Torst strana 3 z 34

Svazek Listář 2 uzavírá vydávání čtyřsvazkových Spisů Josefa Palivce v nakladatelství Torst. Shrnuje v úplnosti básníkovu korespondenci s významnými osobnostmi české kultury. Ve svazku čtenář nalezne mimo jiné jeho korespondenci s F. X. Šaldou, Fráňou Šrámkem, Eduardem Bassem, Jiřím Mahenem, Janem Opolským, Josefem Horou, Konstantinem Bieblem, Vítězslavem Nezvalem, Jaroslavem Seifertem, Františkem Halasem, Vilémem Závadou, Vladimírem Holanem, Bedřichem Fučíkem, Janem Patočkou, Václavem Černým, Karlem Konrádem, Josefem Heydukem, Ivanem Jelínkem, Františkem Hrubínem, Kamilem Bednářem, Ivanem Divišem, Ladislavem Fikarem, ruským bohemistou Olegem Malevičem, Ivanem Wernischem či Miloslavem Topinkou. Svazek k vydání připravili Jiří Rambousek a Stanislava Fedrová. Doprovozen je rozsáhlým poznámkovým aparátem, doslovem a jmenným rejstříkem.

Jsme v jednadvacátém století, ale v zamlžených a drsných Jeseníkách se do nelítostného zápasu na život a na smrt pouštějí dva muži nadaní schopnostmi, které si spojujeme spíše s pradávnými kouzelníky. Román Senzibil Markéty Pilátové rozehrává příběh dvou senzibilů obdařených těžko vysvětlitelnou silou, kterou každý z nich využívá jiným způsobem. Zároveň je sondou do českého něcismu, tedy obecně rozšířené víry v něco vyššího, jež se neváže na tradiční náboženství a církve, ale také příběhem urputného a věčného boje dobra se zlem. Značná část děje se odehrává mimo hmatatelnou realitu, v paralelních světech. Při tom se dozvíme mnohé o senzibilech, zázračných léčitelích, přelévání mentální energie a pokusech předlistopadového režimu využít tuto těžko uchopitelnou skutečnost ve svůj prospěch. Některé motivy románu jsou rozprostřeny mezi pohádku a science-fiction, ale zároveň jsou pevně ukotveny v realitě. K tomu napomáhá i hluboká spjatost děje s Jeseníky s tajemností tamější přírody i tragickým obdobím čarodějnických procesů, které na desetiletí ovlivnily celý kraj a jeho obyvatele. Kromě jiných témat je román i příběhem mnoha podob lásky, zdaleka ne vždy idylické a naplněné.

Druhé, upravené vydání Nedokončeného kalendáře, jejž básník, prozaik, esejista, publicista a překladatel Václav Jamek napsal pod pseudonymem Eberhardt Hauptbahnhof. Kniha obsahující vedle textu množství mystifikujících inzerátů a reklamních sloganů vychází v nové grafické úpravě Jany Vahalíkové. Nedokončený kalendář těží z nejlepších literárních tradic černého humoru, sarkasmu, ironie, nadsázky a grotesky. A ovšem i lidových kalendářů, snářů a pouťových a jarmarečních tisků. Není to kniha na jedno přečtení, je možno s ní žít a vracet se k jejímu humoru po celá léta. Václav Jamek (* 1949) patří k našim nejvýznamnějším překladatelům z francouzštiny, za svou překladatelskou práci obdržel Cenu Josefa Jungmanna. Současně je jedním z těch našich spisovatelů, jejichž dílo je velmi dobře přijato a ceněno i v zahraničí. Za svůj francouzsky psaný Traktát o chatrných divech obdržel v Paříži Cenu Medici. U nás mu byla za celoživotní dílo udělena Cena Karla Čapka. Nakladatelství Torst vydalo vedle prvního vydání Nedokončeného kalendáře též Jamkovy esejistické knihy O prašivém houfci a Duch v plné práci.

Zbyněk Černík je jedním z našich nejvýznamnějších znalců švédské literatury a překladatelů ze severských jazyků. Ve své knize vzpomínek přibližuje Švédsko a švédský svět českým čtenářům, střídmým a věcným způsobem vypráví ovšem o celém svém životě, o studiích, cestách či o práci v nakladatelství Odeon. Jeho knížka poutavým, neokázalým způsobem přibližuje čtenářům celou jednu zajímavou a podnětnou zeměpisnou, historickou a kulturní oblast. Doprovozena je souborem unikátních fotografií

Rozsáhlý svazek esejů, úvah, medailonů, literárních kritik, předmluv, doslovů a sloupků významného českého básníka, esejisty, prozaika a jednoho z našich nejvýznamnějších rozhlasových tvůrců posledního půlstoletí. Rudolf Matys je nejen vynikající znalec české a světové poezie, ale především hluboce vzdělaný člověk s širokým záběrem historickým, výtvarným, hudebním, filosofickým, estetickým, psychologickým a etickým. Jeho eseje, úvahy a kritiky vznikaly na okraji jeho díla básnického a práce rozhlasové a přitom jsou tím nejvýznamnějším, co ve svém životě vytvořil. Knihu uspořádala, k vydání připravila a bibliografií a ediční poznámkou doprovodila Milena Vojtková.

Vzpomínky české novinářky, prozaičky a kulturní organizátorky (mj. též ministryně kultury města Hamburk) Dani Horákové na léta strávená s jejím manželem, filmovým režisérem, scenáristou a prozaikem Pavlem Juráčkem. Autorčino vzdělání i spisovatelská a životní zkušenost jí umožnily napsat knihu, která je nejen detailním, intimním, místy humorným a v mnohém strhujícím psychologickým portrétem významné osobnosti české kultury, ale i svědectvím o širším okruhu mnoha Juráčkových a jejích přátel a známých z oblasti českého filmu, divadla, disentu a exilu (Václava Havla, Miloše Formana, Věry Chytilové, Jiřího Menzela, Rudolfa Slánského mladšího, Pavla Kohouta, Milana Machovce, Ludvíka Vaculíka, baronky Blanky Battagliové a mnoha dalších). Kniha není zdaleka jen vzpomínková, ale jde také o obecnou reflexi - lidské povahy, mezilidských vztahů, tlaku dějin na člověka a v posledu i lidského osudu a lidské odpovědnosti za vlastní život vůbec. A lásky, která ničí, ale je přesto životodárná.

Hlavní hrdinka druhého románu Lucie Faulerové se vyrovnává s několika tragickými rodinnými událostmi, které se mohou zdát nepochopitelné, a snaží se najít jejich příčinu. Cestu vpřed však nelze zvládnout bez ohlédnutí. V důsledně rytmizované próze vycizelované do mimořádné stylové čistoty nás mladá dívka, zasažená rodinnou tragédií i vlastním svědomím, uvádí do prostředí tří sourozenců, které nevysvětlitelně opustila matka, zasáhla nemoc, a přesto v uzavřené buňce rodiny zůstalo díky otci i sourozeneckému poutu prostředí nabízející východisko pro toho, kdo je ochoten je přijmout. Zdá se, že nejtěžší boj je třeba vybojovat ve vlastní hlavě, nabízenou lásku akceptovat, a spolu s ní i vyrovnání s vnitřními démony odmítání a viny. Přestože nastíněný děj nevzbuzuje příliš optimismu, i na takto dramaticky vykolíkovaném poli dala autorka vyrůst humoru, který charakterizuje postavy, jejich vztahy či nepřeberné množství sebepoznávacích metod a návodů na ideální život.

Svazkem Magorova oáza se uzavírá vydávání díla Ivana M. Jirouse v nakladatelství Torst. Svazek obsahuje časopisecky publikovaný cyklus Na Oáze, množství drobných textů z let 1997-2011 a též všechny Jirousovy rozhovory z daného období. Ve své první části je svazek doplněn texty vzniklými před rokem 1997, které nebyly obsaženy ve výboru Magorův zápisník. Vznikla tak obsažná kniha, která umožňuje čtenářům číst spolu s pěti předchozími svazky Jirousovo dílo jako celek, jako jedno ze stěžejních děl poválečné české literatury. Knihu k vydání připravila a ediční poznámku napsala Adéla Petruželková, úplnou bibliografii Jirousova nebeletristického díla sestavil Michael Špirit, jmenný rejstřík sestavila Eva Vrabcová.

Snový, až hororově laděný příběh Milana Urzy je vyprávěním o hranicích lidského poznání, hledání vlastního údělu a nemožnosti úniku. Kdesi na okraji vesnice, pod vlhkým a stinným svahem, stojí polorozpadlý dům obklopený zarostlou, tajemnou zahradou. Muž, který ho obývá, platí za nerudného podivína, jenž před lety tragicky přišel o ženu a syna jak se alespoň říká. Kdo by mohl tušit, že pod domem se nachází další svět, utajený a přízračný, a v něm se na staré děravé matraci choulí ještě jeden obyvatel A já zůstával pořád v domě, jako bych se motal v kruzích, jako by mě za nohu držel nějaký neviditelný řetěz, který sahal jen ke dveřím do zahrady a dál už ne. Milan Urza se narodil roku 1983 v Jičíně. Je znám jako zpěvák, kytarista a textař alternativní skupiny První Hoře a folkového dua Kaspar Melichar; vystupuje rovněž sólově. Knižně vydal sbírky poezie Uprostřed noci (2003), Pukliny (2008) a romány Slepá planeta (2011) a Jeremiášův vztek (2014). Pracuje jako historik umění a literární redaktor, žije v Praze.

V novém románu Petry Hůlové Zlodějka mýho táty nesnáší desetiletý Miky střídavou péči, nové sourozence a mobilové dny macechy, co podle Mikyho jemu a jeho bráchům ukradla tátu. Naštěstí existuje virtuální platforma plná reálných vrstevníků v podobné situaci a ve společném přesvědčení, že mají právo vyklouznout ze střídavé pasti. Mikiho sebelítost v nebezpečném koktejlu s odhodláním zvrátit situaci za každou cenu vede k nezvladatelné nenávisti, jež systematicky ničí život a veškeré vztahy především jemu samému. Nejde se s knihou neptat, kde začínají a končí naše práva na cokoliv, či jak komplikované břemeno vztahů dokážeme unést. Petra Hůlová opět suverénně vládne slovem, ve svém světě na prahu katastrofy klade čím dál nepříjemnější otázky a rozhodně nenabízí jednoznačné odpovědi.

Vzpomínková próza literární historičky Markéty Brouskové, žijící v Německu, vydává svědectví o životě českých exulantů v západní Evropě v době sedmdesátých a osmdesátých let. Nečiní tak způsobem dokumentárním, ale ryze literárním zvolený drsný, nepatetický styl, ironie, sarkasmus a postřehy často až šokující, to vše je autorčiným záměrem, aby podala jiný, osobitě svůj, nepatetický, nehrdinský, často až blasfemický obraz života českých exulantů v dané době. Jde o knihu nepříjemnou, sršatou, jdoucí proto srsti všemu a všem.

První úplné a autentické vydání klíčového beletristického díla filosofa Ladislava Klímy. Román vznikl mezi léty 1907 a 1910/1912 nejen pro autorovu zábavu a zotavení, ale souběžně a hlouběji jako experiment s vytvořením nové, naprosto volné, vše si dovolující a všeobjímající formy románu. Čtenář v této knize nalezne poprvé kompletní, necenzurované torzo Českého románu tak, jak ho jeho solipsistní pánbůh (autor) stvořil: bez složitého textově kritického aparátu, ale též a hlavně bez přídavků a vynechávek, přísně a přesně podle znění autorova rukopisu. Klímův román jako by o dvacet pět let později přesně charakterizoval Henry Miller: To není žádná kniha, je to prodloužená nadávka, plivanec do tváře umění, kopanec do zadku Boha, Člověka, Osudu, Lásky, Krásy ... čeho chcete.

Z esejistického díla Jana Vladislava dosud vyšlo tiskem jen překvapivě málo: Malé morality, Portréty a autoportréty a Pařížský zápisník I. (1981/1989). Jan Vladislav psal své eseje od padesátých let a v sedmdesátých letech je shrnul do čtyř samizdatových svazků Tajného čtenáře. Od roku 1981, v pařížském exilu, psal své eseje dále, Pařížský zápisník I. z nich přinesl podstatný výbor. Autor ovšem pokračoval v psaní i dále, jak o tom svědčí Zápisník 9099, jenž je vedle čtvrtého dílu Tajného čtenáře a pěti esejistických Čítanek z let 19811989 součástí přítomného svazku. Tématem Vladislavových esejů jsou čeští i světoví autoři, často ti, které osobně poznal. Ve svých textech se zabývá evropskou literaturou mnoha staletí, ale i kulturou Orientu a autory americkými. Předmětem jeho zájmu jsou často i výtvarné umění, hudba, filosofie, neopomíná ani otázky společenské a politické. Svazek Eseje shrnuje všechny dosud tiskem nevydané soubory esejů, které si Jan Vladislav sám uspořádal.

Třetí svazek monumentálního deníkového díla významného českého filmového režiséra zahrnuje jeho deníky z let 195974, tedy z doby, kdy vznikly jeho filmy, k nimž nejen napsal scénář, ale které také režíroval: Postava k podpírání (1963), Každý mladý muž (1965) a Případ pro začínajícího kata (1969). Jsme zde svědky jeho dramatických životních a tvůrčích peripetií v kontextu společenských a politických událostí na konci padesátých a v šedesátých letech 20. století, které se staly podhoubím pro vznik jedinečných děl české filmové nové vlny. Hluboce osobní, literárně brilantní a až drásavé zápisy z těchto let vypovídají o Juráčkově zápasu s vlastním talentem, který nebyl schopen zvládat, stejně tak jako vztahy se spolužáky, kolegy a také ženami, a vyústil až v sebezničující způsob života. V deníkových zápisech nechybí fabulační mistrovství a v mnohých ani lehkost, humor, sebeironie a sarkasmus. Současné vydání je oproti vydání v NFA v roce 2003 rozšířené o další dokumenty z autorovy pozůstalosti (poznámky, úvahy, články z let 196266, zápisník z vojny, deník z Montrealu aj). Čtvrtý, poslední svazek deníků Pavla Juráčka bude obsahovat zápisy ze závěrečného období jeho života. Edici z autorových rukopisů k vydání připravila a svazek jmenným rejstříkem, rejstříkem filmů a ediční poznámkou opatřila Marie Kratochvílová.

Jako ve všech svých knihách i v Konci světa rozehrává Ouředník rafinovanou partii se svými čtenáři, partii, která není zdaleka vyhraná předem, neboť sází na čtenářovu inteligenci a zároveň odhaluje neinteligentnost doby a tedy i každého z nás. tak charakterizuje Jean Montenot ve svém doslovu novou prózu Patrika Ouředníka. A dodává: Cestovat v Ouředníkově světě je vždy podnětné a čtenář si nakonec uvědomí a co jiného žádat po literatuře? , že onen fiktivní svět, sevřený v krunýři své blbosti, hroutící se v permanentní implozi sám do sebe, je k nerozeznání podobný tomu našemu... Jsou tu velké dějiny plné válek, letopočtů a podivných statistik. Ale o ně vlastně tak úplně nejde. Jsou tu vtipy o dvou Číňanech, stručné dějiny náboženství, pravidla vegetariánství, maltská hymna, etymologie křestních jmen... Ouředník proniká chatrnou konstrukcí naší doby a bujaře odmontovává šrouby. Ve 111 kapitolách nabízí čtenářskou procházku po jedné civilizaci.

Milena Slavická se ve své třetí prozaické knize (po Povídkách jamrtálských a Hagiboru) rozhodla v sedmi povídkách pohlédnout na témata slavných románů mužských autorů s hlavními mužskými hrdiny jakoby z boku, pohledem vedlejších, nevýznamných ženských postav. A tak tytéž problémy můžeme sledovat neprivilegovanýma očima. Mohou se jevit v jiné velikosti, s jinou hloubkou, v jiném významu. Psaní Mileny Slavické je neobyčejně zralé. Zdroje svých povídek si vyhlédla v dílech významných prozaiků Franze Kafky, Samuela Becketta, Henryho Millera, Milana Kundery, Thomase Bernharda, Torgnyho Lindgrena a Michela Houellebecqa. Její apokryfní texty přikládají k dílům zmiňovaných autorů další vrstvu a snaží se mimo jiné zjistit, jak dalece se může lišit ženský a mužský pohled na tutéž látku.