Omnibooks strana 3 z 7

Konec dubna 1945. Zohavená těla Mussoliniho a jeho milenky visí za nohy v Miláně a nepřátelsky naladěný dav píská a posmívá se. Adolf Hitler v zoufalé snaze uniknout stejnému osudu vydává příkaz, aby jeho tělo bylo po smrti spáleno. Obávaný vůdce Německa nikdy nepřipustí, aby nepřátelé měli pocit uspokojení z potupení jeho těla. V kritických dnech mezi 28. dubnem a 2. květnem 1945 byl svět svědkem smrti dvou fašistických diktátorů a pádu Berlína. Tyto události signalizovaly konec šest let trvající války v Evropě. Jsou popsány v řadě historických knih a memoárů. Nicholas Best je podává čtenáři v podobě kroniky, sestavené z osobních svědectví lidí, kteří tyto vzrušující dny prožívali. Pracuje s již existujícími historickými prameny, dává je do zajímavých souvislostí a doslovně cituje ty nejzajímavější zážitky. Autor čerpá ze vzpomínek slavných nebo budoucích slavných osobností, například Sofie Lorenové, Simona Wiesenthala, Güntera Grasse, Hildegrad Knefové nebo Viktora Klemperera. Máme možnost sledovat fotografku Lee Millerovou dokumentující nacistická zvěrstva; budoucího papeže Benedikta, jenž se vrací domů a při tom doufá, že ho nechytnou a nepopraví za dezerci od jeho jednotky pěšáků; Audrey Hepburnovou, která se už nemusí bát nucené služby v nevěstinci Wehrmachtu. Dokonce můžeme číst popis dekadentních sexuálních orgií v Hitlerově bunkru od jednoho lékaře SS. Zkušeným propojením těchto osobních vyprávění vytvořil Best přesvědčivou kroniku pěti dní na konci války, kdy se Evropa konečně zbavovala smrtelného sevření nacismem. Je to příběh několika ohromně vzrušujících dní, ale je to také obrázek celého světa na konci tohoto výjimečného týdne. Vyprávění má spád, místy je brutální, jindy zase dojímavé. Čte se jedním dechem a připomíná dny skomírající vlády Osy, když se spojenecké armády blížily k Berlínu. Součástí knihy je osm stran obrazové přílohy.

V noci 24. března 1944 byl Bram Vanderstok osmnáctý ze šestasedmdesáti mužů, kteří prolezli tunelem za plot z ostnatého drátu zajateckého tábora Stalag Luft III v polském městě Zaháň. Film Velký útěk natočený v roce 1963 vycházel ve velké míře z jeho autobiografie, ale tvůrci filmu se s Vanderstokovým souhlasem rozhodli použít jeho příběh na australskou postavu jménem Sedgwick, kterého hrál James Coburn. Vanderstok ve svých vzpomínkách zaznamenává válečné dobrodružné zážitky před uvězněním v zajateckém táboře Stalag Luft III a pak velmi podrobně popisuje různé pokusy o útěk, které vyvrcholily proslulým březnovým útěkem. Po útěku Vanderstok putoval týdny po Evropě, a než se dostal zpátky do Anglie, prošel Lipskem, Utrechtem, Bruselem, Paříží, Dijonem a Madridem. Ohlásil se na Ministerstvu letectví a dva měsíce po útěku a 30. května 1944 se vrátil k 91. peruti RAF. V následujících měsících létal téměř každý den nad Francii jako doprovod bombardérů a sestřeloval německé letounové střely V-1. V srpnu 1945 se konečně vrátil domů. Dověděl se, že jeho dva bratři zahynuli v koncentračním táboře poté, co byli zatčeni za účast v odboji. Gestapo mučilo jeho otce a při výslechu ho oslepilo, ale svého syna nikdy nezradil.

Novozélandský pilot Colin Gray vstoupil do RAF v roce 1939. Bojoval nad Evropou v době evakuace britské armády z Dunkerku v květnu 1940 a aktivně se podílel na Bitvě o Británii. Podnikal nálety nad Francii, doprovázel bombardéry, útočil proti námořním cílům a létal noční akce. V lednu 1943 ho přeložili do severní Afriky, kde bojoval nad Tuniskem a podílel se na invazi na Sicílii. Později ten rok se vrátil k aktivním operacím v Anglii, kde bránil Londýn proti letounovým střelám V-1, doprovázel bombardéry, útočil na Porúří a účastnil se dobývání Arnhemu a Nijmegenu. Celkově Gray absolvoval přes pět set operačních letů a nárokoval si čtyřicet sestřelených nebo poškozených nepřátelských letounů. Patřil mezi deset nejúspěšnějších stíhacích pilotů Commonwealthu a dosáhl nejvíce vzdušných vítězství ze všech novozélandských pilotů. Kromě líčení Grayových fascinujících bojových akcí kniha uvádí také komparativní přednosti stíhacích letounů, zejména různých verzí Spitfiru, živě popisuje letecké souboje a reaguje na kritiku, která se snesla na RAF během evakuace Dunkerku. Gray poutavě píše o vzrušení a stresu, prožívanými stíhacími piloty a také o tragédiích války.

V dubnu 2004 přilétá Dan Mills a jeho četa osmnácti odstřelovačů do jižního Iráku jako součást britského pěšího praporu vyslaného do země, aby si získali srdce a přízeň místních obyvatel. Avšak brzy budou bojovat o své životy. Doma jim říkali, že jdou do Iráku udržovat mír, ale žádný mír tam nebyl. Během několika dní po příchodu na základnu jsou vtaženi do nejdelšího a neutuchajícího boje, jaký britská armáda nepoznala padesát let. Od jednoho z Land Roverů praporu se odrazil granát, skutálel se pod něj a vybuchl. Tento přepad ze zálohy zahájil totální bitvu, během které Mills zabil muže kulkou, která útočníkovi utrhla hlavu. Bude to dlouhý turnus. Z tohoto malého místa se jako v nějakém post-apokalyptickém zlém snu Šíleného Maxe stává peklo. Teploty u země často dosahují skoro padesáti stupňů Celsia, kanalizační rozvody už dlouho nefungují a všude, kam se podíváte, se hromadí páchnoucí a zahnívající kuchyňské odpadky. Třešinkou na dortu je vítr vysušující krky, improvizovaná výbušná zařízení a dobře vyzbrojení a organizovaní povstalci vyzbrojení AK-47, RPG a neomezenou zásobou minometných granátů. Šest měsíců bojovali britští vojáci sami, odříznutí, obklíčení, pod stálou palbou, ale neustoupili ani o píď. Sniper One je vzrušujícím příběhem vytrvalosti, kamarádství, černého humoru a odvahy tváří v tvář urputnému a vražednému útoku.

Průměrná životnost nového důstojníka tankové jednotky v Normandii se v roce 1944 odhadovala na necelé dva týdny. David Render byl čerstvým absolventem vojenské akademie v Sandhurstu, když ho poslali do Francie, aby nastoupil k veteránské tankové jednotce, která už několik let bojovala s „Pouštními krysami“ (7. tanková divize) v severní Africe. Když se pět dní po invazi připojil k eskadroně Sherwood Rangers Yeomanry, boji ostřílení muži, kterým měl velet, nepředpokládali, že by tam vydržel dlouho. Ovšem během následujících týdnů urputných bojů, v nichž se víc než devadesát procent jeho kolegů, tankových velitelů, stalo oběťmi, jeho schopnost vyváznout z nesčetných bojových střetů nezraněný tato očekávání popřela. Díky tomu získal ve své eskadroně přezdívku „Neodvratný pan Render“. David Render vypráví svůj pozoruhodný příběh, zahrnující všechny velké události posledního roku druhé světové války v západní Evropě, od invaze v Normandii až po pád Německa. Je to příběh o přežití, kamarádství a schopnosti obstát a být považován za vůdce v boji.

Jim Quillen, narozený v roce 1919, měl složité dětství. Chybělo mu rodinné zázemí, a tak se už jako dospívající hoch pravidelně dostával do konfliktů se zákonem. V roce 1942 byl dvaadvacetiletý Jim na útěku z věznice San Quentin, kde si odpykával trest odnětí svobody na osmnáct měsíců za loupežné přepadení. Myslel si, že se mu útěk podařil, dokud ho nechytili a neodsoudili k trestu odnětí svobody na pětačtyřicet let ve federální věznici, včetně deseti let v nechvalně známém vězení Alcatraz. „Byl jsem otřesen, když jsem si uvědomil, že už nejsem člověk, ale AZ586, vězeň, odsouzený na pětačtyřicet let v kriminále.“ Jimova autobiografie se zaměřuje na jeho desetileté věznění na „Skále“, v bývalé federální věznici na kalifornském ostrově Alcatraz. Jedním z klíčových příběhů je pokus o útěk skupiny vězňů v roce 1946, při kterém zemřelo několik trestanců a dozorců. Boj mezi vězni a dozorci, posílenými o námořní pěchotu, trval šestačtyřicet hodin a nazývá se „Bitvou o Alcatraz“. Jim říká, že toto krveprolití bylo kvůli brutalitě vězeňského systému nevyhnutelné. Alcatraz nazývá „vězením, jehož jediným cílem bylo vězně pokořit, ponížit a zlomit“. Ale Jim se nikdy nevzdává touhy po svobodě; nejvíc mu vadí neustálý dohled a bezpečnostní opatření, kvůli kterým je útěk prakticky nemožný. Se zkušenostmi ze dvou útěků ze státního vězení, včetně toho ze San Quentinu (během kterého vzal dva rukojmí), přesto uvažuje i o útěku z Alcatrazu. Většina čtenářů asi nebude vzhledem k jeho životní historii sympatizovat s jeho stížnostmi na příliš striktní bezpečnostní opatření. Podrobnosti o životě ve věznici jsou ovšem mnohem zajímavější než neúspěšný pokus překonat vězeňský systém. Jim v těchto emotivních memoárech, psaných záměrně zdrženlivě, líčí svou dlouhou cestu od zločinu přes trest až po návrat do slušné společnosti. Jim Quillen se po mnoha letech vrátil na ostrov, který se mezitím stal Národním parkem. Po řadu let byl jeho nejznámějším dobrovolníkem – vypráví o své minulosti v audioprůvodci návštěvníkům, kteří jsou jeho zážitky fascinováni. Součástí knihy je rozsáhlá fotografická příloha včetně plánku věznice Alcatraz.

James Calvert zahájil svou kariéru v americkém ponorkovém loďstvu ihned po dokončení námořní akademie v Annapolisu. V roce 1943 byl přidělen na útočnou ponorku USS Jack jako námořní poručík a postupně se vypracoval na špičkového operátora zaměřování torpéd. S ponorkou Jack absolvoval v Tichomoří osm bojových plaveb. Její posádka potopila patnáct japonských lodí a na konci války byla devátá nejúspěšnější podle potopené tonáže. Autor věrně, podrobně a napínavě popisuje ponorkové operace v Tichém oceánu proti Japoncům – pronásledování a potápění tankerů, lodí se střelivem a transportních lodí s vojáky. Velitel jednoho konvoje, kterému Jack zkřížil cestu, poslal rádiem zprávu do Tokia, že na něj zaútočila „smečka“ ponorek. Ačkoliv je hlavním tématem knihy vlastní boj s Japonci a jeho taktika, čtenář se z knihy dozví také mnoho zajímavých technických informací o způsobu ovládání tehdejších ponorek. K nim patří také pasáže o řešení problémů s nespolehlivými torpédy, které byly na začátku války hlavní slabinou amerického ponorkového loďstva. Na konci války byl přeložen na ponorku USS Haddo, se kterou absolvoval svou poslední bojovou operaci. Calvert vzpomíná také na zážitky na pevnině mezi bojovými plavbami, včetně nedokončeného flirtu s mladou Australankou. Jeho vzpomínky vrcholí nepovolenou cestou do Tokia hned po kapitulaci Japonska, která málem ukončila jeho kariéru v námořnictvu, protože porušil okupační pravidla. James Calvert byl jedním z nejvíce vyznamenaných důstojníků amerického námořnictva ve druhé světové válce. Po válce velel americké ponorce s jaderným pohonem, s níž se vynořil na Severním pólu, působil jako náčelník námořní akademie v Annapolisu, a nakonec jako velitel 1. floty v Tichomoří. Do zálohy odcházel jak viceadmirál.

MQ-1 Predator je dálkově pilotovaný letoun používaný pro pozorování a průzkum nad nepřátelským územím a také k cíleným útokům dvěma raketami Hellfire. V tisku se mu často říká dron nebo robot a mluví se o něm jako o nějakém autonomním stroji, který chladnokrevně zabíjí podle nastaveného programu. Ve skutečnosti má osádku jako jakýkoliv jiný letoun kromě toho, že ta není na jeho palubě, ale v bezpečí na zemi někdy i na druhém konci světa od místa bojového letu. Matt J. Martin je považován za „top gun“ ve světě dálkově pilotovaných letounů. Během skoro čtyř let odlétal novým způsobem boje, který byl až do nedávna přísně tajný, stovky misí na dvou válečných frontách. Spolu se svými kolegy, piloty Predatorů, se aktivně podílel na doslova všech typech akcí ve válce proti teroru v Iráku a v Afghánistánu – pátrání po místě pobytu Usámy bin Ládina, zabití vůdce al-Káidy Abú Zarkávího, bojích americké námořní pěchoty ve Fallúdži a na záchraně dobrovolníků unesených v Afghánistánu Tálibánem. Kniha je plná osobně prožitých vzrušujících příběhů pronásledování a útočení na ozbrojené povstalce v Bagdádu nebo v poušti. Díky televizním kamerám osádky Predatorů prožívají vedení války z větší blízkosti než osádky tradičních bombardérů. Z vyprávění autora je zřejmé, jaký mají dálkově pilotované letouny vliv na moderní bojiště. Součástí knihy je osmistránková barevná fotografická příloha.

Rudá armáda prolomila v listopadu 1942 drtivým protiútokem z vnějšku města linie německé armády a jejích italských, rumunských a maďarských spojenců a ve Stalingradu obklíčila asi 290 000 vojáků 6. armády. V té době mohla německá armáda obklíčení ještě prolomit, ale za cenu ústupu od Stalingradu. Pro Hitlera bylo dobytí tohoto města prestižní záležitostí, a proto vydal rozkaz město neopouštět. Záchrana 6. armády byla založena na nereálném Göringově slibu, že ji dokáže letecky zásobovat. Němečtí vojáci zde přežívali téměř tři měsíce v otřesných podmínkách nejdrsnějšího období ruské zimy. V krutém mrazu, závislí na ztenčujících se zásobách potravin shazovaných z letounů luftwaffe, jich tisíce zemřely vyhladověním, nemocemi, umrznutím, pokud ne v důsledku samotných bojů. Kromě nedostatku potravin a zdravotnického materiálu jim došlo prakticky zcela střelivo, takže bojovali doslova do posledního náboje. Řada vojáků řešila dilema, zda se Sovětům vzdát, nebo si vzít život. Mnohokrát totiž našli po úspěšném protiútoku své spolubojovníky, které Sověti předtím zajali, ubité a strašným způsobem zohavené. Věděli, že je v zajetí nečeká nic pěkného, ale realita se nakonec ukázala horší, než si představovali. Z devadesáti tisíc německých zajatců od Stalingradu se jich ze Sovětského svazu vrátilo jen asi šest tisíc a někteří z nich po více než deseti letech. Toto důležité dílo poprvé uceleně rekonstruuje strašný osud 6. armády na základě málo známých příběhů z bojišť, polních nemocnic a obvazišť. Autor prošel stovky dosud nezveřejněných zpráv, rozhovorů, deníků a novinových článků, aby čtenářům zprostředkoval zážitky vojáků všech možných hodností a druhů zbraní. Kniha obsahuje vyprávění vojáků, kteří byli zraněni nebo onemocněli a letecky je z obklíčení evakuovali, a také vojáků, kteří bojovali až do trpkého konce a padli do sovětského zajetí. Odrážejí urputnost bojů a odhalují pomalu mizející naděje obklíčených na přežití. Všechny tyto příběhy dohromady podávají poučný a tragický obraz děsivých událostí u Stalingradu.

Obyvatelé malých obcí jižně od kanadských hranic, ve vzdáleném severozápadním cípu Spojených států, po 40 let vítali ve svých domech přátelského nevysokého tmavovlasého muže. Přicházel instalovat a opravovat kotle na topení. Jenom velmi málo z nich vědělo, že tenhle tichý a pracovitý topenář je skutečný americký hrdina. Joseph Moser vyrostl na malém statku ve Ferndale, stát Washington. Ve škole snil o tom, že se stane stíhacím pilotem a bude létat na tehdy nejrychlejším a nejmodernějším stíhacím letounu P-38 Lightning. Svůj sen si splnil, byl vyslán do Evropy, přežil 43 bojových letů a získal několik ocenění za své vynikající schopnosti při střemhlavých náletech – bojových akcích, které se výrazně podílely na spojenecké válečné činnosti před invazí do Evropy i po ní. Ale 13. srpna 1944 se mu na jeho 44. bojovém letu sen zhroutil. Byl sestřelen a život se mu změnil v řadu hrozných zážitků. Málo se ví o tom, že malá skupina spojeneckých pilotů se ocitla v tom nejďábelštějším Hitlerově systému likvidace lidí. Jako „Terrorfliegers“ měli být popraveni. V přecpaných dobytčích vagónech je odvezli do Buchenwaldu, nechvalně známého nacistického koncentračního tábora, kde zemřely desítky tisíc vězňů v důsledku krutého zacházení, lékařských experimentů a hladu. Joeho zachránili jen čtyři dny před připravovanou popravou a dalších šest měsíců strávil v různých zajateckých táborech. Teprve nedávno se po delším pátrání podařilo zjistit, kdo zařídil přemístění spojeneckých letců z koncentračního do zajateckého tábora a téměř jistě jim tak zachránil život. Tato informace je poprvé zveřejněna v českém vydání Joeho zážitků z války. V tomto vyprávění budete s Joem létat na různé nebezpečné útoky na pozemní cíle a k doprovodům bombardérů. Zažijete s ním náročný a někdy legrační pilotní výcvik, pocit strachu pilotního zelenáče a potom nelidskost příslušníků SS, která byla součástí života v Buchenwaldu. Je to příběh tiché a vyrovnané odvahy v těch nejtěžších chvílích – odvahy, posilované vírou, rodinou a věrností ideálům svobody, které vyznávalo mnoho lidí této velké generace.

Special Boat Service (SBS) byla během druhé světové války poměrně malá jednotka britského námořnictva, jejíž početní stav nikdy nepřekročil 300 mužů. Ale to jí nebránilo působit nepříteli velké škody. Toto malé komando vedlo na středomořském bojišti a v Egejském moři, které po obsazení Řecka a Kréty ovládali Němci, neustálé válečné tažení v podobě zneklidňování protivníka. Vázalo tam nepřátelská vojska, která se tak nemohla přesunout na jiné bojiště. Ke svým cílům se SBS dostávala v noci s použitím ponorek, malých hladinových plavidel nebo kajaků. Velitelé těchto plavidel, kteří pomáhali členům útočných komand splnit jejich riskantní a tajné mise, se často sami vystavovali nebezpečí. Úspěšnost akcí SBS závisela na spolupráci vášnivě nezávislých Řeků a zejména Kréťanů. Ti všichni se zapojili do úsilí o dosažení společného cíle, kterým bylo vyhnání německých okupantů. John Lodwick se podílel na tažení SBS ve Středozemním moři a píše o svých osobních zkušenostech se stejnou elegancí a vervou, s jakými bojovala jeho jednotka. Protože to je víc než jen příběh o pozoruhodných mužích, kteří ji tvořili, jako byl Anders Lassen („Hrozivý Dán“), který byl posmrtně vyznamenán Viktoriiným křížem, Fitzroy Maclean, Eric Newby a lord Jellicoe, jenž velel SBS po téměř dva roky a napsal k těmto vzpomínkám předmluvu. Muži SBS, silné a rozhodné individuality, společně tvořili smrtící soudržnou bojovou jednotku, která významně zasáhla do války ve Středozemním moři, a jimž kniha Johna Lodwicka skládá hold v podobně vzrušující četby. Techniky a taktiky komand typu SBS se dále zdokonalovaly a používaly se prakticky ve všech dalších válečných konfliktech. Zřejmě nejpopulárnějším následníkem těchto pionýrů záškodnického vedení boje, operujících z moře, jsou americké jednotky Navy SEAL.

Kim Hughes je z pyrotechniků sloužících v britské armádě držitelem nejvyššího vyznamenání. V roce 2009, po velmi náročném šestiměsíčním nasazení v Afghánistánu, během kterého zneškodnil 119 improvizovaných výbušných zařízení, obdržel Jiřího kříž, britské vyznamenání za statečnost. Kim přežil řadu tálibánských přepadů a přetrpěl také osobní setkání s britským ministrem obrany. Děj knihy se odehrává v afghánské válce, konfliktu, v němž chladnokrevná odvaha pyrotechnika nabyla národní důležitosti. V žádné jiné válečné činnosti se nedostává jednotlivec tak blízko k nepříteli, aby vybojoval bitvu důvtipu, v níž může porážka znamenat smrt. Tohle je jedna z nejlepších vzpomínkových knih na úsilí vynakládané k porážce skrytého a vytrvalého nepřítele. Britské noviny The Sunday Times ji zařadily mezi bestsellery.

Walter Schuck se nadchl pro létání už v raném mládí. V 16 letech se přihlásil do luftwaffe, kde absolvoval základní pilotní výcvik a výcvik stíhacích pilotů. Poté byl se svou jednotkou nasazen na různých místech v Německu, Francii, Polsku, Nizozemsku a Dánsku. V prosinci byl převelen do Bodö v Norsku. Jeho strmá kariéra stíhače ale začíná až počátkem roku 1942, kdy byla jeho jednotka přeložena do Petsama v severním Finsku. Tam docílil svůj první sestřel a brzy se stal noční můrou sovětského letectva u Severního ledového oceánu. Postupně byl povýšen až na nadporučíka. Začátkem března 1945 byl převelen do nové stíhací letky vybavené proudovými letouny Me 262. Hned při svém prvním bojovém letu s tímto strojem sestřelil dva spojenecké letouny. Ovšem nedostižný je jeho výkon z 10. dubna 1945, kdy při jediném vzletu sestřelil čtyři bombardéry B-17. Krátce poté byl zasažen jedním doprovodným stíhačem. Musel seskočit padákem a byl zraněn. Tím pro něj po více než 500 bojových letech a 206 potvrzených sestřelech válka skončila. Autorovi nejde v této autobiografii o nějakou falešnou romantiku létání. Neuvádí nic, co by zpětně vrhalo na Třetí říši příznivější světlo a nepoužívá ani žádné všeobecné fráze s cílem zlehčit nacionální socialismus. Spíše se cíleně omezuje na dokumentování každodenního vojenského života – jaký byl skutečný život v jednotkách luftwaffe, jak byly jednotky funkčně propojeny, jak probíhaly vzdušné souboje v tvrdých podmínkách války u Severního ledového oceánu a v bezvýchodných leteckých bitvách na území Říše. Popisuje tehdejší, pro nás dnes těžko pochopitelný způsob myšlení, kdy on a jeho kamarádi nasazovali denně svůj život za „národ a vlast“, aby nakonec zjistili, že jejich motivace byla zneužita a stali se zrazenou generací. Součástí knihy je rozsáhlá obrazová příloha.

Prosinec 1943: těžce poškozený americký bombardér B-17 se po náletu na Brémy snaží uniknout nad válčícím Německem před protiletadlovou obranou a německými stíhačkami nad Severní moře. Pilotuje ho jedenadvacetiletý poručík Charlie Brown. Polovina osádky je na téhle jejich první misi zraněná nebo mrtvá. Najednou se u ocasu bombardéru objevuje messerschmitt Me 109. Pilotem je německé eso Franz Stiegler a stisknutím spouště může mladou americkou osádku zničit… Následující události se vzpírají všem představám a později se označují za „nejneuvěřitelnější střetnutí nepřátel za druhé světové války“. Později to, co se mezi nimi odehrálo, zařadila 8. americká letecká armáda do kategorie „přísně tajné“. Byl to čin, o kterém se Franz nemohl vůbec zmínit, jinak by ho postavili před popravčí četu. Na to podivné střetnutí mysleli Charlie i Franz čtyřicet let, dokud nezačali, jako staří muži, po sobě ve světě pátrat. Byla to jejich poslední mise, která mohla navždy změnit jejich životy. Kniha líčí život německých stíhacích pilotů, kteří se až do konce války pokoušeli zastavit bombardování Německa. Nepomohl jim k tomu ani tehdejší nejmodernější letoun, proudový Me 262. Druhou dějovou linkou je příběh osádky onoho amerického bombardéru. Kniha obsahuje rozsáhlou fotografickou přílohu.

Ačkoliv týmy speciálně cvičených přepadových jednotek, které se vysazovaly za nepřátelské linie, aby tam podnikaly tajné mise, existovaly už za druhé světové války, speciální jednotky, jak jim dnes obecně říkáme, upoutaly pozornost hlavních médií až v první a druhé Válce v Zálivu. Brokhausen ve své napínavé knize o své roli v těchto elitních vojenských jednotkách popisuje, jak byly velice účinné během vietnamské války, když byl příslušníkem malé skupiny nazývané Průzkumný tým Habu. Tato jednotka byla součástí MACV-SOG (Military Assistance Command Vietnam Studies and Observations Group) nebo SOG, jak se jí nevinně říkalo. Počátkem sedmdesátých let prováděla přepady a operace s cílem získat zpravodajské informace v nepřítelem ovládaných oblastech Vietnamu, Laosu a Kambodži. Týmy tvořili většinou domorodí vietnamští vojáci. Pravidelně měly ohromné ztráty, ale přinášely důležité informace o pohybech partyzánských jednotek, které nesmírně pomáhaly americkému vedení války. Brokhausen barvitým jazykem prošpikovaným vojenským žargonem a odlehčeným šibeničním humorem popisuje, jaké to je, procházet terénem odlehlé džungle za neustálé hrozby nepřátelské palby. Brokhausenův tým dosáhl jednoho z největších počtů udělených vyznamenání za statečnost jakékoliv jednotky v historii americké armády. Ovšem bylo to za vysokou cenu; počet zraněných a padlých v akci byl neuvěřitelně vysoký. Tyto mise bychom dnes považovali za sebevražedné. V roce 1970 to platilo také, ovšem tihle muži chodili do akce se svými místními spojenci – Montagnardy, Vietnamci a čínskými Nungy – den za dnem a s odvahou čelili těmto výzvám.

Dne 14. listopadu 1965 vysadily vrtulníky na malé mýtině ve vietnamském údolí Ia Drang asi 450 mužů amerického 1. praporu 7. pluku kavalerie pod velením podplukovníka Harolda Moora. Okamžitě je obklíčilo kolem dvou tisíc severovietnamských vojáků. O tři dny později byl jenom čtyři kilometry odtud rozdrcen nepřítelem sesterský prapor. Tyto dvě akce v přistávacích zónách X-Ray a Albany společně znamenají jednu z nejbrutálnějších a nejdůležitějších bitev ve vietnamské válce. To, jak tihle muži odolávali v boji, obětovali se pro své kamarády a nikdy se nevzdali, vytváří živý obraz války, inspirující i šokující. Kromě vlastních zážitků podplukovníka Moora a Josepha Gallowaye, jediného novináře na místě v době bojů, pomohly celkový obrázek bitvy vytvořit rozhovory, jež vedli se stovkami mužů, kteří tam bojovali, včetně severovietnamských velitelů. Tenhle drastický příběh pohlíží s nadhledem na konkrétní utrpení, jež zaznamenává, aby zachytil obrázek mužů čelících té největší výzvě způsobem, jaký si jen před několika hodinami nedokázali vůbec představit. Bitva v údolí Ia Drang demonstruje také americkou technologickou převahu, která bude hrát ve zbytku války velkou roli. Byla to zřejmě první bitva, v níž aeromobilní operace s využitím vrtulníků prokázaly svůj bojový potenciál. Ovšem v podstatě jde o příběh hrdinů a statečnosti. Stále zůstává jednou z nejlepších knih literatury faktu o bojích ve vietnamské válce. Velitel americké námořní pěchoty vybírá každý rok jednu knihu, o které je přesvědčen, že je tak významná a nestárnoucí, aby si ji přečetl každý mariňák. V roce 1993 vybral právě tuto knihu. Podle této knihy byl natočen film Údolí stínů, v němž hraje hlavní roli Mel Gibson.