Torst strana 3 z 34

Druhé, upravené vydání Nedokončeného kalendáře, jejž básník, prozaik, esejista, publicista a překladatel Václav Jamek napsal pod pseudonymem Eberhardt Hauptbahnhof. Kniha obsahující vedle textu množství mystifikujících inzerátů a reklamních sloganů vychází v nové grafické úpravě Jany Vahalíkové. Nedokončený kalendář těží z nejlepších literárních tradic černého humoru, sarkasmu, ironie, nadsázky a grotesky. A ovšem i lidových kalendářů, snářů a pouťových a jarmarečních tisků. Není to kniha na jedno přečtení, je možno s ní žít a vracet se k jejímu humoru po celá léta. Václav Jamek (* 1949) patří k našim nejvýznamnějším překladatelům z francouzštiny, za svou překladatelskou práci obdržel Cenu Josefa Jungmanna. Současně je jedním z těch našich spisovatelů, jejichž dílo je velmi dobře přijato a ceněno i v zahraničí. Za svůj francouzsky psaný Traktát o chatrných divech obdržel v Paříži Cenu Medici. U nás mu byla za celoživotní dílo udělena Cena Karla Čapka. Nakladatelství Torst vydalo vedle prvního vydání Nedokončeného kalendáře též Jamkovy esejistické knihy O prašivém houfci a Duch v plné práci.

Zbyněk Černík je jedním z našich nejvýznamnějších znalců švédské literatury a překladatelů ze severských jazyků. Ve své knize vzpomínek přibližuje Švédsko a švédský svět českým čtenářům, střídmým a věcným způsobem vypráví ovšem o celém svém životě, o studiích, cestách či o práci v nakladatelství Odeon. Jeho knížka poutavým, neokázalým způsobem přibližuje čtenářům celou jednu zajímavou a podnětnou zeměpisnou, historickou a kulturní oblast. Doprovozena je souborem unikátních fotografií

Rozsáhlý svazek esejů, úvah, medailonů, literárních kritik, předmluv, doslovů a sloupků významného českého básníka, esejisty, prozaika a jednoho z našich nejvýznamnějších rozhlasových tvůrců posledního půlstoletí. Rudolf Matys je nejen vynikající znalec české a světové poezie, ale především hluboce vzdělaný člověk s širokým záběrem historickým, výtvarným, hudebním, filosofickým, estetickým, psychologickým a etickým. Jeho eseje, úvahy a kritiky vznikaly na okraji jeho díla básnického a práce rozhlasové a přitom jsou tím nejvýznamnějším, co ve svém životě vytvořil. Knihu uspořádala, k vydání připravila a bibliografií a ediční poznámkou doprovodila Milena Vojtková.

Vzpomínky české novinářky, prozaičky a kulturní organizátorky (mj. též ministryně kultury města Hamburk) Dani Horákové na léta strávená s jejím manželem, filmovým režisérem, scenáristou a prozaikem Pavlem Juráčkem. Autorčino vzdělání i spisovatelská a životní zkušenost jí umožnily napsat knihu, která je nejen detailním, intimním, místy humorným a v mnohém strhujícím psychologickým portrétem významné osobnosti české kultury, ale i svědectvím o širším okruhu mnoha Juráčkových a jejích přátel a známých z oblasti českého filmu, divadla, disentu a exilu (Václava Havla, Miloše Formana, Věry Chytilové, Jiřího Menzela, Rudolfa Slánského mladšího, Pavla Kohouta, Milana Machovce, Ludvíka Vaculíka, baronky Blanky Battagliové a mnoha dalších). Kniha není zdaleka jen vzpomínková, ale jde také o obecnou reflexi - lidské povahy, mezilidských vztahů, tlaku dějin na člověka a v posledu i lidského osudu a lidské odpovědnosti za vlastní život vůbec. A lásky, která ničí, ale je přesto životodárná.

Hlavní hrdinka druhého románu Lucie Faulerové se vyrovnává s několika tragickými rodinnými událostmi, které se mohou zdát nepochopitelné, a snaží se najít jejich příčinu. Cestu vpřed však nelze zvládnout bez ohlédnutí. V důsledně rytmizované próze vycizelované do mimořádné stylové čistoty nás mladá dívka, zasažená rodinnou tragédií i vlastním svědomím, uvádí do prostředí tří sourozenců, které nevysvětlitelně opustila matka, zasáhla nemoc, a přesto v uzavřené buňce rodiny zůstalo díky otci i sourozeneckému poutu prostředí nabízející východisko pro toho, kdo je ochoten je přijmout. Zdá se, že nejtěžší boj je třeba vybojovat ve vlastní hlavě, nabízenou lásku akceptovat, a spolu s ní i vyrovnání s vnitřními démony odmítání a viny. Přestože nastíněný děj nevzbuzuje příliš optimismu, i na takto dramaticky vykolíkovaném poli dala autorka vyrůst humoru, který charakterizuje postavy, jejich vztahy či nepřeberné množství sebepoznávacích metod a návodů na ideální život.

Svazkem Magorova oáza se uzavírá vydávání díla Ivana M. Jirouse v nakladatelství Torst. Svazek obsahuje časopisecky publikovaný cyklus Na Oáze, množství drobných textů z let 1997-2011 a též všechny Jirousovy rozhovory z daného období. Ve své první části je svazek doplněn texty vzniklými před rokem 1997, které nebyly obsaženy ve výboru Magorův zápisník. Vznikla tak obsažná kniha, která umožňuje čtenářům číst spolu s pěti předchozími svazky Jirousovo dílo jako celek, jako jedno ze stěžejních děl poválečné české literatury. Knihu k vydání připravila a ediční poznámku napsala Adéla Petruželková, úplnou bibliografii Jirousova nebeletristického díla sestavil Michael Špirit, jmenný rejstřík sestavila Eva Vrabcová.

Snový, až hororově laděný příběh Milana Urzy je vyprávěním o hranicích lidského poznání, hledání vlastního údělu a nemožnosti úniku. Kdesi na okraji vesnice, pod vlhkým a stinným svahem, stojí polorozpadlý dům obklopený zarostlou, tajemnou zahradou. Muž, který ho obývá, platí za nerudného podivína, jenž před lety tragicky přišel o ženu a syna jak se alespoň říká. Kdo by mohl tušit, že pod domem se nachází další svět, utajený a přízračný, a v něm se na staré děravé matraci choulí ještě jeden obyvatel A já zůstával pořád v domě, jako bych se motal v kruzích, jako by mě za nohu držel nějaký neviditelný řetěz, který sahal jen ke dveřím do zahrady a dál už ne. Milan Urza se narodil roku 1983 v Jičíně. Je znám jako zpěvák, kytarista a textař alternativní skupiny První Hoře a folkového dua Kaspar Melichar; vystupuje rovněž sólově. Knižně vydal sbírky poezie Uprostřed noci (2003), Pukliny (2008) a romány Slepá planeta (2011) a Jeremiášův vztek (2014). Pracuje jako historik umění a literární redaktor, žije v Praze.

V novém románu Petry Hůlové Zlodějka mýho táty nesnáší desetiletý Miky střídavou péči, nové sourozence a mobilové dny macechy, co podle Mikyho jemu a jeho bráchům ukradla tátu. Naštěstí existuje virtuální platforma plná reálných vrstevníků v podobné situaci a ve společném přesvědčení, že mají právo vyklouznout ze střídavé pasti. Mikiho sebelítost v nebezpečném koktejlu s odhodláním zvrátit situaci za každou cenu vede k nezvladatelné nenávisti, jež systematicky ničí život a veškeré vztahy především jemu samému. Nejde se s knihou neptat, kde začínají a končí naše práva na cokoliv, či jak komplikované břemeno vztahů dokážeme unést. Petra Hůlová opět suverénně vládne slovem, ve svém světě na prahu katastrofy klade čím dál nepříjemnější otázky a rozhodně nenabízí jednoznačné odpovědi.

Vzpomínková próza literární historičky Markéty Brouskové, žijící v Německu, vydává svědectví o životě českých exulantů v západní Evropě v době sedmdesátých a osmdesátých let. Nečiní tak způsobem dokumentárním, ale ryze literárním zvolený drsný, nepatetický styl, ironie, sarkasmus a postřehy často až šokující, to vše je autorčiným záměrem, aby podala jiný, osobitě svůj, nepatetický, nehrdinský, často až blasfemický obraz života českých exulantů v dané době. Jde o knihu nepříjemnou, sršatou, jdoucí proto srsti všemu a všem.

První úplné a autentické vydání klíčového beletristického díla filosofa Ladislava Klímy. Román vznikl mezi léty 1907 a 1910/1912 nejen pro autorovu zábavu a zotavení, ale souběžně a hlouběji jako experiment s vytvořením nové, naprosto volné, vše si dovolující a všeobjímající formy románu. Čtenář v této knize nalezne poprvé kompletní, necenzurované torzo Českého románu tak, jak ho jeho solipsistní pánbůh (autor) stvořil: bez složitého textově kritického aparátu, ale též a hlavně bez přídavků a vynechávek, přísně a přesně podle znění autorova rukopisu. Klímův román jako by o dvacet pět let později přesně charakterizoval Henry Miller: To není žádná kniha, je to prodloužená nadávka, plivanec do tváře umění, kopanec do zadku Boha, Člověka, Osudu, Lásky, Krásy ... čeho chcete.

Z esejistického díla Jana Vladislava dosud vyšlo tiskem jen překvapivě málo: Malé morality, Portréty a autoportréty a Pařížský zápisník I. (1981/1989). Jan Vladislav psal své eseje od padesátých let a v sedmdesátých letech je shrnul do čtyř samizdatových svazků Tajného čtenáře. Od roku 1981, v pařížském exilu, psal své eseje dále, Pařížský zápisník I. z nich přinesl podstatný výbor. Autor ovšem pokračoval v psaní i dále, jak o tom svědčí Zápisník 9099, jenž je vedle čtvrtého dílu Tajného čtenáře a pěti esejistických Čítanek z let 19811989 součástí přítomného svazku. Tématem Vladislavových esejů jsou čeští i světoví autoři, často ti, které osobně poznal. Ve svých textech se zabývá evropskou literaturou mnoha staletí, ale i kulturou Orientu a autory americkými. Předmětem jeho zájmu jsou často i výtvarné umění, hudba, filosofie, neopomíná ani otázky společenské a politické. Svazek Eseje shrnuje všechny dosud tiskem nevydané soubory esejů, které si Jan Vladislav sám uspořádal.

Básník a prozaik Jáchym Topol se v uplynulých třech desetiletích uplatňoval též na poli žurnalistiky. Jako redaktor je spojen s časopisy Jednou nohou / Revolver Revue, Sport, Informační servis a Respekt, později se několik let podílel na chodu kulturní rubriky Lidových novin. Coby reportér, recenzent, komentátor, glosátor a esejista přispíval i do mnoha dalších periodik. Kniha Výstup Jižní věží nabízí v chronologickém pořadí obraz různých poloh vývoje jeho novinářské práce. Odhaluje témata, která ho trvale přitahují a k nimž se opakovaně vracel, a mimo jiné tak rozkrývá zajímavé vazby mezi Topolovým rukopisem publicistickým a beletristickým. Výbor uspořádal Ivo Říha ve spolupráci s autorem. Součástí svazku je úplná bibliografie publicistických textů Jáchyma Topola.

Milena Slavická se ve své třetí prozaické knize (po Povídkách jamrtálských a Hagiboru) rozhodla v sedmi povídkách pohlédnout na témata slavných románů mužských autorů s hlavními mužskými hrdiny jakoby z boku, pohledem vedlejších, nevýznamných ženských postav. A tak tytéž problémy můžeme sledovat neprivilegovanýma očima. Mohou se jevit v jiné velikosti, s jinou hloubkou, v jiném významu. Psaní Mileny Slavické je neobyčejně zralé. Zdroje svých povídek si vyhlédla v dílech významných prozaiků Franze Kafky, Samuela Becketta, Henryho Millera, Milana Kundery, Thomase Bernharda, Torgnyho Lindgrena a Michela Houellebecqa. Její apokryfní texty přikládají k dílům zmiňovaných autorů další vrstvu a snaží se mimo jiné zjistit, jak dalece se může lišit ženský a mužský pohled na tutéž látku.

Dosud nevydané rukopisné dílo brněnského historika a pedagoga Bohdana Chudoby (19091982), žijícího od roku 1948 v exilu, čítá desítky svazků, mezi nimi několik románů, pohádky, povídky i práce esejistické a memoárové. Jeho vrcholem je obří práce Člověk nad dějinami, esejisticko-literárně-historické uchopení vývoje evropské civilizace, evropského člověka a evropské vzdělanosti od pravěku do dvacátého století. Chudoba se zde projevuje jako vynikající esejista vytříbeného stylu, vzdělanec světového rozhledu a neobyčejně osobitý myslitel. V českém kontextu jde o dílo svou šíří zcela jedinečné, nesrovnatelné s jemu podobným. Století za staletím kráčíme s Chudobou evropskou historií, kulturou, vzdělaností a politikou, nejsme však svědky shrnování faktů, ale osobité a velmi kritické interpretace. Chudoba promýšlí, přičemž Evropu vidí v souvislostech mimoevropských starověkých kultur a civilizací. Podobně jako Jindřich Chalupecký v knize Evropa a umění, i Chudoba ve své knize píše o tom, co naléhavě sám prožívá, nejde mu pohled z odstupu, ale doslova o život. Kniha je doplněna jmenným rejstříkem, zprávou o celku Chudobovy literární pozůstalosti, dvěma zasvěcenými doslovy a obsáhlou fotografickou přílohu, přibližující Chudobův život. Vychází jako první svazek souborného vydání Díla Bohdana Chudoby.

Obsáhlá vzpomínková kniha významné české psychoterapeutky v řadě kapitol a na desítkách unikátních fotografií přibližuje čtenářům celý její život plný mimořádných událostí a nevšedních setkání: Nezapomenutelnou ukrajinskou babičku a vzácné venkovské dětství v Jižních Čechách. Studia a atmosféru 60. let v Praze. Originální svět protialkoholní léčby v Praze u Apolináře - ten představuje jako blízká spolupracovnice zakladatele české protialkoholní léčby docenta Jaroslava Skály. Seznamuje s jedinečností československé psychoterapie v předrevoluční době. Vzpomíná na široký okruh přátel profesních, uměleckých, filosofických a disidentských. Ukazuje vlastní duchovní cestu a každoroční osamocené poutě do asijských klášterů. Významnou součástí knihy jsou též kapitoly o třech osudových mužích jejího života: výtvarníkovi Karlu Trinkewitzovi, básníkovi, divadelníkovi a zpěvákovi Janu Vodňanském a o dramatikovi a politikovi Václavu Havlovi. Tato svědectví svým významem přerůstají rovinu osobních vzpomínek, představují současně i jedinečný vhled do novodobé české kultury a historie. Vyprávění Jitky Vodňanské je i díky její profesi plno nevšedních postřehů a vtipných komentářů, autorka nezapře svou mimořádnou životní energii a smysl pro humor.

Ve svém posledním, tentokrát dystopickém románu Stručné dějiny Hnutí nás Petra Hůlová prostřednictvím vypravěčky Věry, lektorky převýchovné instituce Hnutí, nesmlouvavě a se suverénním tahem uvádí do světa blízké budoucnosti. Ten je podřízen ideologii radikálního humanismu, který lektorka Věra ve své Instituci uvádí do praxe. Věřin popis života v Instituci je zároveň popisem praktik a vzestupu Hnutí, které je odhodláno jednou provždy skoncovat s pohledem na ženu jako na tělo. Hodnota ženy je věcí jejích vnitřních, nikoli vnějších kvalit. Sexuální přitažlivost založená na fyzické atraktivitě a mládí je neetická. Klienty převýchovných Institucí se stávají muži, kteří to nechápou. Zapálená vypravěčka nenechává nikoho na pochybách, že ve jménu tohoto dobra nejsou na překážku ani zcela mimořádné oběti.