Omnibooks strana 5 z 7

V nesmírně obtížném terénu ostrova Guadalcanal se z klenby džungle tyčil 700 metrů dlouhý pahorek. Za ním se rozkládalo životně důležité polní letiště Henderson Field. Pokud by padlo do rukou Japonců, znamenalo by to téměř jistou smrt nebo zajetí všech 12 500 amerických námořních pěšáků na ostrově. Ale mariňáci rozmístění na pahorku nebyli obyčejní vojáci. Byli to houževnatí a zarputile bojující příslušníci elitní jednotky Edson’s Raiders patřící do rovněž elitní americké námořní pěchoty. Vybrali je pro jejich odolnost a podstoupili tvrdý výcvikový program, jehož cílem bylo vyřadit ty méně fyzicky zdatné. V americké námořní pěchotě to byli nejlepší muži z nejlepších. Asi 840 amerických mariňáků pod velením podplukovníka Merritta Austina Edsona, zvaného „Zrzavý Mike“, bojovalo po dvě pekelné noci v září 1942 v jedné Marlin Groftz nejdůležitějších bitev druhé světové války v Tichomoří. Zoufale hájili svoje pozice na místě, které bylo brzy poté známo jako „Krvavý pahorek“. Raiders věděli, že porážka nebo ústup nejsou pro ně reálnou možností, a odráželi jednu vlnu útočících Japonců za druhou. Obránci polního letiště navzdory všem nesnázím nakonec zvítězili. Po této proslavené bitvě prošli Raiders na Šalamounových ostrovech mnoha dalšími dramatickými boji. Krvavý pahorek je příběh 1. praporu Marine Raider, který proti početní převaze nepřítele prokázal odvahu a chrabrost. Vypráví ho Marlin Groft, muž, který byl příslušníkem této obdivuhodné bojové jednotky. Součástí knihy je fotografická příloha.

Je to příběh skupiny elitních pilotů bojujících ve Vietnamu v tajné letecké válce v Cessnách O-2 a v turbovrtulových letounech Bronco OV-10. Létali, co nejníže to šlo. Byli očima a ušima rychlých proudových letounů, které rozsévaly v nepřátelských postaveních smrt a zkázu. Předsunutý letecký návodčí měl při náletech klíčovou roli – věděl, kde jsou cíle, kde jsou vlastní jednotky, a v průběhu boje přijímal ve zlomku vteřiny rozhodnutí o životě a smrti. Předpokladem unikátního pohledu na celý průběh vietnamské války z ptačí perspektivy byly zkušenosti nízko a pomalu létajících leteckých návodčích a s tím spojené riziko. Tom Yarborough, který absolvoval 1500 hodin bojových letů, podstupoval neustálé, značné a vzrušující riziko. Příslušník přísně tajné jednotky „Stepní požár“ se stal jedním z nejčastěji sestřelených pilotů létajících z Danangu, kteří podnikali řadu nebezpečných a tajných misí v Laosu. V tomto adrenalinem napumpovaném deníku hrdinství, nebezpečí a válečného bratrství čtenář létá v kokpitu spolu s Tomem Yarboroughem. Tom se podílí na zachraňování sestřelených pilotů, na likvidaci nepřátelských postavení a na dramatických rozsáhlých misích přímo nad hlavami vojáků vietnamské Lidové armády. Je příkladem obětavosti, odvahy a schopnosti pilotů, kteří přenášejí válku do nepřátelského týlu. Plukovník Tom Yarborough, penzionovaný příslušník USAF, sloužil v letectvu třicet let v různých letových a štábních rolích. Během dvou turnusů ve Vietnamu sloužil jako předsunutý letecký návodčí. Získal třicet vojenských vyznamenání včetně Stříbrné hvězdy, Záslužného leteckého kříže, Purpurového srdce, Letecké medaile a vietnamského Kříže za statečnost.

Novozélandský pilot Colin Gray vstoupil do RAF v roce 1939. Bojoval nad Evropou v době evakuace britské armády z Dunkerku v květnu 1940 a aktivně se podílel na Bitvě o Británii. Podnikal nálety nad Francii, doprovázel bombardéry, útočil proti námořním cílům a létal noční akce. V lednu 1943 ho přeložili do severní Afriky, kde bojoval nad Tuniskem a podílel se na invazi na Sicílii. Později ten rok se vrátil k aktivním operacím v Anglii, kde bránil Londýn proti letounovým střelám V-1, doprovázel bombardéry, útočil na Porúří a účastnil se dobývání Arnhemu a Nijmegenu. Celkově Gray absolvoval přes pět set operačních letů a nárokoval si čtyřicet sestřelených nebo poškozených nepřátelských letounů. Patřil mezi deset nejúspěšnějších stíhacích pilotů Commonwealthu a dosáhl nejvíce vzdušných vítězství ze všech novozélandských pilotů. Kromě líčení Grayových fascinujících bojových akcí kniha uvádí také komparativní přednosti stíhacích letounů, zejména různých verzí Spitfiru, živě popisuje letecké souboje a reaguje na kritiku, která se snesla na RAF během evakuace Dunkerku. Gray poutavě píše o vzrušení a stresu, prožívanými stíhacími piloty a také o tragédiích války.

Special Boat Service (SBS) byla během druhé světové války poměrně malá jednotka britského námořnictva, jejíž početní stav nikdy nepřekročil 300 mužů. Ale to jí nebránilo působit nepříteli velké škody. Toto malé komando vedlo na středomořském bojišti a v Egejském moři, které po obsazení Řecka a Kréty ovládali Němci, neustálé válečné tažení v podobě zneklidňování protivníka. Vázalo tam nepřátelská vojska, která se tak nemohla přesunout na jiné bojiště. Ke svým cílům se SBS dostávalo v noci s použitím ponorek, malých hladinových plavidel nebo kajaků. Velitelé těchto plavidel, kteří pomáhali členům útočných komand splnit jejich riskantní a tajné mise, se často sami vystavovali nebezpečí. Úspěšnost akcí SBS závisela na spolupráci vášnivě nezávislých Řeků a zejména Kréťanů. Ti všichni se zapojili do úsilí o dosažení společného cíle, kterým bylo vyhnání německých okupantů. John Lodwick se podílel na tažení SBS ve Středozemním moři a píše o svých osobních zkušenostech se stejnou elegancí a vervou, s jakými bojovala jeho jednotka. Protože to je víc než jen příběh o pozoruhodných mužích, kteří ji tvořili, jako byl Anders Lassen (Hrozivý Dán), který byl posmrtně vyznamenán Viktoriiným křížem, Fitzroy Maclean, Eric Newby a lord Jellicoe, jenž velel SBS po téměř dva roky a napsal k těmto vzpomínkám nezapomenutelnou předmluvu. Muži SBS, silné a rozhodné individuality, společně tvořili smrtící soudržnou bojovou jednotku, která významně zasáhla do války ve Středozemním moři, a jimž kniha Johna Lodwicka skládá hold v podobně vzrušující četby. Techniky a taktiky komand typu SBS se dále zdokonalovaly a používaly se prakticky ve všech dalších válečných konfliktech. Zřejmě nejpopulárnějším následníkem těchto pionýrů záškodnického vedení boje operujících z moře jsou americké jednotky Navy SEAL.

Když Itálie 11. června 1940 vyhlásila Velké Británii a Francii válku a v září vstoupila do britskými vojsky obsazeného Egypta, wehrmacht se právě připravoval na operaci Barbarossa. Ovšem rýsující se italská porážka v Africe přiměla Hitlera, aby v únoru 1941 vyslal vojska wehrmachtu do Tripolisu to byla hodina zrodu německého Afrikakorpsu. V následujících dvou letech vedla tato vojska pod charismatickým velitelem Erwinem Rommelem se střídavými úspěchy boje v africké pouštní krajině. Tyto boje přivedly německý Afrikakorps od prvních těžkých střetů s Brity u Marsa el Brega přes Tobruk a Sollum do zuřivých bojů o egyptský El Alamein, kde protivník donutil německá a italská vojska po vysokých ztrátách k ústupu. Německý Afrikakorps a jeho italští spojenci dotlačení spojeneckými vojsky v Tunisku k válce na dvou frontách 12. a 13. května kapitulovali. Většina jejich vojáků padla do britského zajetí. Autor líčí slovy i obrázky historii legendárního Afrikakorpsu a válečného tažení v Africe zasazenou do životopisu jeho oslavovaného velitele, generála polního maršála Erwina Rommela, Pouštní lišky. Díky jeho genialitě se mu podařilo proti často velké přesile protivníka dosáhnout velkých úspěchů a společně se svými vojáky získat u tehdejšího nepřítele uznání.

Když Karl Knoblauch jako teprve sedmnáctiletý nastoupil 18. listopadu 1938 jako dobrovolník vojenskou službu v poddůstojnické škole pozemního vojska ve slezském Frankensteinu, ještě vůbec netušil, jaká neobvyklá vojenská kariéra ho čeká. Jako poddůstojník ve 195. cyklistické rotě 95. pěší divize zažil v letech 1939 a 1940 zajištění Západního valu a podílel se na útoku na Francii. Po návratu z tažení na západ se přihlásil k létajícímu personálu luftwaffe, kde absolvoval výcvik pozorovatele. Se 14. letkou dálkového průzkumu byl nasazen na středním úseku východní fronty. Jako letec průzkumného, těžkého stíhacího a bombardovacího letounu zde se svým Ju 88 zažil bojové akce s velkými ztrátami v ohniscích bojů u Smolenska, před Moskvou a u Rževa a od roku 1943 velké ústupové přesuny. Po 165 bojových letech obdržel vyznamenání Železným křížem 1. třídy a Německým křížem ve zlatě. Při útoku sovětských stíhaček utrpěl těžké zranění a musel od své letky odejít. Po svém uzdravení, mezitím povýšený na poručíka, vedla jeho další cesta k 1. výsadkové tankové divizi Hermann Göring.

Kapitán Wilhelm Johnen, narozený v roce 1921, přišel v květnu 1941 jako mladý poručík k německému nočnímu stíhacímu letectvu. V kontextu historie tohoto vojska a jeho slavných pilotů popisuje svou vojenskou kariéru od výcviku v létání podle přístrojů až po své první noční bojové lety u 1. eskadry nočních stíhačů ve Venlo a Šlesvicku. Po jeho prvním nočním sestřelu ho dostal jeden z palubních střelců čtyřmotorového bombardéru a sestřelil ho. Po delším pobytu v lazaretu se vrátil ke své eskadře do Venlo. V prosinci 1942 ho převeleli s 3. letkou 1. eskadry nočních stíhačů k III. skupině 6. eskadry nočních stíhačů a z Venla se podílel na obranných bojích nad Hamburkem. V této době se poprvé setkal s novou taktikou Royal Air Force v podobě shazování staniolových proužků. Při prvním nočním bojovém letu nad Berlínem v noci z 23. na 24. srpna 1943 dokázala jeho skupina docílit dvaceti sestřelů. Nad Berlínem dosáhl Johnen také svého velkého úspěchu, když se mu během pouhých pětačtyřiceti minut podařilo sestřelit čtyři nepřátelské bombardéry. Po různých převeleních své skupiny získal v Leipheimu při zkušebním letu s Me 262 první zkušenosti s tímto proudovým letounem. 28. dubna 1944 byl se svým Me Bf 110 nucen nouzově přistát ve Švýcarsku, ovšem podařilo se mu vrátit do Německa. Po přeložení do Maďarska v červnu 1944 dostala jeho skupina za úkol bránit Vídeň a Budapešť před útoky bombardovacích letek RAF podnikané z Itálie. Po 33 nočních sestřelech obdržel 31. října 1944 jako nadporučík vyznamenání Rytířského kříže. 16. března 1945 zažil ze vzduchu útok na Würzburg a jako velitel III. skupiny 6. eskadry stíhacího letectva zde docílil svého 34. a posledního sestřelu. Konec války zažil Johnen v Bad Aiblingu, kde se svými spolubojovníky zničili 30. dubna 1945 své letouny výbušninami.

Je to příběh skupiny elitních pilotů bojujících ve Vietnamu v tajné letecké válce v Cessnách O-2 a v turbovrtulových letounech Bronco OV-10. Létali, co nejníže to šlo. Byli očima a ušima rychlých proudových letounů, které rozsévaly v nepřátelských postaveních smrt a zkázu. Předsunutý letecký návodčí měl při náletech klíčovou roli věděl, kde jsou cíle, kde jsou vlastní jednotky, a v průběhu boje přijímal ve zlomku vteřiny rozhodnutí o životě a smrti. Předpokladem unikátního pohledu na celý průběh vietnamské války z ptačí perspektivy byly zkušenosti nízko a pomalu létajících leteckých návodčích a s tím spojené riziko. Tom Yarborough, který absolvoval 1500 hodin bojových letů, podstupoval neustálé, značné a vzrušující riziko. Příslušník přísně tajné jednotky Stepní požár se stal jedním z nejčastěji sestřelených pilotů létajících z Danangu, kteří podnikali řadu nebezpečných a tajných misí v Laosu. V tomto adrenalinem napumpovaném deníku hrdinství, nebezpečí a válečného bratrství čtenář létá v kokpitu spolu s Tomem Yarboroughem. Tom se podílí na zachraňování sestřelených pilotů, na likvidaci nepřátelských postavení a na dramatických rozsáhlých misích přímo nad hlavami vojáků vietnamské Lidové armády. Je příkladem obětavosti, odvahy a schopnosti pilotů, kteří přenášejí válku do nepřátelského týlu. Plukovník Tom Yarborough, penzionovaný příslušník USAF, sloužil v letectvu třicet let v různých letových a štábních rolích. Během dvou turnusů ve Vietnamu sloužil jako předsunutý letecký návodčí. Získal třicet vojenských vyznamenání včetně Stříbrné hvězdy, Záslužného leteckého kříže, Purpurového srdce, Letecké medaile a vietnamského Kříže za statečnost.

V době vietnamské války jsme neměli možnost získat objektivní informace o tomto rozsáhlém a dlouholetém ozbrojeném konfliktu. Samozřejmě u nás nemohly vycházet ani knihy zachycující zážitky jejích účastníků. Po změně režimu v roce 1989 uplynulo od skončení této války už příliš mnoho let a vznikly nové válečné konflikty, jako byla válka v Zálivu, která poutala pozornost veřejnosti. Válka ve Vietnamu tak zůstala v české překladové literatuře značně opomenuta. Jednu z důležitých rolí v této válce sehrály vrtulníky, které byly v podmínkách vietnamského bojiště hlavním bojovým a transportním prostředkem americké armády. Tom Johnson pilotoval vrtulník UH-1 „Iroquois“ více známý jako „Huey“. Byl to víceúčelový stroj používaný k transportu vojáků, k průzkumu, evakuaci raněných, apod. Jeho bitevní variantou byl vrtulník AH-1 „Cobra“. Tom Johnson byl ve Vietnamu nasazen jako devatenáctiletý od června 1967 do června 1968. Za tu dobu nalétal 1600 hodin a byl tam v tom nejtěžším období války. Zúčastnil se bitev v Hue a v Khe Sanhu a operací v údolích A Shau a Song Re. Pro americké piloty vrtulníků to byly nejnebezpečnější akce a každý osmnáctý z nich se nevrátil domů živý. Tom Johnson byl příslušníkem slavné 1. divize letecké kavalerie, která byla jednou z jednotek s nejvyšším počtem udělených vyznamenání a pomáhala realizovat novou metodu vedení válek – aeromobilní operace. Tyto dramatické vzpomínky jsou pilotovým pohledem na důležité bitvy a záchranné akce. Johnson v nich líčí nebezpečné mise a dramatické úniky z kritických bojových situací. Při jednom z bojových letů byl jeho vrtulník sestřelen a Tom Johnson se i se svou osádkou zachránil třídenním pochodem džunglí ke svým jednotkám. Autor poutavým způsobem zaznamenává adrenalinové vzrušení z létání ve válečném prostředí, a čtenáři s ním prožívají nezapomenutelný let. Kromě toho se čtenář dozví, proč vlastně vrtulník létá a jak se ovládá. Kniha má 432 stran a je doplněna fotografiemi a řadou situačních mapek.

Začátkem června 2005 vysadil v noci vrtulník čtyři příslušníky amerických Navy SEAL k akci do hornaté oblasti pákistánsko-afghánských hranic. Jejich úkolem bylo zajmout nebo zabít známého vůdce al-Káidy. Věděli, že se nachází v tálibánském táboře střeženém malou, ale dobře vyzbrojenou skupinou bojovníků. Za necelých čtyřiadvacet hodin byl z těch čtyř Navy SEAL naživu pouze jeden. Je to příběh velitele střeleckého týmu Marcuse Luttrella, který jako jediný operaci Redwing přežil. Byla to urputná bitva v horách, která nakonec znamenala největší ztrátu lidských životů v historii Navy SEAL. Je to ale také příběh jeho týmových kolegů, kteří usilovně bojovali po jeho boku, dokud nezůstal jako jediný – výbuch RPG ho odhodil na místo, kde ho nemohli jeho pronásledovatelé najít. Během následujících čtyř dnů vážně zraněný Luttrell odrazil útok šesti bojovníků al-Káidy, kteří byli vysláni za ním, aby ho zlikvidovali. Po jedenáctikilometrové cestě horami zajal Luttrella paštunský kmen, který riskoval své životy, aby ho ochránil před dotírajícími bojovníky Tálibánu. Luttrell podrobně popisuje brutální výcvik Navy SEAL a se svými druhy zjišťuje, co to obnáší, stát se příslušníkem elitních speciálních jednotek. Zavádí nás do divoké bitvy vedené v pustých afghánských horách, kde obkličovaný americký tým překotně unikal před nepřítelem v dešti střel a úlomků skal. Tato kniha o odvaze, obětování, cti a vlastenectví je působivým příběhem moderní války. Za hrdinství v boji vyznamenal prezident Bush Marcuse Luttrella Námořním křížem. Součástí knihy je osmistránková obrazová příloha. Na motivy této knihy byl v USA natočen film Lone Survivor s Markem Wahlbergem v hlavní roli. Do českých kin byl uveden pod názvem Na život a na smrt.

Barvitá kronika pěti dní na konci druhé světové války čerpá ze vzpomínek slavných nebo budoucích slavných osobností, například Sofie Lorenové, Simona Wiesenthala, Güntera Grasse, Hildegrad Knefové nebo budoucího papeže Benedikta. Konec dubna 1945. Zohavená těla Mussoliniho a jeho milenky visí za nohy v Miláně a nepřátelsky naladěný dav píská a posmívá se. Adolf Hitler v zoufalé snaze uniknout stejnému osudu vydává příkaz, aby jeho tělo bylo po smrti spáleno. Obávaný vůdce Německa nikdy nepřipustí, aby nepřátelé měli pocit uspokojení z potupení jeho těla. V kritických dnech mezi 28. dubnem a 2. květnem 1945 byl svět svědkem smrti dvou fašistických diktátorů a pádu Berlína. Tyto události signalizovaly konec šest let trvající války v Evropě. Jsou popsány v řadě historických knih a memoárů. Nicholas Best je podává čtenáři v podobě kroniky, sestavené z osobních svědectví lidí, kteří tyto vzrušující dny prožívali. Pracuje s již existujícími historickými prameny, dává je do zajímavých souvislostí a doslovně cituje ty nejzajímavější zážitky. Autor čerpá ze vzpomínek slavných nebo budoucích slavných osobností, například Sofie Lorenové, Simona Wiesenthala, Güntera Grasse, Hildegrad Knefové nebo Viktora Klemperera. Máme možnost sledovat fotografku Lee Millerovou dokumentující nacistická zvěrstva; budoucího papeže Benedikta, jenž se vrací domů a při tom doufá, že ho nechytnou a nepopraví za dezerci od jeho jednotky pěšáků; Audrey Hepburnovou, která se už nemusí bát nucené služby v nevěstinci Wehrmachtu. Dokonce můžeme číst popis dekadentních sexuálních orgií v Hitlerově bunkru od jednoho lékaře SS. Zkušeným propojením těchto osobních vyprávění vytvořil Best přesvědčivou kroniku pěti dní na konci války, kdy se Evropa konečně zbavovala smrtelného sevření nacismem. Je to příběh několika ohromně vzrušujících dní, ale je to také obrázek celého světa na konci tohoto výjimečného týdne. Vyprávění má spád, místy je brutální, jindy zase dojímavé. Čte se jedním dechem a připomíná dny skomírající vlády Osy, když se spojenecké armády blížily k Berlínu. Součástí knihy je osm stran obrazové přílohy.