Univerzita Palackého v Olomouci strana 6 z 8

Vesnice založené ve 13. století na vytýčeném půdorysu s ucelenou zástavbou vtiskly krajině nový ráz. Rozvíjelo se zemědělství a řemesla, němečtí osadníci přinesli do země své právní normy. Procesy vnitřní a vnější kolonizace na sebe plynule navazovaly a v mnohém se prolínaly, aby na sklonku 14. století bylo osídlení až na obtížně přístupné polohy dokončeno. Kniha nabízí komplexní pohled na středověké osídlení v prostoru bývalého panství pánů z Holštejna. Opírá se převážně o klasickou archeologickou metodiku a aplikaci tradičních archeologicko-geografických postupů. Těžištěm práce jsou dvě lokality sídelní komplex hradu Holštejna s jeho hospodářským zázemím a zaniklá středověká ves Husí, kterou lze na základě shromážděných poznatků charakterizovat jako ekonomické, sídelní, církevní a snad i správní centrum severní části původního holštejnského dominia 13. a 14. století.

Kniha se věnuje působení řeholní kongregace Salesiánů Dona Boska v meziválečném Československu (19241939). Zaměřuje se především na přítomnost salesiánů v českých zemích ve třech lokalitách (Fryšták, Ostrava, Praha) a jejich kontakty se salesiánským dílem v Itálii, ve Slovinsku a na Slovensku. Časové vymezení publikace zahrnuje období od založení prvního salesiánského domu na Slovensku v Šaštíně (1924) a v českých zemích ve Fryštáku u Zlína (1927), přes vytvoření československé salesiánské inspektorie pod vedením Ignáce Stuchlého (1935), až k počátku druhé světové války (1939). Jádro výzkumu tvoří dvě závěrečné kapitoly věnované salesiánským výchovným institucím (internáty, školy, oratoře) a výchovným prostředkům podle preventivního výchovného systému zakladatele salesiánů Jana Boska, kterými byly vedle náboženského vzdělávání a prohlubování víry v Boha také slavení, svátky, hudba, divadlo a sportovní aktivity. Text je doplněn obsáhlou přílohou dobových fotografií jednotlivých lokalit i historických dokumentů.

Kolektivní monografie přináší speciálněpedagogický pohled na vybrané expresivní terapie. Úvodní kapitola tvoří teoretický popis expresivních terapií a jejich současný stav v České republice a na Slovensku. Na ni pak navazují praktické kapitoly v nichž jsou rozebírány jednotlivé expresivní terapie. Jako první je uvedena nejstarší terapie, která pracuje s vizuálním uměním (arteterapie), dále pak terapie, které vycházejí z přirozené dětské činnosti - hry (metoda práce v hliněném poli, herní terapie), a terapie, které pracují s psaným příběhem (dramaterapie, resp. Bibliodrama,a tvůrčí psaní). V každé kapitole jsou nejdříve uvedena teoretická východiska jednotlivých terapií, dále pak příklady z praxe a kazuistika. Kapitoly jsou pak doplněny i o konkrétní výzkumné aktivity.

Publikace věnuje pozornost malíři, výtvarnému teoretikovi a výtvarnému pedagogovi F. V. Mokrému (1892–1975), osobnosti, jež dosud nebyla historií umění dostatečně zhodnocena. Syntetické pojednání o výtazném představiteli vlivné generace pedagogicky působících umělců první poloviny 20. století vychází z důkladného archivního studia (zejména v Památníku národního písemnictví v Praze a Archivu Národní galerie v Praze). Dokládá ztotožnění Mokrého s moderními trendy v umění a experimentálními metodami výuky na avantgardním Bauhausu a zasazuje jeho tvůrčí a organizační aktivity ve významných uměleckých spolcích i v oblasti uměleckého školství do evropského kontextu.

Pojednání o liturgickém slavení a jednotlivých obřadech katolické církve navazuje na knihu Fundamentální liturgika, která vyšla v nakladatelství UP. Speciální liturgika rozvíjí a popisuje obecné liturgické principy v konkrétních rituálních formách křesťanského slavení. Kniha vychází z autorových přednášek pro studenty a zájemce o liturgii, které byly přepracovány a doplněny. Autor seznamuje čtenáře se všemi základními liturgickými typy (liturgií svátostí i svátostin), jejich historickým vývojem, teologií a současnou liturgickou formou.

Kniha má dvě části: první pojednává o nepolitických organizacích a politických stranách založených živnostníky a obchodníky, druhá je výběrem z programových dokumentů nepolitického a politického hnutí. Pasáže věnované organizačnímu vývoji mají charakter nástinu, který je prohlouben v pasážích věnovaných Politické straně živnostnictva československého na Moravě jako útvaru, jenž se v politickém systému adaptoval s největším úspěchem. Do druhého oddílu dokumentů jsme zařadili programy stavovských politických stran a živnostenských satelitů občanských a socialistických politických stran.

Kniha vychází jako studijní materiál pro studenty Cyrilometodějské teologické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. V publikaci jsou zpracována základní liturgická témata, pozornost se věnuje liturgické teologii. Autor v knize pojednává o verbální i neverbální stránce slavení, o vnějších rituálních formách. Autor se dále zamýšlí nad subjektem liturgického slavení, liturgickým prostorem a uměním, časem v liturgii a liturgickým rokem. Tato liturgická témata jsou doplněna kapitolami z dějin liturgie, liturgické pastorace a spirituality.

Kolektivní monografie Slovanské jazyky v pohybu dokumentuje vývojové proměny slovanských jazyků v letech 1945 až 2020. Se zřetelem ke společenskému, politickému a kulturnímu kontextu dějin slovanských zemí autoři sledují zejm. pohyb v jazykových a stylových normách, který byl vyvolán jednak šířením nových médií (televize, později internet), jednak proměnami postojů uživatelů k jazykům, zejm. spisovným. Spisovné jazyky pozbývaly v poválečných desetiletích různou měrou svých původních symbolických, národně-reprezentativních funkcí, a naopak se posilovalo jejich pojímání jako pouhých instrumentů pro praktickou a komfortní komunikaci. Zároveň se však od 80. let 20. století – vedle puristických nálad – probouzejí i tendence opačné, které směřují ke konstituování nových spisovných jazyků s výraznými symbolickými hodnotami (rusínština, kašubština, bosenština, černohorština aj.).

Rytířský řád Božího hrobu jeruzalémského je starobylou rytířskou institucí pod ochranou Svatého stolce, která je mezinárodně uznaná jako rytířský řád. Kniha se zabývá jeho pohnutou historií spojenou v počátcích s křížovými výpravami, i když počátky rytířstva Božího hrobu lze klást až do 14. století. Autor se věnuje také dějinám řádu a jeho členů v českých zemích.

Interdisciplinární kolektivní monografie si klade za cíl zčeřit poněkud stojaté vody při užívání pojmu impresionismus a přimět čtenáře k tomu, aby přijal odlišné, otevřenější a nepředpojaté uvažování. Na povrch společný všem kapitolám naší knihy vyplouvají především značné rozdíly mezi dobovým vnímáním impresionismu a jeho dnešním výkladem. Tváří v tvář literárnímu materiálu jsme nuceni klást si otázku, je-li v literární historii používání pojmu jako respektovaného -ismu vůbec adekvátní. Ovšem ani ve výtvarném umění není situace zdaleka tak jednoduchá a současní historici umění jsou v nakládání s pojmem impresionismus rovněž opatrní.

Kniha přináší akademickou biografii sv. Bernarda z Clairvaux, opata a mystika, klíčové postavy cisterciáckého řádu v první polovině 12. století, který pro napětí mezi životem kontemplativního mnicha a aktivitami v politické oblasti sám sebe nazýval chimérou svého století. Cílem knihy je také vyznačit Bernardovo místo v dějinách filosofie.

Monografie je druhým svazkem edice zabývající se korespondencí českého hudebního skladatele Bohuslava Martinů s jeho rodinou v Poličce, obsahuje 56 korespondenčních dokumentů (dopisy, pohlednice) z let 1932 a 1933. Jedná se o korespondenci jednostrannou, dochovaly se pouze dopisy Bohuslava Martinů adresované matce a sourozencům, v nichž sám Martinů komentuje svou životní i profesní cestu, aby v první řadě své informace, záměry či postoje sděloval nejbližším rodinným příslušníkům, ale často jejich prostřednictvím i širšímu okruhu přátel v Poličce a v Československu. V české verzi jsou rukopisné dopisy Martinů představeny v podobě diplomatického přepisu, čili formou co možná nejbližší originálu, zároveň publikace obsahuje i jejich faksimile. Dopisy jsou doplněny poznámkovým aparátem.

Dvousvazková Speciální neurologie je základní pregraduální i postgraduální učebnicí speciální neurologie, která shrnuje současné poznatky o patologii, patofyziologii, klinických projevech, diagnostice a léčbě onemocnění nervové soustavy člověka. Projevy onemocnění jednotlivých systémů periferní a centrální nervové soustavy, jejich klinciké projevy, klinická a paraklinická diagnostika a současné léčebné postupy jsou pospány v celkem 25 kapitolách. Kniha je bohatě ilustrována jak diagnostickými a klasifikačními schématy, tak zobrazením patologických, zobrazovacích a neurofyziologických nálezů. Kniha navazuje na učebnici Obecná neurologie, která byla stejným autorským kolektivem vydána na jaře 2019.

Publikace předkládá ucelené pojednání o metodě, její aplikaci a také výhodách a nevýhodách. Porozumění přípravě a procesu provedení studie znamená, že výzkumník zvažuje různé možnosti, další cesty a argumentuje své kroky. Ke všem těmto procesům může napomoci text publikace, který pracuje s argumenty pro využití případové studie jako autonomní nebo komplementární metody kvalitativní výzkumné strategie.

Publikace Kniha jako svědek uvádí čtenáře do světa knih a jejich tvůrců v sedmi příbězích, o nichž vypovídají knihy z fondu rukopisů a starých i raně novověkých tisků Vědecké knihovny v Olomouci. Zdrojem informací o těchto příbězích jsou knihy ve své hmotné podobě stejně jako písemné podání, které obsahují. Mozaika příběhů postihuje různou podobu výpovědí, která je dána dobou vzniku i oblastí, z níž kniha pochází. Výběr knih pochází z 15. až 18. století, z Moravy i z různých sousedních zemí, původ spisů v nich chovaných je mnohdy mnohem starší a země jejich původu vzdálenější, a stejně tak i příběhy, o nichž knihy a spisy svědčí. Najdeme mezi nimi příběh matematika, astronoma a lékaře z Bagdádu stejně jako příběh mladých bratislavských redaktorů prvních slovenských novin (psaných česky). Přesvědčíme se, že dávní autoři i vydavatelé knih prožívali své často nelehké osudy v přesvědčení o hodnotách tolerance a přátelství, svobodného myšlení a pokroku vědění, že o dané hodnoty zápasili a jejich knihy toto úsilí zprostředkovaly čtenářům dalších století.

Jan Zahradníček (19051960) se stal významnou součástí české literární scény již ve druhé polovině dvacátých let, kdy začal své básně publikovat časopisecky, především v revue Tvar. Spolu s dalšími autory spojenými s touto revue (Bedřich Fučík, Jan Čep, Albert Vyskočil ad.) vytvořili sice neoficiální, zato však velice vlivnou generační skupinu, jež pod teoretickým vedením Bedřicha Fučíka nalezla vlastní básnický výraz v mnoha různých ohledech přesahující úzký a svazující termín katolická literatura který mohl konkurovat tehdy populárním avantgardním poetikám i dalším literárním proudům a skupinám. O pět let mladší Timotheus Vodička (19101967) na sebe poprvé hlasitěji upozornil roku 1932, kdy začal přispívat do nově založené revue Řád, již také zpočátku spoluredigoval. Přestože Vodička ani Zahradníček s pozdějším vývojem Řádu pod Lazeckého vedením nesouhlasili, pozice redaktora tehdy Vodičkovi umožnila přijít do styku s významnými osobnostmi (nejen) katolicky orientovaného proudu české literatury s Jaroslavem Durychem, Františkem Lazeckým, Aloysem Skoumalem či právě se Zahradníčkem, který do prvních ročníků Řádu příležitostně přispíval. Vzhledem k tomu, že Vodička spojil převážnou část svého života s Olomoucí, seznámil se také s Janem Čepem, který strávil velkou část třicátých let v nedalekých Myslechovicích. Právě v Olomouci, a právě spoluprací Čepa, Vodičky a Zahradníčka na překladu Baringova románu Cesta do neznáma začíná zde publikovaná korespondence.