Omnibooks strana 2 z 6

Clinton Romesha z Červené čety a zbytek jednotky Black Knight se v roce 2009 připravovali na plánované uzavření předsunuté bojové základny Keating. Byla nejodlehlejší a nejhůře přístupnou z řetězce základen vybudovaných americkou armádou v provinciích Núristán a Kunar v naději, že zabrání volnému pohybu povstalců mezi Afghánistánem a Pákistánem. Tři roky po jejím zřízení byla armáda konečně ochotna přiznat to, co muži z její posádky věděli okamžitě – byla příliš izolovaná a jen velmi obtížně se dala bránit. Po letech neustálých menších útoků se Tálibánci 3. října 2009 konečně rozhodli vrhnout všechny své síly na Keating. Asi ve tři hodiny ráno nařídili povstalci všem obyvatelům blízké vesnice Urmul, aby ji opustili. V šest hodin zahájili na základnu ze všech stran palbu z ručních zbraní a RPG. Koaliční vojáci odpověděli střelbou z ručních zbraní a granátometů. Útočnici za 48 minut překonali obranný perimetr a pronikli na základnu také hlavní bránou střeženou afghánskou civilní ochrankou, a z východu, kde byli rozmístěni afghánští vojáci. Přes snahu dvou lotyšských vojenských poradců zapojit je do obrany všichni ze svých stanovišť uprchli. Po překonání obranného perimetru začali povstalci základnu zapalovat a většina baráků shořela. Během první hodiny se obránci stáhli do užšího perimetru kolem dvou budov, které nehořely. Bráněné území postupně zvětšovali až ke vstupnímu kontrolnímu stanovišti. Získali leteckou podporu v podobě bitevních vrtulníků Apache, bitevních letounů A-10, bombardérů B-1 a stíhaček F-15. Povstalci se začali koncem dne stahovat. Na základnu dorazila v sedm hodin večer jednotka rychlého nasazení. Následné útoky Tálibánců potlačilo americké letectvo. Koaliční vojska opustila základnu o dva dny později a 6. října ji bombardoval bombardér B-1, aby povstalcům znemožnil ukořistit střelivo, které tam po spěšném odchodu posádky zůstalo. Čtrnáctihodinová bitva končící vítězstvím stála životy osmi obránců a dalších sedmadvacet jich bylo zraněno. Clinton Romesha byl za svou odvahu vyznamenán Medailí cti.

Pátek 1. září 1939: sedmnáctiletý Richard Freiherr von Rosen poslouchá v rádiu Hitlerův projev v Reichstagu o útoku na Polsko. Není válkou nijak nadšený, ale jako mnoho jeho vrstevníků jej naplňuje pocit povinnosti a touha osvědčit se. Brzy poté se hlásí k tankovým jednotkám, kde se chce věnovat kariéře důstojníka v aktivní službě. Přání se mu plní v říjnu 1940 povolávacím rozkazem k 35. tankovému pluku rozmístěnému v Bambergu. Po náročném základním výcviku a intenzivním kurzu důstojnických čekatelů se mladý branec nyní připravuje ve Francii a v Porýní na nadcházející nasazení do války. V hodnosti důstojníka aspiranta je koncem dubna 1941 konečně se svým 35. tankovým plukem přeložen na poznaňské cvičiště Warthelager. Dne 22. června 1941 začíná pro von Rosena jako střelce tanku Panzer III operací Barbarossa válka proti Sovětskému svazu. Je nasazen jako součást 4. tankové divize a skupiny armád Mitte a svůj křest ohněm prožívá v těžkém boji svého pluku u Starého Bychova a o něco později je raněn. Po uzdravení a přeložení k 502. pluku těžkých tanků bojuje od ledna 1943 v tanku Tiger nejprve v Kalmycké stepi. Ještě tentýž rok se von Rosen účastní nyní jako poručík a velitel družstva 3. roty 503. praporu Tigerů operace Citadela, největší tankové bitvy druhé světové války. V létě 1944 je převelen na invazní frontu, kde má wehrmacht zastavit postup četných tankových jednotek Spojenců. Ovšem zkušený tankista na sobě brzy nelítostně pocítí převahu nepřítele ve vzduchu. Po přezbrojení svého praporu v Sennelageru je převelen nyní jako velitel roty a velitel jednoho z Königstigerů (Tiger II) na drolící se frontu v Maďarsku. Tam utrpí začátkem roku 1945 své páté zranění a konec války zažívá doma. Generálmajor Richard Freiherr von Rosen udělal po válce kariéru v Bundeswehru a v NATO. Jeho vyprávění napsané na základě deníkových zápisků podává podrobný obrázek tankové války na východní i západní frontě. Kniha je doplněna četnými fotografiemi.

V dubnu 2004 přilétá Dan Mills a jeho četa osmnácti odstřelovačů do jižního Iráku jako součást britského pěšího praporu vyslaného do země, aby si získali srdce a přízeň místních obyvatel. Avšak brzy budou bojovat o své životy. Doma jim říkali, že jdou do Iráku udržovat mír, ale žádný mír tam nebyl. Během několika dní po příchodu na základnu jsou vtaženi do nejdelšího a neutuchajícího boje, jaký britská armáda nepoznala padesát let. Od jednoho z Land Roverů praporu se odrazil granát, skutálel se pod něj a vybuchl. Tento přepad ze zálohy zahájil totální bitvu, během které Mills zabil muže střelou, která útočníkovi utrhla hlavu. Bude to dlouhý turnus. Z tohoto malého místa se jako v nějakém post-apokalyptickém zlém snu Šíleného Maxe stává peklo. Teploty u země často dosahují skoro padesáti stupňů Celsia, kanalizační rozvody už dlouho nefungují a všude, kam se podíváte, se hromadí páchnoucí a zahnívající kuchyňské odpadky. Třešinkou na dortu je vítr vysušující krky, improvizovaná výbušná zařízení a dobře vyzbrojení a organizovaní povstalci vyzbrojení AK-47, RPG a neomezenou zásobou minometných granátů. Šest měsíců bojovali britští vojáci sami, odříznutí, obklíčení, pod stálou palbou, ale neustoupili ani o píď. Sniper One je vzrušujícím příběhem vytrvalosti, kamarádství, černého humoru a odvahy tváří v tvář urputnému a vražednému útoku.

Spojené státy nebyly v době vypuknutí druhé světové války v žádném případě připraveny na vstup do ní. Ačkoliv Německu v prosinci 1941 vyhlásily válku, zemi chyběli vycvičení vojáci, technika a zkušenosti, které byly k boji potřeba. I když byla invazní vojska nakonec připravena, úspěšný útok na nacisty okupovanou Evropu se nemohl uskutečnit, dokud Spojenci neochromili německou průmyslovou a vojenskou sílu. Protože žádnou invazi nelze provést bez nadvlády ve vzduchu, prvním cílem byla luftwaffe, nejmocnější a v bojích ostřílené letectvo na světě. K tomu účelu se americké letectvo připojilo k již bojujícímu britskému Královskému letectvu v strategickém tažení, které nakonec dostalo luftwaffe na kolena. Jasně nejúspěšnější jednotkou v tomto tažení byla legendární 303. bombardovací skupina USAF – Pekelní andělé. Toto je příběh bombardovací skupiny vyprávěný muži, kteří z ní udělali to, čím byla. Pojmenovávali se stejně, jako jejich bombardéry B-17 a stali se jednou z nejvýznačnějších a nejdůležitějších leteckých bojových jednotek v historii. Dramatické a hrozné letecké bitvy, které sváděli proti Německu, změnily průběh války. Autor skvěle kombinuje historické vyprávění a historii jednotky s individuálními příběhy letců. Autor popisuje kromě osobních, často tragických, příběhů také postupně se vyvíjející taktiku letecké války jak na straně Spojenců, tak i Němců. Čtenář se tak dozví i o organizaci německého protiletadlového dělostřelectva a o tom, jak brutálně se někdy německé civilní obyvatelstvo chovalo k sestřeleným americkým letcům. Výsledkem je tak velmi podrobné a úplné vylíčení spojeneckého leteckého tažení proti nacistickému Německu.

Koncem roku 2007 přijela do východního Afghánistánu jediná rota amerických výsadkářů, která si říkala Chosen Few. Očekávali, že si získají srdce a mysli lidí v odlehlých horách a rozšíří působnost afghánské vlády až do této divočiny. Místo toho strávili následujících patnáct měsíců zoufalým bojem. Bránili se neustálým útokům a byli donuceni k pomalému a nepřetržitému ústupu. Stále čelili přesile tálibánských bojovníků, vrhajících se na ně ze všech stran. Jak se pozornost a vojenské zdroje Spojených států přesouvaly do Iráku, na odloučené a útokům vystavené výsadkáře se měsíc za měsícem valila palba reaktivních granátů, raket a kulometů. Jen několik týdnů před návratem domů svedli svůj poslední a nejtužší boj. Blízko vesnice Wantu v provincii Núristán obklíčily asi tři stovky nepřátelských bojovníků přibližně padesát příslušníků roty Chosen Few bránících částečně dobudovanou bojovou základnu. Ten den v červnu 2008 jich devět padlo a více než dvacet utrpělo zranění. Byla to pravděpodobně nejkrvavější bitva války v Afghánistánu. Výsadkáři se vrátili domů zoceleni válkou. Dva z nich byli vyznamenáni Medailí cti. Jejich zážitky všechny navždy změnily.

Rudá armáda prolomila v listopadu 1942 drtivým protiútokem z vnějšku města linie německé armády a jejích italských, rumunských a maďarských spojenců a ve Stalingradu obklíčila asi 290 000 vojáků 6. armády. V té době mohla německá armáda obklíčení ještě prolomit, ale za cenu ústupu od Stalingradu. Pro Hitlera bylo dobytí tohoto města prestižní záležitostí, a proto vydal rozkaz město neopouštět. Záchrana 6. armády byla založena na nereálném Göringově slibu, že ji dokáže letecky zásobovat. Němečtí vojáci zde přežívali téměř tři měsíce v otřesných podmínkách nejdrsnějšího období ruské zimy. V krutém mrazu, závislí na ztenčujících se zásobách potravin shazovaných z letounů luftwaffe, jich tisíce zemřely vyhladověním, nemocemi, umrznutím, pokud ne v důsledku samotných bojů. Kromě nedostatku potravin a zdravotnického materiálu jim došlo prakticky zcela střelivo, takže bojovali doslova do posledního náboje. Řada vojáků řešila dilema, zda se Sovětům vzdát, nebo si vzít život. Mnohokrát totiž našli po úspěšném protiútoku své spolubojovníky, které Sověti předtím zajali, ubité a strašným způsobem zohavené. Věděli, že je v zajetí nečeká nic pěkného, ale realita se nakonec ukázala horší, než si představovali. Z devadesáti tisíc německých zajatců od Stalingradu se jich ze Sovětského svazu vrátilo jen asi šest tisíc a někteří z nich po více než deseti letech. Toto důležité dílo poprvé uceleně rekonstruuje strašný osud 6. armády na základě málo známých příběhů z bojišť, polních nemocnic a obvazišť. Autor prošel stovky dosud nezveřejněných zpráv, rozhovorů, deníků a novinových článků, aby čtenářům zprostředkoval zážitky vojáků všech možných hodností a druhů zbraní. Kniha obsahuje vyprávění vojáků, kteří byli zraněni nebo onemocněli a letecky je z obklíčení evakuovali, a také vojáků, kteří bojovali až do trpkého konce a padli do sovětského zajetí. Odrážejí urputnost bojů a odhalují pomalu mizející naděje obklíčených na přežití. Všechny tyto příběhy dohromady podávají poučný a tragický obraz děsivých událostí u Stalingradu.

Prosinec 1943: těžce poškozený americký bombardér Boeing B-17 se snaží přeletět nad válčícím Německem a vrátit se na svou základnu v Anglii. Pilotuje ho jedenadvacetiletý poručík Charlie Brown. Polovina osádky je na tomhle jejich prvním bojovém letu zraněná nebo mrtvá. Cestou nad Severní moře musí překonat ještě pobřežní oblast s hustou protiletadlovou obranou. Najednou se u ocasu bombardéru objevuje Messerschmitt Bf 109. Pilotem je německé stíhací eso Franz Stiegler a stisknutím spouště může mladou americkou osádku zničit… Následující události se vzpírají všem představám a později se označují za „nejneuvěřitelnější střetnutí nepřátel za druhé světové války“. Kolegialita pilotů nakonec převáží nad nepřátelstvím a americký bombardér dostává šanci k návratu domů. To, co se mezi nimi odehrálo, později zařadila 8. americká letecká armáda do kategorie „přísně tajné“. Ostatní spojenečtí piloti totiž nemohli spoléhat na to, že se všichni němečtí piloti zachovají stejně čestně jako Franz Stigler. Byl to čin, o kterém se Franz nemohl vůbec zmínit, jinak by ho postavili před vojenský soud. Autor na základě rozhovorů s oběma piloty líčí jejich životní osudy od mládí, přes vstup k vojenskému letectvu až po jejich zapojení do bojů druhé světové války. Můžeme tak porovnávat život německých a amerických letců v období jejich vzdušných soubojů nad okupovanou Evropou. Franz se ke konci války přeškolil na první do sériové výroby zařazený proudový letoun Me 262 a po kapitulaci Německa skončil v americkém zajetí. Charlie Brown absolvoval stanovený počet bojových letů a vrátil se do Spojených států. Na to podivné střetnutí mysleli Charlie i Franz čtyřicet let, dokud jako staří muži nezačali po sobě ve světě pátrat. Byla to jejich poslední mise, která mohla navždy změnit jejich životy. Z bývalých válečných protivníků se stali velcí přátelé. Text je doplněn situačními mapkami. Dosud byla přeložena do němčiny, francouzštiny, polštiny a maďarštiny.

Kim Hughes je z pyrotechniků sloužících v britské armádě držitelem nejvyššího vyznamenání. V roce 2009, po velmi náročném šestiměsíčním nasazení v Afghánistánu, během kterého zneškodnil 119 improvizovaných výbušných zařízení, obdržel Jiřího kříž, britské vyznamenání za statečnost. Kim přežil řadu tálibánských přepadů a přetrpěl také osobní setkání s britským ministrem obrany. Děj knihy se odehrává v afghánské válce, konfliktu, v němž chladnokrevná odvaha pyrotechnika nabyla národní důležitosti. V žádné jiné válečné činnosti se nedostává jednotlivec tak blízko k nepříteli, aby vybojoval bitvu důvtipu, v níž může porážka znamenat smrt. Tohle je jedna z nejlepších vzpomínkových knih na úsilí vynakládané k porážce skrytého a vytrvalého nepřítele. Britské noviny The Sunday Times ji zařadily mezi bestsellery.

Kapitán Wilhelm Johnen, narozený v roce 1921, přišel v květnu 1941 jako mladý poručík k německému nočnímu stíhacímu letectvu. V kontextu historie tohoto vojska a jeho slavných pilotů popisuje svou vojenskou kariéru od výcviku v létání podle přístrojů až po své první noční bojové lety u 1. eskadry nočních stíhačů ve Venlo a Šlesvicku. Po jeho prvním nočním sestřelu ho dostal jeden z palubních střelců čtyřmotorového bombardéru a sestřelil ho. Po delším pobytu v lazaretu se vrátil ke své eskadře do Venlo. V prosinci 1942 ho převeleli s 3. letkou 1. eskadry nočních stíhačů k III. skupině 6. eskadry nočních stíhačů a z Venla se podílel na obranných bojích nad Hamburkem. V této době se poprvé setkal s novou taktikou Royal Air Force v podobě shazování staniolových proužků. Při prvním nočním bojovém letu nad Berlínem v noci z 23. na 24. srpna 1943 dokázala jeho skupina docílit dvaceti sestřelů. Nad Berlínem dosáhl Johnen také svého velkého úspěchu, když se mu během pouhých pětačtyřiceti minut podařilo sestřelit čtyři nepřátelské bombardéry. Po různých převeleních své skupiny získal v Leipheimu při zkušebním letu s Me 262 první zkušenosti s tímto proudovým letounem. 28. dubna 1944 byl se svým Me Bf 110 nucen nouzově přistát ve Švýcarsku, ovšem podařilo se mu vrátit do Německa. Po přeložení do Maďarska v červnu 1944 dostala jeho skupina za úkol bránit Vídeň a Budapešť před útoky bombardovacích letek RAF podnikané z Itálie. Po 33 nočních sestřelech obdržel 31. října 1944 jako nadporučík vyznamenání Rytířského kříže. 16. března 1945 zažil ze vzduchu útok na Würzburg a jako velitel III. skupiny 6. eskadry stíhacího letectva zde docílil svého 34. a posledního sestřelu. Konec války zažil Johnen v Bad Aiblingu, kde se svými spolubojovníky zničili 30. dubna 1945 své letouny výbušninami.

Ačkoliv týmy speciálně cvičených přepadových jednotek, které se vysazovaly za nepřátelské linie, aby tam podnikaly tajné mise, existovaly už za druhé světové války, speciální jednotky, jak jim dnes obecně říkáme, upoutaly pozornost hlavních médií až v první a druhé Válce v Zálivu. Brokhausen ve své napínavé knize o své roli v těchto elitních vojenských jednotkách popisuje, jak byly velice účinné během vietnamské války, když byl příslušníkem malé skupiny nazývané Průzkumný tým Habu. Tato jednotka byla součástí MACV-SOG (Military Assistance Command Vietnam Studies and Observations Group) nebo SOG, jak se jí nevinně říkalo. Počátkem sedmdesátých let prováděla přepady a operace s cílem získat zpravodajské informace v nepřítelem ovládaných oblastech Vietnamu, Laosu a Kambodži. Týmy tvořili většinou domorodí vietnamští vojáci. Pravidelně měly ohromné ztráty, ale přinášely důležité informace o pohybech partyzánských jednotek, které nesmírně pomáhaly americkému vedení války. Brokhausen barvitým jazykem prošpikovaným vojenským žargonem a odlehčeným šibeničním humorem popisuje, jaké to je, procházet terénem odlehlé džungle za neustálé hrozby nepřátelské palby. Brokhausenův tým dosáhl jednoho z největších počtů udělených vyznamenání za statečnost jakékoliv jednotky v historii americké armády. Ovšem bylo to za vysokou cenu; počet zraněných a padlých v akci byl neuvěřitelně vysoký. Tyto mise bychom dnes považovali za sebevražedné. V roce 1970 to platilo také, ovšem tihle muži chodili do akce se svými místními spojenci Montagnardy, Vietnamci a čínskými Nungy den za dnem a s odvahou čelili těmto výzvám.

Autor v knize pečlivě dokumentuje všechny události kolem této velké bitevní lodě od její stavby až k potopení. Oživujícím způsobem je opakovaně doplňuje pohledem na celé Německo v době nacionálního socialismu a na mezinárodní souvislosti. Kniha tak líčí nejen situaci na palubě a v podpalubí Bismarcka během operace Rheinübung mezi 18. a 27. květnem 1941. Toto dění samozřejmě představuje hlavní část celého příběhu. Chronologicky popisuje všechny důležité okamžiky od spuštění lodě na vodu v roce 1939 v Hamburku, přes zkušební plavby v Baltském moři, vyplutí do Atlantiku, míjení ostrovů, boj v Dánském průlivu, pokus o návrat do St. Nazaire, až po její potopení. Kromě toho uvádí podrobné technické údaje o Bismarckovi a jeho posádce. Je z toho patrné, že autor, jako čtvrtý dělostřelecký důstojník, měl obsáhlé odborné znalosti i o těch nejmenších podrobnostech. Text zahrnuje rovněž očitá svědectví dalších přeživších, a také pohled z britské strany. Autor je nejen cituje, ale zaujímá k nim i svůj osobní názor, protože kromě nezpochybnitelných faktů o lodi a operaci Rheinübung, jež autor uvádí, existuje jako vždy mnoho nezodpovězených otázek. Jako příklad zmiňuje řadu sporných úvah a rozhodnutí admirála Lütjense během operace Rheinübung. Je například také diskutabilní, jestli se po zásahu torpédem vzala v úvahu všechna možná řešení a udělalo se všechno pro to, aby se problém s poškozeným kormidlem odstranil. Projevila se zde už rezignace, nebo by všechna opatření byla již zbytečná a situaci by mohla ještě zhoršit? Na takových místech se autor pokouší najít nejracionálnější odpověď argumentací, úvahou nebo zákony logiky. Autora knihy zachránila posádka britské lodě. V závěru knihy poměrně obsáhle popisuje své zážitky ze zajetí, které strávil nejprve ve Velké Británii, a pak v Kanadě. V roce 1946 ho Britové propustili a v roce 1949 absolvoval studium práv. Pracoval v diplomacii jako vyslanecký rada a později jako velvyslanec v různých zemích. Zemřel v roce 2003 v 93 letech.