Portál strana 80 z 212

Deprese může kdykoli postihnout kohokoli z nás. K jejímu překonání navrhuje autorka ojedinělý přístup. Během své praxe zjistila, že mnoho případů deprese je svým původem transgenerační, tedy vyvoláno rodinnými tajemstvími, smrtí blízkých osob, kterou členové rodiny řádně neodtruchlili, genealogickým opakováním a tak podobně. Srozumitelným jazykem a na základě příkladů z práce s klienty vede autorka čtenáře k tomu, aby se osvobodil od negativních vazeb, které mu brání přerušit řetězec utrpení a zajistit, aby další generace nestrádaly. Popisuje metodu sociogenogramu a práci s ním při odhalování skrytých kořenů deprese. Knihu ocení nejen lidé s touto poruchou, ale i jejich terapeuti, a všichni čtenáři se zájmem o vliv životů našich předků na náš současný život. Sylvie Tenenbaum je francouzská psychoterapeutka s pětatřicetiletou praxí.

V dnešní době jsou v oblibě knížky zaměřené na to, jak se cítit lépe. Současně se zajímáme, jak žili naši předkové. Tato kniha se snaží spojit moderní psychohygienu a další oblasti psychologie s tím, co měla autorka příležitost naučit se od starých lidí. První část je zaměřena na práci s tělem a na to, jak využít působení našeho okolí na nás. Druhá se věnuje různým způsobům sebepoznání, jež byly ke zlepšování vlastního života používány v minulosti a které lidé využívají i dnes. Třetí část popisuje účinné zacházení s vlastními myšlenkami. Ve čtvrté se ukazuje, jak lze tuto knížku prakticky využívat k další práci na sobě, abychom měli pohodovější život. Při práci s lidmi trpícími neurotickými obtížemi a některými druhy deprese si autorka ověřila, že často mohou výrazně pomoci i zdánlivě drobné změny. Potkala také spoustu lidí, kteří nikdy nebyli v psychologické ambulanci a přitom s velkým úsilím hledají cestu k větší pohodě. Pro ně všechny je určena její kniha, jež se snaží racionálně popsat různé tradiční postupy a úkony a nalézt jejich využití v dnešním životě. Mgr. Lenka Šnajdrová vystudovala jednooborovou psychologii na FF MU v Brně. Poté pracovala jako klinická psycholožka a psychoterapeutka v nemocničních ambulancích. Absolvovala psychoterapeutický výcvik v analytické psychologii. V současné době je na rodičovské dovolené.

V dnešní době jsou v oblibě knížky zaměřené na to, jak se cítit lépe. Současně se zajímáme, jak žili naši předkové. Tato kniha se snaží spojit moderní psychohygienu a další oblasti psychologie s tím, co měla autorka příležitost naučit se od starých lidí. První část je zaměřena na práci s tělem a na to, jak využít působení našeho okolí na nás. Druhá se věnuje různým způsobům sebepoznání, jež byly ke zlepšování vlastního života používány v minulosti a které lidé využívají i dnes. Třetí část popisuje účinné zacházení s vlastními myšlenkami. Ve čtvrté se ukazuje, jak lze tuto knížku prakticky využívat k další práci na sobě, abychom měli pohodovější život. Při práci s lidmi trpícími neurotickými obtížemi a některými druhy deprese si autorka ověřila, že často mohou výrazně pomoci i zdánlivě drobné změny. Potkala také spoustu lidí, kteří nikdy nebyli v psychologické ambulanci a přitom s velkým úsilím hledají cestu k větší pohodě. Pro ně všechny je určena její kniha, jež se snaží racionálně popsat různé tradiční postupy a úkony a nalézt jejich využití v dnešním životě. Mgr. Lenka Šnajdrová vystudovala jednooborovou psychologii na FF MU v Brně. Poté pracovala jako klinická psycholožka a psychoterapeutka v nemocničních ambulancích. Absolvovala psychoterapeutický výcvik v analytické psychologii. V současné době je na rodičovské dovolené.

Řekněme, že stojíte blízko okraje útesu a užíváte si výhled. Není tu žádná bezpečnostní zábrana a část vašeho mozku, která hlídá možná nebezpečí a instinktivně se jim vyhýbá, znervózní a vyšle signál nohám, aby udělaly krok zpět, a riziko tím snížily. Jiná část mozku tento příkaz pohnout nohama zaznamená a snaží se ho vysvětlit tím, že porovná imaginární hrozbu s realitou. Žádná bezprostřední hrozba tu však není. Klidně stojíte. Proč tedy ustupovat zpět? V čem je problém? Mozek generátor vtíravých myšlenek vystřelí (iracionální) návrh: problém musí být v tom, že jsi chtěl skočit. Vtíravé myšlenky má občas téměř každý. Ať už se týkají jídla, sexu, násilného chování, devět z deseti lidí občas napadne něco, co vzápětí vnímají jako šokující, nepřiměřené či děsivé. Pokud se takové nechtěné myšlenky vracejí opakovaně a donutí člověka vyhýbat se jim pomocí rituálů v chování, může se takové myšlení a chování rozvinout v obsedatně kompulzivní poruchu. Autor, který sám přes dvacet let s touto poruchou zápolí, v upřímné snaze jí porozumět nabízí přehled psychologických, výzkumných, historických, ale i osobních postřehů a poznatků. Osobní příběh se prolíná celou knihou od prvního výskytu, kdy se nemoc ozvala jako sněhová vločka uprostřed léta, přes rozvoj složitých kompulzivních obran proti vtíravým myšlenkám, až po léčbu ve skupinové terapii KBT. David Adam je britský novinář, autor a redaktor populárně vědeckého časopisu Nature. Několik let působil jako speciální korespondent pro The Guardian pro oblast vědy, medicíny a životního prostředí.

Publikace se zabývá základními aspekty předškolního vzdělávání se zřetelem na specifika dítěte předškolního věku. Autoři se věnují tradičním tématům didaktiky v kontextu předškolního vzdělávání. Řeší aktuální problémy současné praxe. Propojují tak teoretické a praktické poznatky s informacemi potřebnými pro každodenní činnost učitele předškolního zařízení a rozvoj jeho profesních kompetencí. Publikace je určena především pro pracovníky předškolních zařízení, ale i pro studenty oborů zaměřených na předškolní vzdělávání. V rámci jednotlivých kapitol nalezne čtenář případové studie, jejichž rozbor vede k integraci znalostí předškolní didaktiky, obecné pedagogiky, pedagogiky předškolního věku, pedagogické psychologie, školského managementu a dalších disciplín vstupujících do předškolního vzdělávání. Jednotlivé kapitoly jsou doplňovány příklady a případovými studiemi, které se vztahují k praxi předškolních zařízení. Celkové pojetí publikace nepřesahuje rámec didaktiky předškolního vzdělávání. Doc. PhDr. Eva Šmelová, Ph.D., je docentkou a vedoucí Katedry primární a preprimární pedagogiky na PdF UP v Olomouci. Doc. PhDr. Michaela Prášilová, Ph.D., je docentkou Ústavu pedagogiky a sociálních studií na Pedagogické fakultě UP v Olomouci, na stejné fakultě participuje i na výuce studentů preprimárních studijních oborů.

Které auto si mám koupit? Jak můžu motivovat sebe nebo svůj tým? Jak to, že lidé touží po tom, co nepotřebují? Kdy je čas na změnu? Proč je dobré mít omezený výběr? Žiju v přítomnosti? Proč lidé kouří, i když je to nezdravé? Na tyto i řadu jiných otázek pomohla tato kniha odpovědět již milionu lidí v 27 různých zemích. Skládá se z padesáti grafických modelů a jejich stručného popisu. Sami autoři říkají, že modely jsou zjednodušením důležitých součástí skutečnosti. S pomocí obrázků znázorňují to, co lze slovy vyjádřit jen stěží. Nehledejte v nich však odpovědi. Ty naleznete teprve potom, co si model sami vyzkoušíte. Autoři přitom používají proslulé i zcela neznámé modely rozhodování. Kniha tak velmi přístupnou formou poskytuje podněty pro rozmanité aspekty rozhodování i úspěšného života obecně. A ještě malý návod. Pokud rádi užíváte metodu pokusomyl, začněte nejlépe částí Jak se zlepšit, případně Jak zlepšit druhé. Jste-li onen typ, který si nejprve prostuduje určitou teorii a pak podle ní jedná, doporučujeme začít kapitolou Jak se lépe pochopit nebo Jak lépe pochopit druhé. Mikael Krogerus je původem finský žurnalista. Roman Tschäppeler zase švýcarský producent. Oba se potkali v alternativní dánské obchodní škole Kaospilot a dnes žijí ve švýcarském Bielu. Společně napsali několik bestsellerů, které byly přeloženy do řady jazyků. Knihu ilustroval Philip Earnhart.

Při soužití s dětmi vznikají v zásadě dva druhy problémů: Děti něco chtějí a rodiče říkají ne, nebo si něco přejí rodiče a děti to odmítají. Autorka na mnoha příkladech ukazuje, jak lze v takových situacích využít nenásilnou komunikaci podle Marshalla Rosenberga a udržet mezi rodiči a dětmi dobré vztahy tak, že se všichni budou cítit dobře. Autorka považuje nenásilnou komunikaci za alternativu běžně užívaných trestů a metodu, jež dítětem nemanipuluje a uznává jeho vůli, aniž by jí však vždy ustupovala. Při tom ovšem upozorňuje na nutnost stanovení hranic v zájmu ochrany dítěte a na to, že v průběhu vývoje dítě přebírá stále více zodpovědnosti, zatímco rodičovská moc slábne. Také poukazuje na to, že dítě potřebuje svobodu, aby si mohlo některé věci samo zažít a vyzkoušet. Podnětem pro bohatě strukturovanou knihu byl autorčin osobní i profesní život. Dr. med. Britta Hahn je praktická lékařka, homeopatka, psychoterapeutka a matka čtyř dětí. Žije a pracuje v německém Villingen-Schwenningen, kde spoluzaložila lesní školku a poblíž i domov pro sociální integraci lidí v krizi. Přednáší a vede semináře. Na knize se autorsky podílela i farářka Ulrike Frey.

Jedná se o Goffmanovo klasické dílo na pomezí sociologie a psychologie, v němž autor téměř beletristickým způsobem popisuje základní myšlenky své dramaturgické sociologie (či dramaturgické sociální psychologie). Na základě Shakespearovy metafory všichni hrajeme divadlo popisuje lidské interakce pomocí divadelní terminologie (představení, herec, role, scénář, obecenstvo, přední region, který u něj znamená jeviště, či zadní region ve významu zákulisí). Podle Goffmana často utváříme vlastní chování bez ohledu na to, co prožíváme, takže se ve své roli snažíme vytvářet určitý dojem podle určitého scénáře (např. lékař užívá prostředky pro to, aby na své pacienty působil důvěryhodně). Na svou roli se připravujeme, abychom ji pro své obecenstvo sehráli co nejpřesvědčivěji, přičemž naše chování v roli a mimo roli se může značně lišit. K mnohým rolím potřebujeme další jedince, kteří s námi sdílejí řadu informací, jež obecenstvo nemá. Kniha je založena na detailním výzkumu a pozorování společenských zvyků v řadě životních oblastí. Erving Goffman (19221982) byl slavný americký sociolog, zakladatel směru dramaturgické sociologie, která na základě metafory, že život je divadlo a lidé zaujímají své role jako herci, vtipně analyzuje každodenní život. Česky vyšla také jeho kniha Stigma (2003).

Jaké má tvořivost kořeny a jak je můžeme rozvíjet, ať už v sobě nebo ve druhých? Kniha odpovídá nejen na tyto otázky, ale věnuje se základním tématům individuálního já a jeho vztahu s vnějším světem. Po představení teorie přechodového objektu a přechodových jevů Winnicott líčí, jak se v podpůrném prostředí při dostatečně dobré péči matky či mateřské postavy rozvíjí vědomí vlastního já, jeho vymezení vůči vnějšímu světu a co se odehrává v prostoru mezi vnitřní subjektivní a vnější objektivně vnímanou realitou. Zabývá se i situacemi, kdy dochází k narušení tohoto vývoje. Významná z hlediska vývoje psychoanalytické teorie je kapitola o použití objektu, tedy nejen o způsobu, jakým se subjekt k objektu vztahuje, ale jak ho používá a co toto používání umožňuje či co mu brání. Pokračuje tím, jak se prostor mezi matkou a dítětem, mezi já a ne-já stává základem kulturní zkušenosti člověka, potenciálním prostorem pro jeho tvůrčí aktivity a žití samé. Teorii přechodových objektů a přechodových jevů rozšiřuje o zamyšlení nad tvořivostí, skrytou rivalitou mužského a ženského prvku v osobnosti a pojetí kultury v širším slova smyslu. Teoretické koncepty jsou dokreslovány příklady z autorovy terapeutické praxe s dětmi i dospělými klienty. Doslov MUDr. Vladimír Vavrda. Donald Woods Winnicott byl britský psychoanalytik a pediatr, významný představitel Britské školy objektních vztahů.

V dnešní době jsou v oblibě knížky zaměřené na to, jak se cítit lépe. Současně se zajímáme, jak žili naši předkové. Tato kniha se snaží spojit moderní psychohygienu a další oblasti psychologie s tím, co měla autorka příležitost naučit se od starých lidí. První část je zaměřena na práci s tělem a na to, jak využít působení našeho okolí na nás. Druhá se věnuje různým způsobům sebepoznání, jež byly ke zlepšování vlastního života používány v minulosti a které lidé využívají i dnes. Třetí část popisuje účinné zacházení s vlastními myšlenkami. Ve čtvrté se ukazuje, jak lze tuto knížku prakticky využívat k další práci na sobě, abychom měli pohodovější život. Při práci s lidmi trpícími neurotickými obtížemi a některými druhy deprese si autorka ověřila, že často mohou výrazně pomoci i zdánlivě drobné změny. Potkala také spoustu lidí, kteří nikdy nebyli v psychologické ambulanci a přitom s velkým úsilím hledají cestu k větší pohodě. Pro ně všechny je určena její kniha, jež se snaží racionálně popsat různé tradiční postupy a úkony a nalézt jejich využití v dnešním životě. Mgr. Lenka Šnajdrová vystudovala jednooborovou psychologii na FF MU v Brně. Poté pracovala jako klinická psycholožka a psychoterapeutka v nemocničních ambulancích. Absolvovala psychoterapeutický výcvik v analytické psychologii. V současné době je na rodičovské dovolené.

Komplex, jako pojítko mezi vědomým já a archetypy, přebývá v našem nevědomí. Pokud je odštěpený, nepřístupný vědomí, může být autonomní, nezávislý na egu a může výrazně ovlivňovat naše jednání bez naší kontroly. Porozumět vlastním komplexům znamená rozpoznat jejich archetypální jádro, shluky životních zkušeností, které se kolem něj utvářejí, a emoční tón, jenž je rozpoznatelným pojítkem těchto zkušeností. Z praktického hlediska to znamená porozumět spojení mezi archetypálními silami, které tvoří naši nevědomou lidskou podstatu, a osobními životními zkušenostmi, které utvářejí naše individuální vnímání této energie. Naše bytostné Já, stejně jako vědomé já je vždy doprovázeno stínem, v němž přebývají odštěpené (vytěsněné, potlačené) komplexy. S tím, jak se odvíjí dialog vědomého já s nevědomím, dochází k integraci komplexů do já a hranice já se stávají pružnějšími. Autor srozumitelně rekapituluje vývoj pojmu od Freuda, Junga, Adlera až k současným pojetím, objasňuje podstatu konceptu a dokresluje svá pozorování s použitím citací z prací svých předchůdců, beletrie a své klinické praxe při práci se sny. Erel Shalit je izraelský jungiánský analytik, autor mnoha knih jugiánské orientace (česky: Cyklus života, Portál 2017).

Turínské plátno patří mezi nejpodivuhodnější křesťanské relikvie. Ačkoli je jeho pravost stále nejasná, jeho spirituální působnost je nezpochybnitelná. V češtině přesto neexistuje žádná kniha, která by tento duchovní rozměr Turínského plátna rozvíjela a moderně reflektovala. Zdeněk Jančařík, autor úspěšné knihy Přeskočit horu, se chápe tématu jak v jeho faktické, historické rovině, tak té spirituální. Nad plátnem rozvíjí současnou, a přesto nadčasovou meditaci o zásadních aspektech křesťanské víry. Dává tak klíč jak k duchovnímu vnímání plátna v jeho historické perspektivě, tak k rozvoji osobní spirituality každého člověka. Zdeněk Jančařík je salesián, překladatel z němčiny (např. sebrané spisy Edity Steinové), autor knihy Přeskočit horu. V současné době vede salesiánskou komunitu v Brně-Žabovřeskách.

Je chytré, šikovné stejně jako jeho spolužáci, ale s čísly a příklady si opravdu neví rady. Tak by se dal popsat problém dítěte s dyskalkulií. Dyskalkulie je jedna ze specifických poruch učení a projevuje se širokým spektrem značně různorodých výrazných obtíží v matematice, které se mohou objevit kdykoli během školní docházky dítěte. Dyskalkulické obtíže zasahující základní početní dovednosti, tedy zpravidla jednoduché až primitivně vypadající počtářské dovednosti, nejsou zaviněny nedostatečným, ale ani sníženým nadáním dítěte. Dítě s dyskalkulií má problém s tím správně přečíst čísla, rozložit větší čísla na jednotky, desítky, stovky a další řády, neví si rady se základními matematickými operacemi. Autorky vysvětlují podstatu problému a nabízejí tipy, jak dětem se specifickou poruchou počítání pomoci. V knize najdeme vzorové úlohy a také doporučení různých strategií, které mohou být v práci s dětmi s touto poruchou užitečné. V populaci se podle různých zdrojů vyskytuje 56 % osob s dyskalkulií. Metody práce s dětmi s dyskalkulií využijí i učitelé, kteří pracují s dětmi s dalšími poruchami učení, protože například dyslexie také ovlivňuje to, jak děti čtou číslice a pracují s nimi. Jane Emerson je ředitelkou centra pro poruchy učení a zkušenou učitelkou, která pracuje s dětmi s SPU. Patricia Babtie je zkušená učitelka, pracuje s dětmi s SPU.

Navzdory svým plánům za svého života Erich Fromm o psychoanalytické terapii skoro nic nepublikoval. Jak však píše jeho žák Rainer Funk, každý, kdo byl Frommem analyzován, pocítil jeho neúprosnost hledače pravdy a kritického průvodce, ale také mimořádnou schopnost vcítění, blízkost a bezprostřednost ve vztahu k druhým. V souladu s tím, že Fromm nezaložil novou terapeutickou školu, jeho stati na téma psychoanalýzy neinformují o žádných technikách. Zde předkládané texty, jež uspořádal právě Rainer Funk, spíše informují o Frommově vztahu s duševně trpícími lidmi naší doby a o jeho schopnosti individuálního vnímání základních problémů člověka. Analytik se v jeho pojetí učí vycházet především sám se sebou a je sám sobě nejbližším pacientem, takže pacient se v určitém smyslu stává jeho analytikem. Soubor zde předkládaných textů je přepisem nahrávek Frommových přednášek a rozhovorů, které tak mají povahu mluveného slova a důležitým způsobem charakterizují Ericha Fromma jakožto člověka. Erich Fromm (19001980) byl původem německý sociální psycholog, sociolog, humanistický filozof a demokratický socialista, spojený s tzv. frankfurtskou školou a s kulturní psychoanalýzou. Fromm jakožto Žid v roce 1933 emigroval do Spojených států. Konec života strávil ve Švýcarsku. V Portále vyšly jeho knihy Strach ze svobody (2014), Umění milovat (2015), Umění být (2016).

Kniha přináší srozumitelně tlumočený souhrn aktuálních poznatků v řadě oblastí, které z oblasti neurovědeckého výzkumu pronikly do společenské diskuse. To, že se indický soud zabýval posuzováním důkazu založeného na neurologické metodě detekování lži, proběhlo před pár lety snad všemi českými médii. Jak to dopadlo? Umíme lež odhalit? A co si s tím počít z hlediska práva? Právě to rozebírají dvě z kapitol a s neméně zajímavými tématy přicházejí i ty ostatní. Máme v mozku zakódovaný rasismus? Morálku? A co neuromarketing mohou nás marketingoví odborníci díky znalosti mozku ovládat? Je možné obsah mozku v podstatě přečíst? A zbývá nám vůbec něco víc než slepě následovat nervové procesy? Většinu z odpovědí neznáme. Autoři tak pouze staví podobné úvahy na pevnou půdu současného výzkumu a srozumitelně vysvětlují zásadní experimenty počátku tisíciletí a společenské otázky, které z nich vyplývají. (Činí tak věcně a kriticky čtenáře neinfikují svými názory, ale vybavují informacemi pro vytvoření vlastních závěrů. Publikaci končí střízlivým shrnutím, jaký technologický přínos lze od neurověd očekávat v následujících letech. Díky tomu, že se autoři soustředí výhradně na současný stav poznání, je každá stránka plná nových informací i pro poučeného čtenáře, kterému zároveň vysvětluje i metodologická úskalí některých experimentů.) Barbara J. Sahakian je profesorka klinické neuropsychologie na Univerzitě v Cambridge. Působí také jako prezidentka Mezinárodní neuroetické společnosti. Je mezinárodně proslulou odbornicí na poli kognitivní psychofarmakologie, neuroetiky, neuropsychologie, neuropsychiatrie a neurozobrazovacích metod. Julia Gottwald je její doktorandkou na téže univerzitě.

Každý den se děti učí něco nového. Čtení, jízdě na kole, hře na hudební nástroj A jsou tu i jiné věci, které je možné se učit, třeba pochopení toho, co druzí cítí a co si myslí. Této schopnosti se říká empatie. Když se ti podaří zlepšit svou empatii, budeš lépe vycházet s ostatními lidmi a budeš se také mnohem lépe cítit. Tato kniha, ve které najdeš spoustu úkolů, tipů a zábavných aktivit, ti pomůže dívat se na věci z různých úhlů pohledu, pochopit, že různí lidé projevují své pocity různým způsobem, a také díky ní budeš věnovat větší pozornost svým vlastním pocitům. Zjistíš, co ti napoví, jak se druzí lidé cítí, uvědomíš si souvislosti mezi tím, co si myslíš a co cítíš, a také více porozumíš tomu, proč různí lidé dávají své pocity najevo různým způsobem. Judith M. Glasser je klinická psycholožka s více než třicetiletou praxí s dětmi a rodinami. Specializuje se na terapii ADHD a ADD. Jill Menkes Kushner je pedagožka a editorka.