Torst strana 5 z 34

Soubor básnického díla básníka, esejisty a významného kulturního organizátora Ivana M. Jirouse, nositele Ceny Jaroslava Seiferta, vychází již potřetí, tentokrát však rozdělen do dvou svazků a doplněn svazkem třetím, obsahujícím sbírky napsané až po předchozím druhém vydání Magorovy summy. Vůbec poprvé tak vychází Jirousovo básnické dílo v úplnosti. Edici k vydání připravil a podrobnými komentáři (obsaženými ve třetím svazku) opatřil Martin Machovec. Třetí svazek obsahuje sbírky Okuje, Roky krysy, Akrostichy, Magorův noční zpěv a Úloža.

Z představy že pohádky jsou určené jen dětem čtenáře vyvádí knížka Malý pan Talisman Chaima Cigana. Jde o soubor pohádek pro dospělé, jenž nás naplňuje nadějí, že modlitby mohou být vyslyšeny. Ne vždy přináší řešení prekérních situací Bůh sám, někdy ho zastoupí malý pan Talisman, který pomocí kouzelného modlitebního pláště a modlitebních řemínků dokáže létat a pomáhat tam, kde si lidé nemohou pomoci sami. Spisovatel Karol Sidon, který se za vypravěčem Chaimem Ciganem skrývá, nám v knížce nabízí devatenáct pohádek – devatenáct veskrze lidských příběhů, z nichž poučeni nakonec vyjdou jejich hrdinové i čtenář. Ten se zároveň leccos dozví i o židovské víře, židovských zvycích i židovské mystice. A nebyl by to Karol Sidon, kdyby nám nepřipomněl, že věci se mnohdy mohou jevit zcela jinak, než jaké ve skutečnosti jsou, že dobré skutky nemusí vždy končit dobře a že na vše je lépe dívat se z více úhlů.

Po svém debutu, vzpomínkové knížce Flashky (Torst 2014), vydává Eva Zábranová (* 1964 v Praze) povídkovou knížku Cesty. Zachycuje v ní cesty nereálné i skutečné, cesty k poznání, cesty životem, cesty za pochopením a porozuměním, cesty hledání. Realistické vyprávění se střídá se snovými texty, humor se syrovou mrazivostí. Knihu doplňují ilustrace Matěje Bílka (* 1993 v Praze).

Kniha představuje dvě neznámé, dosud nepublikované řady korespondence tří významných představitelů české kultury. Čerpá výhradně z archivních zdrojů. Dvě třetiny editovaných čísel (133) zaujímá vzájemná korespondence Aloyse Skoumala (37) a Jana Čepa (96). Vzájemná korespondence Aloyse Skoumala s Františkem Halasem obsahuje 47 listů. Spojovacím článkem edice je Aloys Skoumal. Z korespondence jasně vyplývá, že jeho činnost ve třicátých a čtyřicátých letech měla mnohem širší akční rádius, než je zafixovaná představa překladatele. Jeho schopnost iniciovat, pobízet a organizovat působila jak v osobních rovinách, tak v směřování institucí, v nichž působil. Edičně knihu připravila a zevrubnými komentáři opatřila Dagmar Blümlová.

Jako dárek dramatikovi, básníkovi, esejistovi a překladateli Josefu Topolovi k 80. narozeninám vydává nakladatelství Torst jeho literární prvotinu, básnickou sbírku Jitřní flétna, již začal psát ve svých šestnácti letech. Kniha má podtitul Verše, pís ně a popěvky 19511956 a jeden z budoucích nejvýznamnějších českých dramatiků se v ní představuje jako výsostný lyrik a melodik verše, jehož básně přesvědčivě ukazují jeho zcela mimořádný literární talent. Topolovy mladistvé verše jsou plně srovnatelné s ranou mélickou poezií Františka Hrubína či Ladislava Fikara. Jitřní flétna je básnickou sbírkou láskyplnou, milou a radostnou. Vychází doprovozena jemnými kresbami Alžběty Moravcové.

Piano live, druhý díl tetralogie Kde lišky dávají dobrou noc, napsal pod pseudonymem Chaim Cigan známý prozaik a dramatik, vrchní zemský rabín Karol Sidon. V pokračování prvního dílu se příběh ještě více odpoutává od reality, byť s mimořádným smyslem pro reálné detaily, a pomocí převratného vynálezu cestování v čase volně putujeme staletími a kulturami, objevujeme jejich kouzla i slabiny, abychom nakonec zjistili, že určující v každé době i v každém ze světů jsou lidské vlastnosti a vztahy, které základně utvářejí náš život. Existence paralelních světů, do nichž je možno vstoupit, ba je i pozměnit oproti nám známé historii, vytváří složitý propletenec reálného, možného, pravděpodobného i zcela fantaskního. I tentokrát se setkáváme s nesmírně uvěřitelnými a neheroickými židovskými hrdiny, s pestrou škálou základních filosofických otázek, s mnoha „co by bylo, kdyby...“, na něž se autor snaží odpovědět prostřednictvím historie paralelních světů. Jak už k psaní Karola Sidona patří, nemůže v knize chybět svérázný humor, hluboká znalost starozákonního světa, překvapivé promýšlení jiných cest, široké znalosti z mnoha oborů a nepřeberné bohatství českého jazyka.

První tištěné vydání suverénně napsané a čtivé prozaické knihy, vydané poprvé roku 1978 v pražských samizdatových edicích Expedice a Petlice. Kniha se stala předlohou německého celovečerního filmu Tag der Idioten, který získal roku 1983 Deutschen Filmpreis in Gold.

Kniha představuje v pestré koláži různorodých textů a unikátních fotografií veřejnou i soukromou tvář divadelního a televizního režiséra Zdeňka Potužila, klíčové osobnosti dnes již legendárního Divadla na okraji. Tvorba tohoto divadla – představující veřejnou tvář Potužilovy tvůrčí osobnosti – je zde nastíněna mimo jiné několika významnými teatrologickými studiemi, rozsáhlými rozhovory, fotografiemi a soupisy inscenací. Soukromá Potužilova tvář, často šokující, exhibicionistická a překračující společenská tabu, je zde představena rozhovory, původními Potužilovými vzpomínkovými texty a písemným dialogem mezi Potužilem a básníkem a prozaikem Pavlem Buštou. Kniha je doplněna podrobnými soupisy Potužilovy divadelní i televizní režijní práce a původními texty Miroslava Kováříka a Mikiho Jelínka, přibližujícími Potužilovu osobnost. Kniha vychází ve spolupráci s dnešním „divadlem na okraji“.

Když v září orwellovského roku 1984 zemřel básník, prozaik, esejista a překladatel Jan Zábrana, bylo jeho dceři Evě devatenáct let. Dnes, k třicátému výročí úmrtí svého táty, se rozhodla napsat pro něj knihu, která je nejen svědectvím o něm a poctou jeho celoživotní práci, ale i jedinečným záznamem setkání s mnoha vynikajícími osobnostmi poválečné české kultury, mj. Mikulášem Medkem, Ivanem Medkem, Emanuelem Fryntou, Evaldem Schormem, Františkem Jungwirthem, Danielou Hodrovou, redaktory nakladatelství Odeon a s americkým básníkem Allenem Ginsbergem, jehož živý portrét patří k nejpůsobivějším kapitolám knihy. Flashky - doprovozené mnoha unikátními fotografiemi - jsou ovšem též něčím mnohem víc než jen prací vzpomínkovou. Jde o plnohodnotnou uměleckou prózu, která přesným a břitkým jazykem podává pravdivý obraz české společnosti v poválečném půlstoletí na pozadí tzv. rodinné historie, tedy v žánru, který v současnosti nabývá na důležitosti ve všech východoevropských literaturách. Nesentimentální, věcné a detailně přesné vidění Evy Zábranové má zobecňující sílu, která z příběhu dospívání v rodině vězňů komunistického režimu činí jednu z nejpůsobivějších českých próz posledních let.

Renomovaný historik Otto Dov Kulka byl jako devítiletý chlapec internován nejprve v terezínském ghettu a odtud o rok později deportován do tábora smrti v Osvětimi. Jako jeden z těch, kdo přežili, zasvětil podstatnou část svého života studiu nacismu a holocaustu. Ve svých vědeckých pracích důsledně dodržuje nezaujatost a střízlivý odstup od vlastního příběhu. Dávné osobní zážitky ho přesto neustále dohánějí a i po mnoha letech se mu vracejí jako živé představy a reminiscence na hluboké dětské trauma, s nímž se dodnes úplně nevyrovnal. Kniha Krajiny Metropole smrti je výsledkem jedinečného a působivého experimentu člověka hledajícího způsob, jak pochopit svoji minulost a naši historii. Otto Dov Kulka se narodil roku 1933 v moravském Novém Hrozenkově. Po válce vystudoval historii a filosofii na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě a na Goethe Universität ve Frankfurtu nad Mohanem. Nyní žije v Izraeli a je emeritním profesorem na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. Jeho knihu z hebrejštiny přeložila Magdalena Křížová.

Kniha přináší literární záznamy snů z let 1949 až 2013. Autor si své sny začal zaznamenávat z podnětu básníka Jana Kameníka (Ludmily Maceškové) a stejně jako ona se ze studia a pochopení vlastních snů snažil dobrat duchovní podstaty světa a dát co nejpoctivější podobu své životní mystické Cestě. Marcel Kabát (* 1927) pracoval po několika krátkodobých zaměstnáních v účtárně nakladatelství Melanrich (1946–51), v letech 1951–58 byl pomocným dělníkem a posléze úředníkem v Elektromontážních závodech, od roku 1958 až do důchodu pracoval opět v Melantrichu. Vydal prozaické knihy Ten kouzelný čas dětství (1974), Štvanci (1985) a knihu deníkových zápisků a úvah Reflexe (2010). S Janem Kameníkem napsal v padesátých let drama Propast, které dosud nebylo vydáno ani inscenováno. K vydání připravil a doslovem doprovodil knihu Jana Kameníka Mystické deníky (1995).

Nový, bezpochyby nejosobitější a nejosobnější text Petry Hůlové prakticky rezignuje na vyprávění příběhu a v mnoha ohledech překračuje četná tabu dosud v literatuře ctěná. V monologu autorky, která se bez ohledu na počáteční ambice stane úspěšnou spisovatelkou druhořadé literatury, kráčíme od jednoho bolestného zauzlení k druhému: od rozpadu manželství, přes milostně-nenávistný vztah k vlastním dětem, které jí ani v dospělosti nedokáží odpustit, až k reflexi vlastní tvorby. Reálné se zde stýká s představami a jen zvolna hledáme nitky, podle nichž se ve spleti košatých obrazů dobíráme toho, co je příčinou a co následkem, co neotřele žitou skutečností a co alkoholovým excesem. Tématům, kterých se zde autorka dotýká, se v životě vyhne málokdo. Zřídka je však někdo vyřkne s tak bezohlednou upřímností, s tak jasnou rezignací na konvence a s tak omračujícími jazykovými schopnostmi.

Moravský fotograf Vojta Dukát (* 1947) odešel po okupaci Československa sovětskou armádou do nizozemského exilu (1968). Toulal se po světě a vynikl v žánru humanistické fotografie. Snaží se být nadále profesionálním amatérem věrným odkazu jména přístroje zn. Ljubitel, nepracuje systematicky. Zdržuje se v místech, kde se mu daří nacházet harmonické vztahy v lidském společenství, k věcem a k přírodě. Rád komunikuje s lidmi nestresovanými představou, že čas jsou peníze. V letech 1974 a 1976 byl nominovaným fotografem agentury Magnum v Paříži. Od poloviny 80. let omezoval fotografování ve prospěch videozáznamů. Je oceňován za dlouhodobý přínos vizuálnímu umění (Capi-Lux Alblas Prijs 1997; Pieter Ouborg Prijs 2001). Texty v této druhé autorově monografii jsou dílem Antonína Dufka, historika umění a emeritního kurátora sbírky fotografie Moravské galerie v Brně, Melchiora de Wolffa, T. S. Gottlieba a Vojty Dukáta.

Dramatik a básník Josef Topol (* 1935) po celý svůj tvůrčí život psal též texty esejistické, úvahové a vzpomínkové. S pečlivostí i zdrženlivostí sobě vlastní vždy vážil každé své slovo. Jeho texty mají povahu čehosi definitivního, trvale platného. Přítomný obsáhlý soubor esejů, úvah, komentářů, vzpomínkových textů a rozhovorů obsahuje významné eseje o poezii (Mácha, Shakespeare, Kollár), studie a úvahy o divadle, dramatu, scénografii a komentáře k vlastním hrám, texty o výtvarnících a fotografech, vzpomínkové texty a jiné drobné stati a rozhovory. Svazek je obsahově pevně sevřen nezaměnitelnou osobností autorovou. Jde o knihu zásadního významu, doplňující Topolovo dílo dramatické, básnické a překladatelské. Kniha je pečlivě edičně připravena Milenou Vojtkovou, doplněna zevrubnou ediční poznámkou a úplnou bibliografií Topolova díla.

Petr Uhl (* 1941), strojní inženýr, disident, vězeň svědomí, poslanec, novinář a v neposlední řadě manžel a otec se v obsáhlém rozhovoru se Zdenkem Pavelkou vrací do dětství, prožívaného v Praze a Janských Lázních, vzpomíná na své rodiče, školy a raná i pozdnější šedesátá léta uprostřed studentského dění, na hojné rozhlížení po světě za hranicemi, když to režim umožnil, i seznamování se s radikální evropskou levicí, zejména francouzskou. Bez hořkosti přibližuje své dva dlouhé pobyty v českých věznicích, aktivity kolem založení Charty 77 a Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných i dobu po listopadových změnách v roce 1989, kterou nehodnotí nijak laskavě. Už letmý pohled do textu nenechá nikoho na pochybách, že Petr Uhl je člověk veskrze politický a svět i jeho obyvatele poměřuje přísně a nekompromisně metrem svých levicových idejí, které nezviklala ani drsná léta reálného socialismu, jež nemilosrdně trestala jeho neoblomnou zásadovost, urputnou snahu po zlepšování společnosti a osobní statečnost.

Karel Fořt ve své prozaické prvotině se silně autobiografickými rysy zprostředkovává autentické zážitky z odvrácené tváře New Yorku, která je většině čtenářů neznámá. Z drogového ghetta, v němž si hlavní hrdina opatřuje živobytí a zejména drogy pomocí krádeží, vede jeho cesta přes peripetie amerického soudního systému do vazební věznice na newyorském ostrově Rikers. Poté se přes vězení ve státě New York hrdina vrací zpět na newyorský ostrov Hart, kde si odpyká většinu trestu jako hrobník v pohřební partě na obřím hřbitově pro nebožtíky bez rodin či neznámé oběti zločinu. Autor sugestivně popisuje složité mezilidské vztahy, vězeňské poziční boje, hledání adekvátního místa ve specifické společnosti vězňů, v němž mu pomáhá vzdělání a inteligence... Autor děj prokládá vzpomínkami na začátky v emigraci a volnými úvahami na nejrůznější témata spojená s Bohem, společenskou situací, filosofií a literaturou.