Omnibooks strana 6 z 7

Průměrná životnost nového důstojníka tankové jednotky v Normandii se v roce 1944 odhadovala na necelé dva týdny. David Render byl čerstvým absolventem vojenské akademie v Sandhurstu, když ho poslali do Francie, aby nastoupil k veteránské tankové jednotce, která už několik let bojovala s Pouštními krysami (7. tanková divize) v severní Africe. Když se pět dní po invazi připojil k eskadroně Sherwood Rangers Yeomanry, boji ostřílení muži, kterým měl velet, nepředpokládali, že by tam vydržel dlouho. Ovšem během následujících týdnů urputných bojů, v nichž se víc než devadesát procent jeho kolegů, tankových velitelů, stalo oběťmi, jeho schopnost vyváznout z nesčetných bojových střetů nezraněný tato očekávání popřela. Díky tomu získal ve své eskadroně přezdívku Neodvratný pan Render. David Render vypráví svůj pozoruhodný příběh, zahrnující všechny velké události posledního roku druhé světové války v západní Evropě, od invaze v Normandii až po pád Německa. Je to příběh o přežití, kamarádství a schopnosti obstát a být považován za vůdce v boji.

Autor v knize pečlivě dokumentuje všechny události kolem této velké bitevní lodě od její stavby až k potopení. Oživujícím způsobem je opakovaně doplňuje pohledem na celé Německo v době nacionálního socialismu a na mezinárodní souvislosti. Kniha tak líčí nejen situaci na palubě a v podpalubí Bismarcka během operace Rheinübung mezi 18. a 27. květnem 1941. Toto dění samozřejmě představuje hlavní část celého příběhu. Chronologicky popisuje všechny důležité okamžiky od spuštění lodě na vodu v roce 1939 v Hamburku, přes zkušební plavby v Baltském moři, vyplutí do Atlantiku, míjení ostrovů, boj v Dánském průlivu, pokus o návrat do St. Nazaire, až po její potopení. Kromě toho uvádí podrobné technické údaje o Bismarckovi a jeho posádce. Je z toho patrné, že autor, jako čtvrtý dělostřelecký důstojník, měl obsáhlé odborné znalosti i o těch nejmenších podrobnostech. Text zahrnuje rovněž očitá svědectví dalších přeživších, a také pohled z britské strany. Autor je nejen cituje, ale zaujímá k nim i svůj osobní názor, protože kromě nezpochybnitelných faktů o lodi a operaci Rheinübung, jež autor uvádí, existuje jako vždy mnoho nezodpovězených otázek. Jako příklad zmiňuje řadu sporných úvah a rozhodnutí admirála Lütjense během operace Rheinübung. Je například také diskutabilní, jestli se po zásahu torpédem vzala v úvahu všechna možná řešení a udělalo se všechno pro to, aby se problém s poškozeným kormidlem odstranil. Projevila se zde už rezignace, nebo by všechna opatření byla již zbytečná a situaci by mohla ještě zhoršit? Na takových místech se autor pokouší najít nejracionálnější odpověď argumentací, úvahou nebo zákony logiky. Autora knihy zachránila posádka britské lodě. V závěru knihy poměrně obsáhle popisuje své zážitky ze zajetí, které strávil nejprve ve Velké Británii, a pak v Kanadě. V roce 1946 ho Britové propustili a v roce 1949 absolvoval studium práv. Pracoval v diplomacii jako vyslanecký rada a později jako velvyslanec v různých zemích. Zemřel v roce 2003 v 93 letech.

Ačkoliv týmy speciálně cvičených přepadových jednotek, které se vysazovaly za nepřátelské linie, aby tam podnikaly tajné mise, existovaly už za druhé světové války, speciální jednotky, jak jim dnes obecně říkáme, upoutaly pozornost hlavních médií až v první a druhé Válce v Zálivu. Brokhausen ve své napínavé knize o své roli v těchto elitních vojenských jednotkách popisuje, jak byly velice účinné během vietnamské války, když byl příslušníkem malé skupiny nazývané Průzkumný tým Habu. Tato jednotka byla součástí MACV-SOG (Military Assistance Command Vietnam Studies and Observations Group) nebo SOG, jak se jí nevinně říkalo. Počátkem sedmdesátých let prováděla přepady a operace s cílem získat zpravodajské informace v nepřítelem ovládaných oblastech Vietnamu, Laosu a Kambodži. Týmy tvořili většinou domorodí vietnamští vojáci. Pravidelně měly ohromné ztráty, ale přinášely důležité informace o pohybech partyzánských jednotek, které nesmírně pomáhaly americkému vedení války. Brokhausen barvitým jazykem prošpikovaným vojenským žargonem a odlehčeným šibeničním humorem popisuje, jaké to je, procházet terénem odlehlé džungle za neustálé hrozby nepřátelské palby. Brokhausenův tým dosáhl jednoho z největších počtů udělených vyznamenání za statečnost jakékoliv jednotky v historii americké armády. Ovšem bylo to za vysokou cenu; počet zraněných a padlých v akci byl neuvěřitelně vysoký. Tyto mise bychom dnes považovali za sebevražedné. V roce 1970 to platilo také, ovšem tihle muži chodili do akce se svými místními spojenci Montagnardy, Vietnamci a čínskými Nungy den za dnem a s odvahou čelili těmto výzvám.

Kim Hughes je z pyrotechniků sloužících v britské armádě držitelem nejvyššího vyznamenání. V roce 2009, po velmi náročném šestiměsíčním nasazení v Afghánistánu, během kterého zneškodnil 119 improvizovaných výbušných zařízení, obdržel Jiřího kříž, britské vyznamenání za statečnost. Kim přežil řadu tálibánských přepadů a přetrpěl také osobní setkání s britským ministrem obrany. Děj knihy se odehrává v afghánské válce, konfliktu, v němž chladnokrevná odvaha pyrotechnika nabyla národní důležitosti. V žádné jiné válečné činnosti se nedostává jednotlivec tak blízko k nepříteli, aby vybojoval bitvu důvtipu, v níž může porážka znamenat smrt. Tohle je jedna z nejlepších vzpomínkových knih na úsilí vynakládané k porážce skrytého a vytrvalého nepřítele. Britské noviny The Sunday Times ji zařadily mezi bestsellery.

Rudá armáda prolomila v listopadu 1942 drtivým protiútokem z vnějšku města linie německé armády a jejích italských, rumunských a maďarských spojenců a ve Stalingradu obklíčila asi 290 000 vojáků 6. armády. V té době mohla německá armáda obklíčení ještě prolomit, ale za cenu ústupu od Stalingradu. Pro Hitlera bylo dobytí tohoto města prestižní záležitostí, a proto vydal rozkaz město neopouštět. Záchrana 6. armády byla založena na nereálném Göringově slibu, že ji dokáže letecky zásobovat. Němečtí vojáci zde přežívali téměř tři měsíce v otřesných podmínkách nejdrsnějšího období ruské zimy. V krutém mrazu, závislí na ztenčujících se zásobách potravin shazovaných z letounů luftwaffe, jich tisíce zemřely vyhladověním, nemocemi, umrznutím, pokud ne v důsledku samotných bojů. Kromě nedostatku potravin a zdravotnického materiálu jim došlo prakticky zcela střelivo, takže bojovali doslova do posledního náboje. Řada vojáků řešila dilema, zda se Sovětům vzdát, nebo si vzít život. Mnohokrát totiž našli po úspěšném protiútoku své spolubojovníky, které Sověti předtím zajali, ubité a strašným způsobem zohavené. Věděli, že je v zajetí nečeká nic pěkného, ale realita se nakonec ukázala horší, než si představovali. Z devadesáti tisíc německých zajatců od Stalingradu se jich ze Sovětského svazu vrátilo jen asi šest tisíc a někteří z nich po více než deseti letech. Toto důležité dílo poprvé uceleně rekonstruuje strašný osud 6. armády na základě málo známých příběhů z bojišť, polních nemocnic a obvazišť. Autor prošel stovky dosud nezveřejněných zpráv, rozhovorů, deníků a novinových článků, aby čtenářům zprostředkoval zážitky vojáků všech možných hodností a druhů zbraní. Kniha obsahuje vyprávění vojáků, kteří byli zraněni nebo onemocněli a letecky je z obklíčení evakuovali, a také vojáků, kteří bojovali až do trpkého konce a padli do sovětského zajetí. Odrážejí urputnost bojů a odhalují pomalu mizející naděje obklíčených na přežití. Všechny tyto příběhy dohromady podávají poučný a tragický obraz děsivých událostí u Stalingradu.

Koncem roku 2007 přijela do východního Afghánistánu jediná rota amerických výsadkářů, která si říkala Chosen Few. Očekávali, že si získají srdce a mysli lidí v odlehlých horách a rozšíří působnost afghánské vlády až do této divočiny. Místo toho strávili následujících patnáct měsíců zoufalým bojem. Bránili se neustálým útokům a byli donuceni k pomalému a nepřetržitému ústupu. Stále čelili přesile tálibánských bojovníků, vrhajících se na ně ze všech stran. Jak se pozornost a vojenské zdroje Spojených států přesouvaly do Iráku, na odloučené a útokům vystavené výsadkáře se měsíc za měsícem valila palba reaktivních granátů, raket a kulometů. Jen několik týdnů před návratem domů svedli svůj poslední a nejtužší boj. Blízko vesnice Wantu v provincii Núristán obklíčily asi tři stovky nepřátelských bojovníků přibližně padesát příslušníků roty Chosen Few bránících částečně dobudovanou bojovou základnu. Ten den v červnu 2008 jich devět padlo a více než dvacet utrpělo zranění. Byla to pravděpodobně nejkrvavější bitva války v Afghánistánu. Výsadkáři se vrátili domů zoceleni válkou. Dva z nich byli vyznamenáni Medailí cti. Jejich zážitky všechny navždy změnily.

Spojené státy nebyly v době vypuknutí druhé světové války v žádném případě připraveny na vstup do ní. Ačkoliv Německu v prosinci 1941 vyhlásily válku, zemi chyběli vycvičení vojáci, technika a zkušenosti, které byly k boji potřeba. I když byla invazní vojska nakonec připravena, úspěšný útok na nacisty okupovanou Evropu se nemohl uskutečnit, dokud Spojenci neochromili německou průmyslovou a vojenskou sílu. Protože žádnou invazi nelze provést bez nadvlády ve vzduchu, prvním cílem byla luftwaffe, nejmocnější a v bojích ostřílené letectvo na světě. K tomu účelu se americké letectvo připojilo k již bojujícímu britskému Královskému letectvu v strategickém tažení, které nakonec dostalo luftwaffe na kolena. Jasně nejúspěšnější jednotkou v tomto tažení byla legendární 303. bombardovací skupina USAF – Pekelní andělé. Toto je příběh bombardovací skupiny vyprávěný muži, kteří z ní udělali to, čím byla. Pojmenovávali se stejně, jako jejich bombardéry B-17 a stali se jednou z nejvýznačnějších a nejdůležitějších leteckých bojových jednotek v historii. Dramatické a hrozné letecké bitvy, které sváděli proti Německu, změnily průběh války. Autor skvěle kombinuje historické vyprávění a historii jednotky s individuálními příběhy letců. Autor popisuje kromě osobních, často tragických, příběhů také postupně se vyvíjející taktiku letecké války jak na straně Spojenců, tak i Němců. Čtenář se tak dozví i o organizaci německého protiletadlového dělostřelectva a o tom, jak brutálně se někdy německé civilní obyvatelstvo chovalo k sestřeleným americkým letcům. Výsledkem je tak velmi podrobné a úplné vylíčení spojeneckého leteckého tažení proti nacistickému Německu.

V dubnu 2004 přilétá Dan Mills a jeho četa osmnácti odstřelovačů do jižního Iráku jako součást britského pěšího praporu vyslaného do země, aby si získali srdce a přízeň místních obyvatel. Avšak brzy budou bojovat o své životy. Doma jim říkali, že jdou do Iráku udržovat mír, ale žádný mír tam nebyl. Během několika dní po příchodu na základnu jsou vtaženi do nejdelšího a neutuchajícího boje, jaký britská armáda nepoznala padesát let. Od jednoho z Land Roverů praporu se odrazil granát, skutálel se pod něj a vybuchl. Tento přepad ze zálohy zahájil totální bitvu, během které Mills zabil muže střelou, která útočníkovi utrhla hlavu. Bude to dlouhý turnus. Z tohoto malého místa se jako v nějakém post-apokalyptickém zlém snu Šíleného Maxe stává peklo. Teploty u země často dosahují skoro padesáti stupňů Celsia, kanalizační rozvody už dlouho nefungují a všude, kam se podíváte, se hromadí páchnoucí a zahnívající kuchyňské odpadky. Třešinkou na dortu je vítr vysušující krky, improvizovaná výbušná zařízení a dobře vyzbrojení a organizovaní povstalci vyzbrojení AK-47, RPG a neomezenou zásobou minometných granátů. Šest měsíců bojovali britští vojáci sami, odříznutí, obklíčení, pod stálou palbou, ale neustoupili ani o píď. Sniper One je vzrušujícím příběhem vytrvalosti, kamarádství, černého humoru a odvahy tváří v tvář urputnému a vražednému útoku.

Pátek 1. září 1939: sedmnáctiletý Richard Freiherr von Rosen poslouchá v rádiu Hitlerův projev v Reichstagu o útoku na Polsko. Není válkou nijak nadšený, ale jako mnoho jeho vrstevníků jej naplňuje pocit povinnosti a touha osvědčit se. Brzy poté se hlásí k tankovým jednotkám, kde se chce věnovat kariéře důstojníka v aktivní službě. Přání se mu plní v říjnu 1940 povolávacím rozkazem k 35. tankovému pluku rozmístěnému v Bambergu. Po náročném základním výcviku a intenzivním kurzu důstojnických čekatelů se mladý branec nyní připravuje ve Francii a v Porýní na nadcházející nasazení do války. V hodnosti důstojníka aspiranta je koncem dubna 1941 konečně se svým 35. tankovým plukem přeložen na poznaňské cvičiště Warthelager. Dne 22. června 1941 začíná pro von Rosena jako střelce tanku Panzer III operací Barbarossa válka proti Sovětskému svazu. Je nasazen jako součást 4. tankové divize a skupiny armád Mitte a svůj křest ohněm prožívá v těžkém boji svého pluku u Starého Bychova a o něco později je raněn. Po uzdravení a přeložení k 502. pluku těžkých tanků bojuje od ledna 1943 v tanku Tiger nejprve v Kalmycké stepi. Ještě tentýž rok se von Rosen účastní nyní jako poručík a velitel družstva 3. roty 503. praporu Tigerů operace Citadela, největší tankové bitvy druhé světové války. V létě 1944 je převelen na invazní frontu, kde má wehrmacht zastavit postup četných tankových jednotek Spojenců. Ovšem zkušený tankista na sobě brzy nelítostně pocítí převahu nepřítele ve vzduchu. Po přezbrojení svého praporu v Sennelageru je převelen nyní jako velitel roty a velitel jednoho z Königstigerů (Tiger II) na drolící se frontu v Maďarsku. Tam utrpí začátkem roku 1945 své páté zranění a konec války zažívá doma. Generálmajor Richard Freiherr von Rosen udělal po válce kariéru v Bundeswehru a v NATO. Jeho vyprávění napsané na základě deníkových zápisků podává podrobný obrázek tankové války na východní i západní frontě. Kniha je doplněna četnými fotografiemi.

Clinton Romesha z Červené čety a zbytek jednotky Black Knight se v roce 2009 připravovali na plánované uzavření předsunuté bojové základny Keating. Byla nejodlehlejší a nejhůře přístupnou z řetězce základen vybudovaných americkou armádou v provinciích Núristán a Kunar v naději, že zabrání volnému pohybu povstalců mezi Afghánistánem a Pákistánem. Tři roky po jejím zřízení byla armáda konečně ochotna přiznat to, co muži z její posádky věděli okamžitě – byla příliš izolovaná a jen velmi obtížně se dala bránit. Po letech neustálých menších útoků se Tálibánci 3. října 2009 konečně rozhodli vrhnout všechny své síly na Keating. Asi ve tři hodiny ráno nařídili povstalci všem obyvatelům blízké vesnice Urmul, aby ji opustili. V šest hodin zahájili na základnu ze všech stran palbu z ručních zbraní a RPG. Koaliční vojáci odpověděli střelbou z ručních zbraní a granátometů. Útočnici za 48 minut překonali obranný perimetr a pronikli na základnu také hlavní bránou střeženou afghánskou civilní ochrankou, a z východu, kde byli rozmístěni afghánští vojáci. Přes snahu dvou lotyšských vojenských poradců zapojit je do obrany všichni ze svých stanovišť uprchli. Po překonání obranného perimetru začali povstalci základnu zapalovat a většina baráků shořela. Během první hodiny se obránci stáhli do užšího perimetru kolem dvou budov, které nehořely. Bráněné území postupně zvětšovali až ke vstupnímu kontrolnímu stanovišti. Získali leteckou podporu v podobě bitevních vrtulníků Apache, bitevních letounů A-10, bombardérů B-1 a stíhaček F-15. Povstalci se začali koncem dne stahovat. Na základnu dorazila v sedm hodin večer jednotka rychlého nasazení. Následné útoky Tálibánců potlačilo americké letectvo. Koaliční vojska opustila základnu o dva dny později a 6. října ji bombardoval bombardér B-1, aby povstalcům znemožnil ukořistit střelivo, které tam po spěšném odchodu posádky zůstalo. Čtrnáctihodinová bitva končící vítězstvím stála životy osmi obránců a dalších sedmadvacet jich bylo zraněno. Clinton Romesha byl za svou odvahu vyznamenán Medailí cti.

Kniha kapitána Wernera je jedním z nejlepších osobních příběhů o nasazení ponorek ve druhé světové válce. Autor byl kapitánem dvou ponorek (U-415 a U-953) a většinu války strávil na moři. Přežíval ji déle než většina jeho méně šťastných kolegů. Ve vlnách moře zahynulo osmdesát procent členů posádek ponorek, zejména když se v posledních letech války stala každá bojová plavba sebevražednou misí. Je to velice osobní a dojemný příběh, protože autor přišel o většinu své rodiny při spojeneckém bombardování města, kde žila. Werner popisuje začátek války, kouzlo ponorek a svou touhu sloužit na nich. Pak líčí své první roky služby nižšího důstojníka na dvou ponorkách během vrcholu bitvy o Atlantik. Autorova odysea začala na jeho první bojové plavbě, kdy se ponorka U-230 zabořila do mořského dna a její posádka strávila šestnáct hodin odlehčováním ponorky a přebíháním z jejího jednoho konce na druhý, aby ji rozhoupala a uvolnila ze dna. Werner dostal svou ponorku jako kapitán až na jaře roku 1944, kdy byla válka pro Němce už ztracená a šest ze sedmi ponorek, které vypluly do bojové akce, se nevrátilo a s nimi většinou i celá posádka. Ponorek nové generace, které Němci zkonstruovali, bylo už příliš málo, aby mohly něco změnit. Pak tvrdě bojoval v posledních měsících války a jen se štěstím se mu podařilo přežít. Zajímavá je jeho snaha získat na ponorku nejnovější vybavení jako šnorchl a radarovou stanici. Ani jedno se mu nepodařilo, protože válečné hospodářství Německa už nebylo v té době schopné tuto techniku dodat. Werner se v Norsku vzdal Britům a ti ho pak předali francouzským úřadům, které se svými zajatci nezacházely zrovna v rukavičkách. Wernerovi se později podařilo uprchnout do Německa. Po válce přesídlil do Spojených států, kde žil na Floridě. Součástí knihy je osmistránková fotografická příloha.

MQ-1 Predator je dálkově pilotovaný letoun používaný pro pozorování a průzkum nad nepřátelským územím a také k cíleným útokům dvěma raketami Hellfire. V tisku se mu často říká dron nebo robot a mluví se o něm jako o nějakém autonomním stroji, který chladnokrevně zabíjí podle nastaveného programu. Ve skutečnosti má osádku jako jakýkoliv jiný letoun kromě toho, že ta není na jeho palubě, ale v bezpečí na zemi někdy i na druhém konci světa od místa bojového letu. Matt J. Martin je považován za „top gun“ ve světě dálkově pilotovaných letounů. Během skoro čtyř let odlétal novým způsobem boje, který byl až do nedávna přísně tajný, stovky misí na dvou válečných frontách. Spolu se svými kolegy, piloty Predatorů, se aktivně podílel na doslova všech typech akcí ve válce proti teroru v Iráku a v Afghánistánu – pátrání po místě pobytu Usámy bin Ládina, zabití vůdce al-Káidy Abú Zarkávího, bojích americké námořní pěchoty ve Fallúdži a na záchraně dobrovolníků unesených v Afghánistánu Tálibánem. Kniha je plná osobně prožitých vzrušujících příběhů pronásledování a útočení na ozbrojené povstalce v Bagdádu nebo v poušti. Díky televizním kamerám osádky Predatorů prožívají vedení války z větší blízkosti než osádky tradičních bombardérů. Z vyprávění autora je zřejmé, jaký mají dálkově pilotované letouny vliv na moderní bojiště. Součástí knihy je osmistránková barevná fotografická příloha.

James Calvert zahájil svou kariéru v americkém ponorkovém loďstvu ihned po dokončení námořní akademie v Annapolisu. V roce 1943 byl přidělen na útočnou ponorku USS Jack jako námořní poručík a postupně se vypracoval na špičkového operátora zaměřování torpéd. S ponorkou Jack absolvoval v Tichomoří osm bojových plaveb. Její posádka potopila patnáct japonských lodí a na konci války byla devátá nejúspěšnější podle potopené tonáže. Autor věrně, podrobně a napínavě popisuje ponorkové operace v Tichém oceánu proti Japoncům – pronásledování a potápění tankerů, lodí se střelivem a transportních lodí s vojáky. Velitel jednoho konvoje, kterému Jack zkřížil cestu, poslal rádiem zprávu do Tokia, že na něj zaútočila „smečka“ ponorek. Ačkoliv je hlavním tématem knihy vlastní boj s Japonci a jeho taktika, čtenář se z knihy dozví také mnoho zajímavých technických informací o způsobu ovládání tehdejších ponorek. K nim patří také pasáže o řešení problémů s nespolehlivými torpédy, které byly na začátku války hlavní slabinou amerického ponorkového loďstva. Na konci války byl přeložen na ponorku USS Haddo, se kterou absolvoval svou poslední bojovou operaci. Calvert vzpomíná také na zážitky na pevnině mezi bojovými plavbami, včetně nedokončeného flirtu s mladou Australankou. Jeho vzpomínky vrcholí nepovolenou cestou do Tokia hned po kapitulaci Japonska, která málem ukončila jeho kariéru v námořnictvu, protože porušil okupační pravidla. James Calvert byl jedním z nejvíce vyznamenaných důstojníků amerického námořnictva ve druhé světové válce. Po válce velel americké ponorce s jaderným pohonem, s níž se vynořil na Severním pólu, působil jako náčelník námořní akademie v Annapolisu, a nakonec jako velitel 1. floty v Tichomoří. Do zálohy odcházel jak viceadmirál.

Dne 14. listopadu 1965 vysadily vrtulníky na malé mýtině ve vietnamském údolí Ia Drang asi 450 mužů amerického 1. praporu 7. pluku kavalérie pod velením podplukovníka Harolda Moora. Okamžitě je obklíčilo kolem dvou tisíc severovietnamských vojáků. O tři dny později byl jenom čtyři kilometry odtud rozdrcen nepřítelem sesterský 2. prapor. Tyto dvě akce v přistávacích zónách X-Ray a Albany společně znamenají jednu z nejbrutálnějších a nejdůležitějších bitev ve vietnamské válce. To, jak tihle muži odolávali v boji, obětovali se pro své kamarády a nikdy se nevzdali, vytváří živý obraz války, inspirující i šokující. Kromě vlastních zážitků podplukovníka Moora a Josepha Gallowaye, jediného novináře na místě v době bojů, pomohly vytvořit celkový obrázek bitvy rozhovory, jež vedli se stovkami mužů, kteří tam bojovali, včetně severovietnamských velitelů. Tenhle drastický příběh pohlíží s nadhledem na konkrétní utrpení, jež zaznamenává, aby zachytil obrázek mužů čelících té největší výzvě způsobem, jaký si jen před několika hodinami vůbec nedokázali představit. Bitva v údolí Ia Drang demonstruje také americkou technologickou převahu, která bude hrát ve zbytku války velkou roli. Byla to zřejmě první bitva, kde aeromobilní operace s využitím vrtulníků prokázaly svůj bojový potenciál. Konečná porážka Spojených států ve Vietnamu nebyla výsledkem lepších válečných schopností severovietnamské armády, ale politických rozhodnutí americké vlády, která omezovala možnosti americké armády účinně se svým nepřítelem bojovat. Ovšem v podstatě jde o příběh hrdinů a o hrdinství. Kromě vlastního popisu bojů rekapituluje příčiny vzniku válečného konfliktu, jeho eskalaci a souvislosti s pohledem Američanů na ni. Stále zůstává jednou z nejlepších knih o bojích ve vietnamské válce. Velitel americké námořní pěchoty vybírá každý rok jednu knihu, o které je přesvědčen, že je tak významná a nestárnoucí, aby si ji přečetl každý mariňák. V roce 1993 vybral právě tuto knihu. Kniha má 320 stran a 8 stran černobílé obrazové přílohy. Podle této knihy byl natočen film Údolí stínů, v němž hrál hlavní roli Mel Gibson.

Jim Quillen, narozený v roce 1919, měl složité dětství. Chybělo mu rodinné zázemí, a tak se už jako dospívající hoch pravidelně dostával do konfliktů se zákonem. V roce 1942 byl dvaadvacetiletý Jim na útěku z věznice San Quentin, kde si odpykával trest odnětí svobody na osmnáct měsíců za loupežné přepadení. Myslel si, že se mu útěk podařil, dokud ho nechytili a neodsoudili k trestu odnětí svobody na pětačtyřicet let ve federální věznici, včetně deseti let v nechvalně známém vězení Alcatraz. „Byl jsem otřesen, když jsem si uvědomil, že už nejsem člověk, ale AZ586, vězeň, odsouzený na pětačtyřicet let v kriminále.“ Jimova autobiografie se zaměřuje na jeho desetileté věznění na „Skále“, v bývalé federální věznici na kalifornském ostrově Alcatraz. Jedním z klíčových příběhů je pokus o útěk skupiny vězňů v roce 1946, při kterém zemřelo několik trestanců a dozorců. Boj mezi vězni a dozorci, posílenými námořní pěchotou, trval šestačtyřicet hodin a nazývá se „Bitvou o Alcatraz“. Jim říká, že toto krveprolití bylo kvůli brutalitě vězeňského systému nevyhnutelné. Alcatraz nazývá „vězením, jehož jediným cílem bylo vězně pokořit, ponížit a zlomit“. Ale Jim se nikdy nevzdává touhy po svobodě; nejvíc mu vadí neustálý dohled a bezpečnostní opatření, kvůli kterým je útěk prakticky nemožný. Se zkušenostmi ze dvou útěků ze státního vězení, včetně toho ze San Quentinu (během kterého vzal dva rukojmí), přesto uvažuje i o útěku z Alcatrazu. Většina čtenářů asi nebude vzhledem k jeho životní historii sympatizovat s jeho stížnostmi na příliš striktní bezpečnostní opatření. Podrobnosti o životě ve věznici jsou ovšem mnohem zajímavější než neúspěšný pokus překonat vězeňský systém. Jim v těchto emotivních memoárech, psaných záměrně zdrženlivě, líčí svou dlouhou cestu od zločinu přes trest až po návrat do slušné společnosti. Jim Quillen se po mnoha letech vrátil na ostrov, který se mezitím stal Národním parkem. Po řadu let byl jeho nejznámějším dobrovolníkem – vypráví o své minulosti v audioprůvodci návštěvníkům, kteří jsou jeho zážitky fascinováni. Součástí knihy je rozsáhlá fotografická příloha včetně plánku věznice Alcatraz.

Dramatický příběh o malé skupině vojáků amerických speciálních jednotek, která po událostech 11. září 2001 tajně vstoupila do Afghánistánu a na koních se vydala do boje proti Tálibánu. Nepřítele, který měl čtyřicetinásobnou početní převahu, pronásledovala horským terénem a po řadě urputných bojů obsadila město Mazáre-e Šaríf, které bylo pro porážku Tálibánu strategicky důležité. Jeho obyvatelé vítali vyčerpané Američany jako osvoboditele. Ovšem potom došlo k nečekanému zvratu. Během kapitulace asi pěti set Tálibánců byli američtí vojáci přepadeni ze zálohy. V ohromné pevnosti Qala-e Džangi bojovali proti mnohonásobné přesile o život. V sázce byl vojenský úspěch celé kampaně. Kdyby vojáci padli nebo byli zajati, mohlo by veškeré úsilí o porážku Tálibánu přijít vniveč. Ve snaze udržet pevnost podstoupili Američané jedny z nejtěžších bojů v městském prostředí v moderní době. Tento příběh ukazuje, že kombinace prastarých strategií válčení na koních s moderními technologiemi leteckého bombardování může vést ke zdánlivě neuvěřitelným vojenským úspěchům. Důsledná snaha těchto vojáků na koních získat si přízeň obyvatel města a zabránit civilním obětem navíc poskytla cenné ponaučení pro pokračující americké nasazení v Afghánistánu.