Omnibooks strana 7 z 7

Dramatický příběh o malé skupině vojáků amerických speciálních jednotek, která po událostech 11. září 2001 tajně vstoupila do Afghánistánu a na koních se vydala do boje proti Tálibánu. Nepřítele, který měl čtyřicetinásobnou početní převahu, pronásledovala horským terénem a po řadě urputných bojů obsadila město Mazáre-e Šaríf, které bylo pro porážku Tálibánu strategicky důležité. Jeho obyvatelé vítali vyčerpané Američany jako osvoboditele. Ovšem potom došlo k nečekanému zvratu. Během kapitulace asi pěti set Tálibánců byli američtí vojáci přepadeni ze zálohy. V ohromné pevnosti Qala-e Džangi bojovali proti mnohonásobné přesile o život. V sázce byl vojenský úspěch celé kampaně. Kdyby vojáci padli nebo byli zajati, mohlo by veškeré úsilí o porážku Tálibánu přijít vniveč. Ve snaze udržet pevnost podstoupili Američané jedny z nejtěžších bojů v městském prostředí v moderní době. Tento příběh ukazuje, že kombinace prastarých strategií válčení na koních s moderními technologiemi leteckého bombardování může vést ke zdánlivě neuvěřitelným vojenským úspěchům. Důsledná snaha těchto vojáků na koních získat si přízeň obyvatel města a zabránit civilním obětem navíc poskytla cenné ponaučení pro pokračující americké nasazení v Afghánistánu.

V nesmírně obtížném terénu ostrova Guadalcanal se z klenby džungle tyčil 700 metrů dlouhý pahorek. Za ním se rozkládalo životně důležité polní Hendersonovo letiště. Pokud by padlo do rukou Japonců, znamenalo by to téměř jistou smrt nebo zajetí všech 12 500 amerických námořních pěšáků na ostrově. Ale mariňáci rozmístění na pahorku nebyli obyčejní vojáci. Byli to houževnatí a zarputile bojující příslušníci 1. praporu Marine Raider, první americké speciální jednotky zformované a nasazené v průběhu druhé světové války v rámci elitní americké námořní pěchoty. Vybrali je pro jejich odolnost a podstoupili tvrdý výcvikový program, jehož cílem bylo vyřadit ty méně fyzicky zdatné. Jejich úkolem byly speciální obojživelné operace lehké pěchoty, zejména vyloďování v gumových člunech a bojová činnost v týlu nepřítele. V americké námořní pěchotě to byli ti nejlepší muži z nejlepších. Asi 840 amerických námořních pěšáků pod velením podplukovníka Merritta Austina Edsona, zvaného „Zrzavý Mike“, bojovalo po dvě pekelné noci v září 1942 proti útočícím Japoncům v jedné z nejdůležitějších bitev druhé světové války v Tichomoří. Zoufale hájili svoje pozice na místě, které bylo brzy poté známo jako „Krvavý pahorek“. Raideři věděli, že porážka nebo ústup nejsou pro ně reálnou možností, a odráželi jednu útočnou vlnu fanatických nepřátel za druhou. Obránci polního letiště navzdory tvrdým klimatickým podmínkám a nedostatku zásob nakonec zvítězili. Po této proslavené bitvě prošli Raideři na Šalamounových ostrovech mnoha dalšími dramatickými boji, zejména na Nové Georgii a Okinawě. Krvavý pahorek je osobní příběh Marlina Grofta, příslušníka 1. praporu Marine Raider, obdivuhodné bojové jednotky, která proti početní převaze nepřítele prokázala odvahu a chrabrost.

Prosinec 1943: těžce poškozený americký bombardér Boeing B-17 se snaží přeletět nad válčícím Německem a vrátit se na svou základnu v Anglii. Pilotuje ho jedenadvacetiletý poručík Charlie Brown. Polovina osádky je na tomhle jejich prvním bojovém letu zraněná nebo mrtvá. Cestou nad Severní moře musí překonat ještě pobřežní oblast s hustou protiletadlovou obranou. Najednou se u ocasu bombardéru objevuje Messerschmitt Bf 109. Pilotem je německé stíhací eso Franz Stiegler a stisknutím spouště může mladou americkou osádku zničit… Následující události se vzpírají všem představám a později se označují za „nejneuvěřitelnější střetnutí nepřátel za druhé světové války“. Kolegialita pilotů nakonec převáží nad nepřátelstvím a americký bombardér dostává šanci k návratu domů. To, co se mezi nimi odehrálo, později zařadila 8. americká letecká armáda do kategorie „přísně tajné“. Ostatní spojenečtí piloti totiž nemohli spoléhat na to, že se všichni němečtí piloti zachovají stejně čestně jako Franz Stigler. Byl to čin, o kterém se Franz nemohl vůbec zmínit, jinak by ho postavili před vojenský soud. Autor na základě rozhovorů s oběma piloty líčí jejich životní osudy od mládí, přes vstup k vojenskému letectvu až po jejich zapojení do bojů druhé světové války. Můžeme tak porovnávat život německých a amerických letců v období jejich vzdušných soubojů nad okupovanou Evropou. Franz se ke konci války přeškolil na první do sériové výroby zařazený proudový letoun Me 262 a po kapitulaci Německa skončil v americkém zajetí. Charlie Brown absolvoval stanovený počet bojových letů a vrátil se do Spojených států. Na to podivné střetnutí mysleli Charlie i Franz čtyřicet let, dokud jako staří muži nezačali po sobě ve světě pátrat. Byla to jejich poslední mise, která mohla navždy změnit jejich životy. Z bývalých válečných protivníků se stali velcí přátelé. Text je doplněn situačními mapkami. Dosud byla přeložena do němčiny, francouzštiny, polštiny a maďarštiny.

Samantha Geimerová, dívka, která se stala obětí nechvalně známého sexuálního útoku Romana Polanského, v těchto trpkých a překvapivých vzpomínkách prolamuje třicetileté mlčení. Rekapituluje události toho dne a jejich celoživotní následky. Březen 1977, jižní Kalifornie. Roman Polanski jede v pronajatém mercedesu po Mulholland Drive do domu Jacka Nicholsona. Vedle něho sedí Samantha Geimerová, dívka toužící po kariéře herečky, která nedávno přijela z Yorku v Pensylvánii. Je jí třináct let.

Město Fallúdža s většinovým sunnitským obyvatelstvem bylo po invazi americké armády do Iráku v roce 2003 poměrně klidné. Pak ovšem došlo k několika střetům obyvatelstva s americkými jednotkami a toho využili povstalci napojení na al-Káidu k ozbrojeným přepadům Američanů. Boje pak přerostly do dvou „bitev o Fallúdžu“. První se odehrála v dubnu 2004 a zahynulo v ní 50 amerických vojáků. Druhá bitva, které se zúčastnily i britské a irácké jednotky, začala 7. listopadu a skončila 23. prosince 2004 obsazením města spojeneckými vojsky. Američané ji považují za největší bitvu v městském prostředí od bojů v roce 1968 ve vietnamském městě Hue. Padlo v ní 95 Američanů, 8 Iráčanů a 4 Britové. Válečné memoáry jednoho z velkých hrdinů války v Iráku, štábního seržanta Davida Bellavii, začínají úpornými městskými boji se šíitskými povstalci v provincii Dijála. Po šesti měsících se jeho 3. četa, součást roty mechanizované pěchoty Alfa, připravuje k útoku na povstalci silně opevněné město Fallúdža. Ve své knize líčí brutální akce ve smrtelné zóně – v domech militantních vzbouřenců, napěchovaných výbušnými nástrahami. Tyto válečné vzpomínky věrohodně popisují hroznou důvěrnost bojů muže proti muži. Bellavia zaznamenává hodinu po hodině boje, v nichž se jeho muži vyznamenávají hrdinskými činy a sebeobětováním. Válka vedená pěchotou patří k těm nejdramatičtějším a také nejdrsnějším bojovým zážitkům. Vojáci se střetávají se svými protivníky tváří v tvář a jsou očitými svědky jejich smrti. To od nich vyžaduje velkou psychickou odolnost, která hraničí až s cynismem. Jedním ze způsobů, jak se mohou vojáci v tomto krutém prostředí odreagovat, jsou obhroublé výrazy, kterými nijak nešetří. Čtenář se dozví také podrobnosti o použitých zbraních, taktice pouličního boje, o odvaze a tragických chybách, zakončených slavným vítězstvím. Je to rovněž vzpomínka na autorovy spolubojovníky, z nichž ne všichni se dostanou z města živí. David Bellavia získal za svou službu v Iráku Stříbrnou hvězdu a celou řadu dalších vyznamenání. V roce 2005 byl uveden do newyorské Síně slávy veteránů.

Začátkem června 2005 vysadil v noci vrtulník čtyři příslušníky amerických Navy SEAL k akci do hornaté oblasti pákistánsko-afghánských hranic. Jejich úkolem bylo zajmout nebo zabít známého vůdce al-Káidy. Věděli, že se nachází v tálibánském táboře střeženém malou, ale dobře vyzbrojenou skupinou bojovníků. Za necelých čtyřiadvacet hodin byl z těch čtyř Navy SEAL naživu pouze jeden. Je to příběh velitele střeleckého týmu Marcuse Luttrella, který jako jediný operaci Redwing přežil. Byla to urputná bitva v horách, která nakonec znamenala největší ztrátu lidských životů v historii Navy SEAL. Je to ale také příběh jeho týmových kolegů, kteří usilovně bojovali po jeho boku, dokud nezůstal jako jediný - výbuch RPG ho odhodil na místo, kde ho nemohli jeho pronásledovatelé najít. Během následujících čtyř dnů vážně zraněný Luttrell odrazil útok šesti bojovníků al-Káidy, kteří byli vysláni za ním, aby ho zlikvidovali. Po jedenáctikilometrové cestě horami zajal Luttrella paštunský kmen, který riskoval své životy, aby ho ochránil před dotírajícími bojovníky Tálibánu. Luttrell podrobně popisuje brutální výcvik Navy SEAL a se svými druhy zjišťuje, co to obnáší, stát se příslušníkem elitních speciálních jednotek. Zavádí nás do divoké bitvy vedené v pustých afghánských horách, kde obkličovaný americký tým překotně unikal před nepřítelem v dešti střel a úlomků skal. Tato kniha o odvaze, obětování, cti a vlastenectví je působivým příběhem moderní války. Za hrdinství v boji vyznamenal prezident Bush Marcuse Luttrella Námořním křížem.

Hans Göbeler se podobně jako mnoho jiných mladých německých mužů vyrůstajících v prostředí nacistické totality dobrovolně přihlásil k vojenské službě. Jeho snem bylo stát se námořníkem na ponorce a ten sen se mu splnil. V letech 1941-45 sloužil v kormidelně ponorky U-505 se základnou ve francouzském přístavu Lorient. Kniha je jeho vyprávěním o službě na palubě bojového plavidla z pohledu řadového námořníka. Autor popisuje četné a velmi osobní podrobnosti o životě v německém námořnictvu za Hitlerovy vlády. Protože U-505 byla jeho prvním a posledním plavidlem na kterém sloužil, jeho pohled na posádku, velitele a bojové akce je živým a uceleným obrazem Kriegsmarine tehdejší doby. Zažil toho hodně - od pokusu o sabotáž, který málem způsobil havárii ponorky, přes sebevraždu velitele ponorky, jedinou za druhé světové války, nadšení při lovu nepřátelských lodí, strach při únicích před hlubinnými pumami, až po ošuntělé francouzské nevěstince. Jeho vzpomínky jsou věrným obrazem vývoje války v Atlantiku, kdy se z německých ponorek, původně sebevědomých lovců obchodních lodí, postupem času stávají oběti technické převahy spojeneckého letectva a námořnictva. Ponorku U-505 zajala 4. června 1944 operační skupina Guadalcanal kapitána Dana Galleryho. Jeho skupina "zabijáků podmořských lovců" ji hlubinnými pumami donutila vynořit se na hladinu, ostřelovala ji kulomety a potom ji obsadila. Od války v roce 1812 to bylo první plavidlo zajaté Američany na moři. V dnešní době si U-505 prohlédnou v chicagském Muzeu vědy a průmyslu každý rok stovky tisíc návštěvníků. V knize se osm stran obrazové přílohy a situační mapky.

Po dvaadvaceti letech služby v britské armádě plánuje Ed Macy odchod do výslužby. Ale tento plán odkládá, protože souhlasil s ještě jedním turnusem v jižním Afghánistánu jako zbraňový specialista, létající na úplně novém vrtulníku Apache. Je to nejsmrtonosnější a technicky nejvyspělejší vrtulník na světě. Letět s vrtulníkem Apache do boje je jako hrát současně na Xboxu, PlayStationu a velmistrovskou partii šachu - a přitom se vézt na největší horské dráze v Disneylandu. Podle zjištění amerických studií dokáže jen malé procento lidských mozků souběžně zvládnout všechny požadované činnosti při pilotování tohoto letounu.…A nejenom jednu nebo dvě minuty, ale tři hodiny bez přestávky. Pokud jste přehlédl jednu klíčovou věc, mohl jste okamžitě zabít sebe i svého kopilota. Koncem roku 2006 byla Macyho letka Apache nasazena v nechvalně známé afghánské provincii Hilmand, v drsné a nehostinné oblasti, místními nazývané Dašt-e-Margo (Poušť smrti). Operace dostala název Herrick. Posláním Macyho a jeho letky Apache bylo bojovat spolu s muži na zemi a chránit je všemi nezbytnými prostředky. Když se jeden příslušník námořní pěchoty pohřešoval v akci, Ed a jeho tým byli jedinou nadějí armády na to, že ho dopraví zpátky živého. S vojáky, připoutanými po obou stranách bitevních vrtulníků musel přistát v srdci pevnosti Jugroom, tálibánském opěrném bodě a postavit se tváří v tvář hordám neúprosného nepřítele. Následoval dech beroucí pokus o záchranu. Kniha Pilotem Apache, něco mezi Černý jestřáb sestřelen a Těsně vedle, popisuje odvážnou misi, za niž byl Ed Macy jako první pilot v historii britského letectva vyznamenán velmi prestižním Vojenským křížem. Pilotem Apache je příběh Macyho, story o odvaze, nebezpečí a kamarádství, kterou přečtete jedním dechem. Kniha je doplněna situačními mapkami a barevnou obrazovou přílohou

Shiftyho válka je poutavým životním příběhem seržanta Darrella C. "Shiftyho" Powerse, příslušníka americké výsadkové roty Easy, mezinárodně známé jako Bratrstvo neohrožených. Válečné zážitky této jednotky zpopularizovala nejprve kniha Stevena Ambroseho Band of Brothers a potom stejnojmenný seriál televize HBO režiséra Stevena Spielberga, v němž hrál mimo jiné Tom Hanks. Shifty seskočil v den invaze padákem do Francie a měsíc bojoval v Normandii. Osmdesát dní válčil v Nizozemsku v operaci Market Garden, třicet dní v drsném zimním počasí v Bastogne a téměř třicet dalších u francouzského Haguenau a v rúrské kapse v Německu. Podobných vojenských jednotek jako rota Easy bylo mnoho a některé z nich prošly možná těžšími boji než ona, ale přitom pro nás zůstávají bezejmenné. Bratrstvo neohrožených je tak hlavně populárním symbolem americké účasti ve válce proti nacismu. Je také připomínkou veteránů, kteří válku přežili a díky němu se jim dostává náležitého uznání a vděčnosti od veřejnosti i desítky let po válce. Shiftyho válka je příběhem o hrdinství a dobrodružství, o dnech poznamenaných krví vojáků, kdy se probojovávali z pobřeží Francie do srdce Německa. Je také impozantním vyprávěním o tom, jak člověk díky vynikajícím střeleckým schopnostem a okouzlující a skromné osobnosti může prožít krásný život, o němž se mu ani nesnilo.

Shiftyho válka je poutavým životním příběhem seržanta Darrella C. "Shiftyho" Powerse, příslušníka americké výsadkové roty Easy, mezinárodně známé jako Bratrstvo neohrožených. Válečné zážitky této jednotky zpopularizovala nejprve kniha Stevena Ambroseho Band of Brothers a potom stejnojmenný seriál televize HBO režiséra Stevena Spielberga, v němž hrál mimo jiné Tom Hanks. Shifty seskočil v den invaze padákem do Francie a měsíc bojoval v Normandii. Osmdesát dní válčil v Nizozemsku v operaci Market Garden, třicet dní v drsném zimním počasí v Bastogne a téměř třicet dalších u francouzského Haguenau a v rúrské kapse v Německu. Podobných vojenských jednotek jako rota Easy bylo mnoho a některé z nich prošly možná těžšími boji než ona, ale přitom pro nás zůstávají bezejmenné. Bratrstvo neohrožených je tak hlavně populárním symbolem americké účasti ve válce proti nacismu. Je také připomínkou veteránů, kteří válku přežili a díky němu se jim dostává náležitého uznání a vděčnosti od veřejnosti i desítky let po válce. Shiftyho válka je příběhem o hrdinství a dobrodružství, o dnech poznamenaných krví vojáků, kdy se probojovávali z pobřeží Francie do srdce Německa. Je také impozantním vyprávěním o tom, jak člověk díky vynikajícím střeleckým schopnostem a okouzlující a skromné osobnosti může prožít krásný život, o němž se mu ani nesnilo.

Ronomovaný americký novinář (např. Dokonalá bouře) se ve své knize věnuje nejextrémnější situaci, ve které se člověk může ocitnout - válce. Sebastian Junger se od roku 2007 do roku 2008 pohyboval řadu měsíců s vojáky americké výsadkářské jednotky v afghánském údolí Korengal, které se považuje za jednu z nejnebezpečnějších frontových oblastí v boji s Talibánem. Spolu s britským fotografem Timem Hetheringtonem doprovázeli vojáky na hlídkách a v zákopech. Zažil zde abstraktní válku - většina vojáků nikdy nepohlédla svým nepřátelům do očí. Všechno viděli jenom z dálky. Jungerovi nešlo při jeho novinářském pátrání o Afghánistán, ani o politiku; vojáci, se kterými se setkával, nikdy nemluvili o politických tématech, která jsou v pozadí této války. "Chtěl jsem zjistit něco jiného," říká Junger, "chtěl jsem vědět, co to dnes znamená, být vojákem." V knize Válka si autor pokládá jednoduché otázky: čím válka fascinuje mladé muže? Jak válka změní člověka, který právě vyšel ze střední školy? Proč se někteří chovají jako čestní muži a jiní jako darebáci? Výsledkem spolupráce Jungera s Timem Hetheringtonem byl také velmi úspěšný film Restrepo, který získal Velkou cenu poroty na filmovém festivalu Sundance. Tim Hetherington zahynul 20. dubna 2011 při bojích v libyjské Misurátě, kde působil jako reportér v občanské válce.

Ronomovaný americký novinář (např. Dokonalá bouře) se ve své knize věnuje nejextrémnější situaci, ve které se člověk může ocitnout - válce. Sebastian Junger se od roku 2007 do roku 2008 pohyboval řadu měsíců s vojáky americké výsadkářské jednotky v afghánském údolí Korengal, které se považuje za jednu z nejnebezpečnějších frontových oblastí v boji s Talibánem. Spolu s britským fotografem Timem Hetheringtonem doprovázeli vojáky na hlídkách a v zákopech. Zažil zde abstraktní válku - většina vojáků nikdy nepohlédla svým nepřátelům do očí. Všechno viděli jenom z dálky. Jungerovi nešlo při jeho novinářském pátrání o Afghánistán, ani o politiku; vojáci, se kterými se setkával, nikdy nemluvili o politických tématech, která jsou v pozadí této války. "Chtěl jsem zjistit něco jiného," říká Junger, "chtěl jsem vědět, co to dnes znamená, být vojákem." V knize Válka si autor pokládá jednoduché otázky: čím válka fascinuje mladé muže? Jak válka změní člověka, který právě vyšel ze střední školy? Proč se někteří chovají jako čestní muži a jiní jako darebáci? Výsledkem spolupráce Jungera s Timem Hetheringtonem byl také velmi úspěšný film Restrepo, který získal Velkou cenu poroty na filmovém festivalu Sundance. Tim Hetherington zahynul 20. dubna 2011 při bojích v libyjské Misurátě, kde působil jako reportér v občanské válce.