Omnibooks strana 4 z 7

Special Boat Service (SBS) byla během druhé světové války poměrně malá jednotka britského námořnictva, jejíž početní stav nikdy nepřekročil 300 mužů. Ale to jí nebránilo působit nepříteli velké škody. Toto malé komando vedlo na středomořském bojišti a v Egejském moři, které po obsazení Řecka a Kréty ovládali Němci, neustálé válečné tažení v podobě zneklidňování protivníka. Vázalo tam nepřátelská vojska, která se tak nemohla přesunout na jiné bojiště. Ke svým cílům se SBS dostávala v noci s použitím ponorek, malých hladinových plavidel nebo kajaků. Velitelé těchto plavidel, kteří pomáhali členům útočných komand splnit jejich riskantní a tajné mise, se často sami vystavovali nebezpečí. Úspěšnost akcí SBS závisela na spolupráci vášnivě nezávislých Řeků a zejména Kréťanů. Ti všichni se zapojili do úsilí o dosažení společného cíle, kterým bylo vyhnání německých okupantů. John Lodwick se podílel na tažení SBS ve Středozemním moři a píše o svých osobních zkušenostech se stejnou elegancí a vervou, s jakými bojovala jeho jednotka. Protože to je víc než jen příběh o pozoruhodných mužích, kteří ji tvořili, jako byl Anders Lassen („Hrozivý Dán“), který byl posmrtně vyznamenán Viktoriiným křížem, Fitzroy Maclean, Eric Newby a lord Jellicoe, jenž velel SBS po téměř dva roky a napsal k těmto vzpomínkám předmluvu. Muži SBS, silné a rozhodné individuality, společně tvořili smrtící soudržnou bojovou jednotku, která významně zasáhla do války ve Středozemním moři, a jimž kniha Johna Lodwicka skládá hold v podobně vzrušující četby. Techniky a taktiky komand typu SBS se dále zdokonalovaly a používaly se prakticky ve všech dalších válečných konfliktech. Zřejmě nejpopulárnějším následníkem těchto pionýrů záškodnického vedení boje, operujících z moře, jsou americké jednotky Navy SEAL.

Kim Hughes je z pyrotechniků sloužících v britské armádě držitelem nejvyššího vyznamenání. V roce 2009, po velmi náročném šestiměsíčním nasazení v Afghánistánu, během kterého zneškodnil 119 improvizovaných výbušných zařízení, obdržel Jiřího kříž, britské vyznamenání za statečnost. Kim přežil řadu tálibánských přepadů a přetrpěl také osobní setkání s britským ministrem obrany. Děj knihy se odehrává v afghánské válce, konfliktu, v němž chladnokrevná odvaha pyrotechnika nabyla národní důležitosti. V žádné jiné válečné činnosti se nedostává jednotlivec tak blízko k nepříteli, aby vybojoval bitvu důvtipu, v níž může porážka znamenat smrt. Tohle je jedna z nejlepších vzpomínkových knih na úsilí vynakládané k porážce skrytého a vytrvalého nepřítele. Britské noviny The Sunday Times ji zařadily mezi bestsellery.

Walter Schuck se nadchl pro létání už v raném mládí. V 16 letech se přihlásil do luftwaffe, kde absolvoval základní pilotní výcvik a výcvik stíhacích pilotů. Poté byl se svou jednotkou nasazen na různých místech v Německu, Francii, Polsku, Nizozemsku a Dánsku. V prosinci byl převelen do Bodö v Norsku. Jeho strmá kariéra stíhače ale začíná až počátkem roku 1942, kdy byla jeho jednotka přeložena do Petsama v severním Finsku. Tam docílil svůj první sestřel a brzy se stal noční můrou sovětského letectva u Severního ledového oceánu. Postupně byl povýšen až na nadporučíka. Začátkem března 1945 byl převelen do nové stíhací letky vybavené proudovými letouny Me 262. Hned při svém prvním bojovém letu s tímto strojem sestřelil dva spojenecké letouny. Ovšem nedostižný je jeho výkon z 10. dubna 1945, kdy při jediném vzletu sestřelil čtyři bombardéry B-17. Krátce poté byl zasažen jedním doprovodným stíhačem. Musel seskočit padákem a byl zraněn. Tím pro něj po více než 500 bojových letech a 206 potvrzených sestřelech válka skončila. Autorovi nejde v této autobiografii o nějakou falešnou romantiku létání. Neuvádí nic, co by zpětně vrhalo na Třetí říši příznivější světlo a nepoužívá ani žádné všeobecné fráze s cílem zlehčit nacionální socialismus. Spíše se cíleně omezuje na dokumentování každodenního vojenského života – jaký byl skutečný život v jednotkách luftwaffe, jak byly jednotky funkčně propojeny, jak probíhaly vzdušné souboje v tvrdých podmínkách války u Severního ledového oceánu a v bezvýchodných leteckých bitvách na území Říše. Popisuje tehdejší, pro nás dnes těžko pochopitelný způsob myšlení, kdy on a jeho kamarádi nasazovali denně svůj život za „národ a vlast“, aby nakonec zjistili, že jejich motivace byla zneužita a stali se zrazenou generací. Součástí knihy je rozsáhlá obrazová příloha.

Tato kniha má značnou historickou hodnotu. Většina z těch, kdo za druhé světové války sloužili na japonských ponorkách, buď nepřežila, nebo o svých zkušenostech nenapsala. Toto je kniha o velmi odvážném muži, který neochvějně sloužil své zemi, i když nesouhlasil, a často velmi hlasitě, s tím, jak Japonci ponorky používali. Zendži Orita je velmi hrdý na to, co během války dělal, a součástí toho bylo i zabíjení Spojenců. Kniha začíná japonským plánováním útoku na Pearl Harbor. V té době, a také v době útoku, byl Orita výkonným důstojníkem na ponorce I-15. Autor popisuje, jak se jeho ponorka na útoku podílela, včetně nasazení trpasličích ponorek, které měly vniknout do přístavu, a pak se vrátit k mateřským ponorkám, jako byla I-15, jež na ně čekaly. Podrobně líčí také útoky na Santa Barbaru a pobřeží Oregonu. Z knihy se dozvíte, jaké to bylo sloužit jako kapitán na japonské ponorce. Jak Oritu překládali z lodě na loď, jak se vyrovnával se ztrátami přátel a kolegů, jak jednal s nadřízenými. V průběhu války měl pocit, že nepoužívají zbylé ponorky účelně. Poslední čtvrtina knihy pojednává o tokko neboli sebevražedných misích. Na řadě Oritových misí, kterým velel, se použila sebevražedná torpéda kaiten. Autor tyto mise podrobně popisuje včetně jmen těch, kdo dobrovolně zahynuli. Na konci války převeleli Oritu domů, kde působil jako ponorkový instruktor. Protože učil blízko Hirošimy, byl svědkem výbuchu jaderné pumy. Věděl, že válka už nebude trvat dlouho. Na závěr popisuje kapitulaci Japonska a svůj život po válce.

Autor v knize pečlivě dokumentuje všechny události kolem této velké bitevní lodě od její stavby až k potopení. Oživujícím způsobem je opakovaně doplňuje pohledem na celé Německo v době nacionálního socialismu a na mezinárodní souvislosti. Kniha tak líčí nejen situaci na palubě a v podpalubí Bismarcka během operace „Rheinübung” mezi 18. a 27. květnem 1941. Toto dění samozřejmě představuje hlavní část celého příběhu. Chronologicky popisuje všechny důležité okamžiky od spuštění lodě na vodu v roce 1939 v Hamburku, přes zkušební plavby v Baltském moři, vyplutí do Atlantiku, míjení ostrovů, boj v Dánském průlivu, pokus o návrat do St. Nazaire, až po její potopení. Kromě toho uvádí podrobné technické údaje o Bismarckovi a jeho posádce. Je z toho patrné, že autor, jako čtvrtý dělostřelecký důstojník, měl obsáhlé odborné znalosti i o těch nejmenších podrobnostech. Text zahrnuje rovněž očitá svědectví dalších přeživších, a také pohled z britské strany. Autor je nejen cituje, ale zaujímá k nim i svůj osobní názor, protože kromě nezpochybnitelných faktů o lodi a operaci „Rheinübung“, jež autor uvádí, existuje jako vždy mnoho nezodpovězených otázek. Jako příklad zmiňuje řadu „sporných“ úvah a rozhodnutí admirála Lütjense během operace „Rheinübung“. Je například také diskutabilní, jestli se po zásahu torpédem vzala v úvahu všechna možná řešení a udělalo se všechno pro to, aby se problém s poškozeným kormidlem odstranil. Projevila se zde už rezignace, nebo by všechna opatření byla již zbytečná a situaci by mohla ještě zhoršit? Na takových místech se autor pokouší najít nejracionálnější odpověď argumentací, úvahou nebo zákony logiky. Autora knihy zachránila posádka britské lodě. V závěru knihy poměrně obsáhle popisuje své zážitky ze zajetí, které strávil nejprve ve Velké Británii, a pak v Kanadě. V roce 1946 ho Britové propustili a v roce 1949 absolvoval studium práv. Pracoval v diplomacii jako vyslanecký rada a později jako velvyslanec v různých zemích. Zemřel v roce 2003 v 93 letech.

V době vietnamské války jsme neměli možnost získat objektivní informace o tomto rozsáhlém a dlouholetém ozbrojeném konfliktu. Samozřejmě u nás nemohly vycházet ani knihy zachycující zážitky jejích účastníků. Po změně režimu v roce 1989 uplynulo od skončení této války už příliš mnoho let a vznikly nové válečné konflikty, jako byla válka v Zálivu, která poutala pozornost veřejnosti. Válka ve Vietnamu tak zůstala v české překladové literatuře značně opomenuta. Jednu z důležitých rolí v této válce sehrály vrtulníky, které byly v podmínkách vietnamského bojiště hlavním bojovým a transportním prostředkem americké armády. Tom Johnson pilotoval vrtulník UH-1 „Iroquois“ více známý jako „Huey“. Byl to víceúčelový stroj používaný k transportu vojáků, k průzkumu, evakuaci raněných, apod. Jeho bitevní variantou byl vrtulník AH-1 „Cobra“. Tom Johnson byl ve Vietnamu nasazen jako devatenáctiletý od června 1967 do června 1968. Za tu dobu nalétal 1600 hodin a byl tam v tom nejtěžším období války. Zúčastnil se bitev v Hue a v Khe Sanhu a operací v údolích A Shau a Song Re. Pro americké piloty vrtulníků to byly nejnebezpečnější akce a každý osmnáctý z nich se nevrátil domů živý. Tom Johnson byl příslušníkem slavné 1. divize letecké kavalerie, která byla jednou z jednotek s nejvyšším počtem udělených vyznamenání a pomáhala realizovat novou metodu vedení válek – aeromobilní operace. Tyto dramatické vzpomínky jsou pilotovým pohledem na důležité bitvy a záchranné akce. Johnson v nich líčí nebezpečné mise a dramatické úniky z kritických bojových situací. Při jednom z bojových letů byl jeho vrtulník sestřelen a Tom Johnson se i se svou osádkou zachránil třídenním pochodem džunglí ke svým jednotkám. Autor poutavým způsobem zaznamenává adrenalinové vzrušení z létání ve válečném prostředí, a čtenáři s ním prožívají nezapomenutelný let. Kromě toho se čtenář dozví, proč vlastně vrtulník létá a jak se ovládá. Kniha je doplněna fotografiemi a řadou situačních mapek.

Poprvé se obsáhleji píše o jedné z nejdůležitějších bitev války v Afghánistánu. Kniha Kandahárští lvi je zasvěceným vyprávěním z pohledu aktivního velitele speciálních jednotek americké armády, skvělého vojáka, který byl na tomto bojišti nasazen několikrát. Jižní Afghánistán se vymykal kontrole centrální vlády. Tehdy kapitán Rusty Bradley to věděl, když tam v roce 2006 začínal svůj třetí turnus. Pronikali do něj Tálibán a jeho spojenci a byli připraveni provincii Kandahár, kdysi jejich strategicky důležité centrum, znovu ovládnout. Aby je koalice NATO zastavila, uskutečnila operaci Medúza, největší ofenzívu ve své historii. Bojištěm bylo údolí Panjwayi, území hustě poseté obezděnými dvory, které perfektně sloužily jako nepřátelské bunkry, svěží sady a do výše čnící porosty konopí, to vše protkané zrádnými zavlažovacími kanály. Masový úprk civilistů byl předzvěstí blížícího se krveprolití. Bradleyho A-tým a další dva týmy speciálních jednotek, spolu se svými dlouholetými spojenci, afghánskou armádou, byli nasazeni jako diverzní skupina na podporu hlavního koaličního útoku. Z druhé strany údolí pozorovali, jak vojska NATO čelí brutálnímu protiútoku. Klíčem k jejich podpoře a přivolání účinné letecké podpory bylo držení výše položeného nevelkého území zvaného Sperwan Ghar. Bradleyho malá odloučená jednotka na kopec zaútočila a uprostřed divoké přestřelky brzy zjistila, že stojí proti téměř tisícovce zkušených bojovníků, kterým neuvěřitelným způsobem sebrala vítězství.

Koncem roku 2007 přijela do východního Afghánistánu jediná rota amerických výsadkářů, která si říkala „Chosen Few“. Očekávali, že si získají srdce a mysli lidí v odlehlých horách a rozšíří působnost afghánské vlády až do této divočiny. Místo toho strávili následujících patnáct měsíců zoufalým bojem. Bránili se neustálým útokům a byli donuceni k pomalému a nepřetržitému ústupu. Stále čelili přesile tálibánských bojovníků, vrhajících se na ně ze všech stran. Jak se pozornost a vojenské zdroje Spojených států přesouvaly do Iráku, na odloučené a útokům vystavené výsadkáře se měsíc za měsícem valila palba reaktivních granátů, raket a kulometů. Jen několik týdnů před návratem domů svedli svůj poslední a nejtužší boj. Blízko vesnice Wantu v provincii Núristán obklíčily asi tři stovky nepřátelských bojovníků přibližně padesát příslušníků roty Chosen Few bránících částečně dobudovanou bojovou základnu. Ten den v červnu 2008 jich devět padlo a více než dvacet utrpělo zranění. Byla to pravděpodobně nejkrvavější bitva války v Afghánistánu. Výsadkáři se vrátili domů zoceleni válkou. Dva z nich byli vyznamenáni Medailí cti. Jejich zážitky všechny navždy změnily.

Když Karl Knoblauch jako teprve sedmnáctiletý nastoupil 18. listopadu 1938 jako dobrovolník vojenskou službu v poddůstojnické škole pozemního vojska ve slezském Frankensteinu, ještě vůbec netušil, jaká neobvyklá vojenská kariéra ho čeká. Jako poddůstojník ve 195. cyklistické rotě 95. pěší divize zažil v letech 1939 a 1940 zajištění Západního valu a podílel se na útoku na Francii. Po návratu z tažení na západ se přihlásil k létajícímu personálu luftwaffe, kde absolvoval výcvik pozorovatele. Se 14. letkou dálkového průzkumu byl nasazen na středním úseku východní fronty. Jako letec průzkumného, těžkého stíhacího a bombardovacího letounu zde se svým Ju 88 zažil bojové akce s velkými ztrátami v ohniscích bojů u Smolenska, před Moskvou a u Rževa a od roku 1943 velké ústupové přesuny. Po 165 bojových letech obdržel vyznamenání Železným křížem 1. třídy a Německým křížem ve zlatě. Při útoku sovětských stíhaček utrpěl těžké zranění a musel od své letky odejít. Po svém uzdravení, mezitím povýšený na poručíka, vedla jeho další cesta k 1. výsadkové tankové divizi Hermann Göring.

Dramatický příběh o malé skupině vojáků amerických speciálních jednotek, která po událostech 11. září 2001 tajně vstoupila do Afghánistánu a na koních se vydala do boje proti Tálibánu. Nepřítele, který měl čtyřicetinásobnou početní převahu, pronásledovala horským terénem a po řadě urputných bojů obsadila město Mazár-e Šaríf, které bylo pro porážku Tálibánu strategicky důležité. Jeho obyvatelé vítali vyčerpané Američany jako osvoboditele. Ovšem potom došlo k nečekanému zvratu. Během kapitulace asi pěti set Tálibánců byli američtí vojáci přepadeni ze zálohy. V ohromné pevnosti Qala-e Džangi bojovali proti mnohonásobné přesile o život. V sázce byl vojenský úspěch celé kampaně. Kdyby vojáci padli nebo byli zajati, mohlo by veškeré úsilí o porážku Tálibánu přijít vniveč. Ve snaze udržet pevnost podstoupili Američané jedny z nejtěžších bojů v městském prostředí v moderní době. Tento příběh ukazuje, že kombinace prastarých strategií válčení na koních s moderními technologiemi leteckého bombardování může vést ke zdánlivě neuvěřitelným vojenským úspěchům. Důsledná snaha těchto vojáků na koních získat si přízeň obyvatel města a zabránit civilním obětem navíc poskytla cenné ponaučení pro pokračující americké nasazení v Afghánistánu. Kniha s originálním názvem Horse Soldiers je předlohou amerického filmu, jehož režisérem je Nicolai Fuglsig. Film měl ve Spojených státech premiéru 19. ledna 2018 pod názvem 12 Strong. Součástí knihy je fotografická příloha.

V nesmírně obtížném terénu ostrova Guadalcanal se z klenby džungle tyčil 700 metrů dlouhý pahorek. Za ním se rozkládalo životně důležité polní letiště Henderson Field. Pokud by padlo do rukou Japonců, znamenalo by to téměř jistou smrt nebo zajetí všech 12 500 amerických námořních pěšáků na ostrově. Ale mariňáci rozmístění na pahorku nebyli obyčejní vojáci. Byli to houževnatí a zarputile bojující příslušníci elitní jednotky Edson’s Raiders patřící do rovněž elitní americké námořní pěchoty. Vybrali je pro jejich odolnost a podstoupili tvrdý výcvikový program, jehož cílem bylo vyřadit ty méně fyzicky zdatné. V americké námořní pěchotě to byli nejlepší muži z nejlepších. Asi 840 amerických mariňáků pod velením podplukovníka Merritta Austina Edsona, zvaného „Zrzavý Mike“, bojovalo po dvě pekelné noci v září 1942 v jedné Marlin Groftz nejdůležitějších bitev druhé světové války v Tichomoří. Zoufale hájili svoje pozice na místě, které bylo brzy poté známo jako „Krvavý pahorek“. Raiders věděli, že porážka nebo ústup nejsou pro ně reálnou možností, a odráželi jednu vlnu útočících Japonců za druhou. Obránci polního letiště navzdory všem nesnázím nakonec zvítězili. Po této proslavené bitvě prošli Raiders na Šalamounových ostrovech mnoha dalšími dramatickými boji. Krvavý pahorek je příběh 1. praporu Marine Raider, který proti početní převaze nepřítele prokázal odvahu a chrabrost. Vypráví ho Marlin Groft, muž, který byl příslušníkem této obdivuhodné bojové jednotky. Součástí knihy je fotografická příloha.

Je to příběh skupiny elitních pilotů bojujících ve Vietnamu v tajné letecké válce v Cessnách O-2 a v turbovrtulových letounech Bronco OV-10. Létali, co nejníže to šlo. Byli očima a ušima rychlých proudových letounů, které rozsévaly v nepřátelských postaveních smrt a zkázu. Předsunutý letecký návodčí měl při náletech klíčovou roli – věděl, kde jsou cíle, kde jsou vlastní jednotky, a v průběhu boje přijímal ve zlomku vteřiny rozhodnutí o životě a smrti. Předpokladem unikátního pohledu na celý průběh vietnamské války z ptačí perspektivy byly zkušenosti nízko a pomalu létajících leteckých návodčích a s tím spojené riziko. Tom Yarborough, který absolvoval 1500 hodin bojových letů, podstupoval neustálé, značné a vzrušující riziko. Příslušník přísně tajné jednotky „Stepní požár“ se stal jedním z nejčastěji sestřelených pilotů létajících z Danangu, kteří podnikali řadu nebezpečných a tajných misí v Laosu. V tomto adrenalinem napumpovaném deníku hrdinství, nebezpečí a válečného bratrství čtenář létá v kokpitu spolu s Tomem Yarboroughem. Tom se podílí na zachraňování sestřelených pilotů, na likvidaci nepřátelských postavení a na dramatických rozsáhlých misích přímo nad hlavami vojáků vietnamské Lidové armády. Je příkladem obětavosti, odvahy a schopnosti pilotů, kteří přenášejí válku do nepřátelského týlu. Plukovník Tom Yarborough, penzionovaný příslušník USAF, sloužil v letectvu třicet let v různých letových a štábních rolích. Během dvou turnusů ve Vietnamu sloužil jako předsunutý letecký návodčí. Získal třicet vojenských vyznamenání včetně Stříbrné hvězdy, Záslužného leteckého kříže, Purpurového srdce, Letecké medaile a vietnamského Kříže za statečnost.

Město Fallúdža s většinovým sunnitským obyvatelstvem bylo po invazi americké armády do Iráku v roce 2003 poměrně klidné. Pak ovšem došlo k několika střetům obyvatelstva s americkými jednotkami a toho využili povstalci napojení na al-Káidu k ozbrojeným přepadům Američanů. Boje pak přerostly do dvou „bitev o Fallúdžu“. První se odehrála v dubnu 2004 a zahynulo v ní 50 amerických vojáků. Druhá bitva, které se zúčastnily i britské a irácké jednotky, začala 7. listopadu a skončila 23. prosince 2004 obsazením města spojeneckými vojsky. Američané ji považují za největší bitvu v městském prostředí od bojů v roce 1968 ve vietnamském městě Hue. Padlo v ní 95 Američanů, 8 Iráčanů a 4 Britové. Válečné memoáry jednoho z velkých hrdinů války v Iráku, štábního seržanta Davida Bellavii, začínají úpornými městskými boji se šíitskými povstalci v provincii Dijála. Po šesti měsících se jeho 3. četa, součást roty mechanizované pěchoty Alfa, připravuje k útoku na povstalci silně opevněné město Fallúdža. Ve své knize líčí brutální akce ve smrtelné zóně – v domech militantních vzbouřenců, napěchovaných výbušnými nástrahami. Tyto válečné vzpomínky věrohodně popisují hroznou důvěrnost bojů muže proti muži. Bellavia zaznamenává hodinu po hodině boje, v nichž se jeho muži vyznamenávají hrdinskými činy a sebeobětováním. Válka vedená pěchotou patří k těm nejdramatičtějším a také nejdrsnějším bojovým zážitkům. Vojáci se střetávají se svými protivníky tváří v tvář a jsou očitými svědky jejich smrti. To od nich vyžaduje velkou psychickou odolnost, která hraničí až s cynismem. Jedním ze způsobů, jak se mohou vojáci v tomto krutém prostředí odreagovat, jsou obhroublé výrazy, kterými nijak nešetří. Čtenář se dozví také podrobnosti o použitých zbraních, taktice pouličního boje, o odvaze a tragických chybách, zakončených slavným vítězstvím. Je to rovněž vzpomínka na autorovy spolubojovníky, z nichž ne všichni se dostanou z města živí. David Bellavia získal za svou službu v Iráku Stříbrnou hvězdu a celou řadu dalších vyznamenání. V roce 2005 byl uveden do newyorské Síně slávy veteránů.

Když Itálie 11. června 1940 vyhlásila Velké Británii a Francii válku a v září vstoupila do britskými vojsky obsazeného Egypta, wehrmacht se právě připravoval na operaci „Barbarossa“. Ovšem rýsující se italská porážka v Africe přiměla Hitlera, aby v únoru 1941 vyslal vojska wehrmachtu do Tripolisu – to byla hodina zrodu německého Afrikakorpsu. V následujících dvou letech vedla tato vojska pod charismatickým velitelem Erwinem Rommelem se střídavými úspěchy boje v africké pouštní krajině. Tyto boje přivedly německý Afrikakorps od prvních těžkých střetů s Brity u Marsa el Brega přes Tobruk a Sollum do zuřivých bojů o egyptský El Alamein, kde protivník donutil německá a italská vojska po vysokých ztrátách k ústupu. Německý Afrikakorps a jeho italští spojenci dotlačení spojeneckými vojsky v Tunisku k válce na dvou frontách 12. a 13. května kapitulovali. Většina jejich vojáků padla do britského zajetí. Autor líčí slovy i obrázky historii legendárního Afrikakorpsu a válečného tažení v Africe zasazenou do životopisu jeho oslavovaného velitele, generála polního maršála Erwina Rommela, „Pouštní lišky“. Díky jeho genialitě se mu podařilo proti často velké přesile protivníka dosáhnout velkých úspěchů a společně se svými vojáky získat u tehdejšího nepřítele uznání.

Tato velice uznávaná válečná autobiografie se stala ve Spojených státech i v Japonsku bestsellerem. Historici si ji cení pro její pohled na hladinovou námořní válku v Tichomoří japonskýma očima. Její autor přežil víc než sto bojových plaveb proti Spojencům a v Japonsku se mu říkalo Nepotopitelný kapitán. Kapitán Hara popisuje, jak během druhé světové války velel japonskému torpédoborci ve všech velkých bitvách v Tichém oceánu – v zátoce císařovny Augusty, v Korálovém moři, při vylodění na Filipínách, u Guadalcanalu, u ostrova Savo a u Midwaye. V srpnu 1943, při plavbě Blackettskou úžinou, zpozoroval ohnivou kouli exploze blízko torpédoborce „Amagiri“ před svým torpédoborcem „Šigure“ a nařídil posádce své lodě, aby vystřelila na potápějící se torpédový člun PT-109, kterému velel poručík John F. Kennedy. Jako kapitán křižníku „Jamagi“ napínavě popisuje, jak sotva přežil jeho potopení spolu s bitevní lodí „Jamato“ při sebevražedné plavbě k útoku na americkou armádu, vyloďující se na Okinawě. Podrobně líčí výcvik pilotů sebevražedných člunů, které měly narážet do spojeneckých lodí, blížících se k Japonsku, a vyhazovat je do vzduchu. Kapitán Hara, pro své krajany hrdina, představuje to nejlepší z japonských kapitánů hladinových lodí – zkušený, rozhodný, agresivní. Navíc si zachoval etické zásady hodné svého samurajského dědečka. Neváhal ocenit odvahu a nápaditost Američanů a nebál se ani kritizovat své chyby a slabiny vyšších velitelů.

Clinton Romesha z Červené čety a zbytek jednotky Black Knight se v roce 2009 připravovali na plánované uzavření bojové předsunuté základny Keating. Byla nejodlehlejší a nejhůře přístupnou z řetězce základen vybudovaných americkou armádou v provinciích Núristán a Kúnar s cílem zabránit volnému pohybu povstalců mezi Afghánistánem a Pákistánem. Tři roky po jejím zřízení byla armáda konečně ochotna přiznat to, co muži z její posádky věděli okamžitě – byla příliš izolovaná a jen velmi obtížně se dala bránit. Po letech neustálých menších útoků se Tálibánci 3. října 2009 konečně rozhodli vrhnout všechny své síly na Keating. Asi ve tři hodiny ráno nařídili povstalci všem obyvatelům blízké vesnice Urmul, aby ji opustili. V šest hodin zahájili na základnu ze všech stran palbu z ručních zbraní a RPG. Koaliční vojáci se bránili střelbou z ručních zbraní. Útočnici za 48 minut překonali obranný perimetr a pronikli na základnu také hlavní bránou střeženou afghánskou civilní ochrankou, a z východu, kde byli rozmístěni afghánští vojáci. Přes snahu lotyšského vojenského poradce o jejich zapojení do obrany základny všichni afghánští vojáci ze svých stanovišť uprchli. Po vniknutí dovnitř začali povstalci základnu zapalovat a většina baráků shořela. Během první hodiny se američtí obránci stáhli do užšího perimetru kolem dvou budov, které nehořely. Postupně perimetr rozšiřovali až ke vstupnímu kontrolnímu stanovišti. Získali leteckou podporu v podobě bitevních vrtulníků Apache, bitevních letounů A-10, bombardérů B-1 a stíhaček F-15. Povstalci se začali koncem dne stahovat. Na základnu dorazila v sedm hodin večer jednotka rychlého nasazení 1. praporu, 32. pěšího pluku. Během sestupu z horského svahu byla přepadena ze zálohy. Následné útoky Tálibánců potlačilo americké letectvo. Koaliční vojska opustila základnu o dva dny později a 6. října ji pumami zničil bombardér B-1, aby povstalcům znemožnil ukořistit střelivo a další materiály, které tam po spěšném odchodu obránců zůstaly. Čtrnáctihodinová bitva končící vítězstvím stála životy osmi obránců a dalších sedmadvacet jich bylo zraněno. Clinton Romesha byl za svou odvahu vyznamenán Medailí cti.