Slon strana 2 z 2

Procesy kontroly zbrojení a odzbrojování a jejich výsledky vyvolávaly v rámci bezpečnostních a strategických studií v době studené války i po jejím završení četné diskuse o jejich významu, efektivitě a dlouhodobém přínosu pro vztahy mezi státy a napomáhání udržování stability a míru ve světě. Tato oblast vzbuzovala značnou pozornost vzhledem k přímé vazbě na praktickou bezpečnostní politiku a předpokládaný pozitivní dopad kontroly zbrojení a odzbrojování na úroveň a kvalitu vztahů antagonisticky orientovaných supervelmocí nebo na globální prostředí. Právě proto do ní byly mnohými autory vkládány téměř bezmezné naděje, zatímco u jiných vyvolávala značnou míru skepse, k níž dosavadní výsledky těchto procesů jednoznačně poskytovaly důvody. Kontrola zbrojení ani odzbrojování nejsou panaceou, účinným všelékem na většinu palčivých problémů současných mezinárodních vztahů. Neměly by být považovány ani za placebo, vyvolávající zákonitě bezproblémové zdání jejich účinnosti a bránící tak kritickému hodnocení jejich role, významu a přínosu. V této souvislosti je třeba si připomenout slova Raymonda Arona - zbraně vyvolávají permanentní riziko, ne permanentní válku. Jsou to lidé, ne zbraně, kdo začíná války.

Kniha se zabývá procesem předávání vzdělanostního statusu z jedné generace na druhou. Zaměřuje se na dělnickou rodinu a zkoumá mechanismy, které vedou k tomu, že tak značná část dětí dělníků končí na konci devadesátých let dvacátého století v české společnosti se stejným vzděláním jako jejich rodiče. Srovnávací skupinu k dělníkům tvoří rodina vysokoškoláků. Na základě analýzy kvantitativních a kvalitativních dat o dělnících a vysokoškolácích autor ukazuje, že strukturální bariéry dané nerovnou distribucí ekonomického a kulturního kapitálu, které mezi těmito dvěma typy rodiny v české společnosti nalezneme, nejsou zdroji jejich odlišného jednání, jež vzdělanostní systém zhodnocuje a tak vzdělanostní nerovnosti mezigeneračně udržuje. Je tomu naopak: odlišné jednání a odlišné postoje jsou reakcí na strukturální bariéry, které mezi dělnickou a vysokoškolsky vzdělanou rodinou existují. Tento závěr poukazuje na autonomní roli kultury jednotlivých sociálních vrstev v předávání vzdělanostního statusu.

Kniha se zabývá procesem předávání vzdělanostního statusu z jedné generace na druhou. Zaměřuje se na dělnickou rodinu a zkoumá mechanismy, které vedou k tomu, že tak značná část dětí dělníků končí na konci devadesátých let dvacátého století v české společnosti se stejným vzděláním jako jejich rodiče. Srovnávací skupinu k dělníkům tvoří rodina vysokoškoláků. Na základě analýzy kvantitativních a kvalitativních dat o dělnících a vysokoškolácích autor ukazuje, že strukturální bariéry dané nerovnou distribucí ekonomického a kulturního kapitálu, které mezi těmito dvěma typy rodiny v české společnosti nalezneme, nejsou zdroji jejich odlišného jednání, jež vzdělanostní systém zhodnocuje a tak vzdělanostní nerovnosti mezigeneračně udržuje. Je tomu naopak: odlišné jednání a odlišné postoje jsou reakcí na strukturální bariéry, které mezi dělnickou a vysokoškolsky vzdělanou rodinou existují. Tento závěr poukazuje na autonomní roli kultury jednotlivých sociálních vrstev v předávání vzdělanostního statusu.

Eseje obsažené v této knize jsou originálním zamyšlením nad stavem současného politického života a radikální kritikou vyprázdněných kategorií současné politiky. Giorgio Agamben odkazuje a navazuje zejména na myšlenky H. Arendtové, C. Schmidta, M. Foucaulta a G. Deborda a načrtává nové perspektivy politického života v současné demokraticko-spektakulární společnosti. Autor pojednává jak o tématech, která patří k zavedeným paradigmatům politické zkušenosti, tak o tématech, která nejsou všeobecně chápána jako politická. Podle Agambena jsou oblastmi politiky v pravém slova smyslu právě jevy, o kterých uvažuje v této knize: výjimečný stav (jako dočasné zrušení právního řádu), koncentrační tábor (jako místo, kde se nerozlišuje mezi veřejným a soukromým), uprchlík (který tím, že rozbíjí pouto mezi člověkem a občanem, se dostává ze svého marginálního postavení do centra krize moderního národního státu) nebo oblast pouhých prostředků a gest (které tím, že zůstávají pouhými prostředky, se samy vysvobozují z jakékoli vazby na cíle či účely). Giorgio Agamben (1942) patří k významným současným italským filosofům. Ve svém myšlení originálně spojuje znalosti literární teorie, evropské filosofie, politického myšlení, religionistiky, literatury a umění, což z něj činí jednoho z nejpodnětnějších myslitelů současnosti. Pravidelně publikuje ve francouzském tisku, v Itálii řídil vydávání díla W. Benjamina. Je autorem řady knih, z nichž mnohé byly přeloženy do francouzštiny a angličtiny, některé také do němčiny a dalších jazyků.

Eseje obsažené v této knize jsou originálním zamyšlením nad stavem současného politického života a radikální kritikou vyprázdněných kategorií současné politiky. Giorgio Agamben odkazuje a navazuje zejména na myšlenky H. Arendtové, C. Schmidta, M. Foucaulta a G. Deborda a načrtává nové perspektivy politického života v současné demokraticko-spektakulární společnosti. Autor pojednává jak o tématech, která patří k zavedeným paradigmatům politické zkušenosti, tak o tématech, která nejsou všeobecně chápána jako politická. Podle Agambena jsou oblastmi politiky v pravém slova smyslu právě jevy, o kterých uvažuje v této knize: výjimečný stav (jako dočasné zrušení právního řádu), koncentrační tábor (jako místo, kde se nerozlišuje mezi veřejným a soukromým), uprchlík (který tím, že rozbíjí pouto mezi člověkem a občanem, se dostává ze svého marginálního postavení do centra krize moderního národního státu) nebo oblast pouhých prostředků a gest (které tím, že zůstávají pouhými prostředky, se samy vysvobozují z jakékoli vazby na cíle či účely). Giorgio Agamben (1942) patří k významným současným italským filosofům. Ve svém myšlení originálně spojuje znalosti literární teorie, evropské filosofie, politického myšlení, religionistiky, literatury a umění, což z něj činí jednoho z nejpodnětnějších myslitelů současnosti. Pravidelně publikuje ve francouzském tisku, v Itálii řídil vydávání díla W. Benjamina. Je autorem řady knih, z nichž mnohé byly přeloženy do francouzštiny a angličtiny, některé také do němčiny a dalších jazyků.

Eseje obsažené v této knize jsou originálním zamyšlením nad stavem současného politického života a radikální kritikou vyprázdněných kategorií současné politiky. Giorgio Agamben odkazuje a navazuje zejména na myšlenky H. Arendtové, C. Schmidta, M. Foucaulta a G. Deborda a načrtává nové perspektivy politického života v současné demokraticko-spektakulární společnosti. Autor pojednává jak o tématech, která patří k zavedeným paradigmatům politické zkušenosti, tak o tématech, která nejsou všeobecně chápána jako politická. Podle Agambena jsou oblastmi politiky v pravém slova smyslu právě jevy, o kterých uvažuje v této knize: výjimečný stav (jako dočasné zrušení právního řádu), koncentrační tábor (jako místo, kde se nerozlišuje mezi veřejným a soukromým), uprchlík (který tím, že rozbíjí pouto mezi člověkem a občanem, se dostává ze svého marginálního postavení do centra krize moderního národního státu) nebo oblast pouhých prostředků a gest (které tím, že zůstávají pouhými prostředky, se samy vysvobozují z jakékoli vazby na cíle či účely). Giorgio Agamben (1942) patří k významným současným italským filosofům. Ve svém myšlení originálně spojuje znalosti literární teorie, evropské filosofie, politického myšlení, religionistiky, literatury a umění, což z něj činí jednoho z nejpodnětnějších myslitelů současnosti. Pravidelně publikuje ve francouzském tisku, v Itálii řídil vydávání díla W. Benjamina. Je autorem řady knih, z nichž mnohé byly přeloženy do francouzštiny a angličtiny, některé také do němčiny a dalších jazyků.

Autor se věnuje problému křesťanství na našem území, jak z historického hlediska (počáteční pasáž zachycuje vývoj křesťanství u nás i různé názorové proudy), tak zejména pohledem sociologa. Pomocí statistických údajů zjišťuje zastoupení křesťanského vyznání mezi obyvatelstvem i rozšíření křesťanských hodnot.

Autor se věnuje problému křesťanství na našem území, jak z historického hlediska (počáteční pasáž zachycuje vývoj křesťanství u nás i různé názorové proudy), tak zejména pohledem sociologa. Pomocí statistických údajů zjišťuje zastoupení křesťanského vyznání mezi obyvatelstvem i rozšíření křesťanských hodnot.

Kniha se zabývá tématy z oboru srovnávací politologie a mezinárodních teritoriálních studií. V knize jsou sledovány problémy poltické změny a politické kontinuity na příkladě transformací stranických systémů v přechodech jak od autoritářských k demokratickým (ve Španělsku a v Československu / České republice), tak od demokracie k demokracii (v Belgii a v Itálii). Autor dochází k závěru, že tyto procesy jsou nejen srovnatelné, ale že také jakékoli představy o demokratizaci politických systémů bez politických stran zůstanou iluzí.

Analýza role trhu, státu a občanského sektoru. Přednosti a selhání těchto regulátorů a pole jejich uplatnění. Události veřejného života ČR po roce 1989 zasazené do širších souvislostí.

Analýza role trhu, státu a občanského sektoru. Přednosti a selhání těchto regulátorů a pole jejich uplatnění. Události veřejného života ČR po roce 1989 zasazené do širších souvislostí.

Analýza role trhu, státu a občanského sektoru. Přednosti a selhání těchto regulátorů a pole jejich uplatnění. Události veřejného života ČR po roce 1989 zasazené do širších souvislostí.

Průvodce po demokracii je svěží a neotřelá knížka, jež má sloužit jako východisko diskuse nad jednotlivými situacemi, které demokracie přináší, a nad problémy, které řeší. Autor se obrací především na mladé lidi, protože na poučování politiků, jak sám říká, je již pozdě. Demokracie v jeho pojetí je spoluvytvářena občanskými postoji v každodenním životě. Učebnice je rozdělena do dvanácti oddílů, z nichž každý se zabývá jedním základním pojmem demokracie.

Soubor rozhlasových rozhovorů s konzervativními a liberálními osobnostmi na téma utváření občanské společnosti.