Radioservis strana 17 z 133

Čarodějná země Oz je volné pokračování Čaroděje ze země Oz v netradičním zpracování jako pohádkový muzikál. Dosti zvláštní trojice kamarádů, kluk Tipet, Honza Dýně a dřevěná Koza, se vydávají do hlavního Smaragdového města čarodějné země Oz. Chtějí ho ochránit před nájezdem dívčí armády. Té sice velí rázná Bimbam, ale v pozadí všech zlostných snah se ukrývá mocichtivá čarodějnice Mombi se svými kouzly. V královském paláci se přátelé setkávají hned se třemi královskými vládci, Hastrošem, Plecháčem a Zbabělým lvem. Jsou to spíš popletové a zbabělci: víc si všímají vlastních bolístek, než aby pořádně vládli. Blížící se hrozba je veliká a v téhle poněkud potrhlé zemi si nikdo neví rady. Je třeba hledat pomoc jinde… Čarodějnou zemi Oz propojuje s Čarodějem ze země Oz jen místo děje a hravá forma fantasy literatury. Ta umožnila vznik vlastně velmi moderní pohádky, ačkoli samotný příběh vznikl již v roce 1904.

Cyklus drobných příběhů ze života. Někdy trochu nostalgických, jindy ironických, někdy veselých, někdy poetických. Autor se v nich jednak vrací k historkám svého otce o studentských časech, ochotnických letech na rodném Příbramsku či sedmatřicetiletém působení v Čs. rozhlase, jednak svého otce popisuje jako svérázného tatínka a dědečka otevřeného všem krásám života. Výběr ze stejnojmenné úspěšné povídkové knihy načetl herec Roman Štolpa. Hudba:Raven (motivy z CD Košile).

Obsah CD 1. Zdeněk Svěrák - Nejdražší ve střední Evropě - 16:48 2. Miroslav Táborský - Jak jsme zahynuli na rybách/ Jak jsme nezahynuli na rybách - 22:23 3. Marek Eben - Potok pana inženýra - 10:27 4. Jiří Lábus - Boty made in Italy - 08:26 Hudba: Petr Skoumal, režie: Markéta Jahodová, mistr zvuku: Roman Špála, dramaturgie: Alena Zemančíková Osamocená rybka v proudu Ota Pavel, původně Popper, se narodil roku 1930 rodičům, které známe z jeho povídek: otec Leo byl obchodní cestující, povahou dobrodruh a maminka Hermína zajímavá a silná žena (se zapálenou cigaretou v ústech). Otec měl bystrou inteligenci a podnikavého ducha a matka moudrost a nadhled. Pro osud Oty Pavla je důležité, že po otci byli Židé, Leo a dva starší synové Jiří a Hugo strávili dobu protektorátu v Terezíně, odkud se jako zázrakem vrátili všichni tři. Nejmladší z Popperů Ota nastoupil v roce 1943 do kladenských dolů (bylo mu třináct!) a teprve po válce se dostal na obchodní školu. Pracovat začal na doporučení Arnošta Lustiga v Československém rozhlase jako sportovní redaktor, to už se rodina jmenovala Pavlovi („Tenkrát jsme říkali, že když žijeme v české zemi, že bychom měli mít správně české jméno namísto toho Popper, a snad jsme byli taky trochu víc podělaní, než bylo třeba,“ píše Ota v jedné své povídce.) Ota Pavel se obdivoval lidem, kteří dokázali překonat sami sebe, úspěch a uznání vymoci na osudu dřinou. Měl ale také smysl pro drobná smlouvání s pánembohem, na jakých byl založen obchodní i osobní úspěch i neúspěch jeho otce a která (v uctivé míře) začlenil i do portrétů sportovců, jež znal zblízka. Teprve poté, co se záchvatem šílenství na olympiádě v Innsbrucku přihlásila dědičná maniodepresivní zátěž, obrátil Ota Pavel pozornost svého spisovatelského nadání k prostředí svého protektorátního dětství v okolí řeky Berounky, ke směšnohrdinské postavě svého otce i klidné, humorem a moudrou tolerancí obdařené matce a dalším postavám dětství. V pozadí jeho povídek běsní válka, hoří Lidice, duní gestapácké holínky a židovské transporty, ale Ota Pavel píše o rybách a řece, které se lesknou jako ryzí zrna toho, na čem v životě skutečně záleží. V každé jeho povídce dojde k nějaké prohře, ale za ní vystupuje něco mnohem důležitějšího než ryba, která uplave nebo ji silnější partner ukradne nebo uzenář přesolí či krásná hostinská odmítne, za každým průšvihem, ponížením, ztroskotáním či zklamáním je sdělení, že za pýchu se platí ponížením, za násilí prohrou a na všechny že čeká velký rybář Smrt. Má-li však člověk – stejně jako ryba – divoké srdce a velkou duši, rybář Smrt se před ním v posledním okamžiku v úctě skloní. Ota Pavel zemřel předčasně v roce 1973, řadu let předtím se trápil se svou chorobou a něco z toho zachytil i ve svých posledních prózách. Jeho knížky byly vlivem poměrů zvaných normalizace na českém literárním poli dlouho ojedinělé, pluly jako osamocená rybka v proudu, v němž chyběla zakázaná jména. Čas, ten nepostradatelný společník rybáře Smrti, však stál v ústí řeky spolu s přírodou, touhou člověka po štěstí i tím bláznovstvím, a čekal na něj. Dnes je jasné jako letní slunce nad řekou, že prózy Oty Pavla patří k nejlepší česky psané literatuře 20. století. celkový čas 58:05

Jan Petránek je respektovanou osobností české žurnalistiky s jedinečným rozhledem po světovém politickém dění. Jeho doménou byl od počátku padesátých let (s vynucenou normalizační pauzou v továrně na pneumatiky) rozhlas, v němž působil jako zpravodaj v Indii a Sovětském svazu a zahraničněpolitický komentátor. Jeho paměti, volně vycházející z rozhlasového cyklu Osudy, jsou svědectvím o životě naplněném dramatickými okamžiky i trvalou snahou o sebezdokonalování. Zkušenosti z uvolňující se atmosféry světových metropolí šedesátých let, chartistické prostředí a samizdatová novinařina let následujících, působení mezi umělci v projektu Šanson, věc veřejná, poučené hodnocení vývoje nedávného i ryze současného, to vše je podáno v charakteristickém stylu autora nejen publicistiky, ale také básní, písňových textů a rozhlasových her. Kniha je doplněna CD s písňovou tvorbou Jana Petránka v podání předních šansoniérů i samotného autora.

Našel jsem ve sklepě krabici po tatovi a na ní bylo jeho rukou napsáno Staré nepotřebné hadry. A uvnitř opravdu nebylo nic jiného, i když jsem tam čekal skrytý poklad. A to mě přivedlo na myšlenku napsat pohádky O nepotřebných věcech a lidech a tak se bude jmenovat i knížka se čtrnácti pohádkami. Nedovedu si představit život v temnotě. Všechno, co dělám, je víc nebo míň spojeno se zrakem, musím se dívat, musím vidět. A kdo se dívat nemůže, potřebuje pomoc, které není nikdy dost. Nahrál jsem různá čtení pro nevidomé a teď pro Světlušku taky sedm těch mých příběhů, které právě držíte v ruce. Tak se těším, že si je můžou poslechnout děti i dospělí! Moc mě bavilo je psát, tak i Vás bych rád potěšil, až je budete poslouchat, zasmějete se, dojmete nebo se budete i trochu bát. A taky pomůžete těm, kteří vidět nemohou. Hodně štěstí Vám i Světlušce přeje Arnošt Gpldfam.