Univerzita Palackého v Olomouci strana 3 z 8

Tato učebnice je základní orientací v problematice neurochirurgie a páteřní chirurgie. Učebnice neurochirurgie je určena pro pregraduální studium studentů lékařské fakulty, dále pro postgraduální vzdělávání, především neurochirurgů. Je vhodná i pro přípravu ke kmenové zkoušce, případně i atestaci z neurochirurgie.

Celobarevná publikace je bohatě doplněna 134 obrazy z kompletního spektra nejčastěji používaných současných zobrazovacích metod a 23 názornými schématy a řadou tabulek pro zlepšení přehlednosti díla. Publikace je určena především studentům oboru radiologický asistent, studentům lékařských fakult a lékařům zabývajícím se zobrazovacími metodami. Publikace podává ve 28 kapitolách rozdělených do dvou oddílů (obecná a speciální radiologie) ucelený přehled o oboru radiologický asistent. Autoři překračují hranice úzkého vnímání oboru nejen s přesahem lékařské problematiky, ale všímají si i širších souvislostí týkajících se fyziky, dynamicky se rozvíjející přístrojové techniky, instrumentaria, nejmodernějších diapeutických postupů a také informačních technologií s jejich globalizačním efektem, zařazena je i kapitola o využití zobrazovacích metod v urgentní medicíně.

Kniha představuje ucelenou analýzu a následnou syntézu popisů genitivu adnominálního od staré češtiny až po současnost, komparaci oněch období a poukazuje na důležité shody a rozdíly oproti starším fázím českého jazyka. Přináší i sondu do nářečních podob genitivu adnominálního, dále poukazuje na nemalý vliv cizích jazyků na formování dnešní podoby různých podtypů genitivu adnominálního. Práce deklaruje, že sémantické klasifikace genitivu adnominálního jsou spíše pomocné a vhodné zejména pro didaktické účely, a argumentuje pro to, že je třeba zásadní pozornost upřít k syntaktickým analýzám a na nich založeným klasifikacím.

Onemocnění respiračního systému patří k nejčastějším a nejzávažnějším chorobám postihujícím naši populaci. V současné době kvůli globalizaci, znečištění ovzduší, chronickému stresu a dalším neduhům moderní civilizace jejich počet dále vzrůstá. Vytvářejí se nové metody a postupy, které zlepšují celkovou péči jak o hospitalizované, těžce postižené pacienty s omezenou hybností, tak i o nemocné ošetřované ambulantně. Autoři této knihy se snažili vytvořit učebnici věnovanou pneumologii, tak aby se stala komplexním materiálem pro studium etiopatogeneze, diagnostiky a terapie plicních nemocí. Doplněné informace ve druhém vydání publikace odrážejí dynamický rozvoj pneumologie.

Široce koncipovaná metodika reflektuje přesné vymezení sledované problematiky a přehled dosavadního bádání s důrazem na středoevropské prostředí. Představuje možnou druhovou skladbu dochovaných souborů, uvedení do problematiky základního znalectví textilních technik a materiálů včetně těch tkalcovských a vyšívacích. Dále uvádí umělecko-řemeslný přehled a souvislosti, přehled degradativních vlivů a způsoby jejich prevence, evidenci a způsob vedení dokumentačního popisu. Důraz je kladen na praktičnost a přehlednost textu s přihlédnutím k využití metodologických postupů v přímé terénní praxi (církevní a památkové objekty, církevní praxe a výstavní/prezentační expozice aj.).

Publikace představuje vývoj katedrály a zvláště dochovaných parament v historickém kontextu. Katalog představí vývoj liturgických parament největší moravské kolekce církevních rouch od 17. stol. do 1. pol. 20. stol., zahrnuty jsou např. i aspekty kulturní výměny mezi českými zeměmi a středoevropským a západoevropským regionem (paramenta byla objednávána např. také z Říma).

Jednáme, nebo chtě nechtě (také) přihlížíme tomu, co se (nám) děje? Můžeme svůj život plně sdílet s druhými? A jsme-li herci na jevišti světa, kdo nám píše scénář? Takové otázky se vynořují v souvislosti s Kierkegaardovou recepcí Antigony. Dánský myslitel opakovaně promýšlel některé motivy Sofoklovy tragédie a dále je rozvíjel. Nejvýznamnějším příspěvkem je esej Reflex tragična antického v tragičnu moderním (Buď anebo I), kde se táže po pravém tragičnu a načrtává modernizující remake zmíněného dramatu. Toto téma, ačkoliv nepředstavuje pouhou kuriozitu z dějin myšlení nebo okrajovou záležitost, zatím nebylo plnohodnotně pojednáno. Vzhledem k vrstevnatosti hermeneutického terénu začíná předkládané zkoumání třemi přípravnými kapitolami, které představují nezbytné podmínky dalších rozborů. Autor se nejdříve věnuje specifikům antického dramatu a upozorňuje na klíčové (a někdy přehlížené) motivy Sofoklovy Antigony, pak se zabývá vlivnými Hegelovými úvahami o tragičnu a Antigoně (Fenomenologie ducha, Estetika), jejich výkladovými úskalími a limity. Neopomíjí ani problematiku kierkegaardovských interpretací (ironie, niternost, pseudonymita nebo úskalí existencialistických filiací). Následuje pojednání o samotných Kierkegaardových Antigonách. Kniha se zmiňuje o všech výskytech v díle kodaňského autora, největší pozornost přirozeně věnuje již zmíněné kapitole z Buď anebo I. Stručně uvádí do četby tohoto pseudonymního spisu (obsah, struktura, aluze, netypičtí autoři), shrnuje základní momenty tázání po rozdílu mezi antickou a moderní tragédií a nabízí rozbor proponované moderní Antigony: srovnání s původním Sofoklovým dramatem i jeho hegelovskou interpretací a analýzu klíčových motivů modernity, reflexe, fragmentu, pohřbení zaživa, štěstí, víry a ticha. Kniha by mohla posloužit také jako zevrubnější uvedení do četby Kierkegaarda.

Ještě před sto lety byli Češi na Volyni, tedy na dnešní severozápadní Ukrajině, velmi významnou národnostní menšinou, která prosperovala po stránce hospodářské i kulturní. Historické okolnosti 20. století však vedly k tomu, že dnes na Volyni česká tradice již jen dožívá. Předkládaná kniha popisuje současný stav jazyka volyňských Čechů a usiluje o to, zasadit jazyková i další kulturní data do širšího historického rámce. Tématem této knihy je tedy nejen užívání jazyka, jak jej autenticky dokumentuje série nahrávek, které byly pořízeny v r. 2018, ale také prožívání jazyka jako hlavního znaku etnické příslušnosti. V rámci analýzy tohoto prožívání se autoři věnují etnicky reprezentativním hodnotám češtiny v hudebním a literárním životě volyňských Čechů, dále dějinám českých spolků na Volyni a v neposlední řadě i osudům tamního českojazyčného školství.

Tématem knihy jsou české technické scénáře z období 1945 až 1962. Poválečné znárodnění filmového průmyslu ovlivnilo výrobu filmů několika způsoby. Ideologicky vyhovující filmy a ekonomicky efektivní produkce se staly společným cílem. Sovětský filmový průmysl se stal vzorem pro československé filmaře. Například rozlišení literárního a technického scénáře se uskutečnilo na základě sovětských příruček. Přenos sovětské zkušenosti se střetával s československou tradicí. To vyústilo v nevydařené pokusy o implementaci nových postupů. Ve třech kapitolách zkoumám technické scénáře jako 1) téma scenáristických příruček, 2) proměnu formátu technických scénářů, 3) proměny schvalovacích mechanismů. Kombinuji metodologický rámec production studies a screenwriting studies.

Monografie se soustředí na zhodnocení tvůrčích výsledků začínajících autorek, jejichž díla v letech 2018 a 2019 upoutala pozornost porot nejsledovanějších českých literárních soutěží (Magnesia Litera, Cena Jiřího Ortena) a vyvolala řadu převážně pozitivních recenzních ohlasů. Koncepčně je rozdělena do tří tematických celků: první představuje přehledový výklad vývojových tendencí a tematických okruhů v próze spisovatelek od devadesátých let 20. století do současnosti; druhá část na vybraných esejistických a kritických článcích demonstruje, jakým způsobem sledovanou femininní ofenzivu reflektují literární kritici a vědci; závěrečná část se zaměřuje na analýzu a interpretaci debutů pěti prozaiček Anny Cimy, Lucie Faulerové, Pavly Horákové, Terezy Semotamové a Vladimíry Valové a na zhodnocení toho, do jaké míry dané texty korespondují s představenými tematickými tendencemi (nebo z nich naopak vybočují).

Autor citlivě zpracovává vývoj interetnických vztahů v českých zemích a Československu na konci 19. a v 1. pol. 20. století. Cílem je zasadit dějiny židovských komunit na tomto území do obecnějšího rámce, a proto je práce platná i v širším a globálnějším kontextu nejen česko(slovenských) dějin. Výchozím bodem je porovnání prací tří teoretiků nacionalismu. Práce je členěna chronologicky a její narativ je založen na medailonech různých osobností, na jejichž biografiích jsou znázorněny historické události v detailním pohledu. Důležitým prvkem je analýza jazykového a náboženského rozložení sil jednotlivých aktérů a subjektů a kontextualizace vztahů mezi česky a německy mluvícím židovským obyvatelstvem a dalšími jazykovými a etnickými entitami.

Metodika přímo navazuje na předchozí metodiku s názvem Liturgické textilie a jejich památková ochrana, přičemž se zaměřuje na specifika prezentace textilií v památkově chráněných objektech (např. zámeckých kaplích) včetně zdůraznění jejich liturgické funkce (druhová skladba, církevní slavnosti). U parament s druhotně využitými světskými textiliemi jde o identifikaci jejich původní funkce a zařazení do širších kulturních souvislostí a doplnění o obrazovou dokumentaci (např. analogické vzory na šlechtických portrétech) a o zdůraznění didaktické funkce prezentace vůči návštěvníkům. Součástí metodiky jsou také shrnující kapitoly o dějinách muzejní prezentace. Další kapitoly se věnují praktickým otázkám (světelná intenzita, vlhkost, různé způsoby prezentace a jejich specifika, výhody a nevýhody, včetně přímé konfrontace se zahraničními přístupy).

Monografie Digitální literatura sociálních médií prezentuje možný metodologický přístup dovolující uchopit literaturu sociálních médií jako soubor platforem s rozdílnými technickými parametry, uživatelskými aktivitami a vloženými obsahy. Takový přístup je založen především na zohlednění tamních hodnot a estetických kritérií. Autorka pracuje s pojmy jako participativní kultura, sociální estetika, kolektivní a kolaborativní způsoby psaní, síťová komunikace či primární a sekundární osnova. Dílčí kapitoly jsou věnovány mechanismům konstituujícím tento literární systém a faktorům ovlivňujícím podobu daného prostředí. Autorka se soustředí na vznik virtuálních komunit a jejich komunikační strategie. Vychází zejména z postřehů Roberta Simanowského a Ruth Pageové.

Kniha se zabývá mediálními a textuálními vlastnostmi hypertextů v situaci, kdy se stále častěji setkáváme s komunikáty, které obsahují celou řadu prvků připisovaných formě hypertextu, a kdy celkově dochází k nárůstu výskytu elektronických textů, které si osvojují hypermediální logiku uspořádání informací. Na první pohled to tak vypadá, že se konečně začínají naplňovat více než šedesát let staré teorie a vize badatelů o takové textové struktuře, která by změnila způsob produkce i recepce textů. Bližší pohled však ukazuje, že zaštiťování se těmito teoriemi je ve skutečnosti jejich nepochopením, a v celé šíři se vyjevuje konceptuální neukotvenost výrazu hypertext v systémech jednotlivých disciplín. Stále pak chybí syntetizující, hranice jednotlivých disciplín překračující náhled, který by se věnoval textualitě a medialitě hypertextu. Předkládaná publikace se pokouší tuto mezeru zaplnit tím, že usazuje medialitu a textualitu hypertextu do historie příběhu tohoto pojmu a sleduje tento fenomén systematicky od jeho prvních konceptualizací až po jeho současné uchopování.

Kniha analyzuje tištěnou kazatelskou produkci luterského duchovního Matyáše Hoë z Hoëneggu (1580-1645) v průběhu jeho života, a tedy v odlišných situacích a konfesně-politickém kontextu. Autorka přináší rozbor tištěné homiletiky Matyáše Hoë, která je nahlížena v kontextu jeho působení v různých profesních pozicích jako plavenského superintendenta, představitele německého luterského sboru v Praze a vrchního dvorského kazatele v Drážďanech. Tento přístup doplňuje mozaiku dosavadních znalostí o luterském kazatelství částečně nazírání životních osudů jednotlivých duchovních a jejich působení v knižní kultuře umožňuje lépe pochopit a přiblížit povahu tišteného kázání v raném novověku a uvědomit si a plně docenit jeho důležitost a využitelnost pro historické bádání.

V roku 1535 vychádza v Ríme dielo Dialoghi dAmore, ktoré napísal židovský mysliteľ Jehuda Abravanel, známy pod menom Leone Ebreo. Obsiahle a tajomné dielo napísané formou fiktívneho dialógu medzi mužom a ženou sa stalo jednou z najčítanejších kníh európskej kultúry v období 16. a 17. storočia. Príťažlivosť pre rozmanité intelektuálne a umelecké publikum získalo vďaka synkretickému charakteru a jedinečnosti Leonovej filozofickej vízie. Pre mnohých bolo dielo renesančnou encyklopédiou, bludiskom alegorických interpretácií pohanskej mytológie, súperiacich kozmológií, biblickej exegézy, židovskej kabaly alebo komentárov k antickej filozofickej tradícii. Práca, ktorá si všíma vybrané otázky Leonovej filozofie (inšpiračné zdroje, ontologický a kozmologický princíp lásky, vzťah židovskej a pohanskej múdrosti, hľadanie spoločného jazyka mýtu a filozofie) je úvodnou štúdiou k porozumeniu diela, ktoré predstavuje filozofický a umelecký klenot renesančnej epochy.