Omnibooks

Začátkem června 2005 vysadil v noci vrtulník čtyři příslušníky amerických Navy SEAL k akci do hornaté oblasti pákistánsko-afghánských hranic. Jejich úkolem bylo zajmout nebo zabít známého vůdce al-Káidy. Věděli, že se nachází v tálibánském táboře střeženém malou, ale dobře vyzbrojenou skupinou bojovníků. Za necelých čtyřiadvacet hodin byl z těch čtyř Navy SEAL naživu pouze jeden. Je to příběh velitele střeleckého týmu Marcuse Luttrella, který jako jediný operaci Redwing přežil. Byla to urputná bitva v horách, která nakonec znamenala největší ztrátu lidských životů v historii Navy SEAL. Je to ale také příběh jeho týmových kolegů, kteří usilovně bojovali po jeho boku, dokud nezůstal jako jediný - výbuch RPG ho odhodil na místo, kde ho nemohli jeho pronásledovatelé najít. Během následujících čtyř dnů vážně zraněný Luttrell odrazil útok šesti bojovníků al-Káidy, kteří byli vysláni za ním, aby ho zlikvidovali. Po jedenáctikilometrové cestě horami zajal Luttrella paštunský kmen, který riskoval své životy, aby ho ochránil před dotírajícími bojovníky Tálibánu. Luttrell podrobně popisuje brutální výcvik Navy SEAL a se svými druhy zjišťuje, co to obnáší, stát se příslušníkem elitních speciálních jednotek. Zavádí nás do divoké bitvy vedené v pustých afghánských horách, kde obkličovaný americký tým překotně unikal před nepřítelem v dešti střel a úlomků skal. Tato kniha o odvaze, obětování, cti a vlastenectví je působivým příběhem moderní války. Za hrdinství v boji vyznamenal prezident Bush Marcuse Luttrella Námořním křížem.

Ronomovaný americký novinář (např. Dokonalá bouře) se ve své knize věnuje nejextrémnější situaci, ve které se člověk může ocitnout - válce. Sebastian Junger se od roku 2007 do roku 2008 pohyboval řadu měsíců s vojáky americké výsadkářské jednotky v afghánském údolí Korengal, které se považuje za jednu z nejnebezpečnějších frontových oblastí v boji s Talibánem. Spolu s britským fotografem Timem Hetheringtonem doprovázeli vojáky na hlídkách a v zákopech. Zažil zde abstraktní válku - většina vojáků nikdy nepohlédla svým nepřátelům do očí. Všechno viděli jenom z dálky. Jungerovi nešlo při jeho novinářském pátrání o Afghánistán, ani o politiku; vojáci, se kterými se setkával, nikdy nemluvili o politických tématech, která jsou v pozadí této války. "Chtěl jsem zjistit něco jiného," říká Junger, "chtěl jsem vědět, co to dnes znamená, být vojákem." V knize Válka si autor pokládá jednoduché otázky: čím válka fascinuje mladé muže? Jak válka změní člověka, který právě vyšel ze střední školy? Proč se někteří chovají jako čestní muži a jiní jako darebáci? Výsledkem spolupráce Jungera s Timem Hetheringtonem byl také velmi úspěšný film Restrepo, který získal Velkou cenu poroty na filmovém festivalu Sundance. Tim Hetherington zahynul 20. dubna 2011 při bojích v libyjské Misurátě, kde působil jako reportér v občanské válce.

Po dvaadvaceti letech služby v britské armádě plánuje Ed Macy odchod do výslužby. Ale tento plán odkládá, protože souhlasil s ještě jedním turnusem v jižním Afghánistánu jako zbraňový specialista, létající na úplně novém vrtulníku Apache. Je to nejsmrtonosnější a technicky nejvyspělejší vrtulník na světě. Letět s vrtulníkem Apache do boje je jako hrát současně na Xboxu, PlayStationu a velmistrovskou partii šachu - a přitom se vézt na největší horské dráze v Disneylandu. Podle zjištění amerických studií dokáže jen malé procento lidských mozků souběžně zvládnout všechny požadované činnosti při pilotování tohoto letounu.…A nejenom jednu nebo dvě minuty, ale tři hodiny bez přestávky. Pokud jste přehlédl jednu klíčovou věc, mohl jste okamžitě zabít sebe i svého kopilota. Koncem roku 2006 byla Macyho letka Apache nasazena v nechvalně známé afghánské provincii Hilmand, v drsné a nehostinné oblasti, místními nazývané Dašt-e-Margo (Poušť smrti). Operace dostala název Herrick. Posláním Macyho a jeho letky Apache bylo bojovat spolu s muži na zemi a chránit je všemi nezbytnými prostředky. Když se jeden příslušník námořní pěchoty pohřešoval v akci, Ed a jeho tým byli jedinou nadějí armády na to, že ho dopraví zpátky živého. S vojáky, připoutanými po obou stranách bitevních vrtulníků musel přistát v srdci pevnosti Jugroom, tálibánském opěrném bodě a postavit se tváří v tvář hordám neúprosného nepřítele. Následoval dech beroucí pokus o záchranu. Kniha Pilotem Apache, něco mezi Černý jestřáb sestřelen a Těsně vedle, popisuje odvážnou misi, za niž byl Ed Macy jako první pilot v historii britského letectva vyznamenán velmi prestižním Vojenským křížem. Pilotem Apache je příběh Macyho, story o odvaze, nebezpečí a kamarádství, kterou přečtete jedním dechem. Kniha je doplněna situačními mapkami a barevnou obrazovou přílohou

Hans Göbeler se podobně jako mnoho jiných mladých německých mužů vyrůstajících v prostředí nacistické totality dobrovolně přihlásil k vojenské službě. Jeho snem bylo stát se námořníkem na ponorce a ten sen se mu splnil. V letech 1941-45 sloužil v kormidelně ponorky U-505 se základnou ve francouzském přístavu Lorient. Kniha je jeho vyprávěním o službě na palubě bojového plavidla z pohledu řadového námořníka. Autor popisuje četné a velmi osobní podrobnosti o životě v německém námořnictvu za Hitlerovy vlády. Protože U-505 byla jeho prvním a posledním plavidlem na kterém sloužil, jeho pohled na posádku, velitele a bojové akce je živým a uceleným obrazem Kriegsmarine tehdejší doby. Zažil toho hodně - od pokusu o sabotáž, který málem způsobil havárii ponorky, přes sebevraždu velitele ponorky, jedinou za druhé světové války, nadšení při lovu nepřátelských lodí, strach při únicích před hlubinnými pumami, až po ošuntělé francouzské nevěstince. Jeho vzpomínky jsou věrným obrazem vývoje války v Atlantiku, kdy se z německých ponorek, původně sebevědomých lovců obchodních lodí, postupem času stávají oběti technické převahy spojeneckého letectva a námořnictva. Ponorku U-505 zajala 4. června 1944 operační skupina Guadalcanal kapitána Dana Galleryho. Jeho skupina "zabijáků podmořských lovců" ji hlubinnými pumami donutila vynořit se na hladinu, ostřelovala ji kulomety a potom ji obsadila. Od války v roce 1812 to bylo první plavidlo zajaté Američany na moři. V dnešní době si U-505 prohlédnou v chicagském Muzeu vědy a průmyslu každý rok stovky tisíc návštěvníků. V knize se osm stran obrazové přílohy a situační mapky.

Shiftyho válka je poutavým životním příběhem seržanta Darrella C. "Shiftyho" Powerse, příslušníka americké výsadkové roty Easy, mezinárodně známé jako Bratrstvo neohrožených. Válečné zážitky této jednotky zpopularizovala nejprve kniha Stevena Ambroseho Band of Brothers a potom stejnojmenný seriál televize HBO režiséra Stevena Spielberga, v němž hrál mimo jiné Tom Hanks. Shifty seskočil v den invaze padákem do Francie a měsíc bojoval v Normandii. Osmdesát dní válčil v Nizozemsku v operaci Market Garden, třicet dní v drsném zimním počasí v Bastogne a téměř třicet dalších u francouzského Haguenau a v rúrské kapse v Německu. Podobných vojenských jednotek jako rota Easy bylo mnoho a některé z nich prošly možná těžšími boji než ona, ale přitom pro nás zůstávají bezejmenné. Bratrstvo neohrožených je tak hlavně populárním symbolem americké účasti ve válce proti nacismu. Je také připomínkou veteránů, kteří válku přežili a díky němu se jim dostává náležitého uznání a vděčnosti od veřejnosti i desítky let po válce. Shiftyho válka je příběhem o hrdinství a dobrodružství, o dnech poznamenaných krví vojáků, kdy se probojovávali z pobřeží Francie do srdce Německa. Je také impozantním vyprávěním o tom, jak člověk díky vynikajícím střeleckým schopnostem a okouzlující a skromné osobnosti může prožít krásný život, o němž se mu ani nesnilo.

Samantha Geimerová, dívka, která se stala obětí nechvalně známého sexuálního útoku Romana Polanského, v těchto trpkých a překvapivých vzpomínkách prolamuje třicetileté mlčení. Rekapituluje události toho dne a jejich celoživotní následky. Březen 1977, jižní Kalifornie. Roman Polanski jede v pronajatém mercedesu po Mulholland Drive do domu Jacka Nicholsona. Vedle něho sedí Samantha Geimerová, dívka toužící po kariéře herečky, která nedávno přijela z Yorku v Pensylvánii. Je jí třináct let.

V nesmírně obtížném terénu ostrova Guadalcanal se z klenby džungle tyčil 700 metrů dlouhý pahorek. Za ním se rozkládalo životně důležité polní Hendersonovo letiště. Pokud by padlo do rukou Japonců, znamenalo by to téměř jistou smrt nebo zajetí všech 12 500 amerických námořních pěšáků na ostrově. Ale mariňáci rozmístění na pahorku nebyli obyčejní vojáci. Byli to houževnatí a zarputile bojující příslušníci 1. praporu Marine Raider, první americké speciální jednotky zformované a nasazené v průběhu druhé světové války v rámci elitní americké námořní pěchoty. Vybrali je pro jejich odolnost a podstoupili tvrdý výcvikový program, jehož cílem bylo vyřadit ty méně fyzicky zdatné. Jejich úkolem byly speciální obojživelné operace lehké pěchoty, zejména vyloďování v gumových člunech a bojová činnost v týlu nepřítele. V americké námořní pěchotě to byli ti nejlepší muži z nejlepších. Asi 840 amerických námořních pěšáků pod velením podplukovníka Merritta Austina Edsona, zvaného „Zrzavý Mike“, bojovalo po dvě pekelné noci v září 1942 proti útočícím Japoncům v jedné z nejdůležitějších bitev druhé světové války v Tichomoří. Zoufale hájili svoje pozice na místě, které bylo brzy poté známo jako „Krvavý pahorek“. Raideři věděli, že porážka nebo ústup nejsou pro ně reálnou možností, a odráželi jednu útočnou vlnu fanatických nepřátel za druhou. Obránci polního letiště navzdory tvrdým klimatickým podmínkám a nedostatku zásob nakonec zvítězili. Po této proslavené bitvě prošli Raideři na Šalamounových ostrovech mnoha dalšími dramatickými boji, zejména na Nové Georgii a Okinawě. Krvavý pahorek je osobní příběh Marlina Grofta, příslušníka 1. praporu Marine Raider, obdivuhodné bojové jednotky, která proti početní převaze nepřítele prokázala odvahu a chrabrost.

Dramatický příběh o malé skupině vojáků amerických speciálních jednotek, která po událostech 11. září 2001 tajně vstoupila do Afghánistánu a na koních se vydala do boje proti Tálibánu. Nepřítele, který měl čtyřicetinásobnou početní převahu, pronásledovala horským terénem a po řadě urputných bojů obsadila město Mazáre-e Šaríf, které bylo pro porážku Tálibánu strategicky důležité. Jeho obyvatelé vítali vyčerpané Američany jako osvoboditele. Ovšem potom došlo k nečekanému zvratu. Během kapitulace asi pěti set Tálibánců byli američtí vojáci přepadeni ze zálohy. V ohromné pevnosti Qala-e Džangi bojovali proti mnohonásobné přesile o život. V sázce byl vojenský úspěch celé kampaně. Kdyby vojáci padli nebo byli zajati, mohlo by veškeré úsilí o porážku Tálibánu přijít vniveč. Ve snaze udržet pevnost podstoupili Američané jedny z nejtěžších bojů v městském prostředí v moderní době. Tento příběh ukazuje, že kombinace prastarých strategií válčení na koních s moderními technologiemi leteckého bombardování může vést ke zdánlivě neuvěřitelným vojenským úspěchům. Důsledná snaha těchto vojáků na koních získat si přízeň obyvatel města a zabránit civilním obětem navíc poskytla cenné ponaučení pro pokračující americké nasazení v Afghánistánu.

Jim Quillen, narozený v roce 1919, měl složité dětství. Chybělo mu rodinné zázemí, a tak se už jako dospívající hoch pravidelně dostával do konfliktů se zákonem. V roce 1942 byl dvaadvacetiletý Jim na útěku z věznice San Quentin, kde si odpykával trest odnětí svobody na osmnáct měsíců za loupežné přepadení. Myslel si, že se mu útěk podařil, dokud ho nechytili a neodsoudili k trestu odnětí svobody na pětačtyřicet let ve federální věznici, včetně deseti let v nechvalně známém vězení Alcatraz. „Byl jsem otřesen, když jsem si uvědomil, že už nejsem člověk, ale AZ586, vězeň, odsouzený na pětačtyřicet let v kriminále.“ Jimova autobiografie se zaměřuje na jeho desetileté věznění na „Skále“, v bývalé federální věznici na kalifornském ostrově Alcatraz. Jedním z klíčových příběhů je pokus o útěk skupiny vězňů v roce 1946, při kterém zemřelo několik trestanců a dozorců. Boj mezi vězni a dozorci, posílenými námořní pěchotou, trval šestačtyřicet hodin a nazývá se „Bitvou o Alcatraz“. Jim říká, že toto krveprolití bylo kvůli brutalitě vězeňského systému nevyhnutelné. Alcatraz nazývá „vězením, jehož jediným cílem bylo vězně pokořit, ponížit a zlomit“. Ale Jim se nikdy nevzdává touhy po svobodě; nejvíc mu vadí neustálý dohled a bezpečnostní opatření, kvůli kterým je útěk prakticky nemožný. Se zkušenostmi ze dvou útěků ze státního vězení, včetně toho ze San Quentinu (během kterého vzal dva rukojmí), přesto uvažuje i o útěku z Alcatrazu. Většina čtenářů asi nebude vzhledem k jeho životní historii sympatizovat s jeho stížnostmi na příliš striktní bezpečnostní opatření. Podrobnosti o životě ve věznici jsou ovšem mnohem zajímavější než neúspěšný pokus překonat vězeňský systém. Jim v těchto emotivních memoárech, psaných záměrně zdrženlivě, líčí svou dlouhou cestu od zločinu přes trest až po návrat do slušné společnosti. Jim Quillen se po mnoha letech vrátil na ostrov, který se mezitím stal Národním parkem. Po řadu let byl jeho nejznámějším dobrovolníkem – vypráví o své minulosti v audioprůvodci návštěvníkům, kteří jsou jeho zážitky fascinováni. Součástí knihy je rozsáhlá fotografická příloha včetně plánku věznice Alcatraz.

Dne 14. listopadu 1965 vysadily vrtulníky na malé mýtině ve vietnamském údolí Ia Drang asi 450 mužů amerického 1. praporu 7. pluku kavalérie pod velením podplukovníka Harolda Moora. Okamžitě je obklíčilo kolem dvou tisíc severovietnamských vojáků. O tři dny později byl jenom čtyři kilometry odtud rozdrcen nepřítelem sesterský 2. prapor. Tyto dvě akce v přistávacích zónách X-Ray a Albany společně znamenají jednu z nejbrutálnějších a nejdůležitějších bitev ve vietnamské válce. To, jak tihle muži odolávali v boji, obětovali se pro své kamarády a nikdy se nevzdali, vytváří živý obraz války, inspirující i šokující. Kromě vlastních zážitků podplukovníka Moora a Josepha Gallowaye, jediného novináře na místě v době bojů, pomohly vytvořit celkový obrázek bitvy rozhovory, jež vedli se stovkami mužů, kteří tam bojovali, včetně severovietnamských velitelů. Tenhle drastický příběh pohlíží s nadhledem na konkrétní utrpení, jež zaznamenává, aby zachytil obrázek mužů čelících té největší výzvě způsobem, jaký si jen před několika hodinami vůbec nedokázali představit. Bitva v údolí Ia Drang demonstruje také americkou technologickou převahu, která bude hrát ve zbytku války velkou roli. Byla to zřejmě první bitva, kde aeromobilní operace s využitím vrtulníků prokázaly svůj bojový potenciál. Konečná porážka Spojených států ve Vietnamu nebyla výsledkem lepších válečných schopností severovietnamské armády, ale politických rozhodnutí americké vlády, která omezovala možnosti americké armády účinně se svým nepřítelem bojovat. Ovšem v podstatě jde o příběh hrdinů a o hrdinství. Kromě vlastního popisu bojů rekapituluje příčiny vzniku válečného konfliktu, jeho eskalaci a souvislosti s pohledem Američanů na ni. Stále zůstává jednou z nejlepších knih o bojích ve vietnamské válce. Velitel americké námořní pěchoty vybírá každý rok jednu knihu, o které je přesvědčen, že je tak významná a nestárnoucí, aby si ji přečetl každý mariňák. V roce 1993 vybral právě tuto knihu. Kniha má 320 stran a 8 stran černobílé obrazové přílohy. Podle této knihy byl natočen film Údolí stínů, v němž hrál hlavní roli Mel Gibson.

James Calvert zahájil svou kariéru v americkém ponorkovém loďstvu ihned po dokončení námořní akademie v Annapolisu. V roce 1943 byl přidělen na útočnou ponorku USS Jack jako námořní poručík a postupně se vypracoval na špičkového operátora zaměřování torpéd. S ponorkou Jack absolvoval v Tichomoří osm bojových plaveb. Její posádka potopila patnáct japonských lodí a na konci války byla devátá nejúspěšnější podle potopené tonáže. Autor věrně, podrobně a napínavě popisuje ponorkové operace v Tichém oceánu proti Japoncům – pronásledování a potápění tankerů, lodí se střelivem a transportních lodí s vojáky. Velitel jednoho konvoje, kterému Jack zkřížil cestu, poslal rádiem zprávu do Tokia, že na něj zaútočila „smečka“ ponorek. Ačkoliv je hlavním tématem knihy vlastní boj s Japonci a jeho taktika, čtenář se z knihy dozví také mnoho zajímavých technických informací o způsobu ovládání tehdejších ponorek. K nim patří také pasáže o řešení problémů s nespolehlivými torpédy, které byly na začátku války hlavní slabinou amerického ponorkového loďstva. Na konci války byl přeložen na ponorku USS Haddo, se kterou absolvoval svou poslední bojovou operaci. Calvert vzpomíná také na zážitky na pevnině mezi bojovými plavbami, včetně nedokončeného flirtu s mladou Australankou. Jeho vzpomínky vrcholí nepovolenou cestou do Tokia hned po kapitulaci Japonska, která málem ukončila jeho kariéru v námořnictvu, protože porušil okupační pravidla. James Calvert byl jedním z nejvíce vyznamenaných důstojníků amerického námořnictva ve druhé světové válce. Po válce velel americké ponorce s jaderným pohonem, s níž se vynořil na Severním pólu, působil jako náčelník námořní akademie v Annapolisu, a nakonec jako velitel 1. floty v Tichomoří. Do zálohy odcházel jak viceadmirál.

MQ-1 Predator je dálkově pilotovaný letoun používaný pro pozorování a průzkum nad nepřátelským územím a také k cíleným útokům dvěma raketami Hellfire. V tisku se mu často říká dron nebo robot a mluví se o něm jako o nějakém autonomním stroji, který chladnokrevně zabíjí podle nastaveného programu. Ve skutečnosti má osádku jako jakýkoliv jiný letoun kromě toho, že ta není na jeho palubě, ale v bezpečí na zemi někdy i na druhém konci světa od místa bojového letu. Matt J. Martin je považován za „top gun“ ve světě dálkově pilotovaných letounů. Během skoro čtyř let odlétal novým způsobem boje, který byl až do nedávna přísně tajný, stovky misí na dvou válečných frontách. Spolu se svými kolegy, piloty Predatorů, se aktivně podílel na doslova všech typech akcí ve válce proti teroru v Iráku a v Afghánistánu – pátrání po místě pobytu Usámy bin Ládina, zabití vůdce al-Káidy Abú Zarkávího, bojích americké námořní pěchoty ve Fallúdži a na záchraně dobrovolníků unesených v Afghánistánu Tálibánem. Kniha je plná osobně prožitých vzrušujících příběhů pronásledování a útočení na ozbrojené povstalce v Bagdádu nebo v poušti. Díky televizním kamerám osádky Predatorů prožívají vedení války z větší blízkosti než osádky tradičních bombardérů. Z vyprávění autora je zřejmé, jaký mají dálkově pilotované letouny vliv na moderní bojiště. Součástí knihy je osmistránková barevná fotografická příloha.

Kniha kapitána Wernera je jedním z nejlepších osobních příběhů o nasazení ponorek ve druhé světové válce. Autor byl kapitánem dvou ponorek (U-415 a U-953) a většinu války strávil na moři. Přežíval ji déle než většina jeho méně šťastných kolegů. Ve vlnách moře zahynulo osmdesát procent členů posádek ponorek, zejména když se v posledních letech války stala každá bojová plavba sebevražednou misí. Je to velice osobní a dojemný příběh, protože autor přišel o většinu své rodiny při spojeneckém bombardování města, kde žila. Werner popisuje začátek války, kouzlo ponorek a svou touhu sloužit na nich. Pak líčí své první roky služby nižšího důstojníka na dvou ponorkách během vrcholu bitvy o Atlantik. Autorova odysea začala na jeho první bojové plavbě, kdy se ponorka U-230 zabořila do mořského dna a její posádka strávila šestnáct hodin odlehčováním ponorky a přebíháním z jejího jednoho konce na druhý, aby ji rozhoupala a uvolnila ze dna. Werner dostal svou ponorku jako kapitán až na jaře roku 1944, kdy byla válka pro Němce už ztracená a šest ze sedmi ponorek, které vypluly do bojové akce, se nevrátilo a s nimi většinou i celá posádka. Ponorek nové generace, které Němci zkonstruovali, bylo už příliš málo, aby mohly něco změnit. Pak tvrdě bojoval v posledních měsících války a jen se štěstím se mu podařilo přežít. Zajímavá je jeho snaha získat na ponorku nejnovější vybavení jako šnorchl a radarovou stanici. Ani jedno se mu nepodařilo, protože válečné hospodářství Německa už nebylo v té době schopné tuto techniku dodat. Werner se v Norsku vzdal Britům a ti ho pak předali francouzským úřadům, které se svými zajatci nezacházely zrovna v rukavičkách. Wernerovi se později podařilo uprchnout do Německa. Po válce přesídlil do Spojených států, kde žil na Floridě. Součástí knihy je osmistránková fotografická příloha.