Paseka strana 69 z 111

Svazek přináší autorovu původní básnickou tvorbu; zahrnuje všechny knižně publikované básně a v širokém, autorizovaném výboru též básně vydané v časopisech a sbornících i dosud neuveřejněné. J. Zelenka dosud vydal čtyři sbírky: jako soukromý tisk vyšlo Spoutání (1984, s básněmi z desetiletí předcházejícího roku vydání), knižně byly publikovány Přepadání (1994 [ve skutečnosti 1995], obsahující výbor ze sbírky Spoutání, rozšířený o nové básně z období 1991-1994, a o prózu Sníh z léta 1987), Objetiny (1997, s básněmi datovanými 1994-1997) a Kostelík (2003, s vročením 2001). Mimo vyjmenované edice zůstaly další autorovy básně a básnické cykly, které napsal od poloviny 60. let 20. století až do současnosti, většina z nich dosud existovala pouze v rukopisech, pouze několik jich bylo otištěno časopisecky a ve sbornících. JAROMÍR ZELENKA se narodil 14. 10. 1946 ve Stodůlkách u Prahy. Po maturitě (1964) na Střední všeobecně vzdělávací škole byl rok zaměstnán v administraci inzertního oddělení deníku Svobodné slovo. V roce 1965 začal studovat historii a filosofii na FF UK, roku 1968 studia přerušil a pracoval jako skladník, na fakultu se vrátil na podzim 1969. V dokončení studií mu zabránil těžký úraz páteře (1971), který jej upoutal na invalidní vozík. Od roku 1978 do počátku 90. let pracoval jako děrovač štítků. V letech 1994-1995 byl tajemníkem redakce revue Souvislosti, 1995-1996 korektorem Mladé fronty Dnes, 1996-2001 byl redaktorem nakladatelství Paseka. Samizdatově vydal básnickou sbírku Spoutání (Praha, Josef Häring 1984), knižně výbor z textů z let 1974-1994 s názvem Přepadání (Praha, Triáda 1994), sbírku Objetiny (Praha, Triáda 1997) a skladbu Kostelík (Praha, Triáda 2003). Básnický cyklus Osm dní v Hrabyni z roku 1974 otiskla Revolver Revue (č. 45/2001), cyklus Roztočená věž budišovská vyšel jako Příloha Budišovského zpravodaje (č. 2/2008). Knižně publikoval překlady básní Hermanna Hesseho Zahrady, cesty, lidé (Tursko, edice Turské pole 1994). V letech 1991-1996 překládal z němčiny a italštiny též libreta do svazků programů pro Smetanovo divadlo, Státní operu a Národní divadlo. V roce 2003 obdržel za sbírku Kostelík Cenu Revolver Revue za rok 2002.

Druhý díl Tramvají a tramvajových tratí v řadě Zmizelá Praha, nás zavádí na levý břeh Vltavy do historických měst a dalších obcí, které byly připojeny ku Praze po roce 1900 (v případě tohoto břehu vesměs v roce 1922). Kniha historika pražské hromadné dopravy Pavla Fojtíka navazuje na první díl zahrnující centrum metropole a Holešovice.

Na samém rozhraní Třeboňské pánve a Vlašimské vrchoviny leží město s výrazně nečeským názvem Tábor. Další svazek edice Zmizelé Čechy pojednává o proměnách tohoto jihočeského sídla, které je nejčastěji historiky spojováno s obdobím husitských válek, ale také například s úspěchy mladé Československé republiky ve druhém desetiletí 20. století. Tábor tak zůstává živým městem ale i svědkem staré i novější historie Čech. Průvodní text historika Zdeňka Vybírala doprovází téměř sto padesát unikátních fotografií ze sbírek Muzea Šechtl a Voseček.

Bývalé královské horní město Kutná Hora společně s cisterciáckým klášterem v Sedlci patří k nejpůsobivějším historickým sídlům Evropy. Díky mimořádnému bohatství z rozsáhlých nalezišť stříbrné rudy a centrální mincovně ve Vlašském dvoře byla Kutná Hora ve středověku „pokladnicí českého království“ a druhým nejvýznamnějším městem po Praze. K architektonickému a uměleckému bohatství Kutné Hory přispěli takoví mistři, jako byli Parléřové, Matěj Rejsek, Benedikt Ried, Jan Blažej Santini, Kilián Ignác Dienzenhofer, Josef Mocker a další. Na město Kutnou Horu i na sedlecký klášter se lze dívat z mnoha úhlů pohledů – z hlediska historie, církevních dějin, dějin dolování, mincovnictví nebo dějin hmotné kultury a umění. Kniha Zmizelá Kutná Hora přináší především soubor unikátních fotografií, reprodukcí olejů, grafik a dalších obrazových materiálů, které ukazují zaniklou podobu dosud stojících staveb nebo představují stavby, které již dávno zmizely.

Osm nových povídek přední kanadské prozaičky se důvěrně známým, a přece pokaždé fascinujícím způsobem věnuje především tématu lásky a vášně a s nimi spojených radostných i tragických životních zvratů. Mladé protagonistce titulní prózy, toužící opustit panovačného manžela, ale nakonec neschopné učinit osudový životní krok, nezkušené venkovské dívce vstupující do světa dospělých a zasažené poznáním mezí milostného citu i dalším autorčiným hrdinkám je souzeno zakusit nejen sílu milenecké či rodičovské lásky, ale také bolest, jakou její důsledky dokážou způsobit jejich blízkým i jim samotným. Tak jako v předchozích dvou knihách, i v nové sbírce nepřestává Munroová uchvacovat schopností citlivě vylíčit složitý vnitřní svět svých hrdinek a jejich příběhy, jež svou živostí tolik připomínají naše vlastní osudy.

Tarzan ztracené dobrodružství

Čtrnáctý svazek Spisů Vladimíra Holana obsahuje jak básníkovy překlady starých východních autorů, tedy především soubory Melancholie a překlady Nizámího, tak i překlady západních autorů moderní poezie 20. století. Čtenář ve svazku najde mj. básně Traklovy, Morgensternovy, Browningové, Stephensovy, Ungarettiho, Lorkovy i Pasternakovy. Tyto překlady vznikaly od sklonku třicátých let a básník v nich pokračoval za války, kdy nemohl pomýšlet na publikování svých vlastních veršů, i po válce, zejména v době, kdy byl znovu umlčen cenzurou, tentokrát komunistickou. Vydání Holanových překladů z němčiny, angličtiny, španělštiny, ruštiny či polštiny v rámci jeho Spisů tak vůbec poprvé představí význam některých zahraničních básníků nejen pro Holana, ale i pro kontext moderní české poezie.

Společnost a kultura v českých zemích procházely na přelomu 19. století proměnami, jež navždy změnily podobu českého Židovstva. Následkem vyostřeného etnického nacionalismu, urbanismu, demografických tlaků a měnících se vyhlídek na integraci byla druhá židovská modernizace, jež vedla ke dvěma velkým experimentům - k "českožidovskému hnutí" a "pražskému sionismu". Tato dvě hnutí, ačkoliv podstatně protichůdná, si byla v některých ohledech pozoruhodně podobná a obě se považovala za nejlepšího prostředníka židovské integrace do národně vypjatého, značně hašteřivého evropského prostředí. Autor sleduje osudy těchto dvou hnutí, ukazuje, jak působily jako ukazatelé směrů, jakými se židovská kulturní adaptace bude ubírat v prvních letech nové československé republiky, a jaký rozhodující vliv měl národnostní konflikt na formulaci židovských postojů a na chování Židů ve dvacátém století. V těchto prvních moderních dějinách českého Židovstva zkoumá autor postemancipační, postindustriální svět české židovské společnosti a polemizuje s převládající představou o pražském a českém Židovstvu jako baště německé kultury a politického liberalismu v nepřátelském slovanském světě.

Československá zahraniční politika v období postupné revize versailleského systému a vytváření nového modelu evropského soužití (Locarno). Aktivní činnost československé diplomacie (zejména E.Beneše) směřující k zajištění bezpečnosti nového státu. Locarnské dohody kodifikující mocenské posuny v Evropě a oslabující garance čs. bezpečnosti.

Druhý díl příběhu ze skrytého života lichožroutů se rozbíhá po dvou liniích, které se postupně proplétají a často i řádně zauzlí. "Pitvorný nárůdek lupičů a žroutů ponožek" (Petr Matoušek v recenzi Lichožroutská groteska - 28. 11. 2008, Hospodářské noviny) se vrací na scénu ve chvíli, kdy končí jistá idyla, a do jejich osudů vstoupí víc nebezpečí, tajemství a zrady. Vysmívaný Hihlík, který v průběhu 1. dílu vyrostl v hrdinu, opouští Město, aby v Africe našel své rodiče. Po četných peripetiích se mu to podaří, ale musí překonat úklady záhadného lichožrouta Bona, který jeho "misionářské" rodiče uvěznil, aby se mohl stát ponožkovým vládcem nad celým černým světadílem. Hihlíkova nápaditost a humor se musí utkat nejen s Bonem, ale i s magií: odhalit tajemství Černé ponožky! Naštěstí nezůstane sám. Do Afriky za ním přijedou jeho věrní přátelé, znalec lichožroutího světa profesor Kadeřábek a bratranec Ramík, který na čas musí opustit "bojiště" Města, kde se opět v Dolní čtvrti ujal vůdcovství divokých lichožroutů Kudla Dederon, považovaný za definitivně odepsaného. Poslední akt grotesky a zároveň dobrodružné ságy se tedy opět odehraje doma.

Vynikající dílo, které poprvé zpracovává Einsteinův život v celé jeho šíři, neboť Hebrejská univerzita v Jeruzalémě podle poslední vůle Einsteinovy nevlastní dcery uvolnila přes 3 000 stran nových dokumentů, především Einsteinových dopisů jeho první a druhé ženě a dětem. Autor měl možnost v knize uplatnit i další nové, dosud nezpracované materiály. Podrobně v knize líčí všechny (nejen tradičně "evropské", i "americké") etapy života tohoto velkého génia, jeho nefonformní rysy, vztah k filozofii, náboženství, ale i jeho vnitřní, jak vědecké, tak i osobní problémy. Doslov hodnotí jeho pražský pobyt a vliv jeho osobnosti a díla na naši vědu i kulturu (Čapek, Březina, Martinů, Šalda).

Chebsko (něm. Egerland) má z historického hlediska zvláštní postavení v dějinách českých zemí. Jeho dnešní obyvatelé zde nemají kořeny z doby před r. 1945 a vztah k minulosti regionu si teprve vytvářejí. Boldtova kniha chce v prvé řadě postihnout genia loci - topografický a kulturní nástin historického vývoje Chebska, který je určen jeho obyvatelům, návštěvníkům z České republiky i z blízkého zahraničí. Proto bude vydána zároveň v české a německé mutaci.

Chebsko (něm. Egerland) má z historického hlediska zvláštní postavení v dějinách českých zemí. Jeho dnešní obyvatelé zde nemají kořeny z doby před r. 1945 a vztah k minulosti regionu si teprve vytvářejí. Boldtova kniha chce v prvé řadě postihnout genia loci - topografický a kulturní nástin historického vývoje Chebska, který je určen jeho obyvatelům, návštěvníkům z České republiky i z blízkého zahraničí. Proto bude vydána zároveň v české a německé mutaci.

Když jdou všichni spát, objevují se v kuchyni duchové Šiflík a Šuflík. Žádného kuchyňského ducha nesmí spatřit lidské oko, nebo se dotknout paprsek slunečního světla. Jen na dětské oko se vztahuje výjimka. Tak naši ducháčkové zažívají nejrůznější dobrodružství: spravují například staré hodiny, žehlí prádlo nebo pletou šálu, a pořádne všechno vždycky popletou. Po úspěšných Krysácích ( v ČT úspěšný večerníček pro děti), jsou Šiflíci dalším společným dílem autorské dvojice Cyril Podolský (scénárista) a Ivan Mraček (výtvarník). Kniha vyjde společně s diskem ve formátu MP3 - příběh vypráví Bolek Polívka, Marián Labuda a Lucie Vondráčková.

Druhý díl příběhu ze skrytého života lichožroutů se rozbíhá po dvou liniích, které se postupně proplétají a často i řádně zauzlí. "Pitvorný nárůdek lupičů a žroutů ponožek" (Petr Matoušek v recenzi Lichožroutská groteska - 28. 11. 2008, Hospodářské noviny) se vrací na scénu ve chvíli, kdy končí jistá idyla, a do jejich osudů vstoupí víc nebezpečí, tajemství a zrady. Vysmívaný Hihlík, který v průběhu 1. dílu vyrostl v hrdinu, opouští Město, aby v Africe našel své rodiče. Po četných peripetiích se mu to podaří, ale musí překonat úklady záhadného lichožrouta Bona, který jeho "misionářské" rodiče uvěznil, aby se mohl stát ponožkovým vládcem nad celým černým světadílem. Hihlíkova nápaditost a humor se musí utkat nejen s Bonem, ale i s magií: odhalit tajemství Černé ponožky! Naštěstí nezůstane sám. Do Afriky za ním přijedou jeho věrní přátelé, znalec lichožroutího světa profesor Kadeřábek a bratranec Ramík, který na čas musí opustit "bojiště" Města, kde se opět v Dolní čtvrti ujal vůdcovství divokých lichožroutů Kudla Dederon, považovaný za definitivně odepsaného. Poslední akt grotesky a zároveň dobrodružné ságy se tedy opět odehraje doma.

Knihou "Dorothea vévodkyně Kuronská" doplňuje autorka své dvě předchozí knihy "Tajemství Barunky Panklové" a "Kateřina Zaháňská" a uzavírá tím jakousi trilogii věnovanou třem ženám evropského formátu, Boženě Němcové, Kateřině Zaháňské a Dorothee Kuronské, ženám, propojeným vzájemným vztahem k sobě a vztahem k naší zemi. Božena Němcová vyrůstala v Ratibořicích na panství vévodkyně Zaháňské, která byla dcerou vévodkyně Kuronské. Všechny tři, i když náležely ke třem generacím, byly opěvovány pro svou krásu, šarm, duchaplnost a inteligenci a obdivovány pro schopnost umět hovořit a psát a zaujímat vyhraněné postoje, což bylo u žen jejich doby jevem ojedinělým. Dorotheu Kuronskou obdivoval J. W. Goethe, Ch. M. Talleyrand, Immanuel Kant, Moses Mendelssohn, ale i pruský král Friedrich Veliký, polský král Stanislav Poniatowski a ruský car Alexandr I. Portrétovali ji přední malíři a zůstala dodnes, především v Lotyšsku, ideálem ženy na vévodském křesle, mající schopnost, podle slov Güntera Elbina, držet moc v křehkých rukou.