Paseka strana 59 z 111

Osobní drama Václava Havla, chápané v existenciálním a politickém slova smyslu, je v knize historika Jiřího Suka zarámováno roky 1975 a 1989. Klene se od otevřeného dopisu generálnímu tajemníkovi Komunistické strany Československa Gustávu Husákovi k nahrazení tohoto politika ve funkci prezidenta republiky na sklonku "roku zázraků". Jádro knihy tvoří rozbor Havlova myšlení a jednání, péče o svobodu slova a nezávislou kulturu v kontextu boje s režimem "obnoveného pořádku" a dobových sporů o opozici. Autor se zamýšlí nad souvislostmi praktické odpovědnosti, která neuhýbá ani před hrozbou vězení, a bytostně rozporného vztahu k politice jako povolání. V obrysech mimořádného života a intelektu odhaluje úskalí projektu politiky jako praktikované morálky a služby pravdě.

Do malého lodžského ghetta Litzmannstadt, dnešní čtvrti Baluty, soustředili za války nacisté neuvěřitelných dvě stě tisíc Židů, z toho pět tisíc lidí z Čech. Lodž je dosud ve stínu slavnějšího varšavského ghetta, a přece si hrozivé podmínky – přelidnění, hlad, nemoci, strach, smrt, trýznění nejen ze strany nacistů, ale i židovské správy – s Varšavou nijak nezadalo. Lodžské ghetto se pod německou okupací od svého zřízení v roce 1940 postupně měnilo v koncentrační tábor až do roku 1944, kdy je nacisté zrušili. Švédský spisovatel Steve Sem-Sandberg založil svůj román na podrobném studiu dokumentů. Osudy několika rodin, které zachycuje a z nichž některé patří k českým přesídlencům, jsou sice oživeny autorovou fabulací, mnohé z nich však vymyšlené nejsou. Především se ale odehrávají v kulisách navýsost skutečných. Kniha, podle kritiků nejlepší švédský román za posledních třicet let, se ve Švédsku rychle stala bestsellerem a v současnosti se chystá její vydání v několika evropských zemích.

Kultovní Limonovův román ze sedmdesátých let je autobiografickým obrazem autorova amerického pobytu. V tomto příběhu Amerika velká očekávání mladého sovětského literárního bohéma nenaplňuje: dává mu sice svobodu, ale kromě ní už jen sociální dávky. Právě americká zkušenost (do USA přišel v roce 1974) nasadila ostruhy jeho živelnému levičáctví, jehož se nevzdal dodnes. "Edáček" je dnes, stejně jako kdysi, v Rusku běžně vnímán jako literární opovážlivost hraničící s pornografií. Především je to ale drásavý milostný román, příběh chorobně sebevědomého egocentrika, jehož Amerika trestá za neúspěch a bere mu to nejdražší, co v životě má - ženu Jelenu. Autor Eduard Veniaminovič Limonov (vlastním jménem Savenko) se narodil roku 1943 v Dzeržinsku do rodiny nižšího důstojníka státní bezpečnosti. Téměř dvě desítky let žil v emigraci. Po rozpadu Sovětského svazu se vrátil do Ruska a začal se věnovat velmi kontroverzní politické dráze. V uplynulých deseti letech se stal autorem či spoluautorem nejslavnějších projektů tzv. nesystémové opozice.

Novela předního současného vlámského prozaika se točí kolem záhadné postavy prastrýce Marcela, jehož tajemství, zjevně souvisejícímu s jeho válečnou smrtí kdesi daleko od domova, se snaží přijít na kloub desetiletý hrdina knihy. Marcelův portrét je spolu s fotografiemi dalších členů rodiny vystaven jeho očím na babiččině příborníku, na rozdíl od ostatních však nikdy neopouští své čestné místo hned vedle sošky Panny Marie. Teprve když se chlapci náhodou dostane do rukou svazek Marcelových válečných dopisů rodičům a obálkou jednoho z nich se rozhodne pochlubit ve škole, začne chápat, proč je vzpomínka na padlého prastrýce pro rodinu i po letech zdrojem bolesti a rozpaků.

Přestože první letadlo těžší vzduchu vzlétlo v Praze již v prosinci 1909, první oficiální letiště bylo v Praze založeno až v roce 1919. Do té doby využívali první aviatici nejčastěji chuchelské závodiště, pouze Ing. Jan Kašpar vzlétnul z polí u tehdejšího Proseku. Nepříliš daleko odtud vzniklo první oficiální letiště Praha, dnes známé jako Praha-Kbely. Až do roku 1937 se jednalo o největší pražské letiště, které plnilo jak vojenskou, tak civilní roli. Pomyslnou štafetu převzalo v roce 1937 moderně koncipované letiště v Ruzyni (dnes Letiště Václava Havla), které zůstalo hlavním leteckým přístavem dodnes. Další svazek edice Zmizelá Praha seznamuje čtenáře s rozvojem letectví v našem hlavním městě a ukazuje, jak letecká doprava a stavby s ní spojené ovlivnily tvář metropole.

Výbor dosud nepřeložených povídek terstského spisovatele mapuje jeho tvůrčí dráhu od prvních textů, jež vznikly ještě před napsáním románů Život pana Alfonsa (1892) a Senilita (1898), přes období takzvaného ticha, kdy se Svevo chystal skoncovat s „tou směšnou a škodlivou věcí, které se říká literatura“, až k brilantním textům vzniklým v autorově posledním tvůrčím období, datovaném od vydání románu Vedomí a svedomí Zena Cosiniho (1923), jenž mu přinesl slávu a úspěch. Některé z posledních povídek lze číst i jako kapitoly či fragmenty připravovaného čtvrtého románu, v němž mělo vyprávění Zena Cosiniho pokračovat, ale který už autor nedostal šanci napsat.

Co si myslí učitelka biologie o svých žácích, kolezích, výuce, výchově, vývojových teoriích a mnohém dalším? Názory a zásady gymnaziální profesorky Inge Lohmarckové jsou pevně vyhraněné, neboť se zakládají na nepochybných přírodních zákonitostech. Jak však zvládá hrdinka, přesvědčená darwinistka, "boj o přežití" v profesní i soukromé sféře, když její provinční gymnázium je pro nedostatek studentů krátce před zavřením, ona sama nedlouho před penzí a její rodina je prakticky nefunkční?br> Román lze číst i jako provokativní příspěvek k debatě o současném vzdělávání. Autorka: Judith Schalansky (1980) se narodila v německém Greifswaldu, vystudovala historii umění a knižní design a vydala několik próz, z nichž česky vyšel Atlas vzdálených ostrovů, kniha vyznamenaná v Německu několika cenami. Svoje knížky většinou zpracovává i graficky.

Co si myslí učitelka biologie o svých žácích, kolezích, výuce, výchově, vývojových teoriích a mnohém dalším? Názory a zásady gymnaziální profesorky Inge Lohmarckové jsou pevně vyhraněné, neboť se zakládají na nepochybných přírodních zákonitostech. Jak však zvládá hrdinka, přesvědčená darwinistka, "boj o přežití" v profesní i soukromé sféře, když její provinční gymnázium je pro nedostatek studentů krátce před zavřením, ona sama nedlouho před penzí a její rodina je prakticky nefunkční?br> Román lze číst i jako provokativní příspěvek k debatě o současném vzdělávání. Autorka: Judith Schalansky (1980) se narodila v německém Greifswaldu, vystudovala historii umění a knižní design a vydala několik próz, z nichž česky vyšel Atlas vzdálených ostrovů, kniha vyznamenaná v Německu několika cenami. Svoje knížky většinou zpracovává i graficky.

Mnohovrstevným životním příběhem "Maura" Moraese Zogoibyho, příslušníka bombajské obchodnické dynastie, potvrzuje světoznámý britský prozaik indického původu znovu svou pověst originálního vypravěče a brilantního stylisty. Moraesovu tragickou i komickou románovou zpověď je možné vnímat jako složitý organismus vzniklý prolínáním a vrstvením několika rovin reality a textu, jako nemilosrdný portrét moderní Indie i jako výkřik neukotvené duše toužící po životní autenticitě, nikdy však nepřestává uchvacovat svou invencí a vášnivým zaujetím

Jako náboženská, nacionální a politická ikona prošel Jan Nepomucký v průběhu šesti staletí mnohými proměnami a byl předmětem nesčetných sporů mezi zastánci a odpůrci kultu. Odkrývání historického pozadí tohoto vývoje - od skutečného středověkého Janova životního příběhu až k dnešku -, kterému se věnuje Vlnasova kniha, přináší mnohá překvapení. Možná ale není tak podstatné, že historický Jan pravděpodobně nikdy nezpovídal českou královnu a že nebyl uměle vytvořen jako katolická náhražka za heretika Jana Husa. Legenda, stejně jako historická skutečnost, totiž má své legitimní místo v dějinách a mlčenlivý světec zůstává součástí naší historie a naší identity

Další titul z edice Zmizelá Praha nazvaný Život v pražských ulicích historika Zdeňka Míky se tentokrát zaměřuje na běžný život na pražských ulicích, náměstích a jiných veřejných prostranstvích v období od konce 19. století až do poloviny století minulého. Zachycuje slovem i obrazem, jak se pouliční život postupně proměňoval, a vysvětluje, co bylo příčinou těchto změn. Připomíná prostřednictvím dobových obrázků i některá typická pouliční řemesla a profese i nejznámější pražské figurky. Mezi více než dvěma sty unikátními archivními fotografiemi vynikají zejména umělecky mimořádně cenná díla Z. Reacha, J. Zemana a J. Brunera-Dvořáka. Autor Zdeněk Míka (1936) pracuje od roku 1961 v Muzeu hlavního města Prahy, kde v letech 1977-2000 vykonával funkci ředitele. Mezi jeho nejvýznamnější publikace patří Sto let Muzea hlavního města Prahy (1983), Zábava a slavnosti staré Prahy (2008) a encyklopedická příručka Dějiny Prahy v datech (1988). Publikoval množství článků a podílel se na řadě muzejních expozic věnovaných historii Prahy. V nakladatelství Paseky vyšly jeho publikace Sporty a sportoviště (v edici Zmizelá Praha) (2011) a Zapomenuté obrazy. Praha 19. století (2007).

Zatím poslední svazek próz Alice Munroové opětovně potvrzuje autorčinu schopnost nahlédnout hluboko do duší svých mladých i stárnoucích hrdinek, čelících tentokrát ve větší míře než v předchozích knihách zlomovým životním situacím. Hrůzná rodinná tragédie, sexuální pokoření, nemohoucnost tváří v tvář brutálnímu zločinci či vzpomínka na někdejší krutý čin namířený vůči nevinnému dítěti představují pro protagonistky jednotlivých příběhů bolestné zkoušky, jejich vyústění však ukazuje, že život dokáže přinést naději a vysvobození i v nejtíživější chvíli. Téměř románová bohatost a propracovanost próz spolu se živostí, konkrétností a nepředvídatelností jejich děje nabízejí již tradičně vrcholný čtenářský zážitek a nové vzrušující setkání se světem autorčiných příběhů, důvěrně známým a zároveň pokaždé jedinečným a překvapivým.

Zatím poslední svazek próz Alice Munroové opětovně potvrzuje autorčinu schopnost nahlédnout hluboko do duší svých mladých i stárnoucích hrdinek, čelících tentokrát ve větší míře než v předchozích knihách zlomovým životním situacím. Hrůzná rodinná tragédie, sexuální pokoření, nemohoucnost tváří v tvář brutálnímu zločinci či vzpomínka na někdejší krutý čin namířený vůči nevinnému dítěti představují pro protagonistky jednotlivých příběhů bolestné zkoušky, jejich vyústění však ukazuje, že život dokáže přinést naději a vysvobození i v nejtíživější chvíli. Téměř románová bohatost a propracovanost próz spolu se živostí, konkrétností a nepředvídatelností jejich děje nabízejí již tradičně vrcholný čtenářský zážitek a nové vzrušující setkání se světem autorčiných příběhů, důvěrně známým a zároveň pokaždé jedinečným a překvapivým.

Poutavě psaná životopisná monografie o Zdeňku Nejedlém (1878-1962) těží z autorova více než dvacetiletého výzkumu a je první velkou a komplexní analýzou této kontroverzní postavy moderní české historie. Zabývá se Nejedlého vědeckým i politickým působením, příčinami jeho příklonu ke stalinismu, jeho poměrem k politickým idolům (Masaryk, Stalin, Gottwald), ke spolupracovníkům i konkurentům (Beneš, Kopecký), k velkým uměleckým zjevům jeho doby (Dvořák, Janáček, Jirásek, Šalda), ale i jeho soukromým životem, vztahem k ženám a k rodině. Kniha je významným příspěvkem k dějinám komunismu a radikálního socialismu v českých zemích a získá si pozornost i u zájemců o kulturní dějiny.

„Globální oteplování již není jen teoretickou či budoucí hrozbou, není hrozbou vůbec. Je skutečností, v níž žijeme,“ konstatuje ve své nejnovější knize zakladatel mezinárodní iniciativy 350.org Bill McKibben, jehož kniha Konec přírody (1989) byla jednou z prvních varovných prognóz důsledků globální změny klimatu. V situaci, kdy je většina seriózních vědeckých doporučení nadále ignorována či přímo zpochybňována a mezinárodní společenství zatím nebylo schopno na stále hrozivější problém adekvátně zareagovat, představuje McKibbenovo zamyšlení věcnou a realistickou analýzu skutečného stavu, v němž se nacházíme, a současně pokus o nalezení způsobu, jak se s reálným stavem věcí vyrovnat.

„Globální oteplování již není jen teoretickou či budoucí hrozbou, není hrozbou vůbec. Je skutečností, v níž žijeme,“ konstatuje ve své nejnovější knize zakladatel mezinárodní iniciativy 350.org Bill McKibben, jehož kniha Konec přírody (1989) byla jednou z prvních varovných prognóz důsledků globální změny klimatu. V situaci, kdy je většina seriózních vědeckých doporučení nadále ignorována či přímo zpochybňována a mezinárodní společenství zatím nebylo schopno na stále hrozivější problém adekvátně zareagovat, představuje McKibbenovo zamyšlení věcnou a realistickou analýzu skutečného stavu, v němž se nacházíme, a současně pokus o nalezení způsobu, jak se s reálným stavem věcí vyrovnat.