Univerzita Palackého v Olomouci strana 5 z 7

Autor citlivě zpracovává vývoj interetnických vztahů v českých zemích a Československu na konci 19. a v 1. pol. 20. století. Cílem je zasadit dějiny židovských komunit na tomto území do obecnějšího rámce, a proto je práce platná i v širším a globálnějším kontextu nejen česko(slovenských) dějin. Výchozím bodem je porovnání prací tří teoretiků nacionalismu. Práce je členěna chronologicky a její narativ je založen na medailonech různých osobností, na jejichž biografiích jsou znázorněny historické události v detailním pohledu. Důležitým prvkem je analýza jazykového a náboženského rozložení sil jednotlivých aktérů a subjektů a kontextualizace vztahů mezi česky a německy mluvícím židovským obyvatelstvem a dalšími jazykovými a etnickými entitami.

Monografie Digitální literatura sociálních médií prezentuje možný metodologický přístup dovolující uchopit literaturu sociálních médií jako soubor platforem s rozdílnými technickými parametry, uživatelskými aktivitami a vloženými obsahy. Takový přístup je založen především na zohlednění tamních hodnot a estetických kritérií. Autorka pracuje s pojmy jako participativní kultura, sociální estetika, kolektivní a kolaborativní způsoby psaní, síťová komunikace či primární a sekundární osnova. Dílčí kapitoly jsou věnovány mechanismům konstituujícím tento literární systém a faktorům ovlivňujícím podobu daného prostředí. Autorka se soustředí na vznik virtuálních komunit a jejich komunikační strategie. Vychází zejména z postřehů Roberta Simanowského a Ruth Pageové.

Kniha se zabývá mediálními a textuálními vlastnostmi hypertextů v situaci, kdy se stále častěji setkáváme s komunikáty, které obsahují celou řadu prvků připisovaných formě hypertextu, a kdy celkově dochází k nárůstu výskytu elektronických textů, které si osvojují hypermediální logiku uspořádání informací. Na první pohled to tak vypadá, že se konečně začínají naplňovat více než šedesát let staré teorie a vize badatelů o takové textové struktuře, která by změnila způsob produkce i recepce textů. Bližší pohled však ukazuje, že zaštiťování se těmito teoriemi je ve skutečnosti jejich nepochopením, a v celé šíři se vyjevuje konceptuální neukotvenost výrazu hypertext v systémech jednotlivých disciplín. Stále pak chybí syntetizující, hranice jednotlivých disciplín překračující náhled, který by se věnoval textualitě a medialitě hypertextu. Předkládaná publikace se pokouší tuto mezeru zaplnit tím, že usazuje medialitu a textualitu hypertextu do historie příběhu tohoto pojmu a sleduje tento fenomén systematicky od jeho prvních konceptualizací až po jeho současné uchopování.

Kniha o filosofiích abecedních médií podává přehled hlavních problémů, které podněcovaly rozvoj filosofií médií od biblických sporů o písmo až po dnešní filosofické diskuse o internetu. Výraz abecední média připomíná, že jiná média, která by prostředkovala mezi lidmi, zatím nevznikla: na dně každého současného média komunikace mezi lidmi je abeceda. Co je DNA pro život obecně, to je ABC pro život lidí.

Středověká bohoslužebná roucha byla zdobena především figurální výšivkou, rostlinný ornament měl jen doplňkový charakter a objevoval se jen zřídka. V 16. století se však situace změnila a po roce 1600 dokonce obrátila. V souvislosti s cestami do zámoří se značně rozšířil sortiment zobrazovaných květin, které postupně nacházely cestu i do šlechitckých zahrad. Ve specializovaném církevním vyšívačství měly zobrazené květiny většinou i svůj symbolický výklad, některé z nich dokonce s velmi dlouhoou tradicí (růže, lilie, oliva aj.), ale i nové druhy získávaly postupně podobné vyznění (např. jihoamerická mučenka). Publikace se pokouší postihnout specifické zobrazování květin v církevním prostředí v souvislosti se samotnou bohoslužbou a s důrazem na české země. Zaměřuje se na jejich symbolickou výpověď a pokouší se tento specifický žánr zasadit do širších kulturních souvislostí. Součástí je i bohatá fotografická dokumentace.

Tématem knihy jsou české technické scénáře z období 1945 až 1962. Poválečné znárodnění filmového průmyslu ovlivnilo výrobu filmů několika způsoby. Ideologicky vyhovující filmy a ekonomicky efektivní produkce se staly společným cílem. Sovětský filmový průmysl se stal vzorem pro československé filmaře. Například rozlišení literárního a technického scénáře se uskutečnilo na základě sovětských příruček. Přenos sovětské zkušenosti se střetával s československou tradicí. To vyústilo v nevydařené pokusy o implementaci nových postupů. Ve třech kapitolách zkoumám technické scénáře jako 1) téma scenáristických příruček, 2) proměnu formátu technických scénářů, 3) proměny schvalovacích mechanismů. Kombinuji metodologický rámec production studies a screenwriting studies.

Metodika přímo navazuje na předchozí metodiku s názvem Liturgické textilie a jejich památková ochrana, přičemž se zaměřuje na specifika prezentace textilií v památkově chráněných objektech (např. zámeckých kaplích) včetně zdůraznění jejich liturgické funkce (druhová skladba, církevní slavnosti). U parament s druhotně využitými světskými textiliemi jde o identifikaci jejich původní funkce a zařazení do širších kulturních souvislostí a doplnění o obrazovou dokumentaci (např. analogické vzory na šlechtických portrétech) a o zdůraznění didaktické funkce prezentace vůči návštěvníkům. Součástí metodiky jsou také shrnující kapitoly o dějinách muzejní prezentace. Další kapitoly se věnují praktickým otázkám (světelná intenzita, vlhkost, různé způsoby prezentace a jejich specifika, výhody a nevýhody, včetně přímé konfrontace se zahraničními přístupy).

Kulturní krajina Blízkého východu a severní Afriky se transformuje velmi rychle a velká část destrukcí není spjatá s přímou činností člověka, ale spíše s jeho nezájmem, zkombinovaným s přírodními podmínkami a dalšími faktory, zapříčiňujícími degradaci mnoha lokalit. Zájem práce leží v přímém negativním vlivu lidské činnosti na kulturní statky. Cílem této studie je analyzovat člověkem cíleně zapříčiněné důvody ztráty kulturních statků v regionu Blízkého východu a severní Afriky ve 21. století a určit faktory a strany, které přispívají k jeho destrukci, ale také ochraně. Základní myšlenkou práce je, že destrukci kulturních statků na Blízkém východě a v severní Africe nelze charakterizovat jako čistě náboženskou, ale je nutné ji vnímat v kontextu řady důvodů, které mohou být propagačního, strategicko-vojenského, politického či etnického charakteru, přičemž je zároveň nutné mít na paměti, že džihádistické skupiny nejsou jediné, které za ztrátou kulturních a historických objektů stojí. Práce je rozdělena na sedm kapitol, které tvoří tři celky. Prvním z nich je úvod do legislativy týkající se ochrany kulturních statků, druhý se týká pojetí a pozice těchto statků v muslimském světě a třetí celek jsou samostatné studie, věnující se jednotlivým zemím. Práce je uspořádána tak, aby v teoretické části co nejkomplexněji představila důvody destrukcí a způsoby ochrany kulturních statků v muslimském světě, a následně je demonstrovala na konkrétních případech z pěti zemí.