osobní prožitky psané jednou nádherným básnickým jazykem, podruhé surově a bezohledně hodnotící vlastní minulost : o matce a otci, dětech, přátelích, milencích. Tak trochu soupis životních traumat, vše, co se mi stalo a jak jsem to zpracovala Nuria Amat řeší v každé kapitole svůj vztah k té či oné osobě. Nuria Amat (1951) je významná španělská prozaička. Vydala dvě desítky děl románových i literatury faktu. Je přispěvatelkou prestižního deníku El País. V češtině se představuje poprvé.

Historie může být napínavým příběhem plným romantiky i utrpení. Můžeme ji brát jako bernou minci, anebo ji různě interpretovat. Jsou autoři, kteří nechápou dějiny jako něco neměnného a daného, ale spíš jako prapodivnou, ošemetnou věc plnou omylů a přehmatů. Sebastian Barry zachytil v Tajném deníku bezmála celé 20. století. Román je strukturován jako deníky dvou pisatelů: psychiatra Williama Grena, který pracuje v léčebně pro duševně nemocné, a Roseanne McNultyové, pacientky, o které se pořádně ani neví, kolik jí je… Možná 90, možná už 100, podle záznamů je jisté jen to, že strávila v ústavech víc než 60 let. Roseanne se snaží v deníku vylíčit vlastní verzi svého nešťastného života - když byla mladá, byl její otec zabit a matka se zbláznila. Stačilo málo: nařknout ji z cizoložství, nymfomanie, udělat z ní blázna a zbavit se jí jednou provždy. Psychiatr je přesvědčen o tom, že žena blázen není a ani nikdy nebyla, a chce o jejím životě zjistit co nejvíc. Čím hlouběji se v knize noříme do jejich nitra, tím víc nás překvapuje, co všechno mají společné. Na osudech obou postav spisovatel ukázal, jak traumatické mohou být vzpomínky. Jejich příběh je nejen osobní tragédií dvou lidí, ale především metaforou Irska 20. století. I to je poznamenáno konzervativismem, netolerancí, nesnášenlivostí a agresivitou, i to se dodnes pokouší na některé události raději zapomenout. Dějiny, stejně jako lidská paměť, jsou plné nenaplněných snů, zoufalství, zklamání a proher. Román Tajný deník byl nominován do nejužšího výběru na Man Bookerovu cenu. V roce 2009 získal Sebastian Barry ocenění Costa Book Awards za nejlepší knihu roku.

Historie může být napínavým příběhem plným romantiky i utrpení. Můžeme ji brát jako bernou minci, anebo ji různě interpretovat. Jsou autoři, kteří nechápou dějiny jako něco neměnného a daného, ale spíš jako prapodivnou, ošemetnou věc plnou omylů a přehmatů. Sebastian Barry zachytil v Tajném deníku bezmála celé 20. století. Román je strukturován jako deníky dvou pisatelů: psychiatra Williama Grena, který pracuje v léčebně pro duševně nemocné, a Roseanne McNultyové, pacientky, o které se pořádně ani neví, kolik jí je… Možná 90, možná už 100, podle záznamů je jisté jen to, že strávila v ústavech víc než 60 let. Roseanne se snaží v deníku vylíčit vlastní verzi svého nešťastného života - když byla mladá, byl její otec zabit a matka se zbláznila. Stačilo málo: nařknout ji z cizoložství, nymfomanie, udělat z ní blázna a zbavit se jí jednou provždy. Psychiatr je přesvědčen o tom, že žena blázen není a ani nikdy nebyla, a chce o jejím životě zjistit co nejvíc. Čím hlouběji se v knize noříme do jejich nitra, tím víc nás překvapuje, co všechno mají společné. Na osudech obou postav spisovatel ukázal, jak traumatické mohou být vzpomínky. Jejich příběh je nejen osobní tragédií dvou lidí, ale především metaforou Irska 20. století. I to je poznamenáno konzervativismem, netolerancí, nesnášenlivostí a agresivitou, i to se dodnes pokouší na některé události raději zapomenout. Dějiny, stejně jako lidská paměť, jsou plné nenaplněných snů, zoufalství, zklamání a proher. Román Tajný deník byl nominován do nejužšího výběru na Man Bookerovu cenu. V roce 2009 získal Sebastian Barry ocenění Costa Book Awards za nejlepší knihu roku.

Ve svém třetím románu se známá autorka pouští nejen do zcela jiného tématu, ale i do jiného žánru. Snad by se dalo hovořit o netradičním detektivním románu a o posledním případu svérázného policejního komisaře Schilfa. Na rozdíl od něj však čtenář od začátku zná nejen vraha, ale i jeho motiv. Hlavní protagonista, vysokoškolský učitel fyziky Sebastian, odváží svého desetiletého syna na skautský tábor. Když zastaví u motorestu, auto i se synem zmizí. Únosci v jediném telefonickém kontaktu požadují jako výkupné místo peněz odstranění člověka. Špatně zaslechnuté jméno způsobí katastrofu. Na scéně se dále objevuje neodolatelná figura policejní komisařky Rity Scury, je tu Schilfova pozdní, doslova z nebe spadlá milenka, Sebastianův dávný přítel Oskar, rovněž fyzik, ovšem s radikálně jiným náhledem na vědu, Sebastianova manželka, galeristka Maike, a samozřejmě syn Liam, který vůbec neví, že byl unesen. Juli Zeh rozvíjí sofistikovanou hru, kdy každá indicie může znamenat (pro každého) něco jiného. A čtenář má dojem, že o všem ví, protože vyprávění je vedené jakoby z ptačí perspektivy.