Paseka strana 60 z 94

Mé matce ukradli život, píše Édouard Louis. Byla stejně jako já okradena o možnost být sama sebou. Literární dílo francouzského spisovatele je autobiografickou sociální freskou, kterou zahájil zpovědí Skoncovat s Eddym B. a prohloubil v pokusu o lepší porozumění svému otci esejem Kdo zabil mého otce. Tentokrát se věnuje příběhu matky, která strávila většinu života v chudobě a nouzi, od střední školy odsouzená k péči o domácnost a děti, ponižovaná instinktivně násilnickým chováním mužů i prostředím patriarchální bílé třídy průmyslové Francie. Jednoho dne, ve svých pětačtyřiceti letech, se však proti tomuto životu vzbouří a vybojuje si svobodu. Tato kniha je příběhem této proměny. Příběhem laskavým a nemilosrdným.

Osm nových povídek přední kanadské prozaičky se důvěrně známým, a přece pokaždé fascinujícím způsobem věnuje především tématu lásky a vášně a s nimi spojených radostných i tragických životních zvratů. Mladé protagonistce titulní prózy, toužící opustit panovačného manžela, ale nakonec neschopné učinit osudový životní krok, nezkušené venkovské dívce vstupující do světa dospělých a zasažené poznáním mezí milostného citu i dalším autorčiným hrdinkám je souzeno zakusit nejen sílu milenecké či rodičovské lásky, ale také bolest, jakou její důsledky dokážou způsobit jejich blízkým i jim samotným. Tak jako v předchozích dvou knihách, i v nové sbírce nepřestává Munroová uchvacovat schopností citlivě vylíčit složitý vnitřní svět svých hrdinek a jejich příběhy, jež svou živostí tolik připomínají naše vlastní osudy.

Bledý oheň je román od Vladimira Nabokov. Román je představován, zatímco báseň titulovala “bledý oheň” John odstínem, smyšlený autor, s úvodem a komentářem smyšleným jeho přítelem. Spolu tyto elementy tvoří příběh ve kterém oba autoři jsou ústřední postavy.

Zájem veřejnosti o technické památky a stavby industriálního dědictví zaznamenal v posledním desetiletí velký vzestup, a to shodou okolností právě v okamžiku, kdy mnoho továren, výrobních hal a dalších staveb průmyslového dědictví ztratilo původní náplň a bylo nemilosrdně odstraněno. Desítky dalších čekají na osudné rozhodnutí, zda budou shledány vhodné ke konverzi a využity k novým kulturním či komerčním účelům, nebo zbořeny.

Soubor pěti esejů z druhé poloviny 60. let se zaměřuje především na problematiku osamělosti člověka v odcizeném světě, postavení a odpovědnosti jednotlivce v čase, vztahu k trvalým hodnotám a tradici. První esej Ornament, který dává název celé knize, pojednává o odcizení člověka následkem snížení dorozumění. Ornament bere Jedlička jako negativní hodnotu. Je pouhou ozdobou bez vnitřního významu. Následující esej Tradice hledá pozitivní východisko, jakousi střední cestu přístupu k minulosti. Pokud je lpění na tradici příliš důkladné, překáží samostatnému a jedinečnému tvořivému činu. Naopak odpor k tradici je v krajní podobě odmítnutím vzpomínky. Třetí esej Odvaha dává důraz na potřebu subjektivního, místy až absurdního činu jednotlivce, který je podmínkou lidské existence. Právě takovým jedincem je pro Jedličku Ivan Diviš, jemuž věnuje esej Riziko spolehlivosti. Soustředí se zde na jeho vzpomínkové dílo Teorie spolehlivosti, které je jakýmsi precedentním systémem hodnot platným pro život. Poslední esej Domov vyvzdorovaný pojednává o osobnosti českého krajináře Bohdana Kopeckého jako jednoho z umělců, kteří utvářejí představu domova.

Proč lidé tolik odmítají vidět? Odpověď na tuto otázku hledá autor prostřednictvím Lynkea, Argonauta proslulého svým ostrozrakem. Autorův zástupce, jehož předobraz se plavil po vlnách, brázdí široká pole vědění a poznatků, z nichž se snaží dobýt porozumění, proč slepota světem vládne. Záznam jeho pouti za pochopením se čtenáři podává v podobě hutného knižního eseje.

Protialkoholní společnost doktora Řimsy vzešla z pražské studentské bohémy 70. let 20. století. Navazovala v jistém smyslu na podobná recesisticky orientovaná sdružení a hnutí 60. let, jako byla Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu, či na mnohem starší skupiny (Recesse) a umělecké směry (surrealismus, dadaismus), přesto zůstala po všech stránkách jedinečná. Profilovala se jako výsostně exaktní věda zkoumající zpočátku hlavně alkohol-alkoholismus coby antropologický fenomén. Od momentu, kdy řimsologové docenili jedinečnost objevené metody - usouvztažňování zdánlivě neslučitelných jevů na rovině, která je pro ně na první pohled nevhodná - a uvědomili si obrovský potenciál řimsologického nazírání světa, zaměřili pozornost na celé universum a proměnili svůj vědecký zájem de facto v životní styl. Již čtyřicet let probíhají v pražských hospodách relativně pravidelné řimsologické kongresy, na nichž skalní badatelé, ale i náhodní sympatizanti prezentují výsledky zkoumání řimsologických kategorií v oborech sobě vlastních - filosofii, estetice, kunsthistorii, muzikologii, psychologii aj. S nadsázkou můžeme říci, že kniha je neúplným, a tudíž značně pokřiveným obrazem řimsologie na základě pouhé výseče její existence, dané skrovnou sumou textů, které se náhodou dochovaly.

Soubor pěti esejů z druhé poloviny 60. let se zaměřuje především na problematiku osamělosti člověka v odcizeném světě, postavení a odpovědnosti jednotlivce v čase, vztahu k trvalým hodnotám a tradici. První esej Ornament, který dává název celé knize, pojednává o odcizení člověka následkem snížení dorozumění. Ornament bere Jedlička jako negativní hodnotu. Je pouhou ozdobou bez vnitřního významu. Následující esej Tradice hledá pozitivní východisko, jakousi střední cestu přístupu k minulosti. Pokud je lpění na tradici příliš důkladné, překáží samostatnému a jedinečnému tvořivému činu. Naopak odpor k tradici je v krajní podobě odmítnutím vzpomínky. Třetí esej Odvaha dává důraz na potřebu subjektivního, místy až absurdního činu jednotlivce, který je podmínkou lidské existence. Právě takovým jedincem je pro Jedličku Ivan Diviš, jemuž věnuje esej Riziko spolehlivosti. Soustředí se zde na jeho vzpomínkové dílo Teorie spolehlivosti, které je jakýmsi precedentním systémem hodnot platným pro život. Poslední esej Domov vyvzdorovaný pojednává o osobnosti českého krajináře Bohdana Kopeckého jako jednoho z umělců, kteří utvářejí představu domova.