Portál strana 81 z 212

Při soužití s dětmi vznikají v zásadě dva druhy problémů: Děti něco chtějí a rodiče říkají ne, nebo si něco přejí rodiče a děti to odmítají. Autorka na mnoha příkladech ukazuje, jak lze v takových situacích využít nenásilnou komunikaci podle Marshalla Rosenberga a udržet mezi rodiči a dětmi dobré vztahy tak, že se všichni budou cítit dobře. Autorka považuje nenásilnou komunikaci za alternativu běžně užívaných trestů a metodu, jež dítětem nemanipuluje a uznává jeho vůli, aniž by jí však vždy ustupovala. Při tom ovšem upozorňuje na nutnost stanovení hranic v zájmu ochrany dítěte a na to, že v průběhu vývoje dítě přebírá stále více zodpovědnosti, zatímco rodičovská moc slábne. Také poukazuje na to, že dítě potřebuje svobodu, aby si mohlo některé věci samo zažít a vyzkoušet. Podnětem pro bohatě strukturovanou knihu byl autorčin osobní i profesní život. Dr. med. Britta Hahn je praktická lékařka, homeopatka, psychoterapeutka a matka čtyř dětí. Žije a pracuje v německém Villingen-Schwenningen, kde spoluzaložila lesní školku a poblíž i domov pro sociální integraci lidí v krizi. Přednáší a vede semináře. Na knize se autorsky podílela i farářka Ulrike Frey.

Jedná se o Goffmanovo klasické dílo na pomezí sociologie a psychologie, v němž autor téměř beletristickým způsobem popisuje základní myšlenky své dramaturgické sociologie (či dramaturgické sociální psychologie). Na základě Shakespearovy metafory všichni hrajeme divadlo popisuje lidské interakce pomocí divadelní terminologie (představení, herec, role, scénář, obecenstvo, přední region, který u něj znamená jeviště, či zadní region ve významu zákulisí). Podle Goffmana často utváříme vlastní chování bez ohledu na to, co prožíváme, takže se ve své roli snažíme vytvářet určitý dojem podle určitého scénáře (např. lékař užívá prostředky pro to, aby na své pacienty působil důvěryhodně). Na svou roli se připravujeme, abychom ji pro své obecenstvo sehráli co nejpřesvědčivěji, přičemž naše chování v roli a mimo roli se může značně lišit. K mnohým rolím potřebujeme další jedince, kteří s námi sdílejí řadu informací, jež obecenstvo nemá. Kniha je založena na detailním výzkumu a pozorování společenských zvyků v řadě životních oblastí. Erving Goffman (19221982) byl slavný americký sociolog, zakladatel směru dramaturgické sociologie, která na základě metafory, že život je divadlo a lidé zaujímají své role jako herci, vtipně analyzuje každodenní život. Česky vyšla také jeho kniha Stigma (2003).

Shrnutí nových psychologických a medicínských pohledů na vznik, projevy, možnosti terapie a prevence návykového chování a závislostí předkládané naším předním odborníkem na danou problematiku. Autor v knize vysvětluje základní pojmy, popisuje psychologické a biologické mechanismy návykového chování a uvádí podrobný přehled typů závislostí. Věnuje se také zvláštnostem věkových kategorií, pohlaví, vlivu rodiny, kultury a náboženství. Ve druhé části své práce popisuje postupy používané při léčení nejrůznějších návykových problémů. Tato hutně zpracovaná kniha je určena psychologům a terapeutům, sociálním pracovníkům, učitelům a vychovatelům (zejména těm, kteří se zabývají drogovou prevencí), lékařům.

Důvěru v sebe sama a ve své schopnosti si dítě buduje tím, že mu opakovaně dáváme pocítit, že je šikovné, zvládá věci kolem sebe I rozvoj sociálních kompetencí stojí a padá s tím, jak k dítěti přistupují jeho dospělí. Je dobré, pokud má dítě možnost v bezpečném prostředí trénovat důležité dovednosti, z nichž sebedůvěra a sociální kompetence rostou. Ve školce se dítě učí vnímat své právo na respekt a povinnost chovat se s respektem k druhým a vyjadřovat své pocity a stát si za nimi. Dále buduje schopnost otevřeně a jasně zastávat vlastní názor, i když ostatní mají názor opačný, a zároveň respektovat názor druhých. Sebedůvěra a sociální kompetence mu pomáhají setkávat se s druhými lidmi otevřeně a uvolněně, férově vyjadřovat kritiku a snášet kritiku vlastní osoby, vyjadřovat svá přání a potřeby a dokázat říci ne. Rosemarie Portmann pracovala jako školní psycholožka ve Státním školském úřadu ve Wiesbadenu a přednášela pedagogiku na univerzitě ve Frankfurtu nad Mohanem.

Mé dítě má ADHD je upřímné a velmi dojemné osobní vylíčení zkušenosti matky, jejíž dítě má ADHD. Pro Alison Thompson byl život s jejím synem Danielem nekončící příval neposlušnosti, odmlouvání, drzosti, nadávek a agresivity. V tomto statečném vyprávění o prvních osmnácti letech jeho života autorka odhaluje své obavy, pochybnosti i mimořádnou kuráž, kterou prokázala prakticky ve všem, čím si musela projít. Alison Thompson napsala knihu, kterou uvítá každý rodič, jenž se snaží porozumět svému dítěti s ADHD a tomu, jak mu nejlépe pomoci. Je to informacemi dobře podložený a srozumitelně napsaný průvodce plný praktických tipů pro rodiče i profesionály zvláště pak učitele. Tuto knihu zkrátka musí mít každý, jehož života se nějak dotklo ADHD. Alison M. Thompson založila portál ADHD Kids, absolvovala výcvik NLP a životního koučinku a působí jako terapeutka a koučka což vše zvládla během doby, kdy vychovávala syna s ADHD. Nyní se pracovně věnuje osvětě rodičů a učitelů, aby rozuměli ADHD a věděli, jak tuto poruchu u dětí zvládat.

Podle výzkumů se narcismus vyskytuje především mezi muži. Některé studie rovněž ukázaly, že od osmdesátých let dochází k jakési epidemii narcismu, kterou lze odvodit ze změn ve výchovném stylu rodičů. Empatie neschopní narcisté se lépe prosazují, bývají sebevědomí, pracovně úspěšní a charismatičtí. Pro lidi ve svém okolí jsou ovšem pohromou a nezřídka své blízké nestoudně využívají. Narcismus je však zároveň vězením i pro jeho nositele, který selhává ve vztazích, nedokáže vnímat vlastní slabost a chybí mu sebepřesah. Autor knihy vychází z nejnovějších vědeckých poznatků a ilustruje svůj popis narcistické poruchy osobnosti na řadě kazuistik z vlastní praxe. Ukazuje také narcistovu cestu ke svobodě zejména skrze opravdovou lásku. Srozumitelná, příklady doplněná a vědecky podložená kniha je doplněna diagnostickými kritérii narcistické poruchy a v psychiatrii užívaným testem narcistických rysů. Raphael M. Bonelli je neurovědec na Univerzitě Sigmunda Freuda ve Vídni a psychiatr a systemický psychoterapeut s vlastní praxí. Je autorem knih z oblasti psychoterapie i odborných statí z oboru výzkumu mozku a neuropsychiatrie.

Je člověk ve své podstatě dobrý či zlý? Rozhodne se v souladu se svou morálkou i v zátěžové situaci? Mohli bychom opět podlehnout propagandě podobně, jak se to stalo téměř před sto lety v hitlerovském Německu? V šedesátých letech provedl Milgram sérii experimentů, které změnily způsob, jímž vnímáme morálku a svobodnou vůli. O významu těchto experimentů svědčí i mnoho navazujících výzkumných studií, textů, replikací experimentu. Zájem nejširší veřejnosti o toto téma se zvýšil zejména po událostech ve věznici v Abu Ghraíbu. Jak píše Philip Zimbardo v předmluvě, filmoví tvůrci, které toto téma láká, často v zájmu dramatičnosti zkreslují skutečnou podobu a průběh experimentů, mnozí odborníci i laici se pak domnívají, že Milgramovy experimenty znají, ale opak je pravdou. I proto je třeba se ke zdroji, k popisu experimentů, jejich analýze a dovozeným poznatkům vracet. Stanley Milgram byl významný americký sociální psycholog. Působil na Yaleské a Harvardově univerzitě.

„Proč to to dítě dělá?“ „Proč se chová agresivně?“ „Co ho k tomu vede?“ Otázky, které se rodičům, učitelům i vychovatelům honí hlavou, když se snaží zvládnout agresivní projevy dítěte. Podle psychologa a terapeuta Antona Hergenhana je agresivita symptom, příznak, a je potřeba najít a vyřešit příčiny, které vedou k problémovému chování. Na agresivitu se dívá z širší perspektivy, inspiruje k otázkám nad chováním konkrétního dítěte i ke hledání odpovědí. Kniha obsahuje řadu příkladů z praxe a osloví rodiče i pedagogy dětí, které se projevují agresí a jsou obtížně zvladatelné. Anton Hergenhan je psycholog, věnuje se systemické individuální, párové a rodinné terapii. Přes dvacet let pracuje v denním stacionáři pro děti.

„Proč to to dítě dělá?“ „Proč se chová agresivně?“ „Co ho k tomu vede?“ Otázky, které se rodičům, učitelům i vychovatelům honí hlavou, když se snaží zvládnout agresivní projevy dítěte. Podle psychologa a terapeuta Antona Hergenhana je agresivita symptom, příznak, a je potřeba najít a vyřešit příčiny, které vedou k problémovému chování. Na agresivitu se dívá z širší perspektivy, inspiruje k otázkám nad chováním konkrétního dítěte i ke hledání odpovědí. Kniha obsahuje řadu příkladů z praxe a osloví rodiče i pedagogy dětí, které se projevují agresí a jsou obtížně zvladatelné. Anton Hergenhan je psycholog, věnuje se systemické individuální, párové a rodinné terapii. Přes dvacet let pracuje v denním stacionáři pro děti.

Konceptu odolnosti je v současné psychologii věnována velká pozornost. Jednou z prvních otázek, kterou si výzkumníci kladli, byla: „Proč někteří lidé překonají těžkou minulost, aniž by je významněji poznamenala, a u jiných tomu tak není?“ I autorka předkládané knihy se přiznává k tomu, že prožila těžké dětství, což ji inspirovalo k tomu, aby se věnovala právě odolnosti a napsala tuto knihu, obsahující 50 cvičení. Ta jsou velmi rozmanitá, ale nejčastěji při nich čtenáři mají něco napsat, namalovat nebo si představit. Cvičení jsou uspořádána do osmi oblastí, které se v rámci konceptu odolnosti ukázaly jako klíčové: jde o práci s optimismem, přijetím, zodpovědností, orientací na řešení, schopností odpoutání či nového zaměření, zapojením do sociálních sítí a spiritualitou. Kniha je vhodná pro osoby, které chtějí překonat traumatické zážitky z minulosti, i pro ty, kdo si přejí zvládat krize, stres či prostě zvýšit vlastní vnitřní sílu. Lidé s ní mohou pracovat samostatně, ale právě tak ji využije psychologický a zdravotnický personál pro práci s individuálními klienty i skupinami. Fabienne Berg vystudovala sociální vědy s důrazem na vzdělávání dospělých. Žije v jižním Německu. Z vlastní zkušenosti ví, že chceme-li v životě umět překonat těžké chvíle, je důležité posilovat vlastní duševní odolnost. Zabývá se tělesnou terapií, relaxací, jógou, prací s imaginací či vnitřním dítětem.

Kniha je určena pro rodiče, jejichž dítě trpí dyspraxií, pro dospívající a dospělé osoby s touto poruchou, pro pedagogy a další zájemce, kteří se setkávají s dětmi i dospělými, kteří touto poruchou trpí. Hlavním cílem je pomoci čtenáři orientovat se v problematice, uvědomovat si příčiny a projevy, hledat cesty, jak obtíže spojené s poruchou překonávat, chápat a tolerovat projevy spojené s dyspraxií. Jedním z cílů je též upozornit na vzájemné souvislosti mezi všemi poruchami učení, projevy, které jim mohou být společné (vývojové deficity v oblasti zrakové percepce, pravolevé a prostorové orientace, vnímání sebe sama, sebeorganizace atd.). Doc. PaedDr. Olga Zelinková, CSc., je speciální pedagožka zabývající se především problematikou specifických poruch učení. Je autorkou řady knih, v Portále vyšly Poruchy učení, Dyslexie v předškolním věku?, Pedagogická diagnostika a individuální vzdělávací program, Pomoz mi, abych to dokázal a Mám dyslexii.

Když se Furman a Ahola v devadesátých letech 20. století rozhodli aplikovat principy krátké terapie zaměřené na řešení v pracovní oblasti, byli v této oblasti světovými průkopníky. Jejich snaha odvrátit pozornost od problémů k žádoucímu stavu a cílům se však ukázala jako účinná. Postupně vypracovali velmi přehledný a srozumitelný model „dvou hvězd“, který je určen pro vedoucí i podřízené, členy pracovních týmů i různých komunit. Autoři zjistili, že největší vliv na to, jsou-li lidé v interpersonálním kontaktu v práci spokojení, mají čtyři faktory: jestli se jim dostává uznání, jestli zakoušejí úspěch, jestli je o ně pečováno a jestli se v práci mohou zasmát. To je jedna čtyřcípá hvězda jejich modelu. Čtyři cípy druhé hvězdy představují náročné pracovní momenty: diskusi o problémech, dávání a přijímání kritiky, práci s urážkami a způsoby, jak se vyrovnat s nezdary. Každý z těchto osmi faktorů je v knize jasně popsán za pomoci mnoha tipů, příkladů a otázek. Řada týmů po celém světě si pro práci s knihou založila studijní týmy, v nichž o jednotlivých tématech diskutuje a tím pracuje na vlastním růstu. Ben Furman, M. D., je finský psychiatr, terapeut a firemní kouč, jeden z inovátorů v přístupu zaměřeném na řešení. Ve Finsku často vystupuje v médiích, je mezinárodně uznávaným odborníkem. Jeho knihy byly přeloženy do mnoha jazyků. V češtině zaujal svou publikací Nikdy není pozdě na šťastné dětství. Psycholog a kouč Tapani Ahola je již více než třicet let Furmanův spolupracovník se spoustou zkušeností z firemního prostředí.

I dnes je ruský psycholog Lev Semjonovič Vygotskij jedním z nejvýznamnějších autorů ovlivňujících současné pojetí vývojové, sociální a kulturní psychologie i pedagogiky v celém světě. Výbor z jeho díla seznamuje čtenáře s nejdůležitějšími texty jeho základní práce Myšlení a řeč. Texty vybral, přeložil, uspořádal a poznámkami opatřil profesor Jan Průcha, který původní texty doplnil doslovem seznamujícím s osudy Vygotského a jeho díla a vysvětlujícím důvody dnešního zájmu o jeho myšlenky. Čtenářům se tak dostává možnost vytvořit si bezprostřední představu o kořenech současných sociokognitivních teorií, sociálního konstruktivismu a dalších směrů, které L. S. Vygotskij inspiroval. Kniha je určena studentům psychologie, pedagogiky a sociálních věd, psychologům, lingvistům a učitelům.

Projektivní metody představují základní nástroj pro zkoumání osobnosti a jejích charakteristik. Jejich využití nalezneme napříč různými psychologickými disciplínami, zejména však v klinické oblasti. Práce s těmito metodami klade značné požadavky na schopnosti a znalosti odborníka a právě k jejich získání či rozšíření chtějí autoři přispět touto publikací. Kniha přináší orientaci v dělení projektivních metod i vhled do historie a teoretických východisek jednotlivých metod. Těžištěm textu je však popis a nastínění užití projektivních metod u dospělých osob. Představeno bude celé spektrum verbálních, grafických a manipulačních projektivních metod, ovšem větší prostor je věnován obtížnějším metodám, konkrétně Rorschachově metodě, Tematicko-apercepčnímu testu a Rosenzweigovu obrázkovému frustračnímu testu. Text je jedinečný tím, že je doplněn četnými příklady z používání projektivních technik v psychodiagnostické i psychoterapeutické praxi.

V minulosti se muži řídili tím, co autor nazývá mužským kódem – pevným souborem vodítek a norem, které vedly muže ke stoicismu, tichosti a síle. Změny mužské role v posledních desetiletích vyvíjejí na muže tlak, aby přestali své emoce skrývat. Zkušený psychoterapeut zkoumá jedinečné výzvy, jimž dnešní muži čelí, vybízí je k opuštění mužského kódu a rozvíjení mužství, které slučuje tradiční mužské vlastnosti s dovednostmi emoční intimity. Ve svých „laboratořích přátelství“ vybízí muže, aby s ostatními muži vytvořili pouto založené na čtyřech pravidlech – kontaktu, komunikaci, závazku a spolupráci – jako základu smysluplných vztahů. Vychází ze skutečných příběhů i výzkumných poznatků a ukazuje, že důvěrné přátelství může být základem pro budování a udržení hlubokých vztahů se všemi blízkými, včetně partnerek, dětí a rodičů, a umožňuje mužům vést šťastnější a zdravější život. Robert Garfield je americký psycholog a psychoterapeut, dlouhodobě se věnuje problematice mužství a rozvoji osobnosti u mužů.

Kniha Totem a tabu je asi nejslavnějším Freudovým dílem, v němž aplikuje psychoanalýzu na oblast antropologie a religionistiky. Když v roce 1913 vyšlo poprvé, způsobilo značný rozruch pro svůj radikální výklad náboženství jakožto neurotického symptomu. Jedná se o soubor čtyř statí, v nichž Freud zkoumá některé aspekty života přírodních národů a dává je do souvislosti s duševním životem neurotiků. Asi nejslavnější je poslední stať, kde Freud víru v bohy a totem odvozuje od prehistorické události, při níž skupina ze skupiny vyloučených synů zabila svého otce alfa-samce a následně ho snědla, aby vstřebala jeho moc. Když se svůj čin synové snažili odčinit, učinili z mrtvého otce totem a zavedli zákaz jeho pojídání. Prvotní – a v zastřenější podobě jakékoli – náboženství je tak vlastně snahou odčinit prvotní zločin. Málokdo dnes takové interpretaci věří, ale přesto se stala slavnou a nedílnou součástí studia člověka a náboženství. Doslov Václav Soukup. Sigmund Freud (1856–1939), vídeňský neurolog a psychoterapeut, zakladatel psychoanalýzy. Hluboce ovlivnil řadu psychologických, filozofických i antropologických teorií. Stal se třetí nejcitovanější osobou v psychologii 20. století.