Ústav dějin umění Akademie věd České republiky

Katalog ke stejnojmenné výstavě představuje ochranu památek v menších městech jako téma, které na počátku bouřlivého dvacátého století pozvolna vystoupilo do popředí širšího veřejného zájmu. Na příbězích konkrétních historických staveb napříč regiony poodhaluje komplikované osudy památek ve víru moderní doby a poukazuje na osobnosti, často i místní nadšence, kteří se výrazným způsobem zapojili do odhodlaného, i když ne vždy úspěšného úsilí o jejich záchranu. Výpravná publikace je doplněna řadou historických i současných fotografií, historických stavebních plánů i reprodukcemi klíčových archivních dokumentů.

Emil Filla, čínské umění a totalitní přízraky/Emil Filla, Chinese Art and Totalitarian Phantoms Kniha se věnuje poválečné tvorbě českého malíře, sochaře a teoretika Emila Filly (1882–1953) a jeho vztahu k čínskému umění a komunistické ideologii. Popisuje Fillovu jedinečnou sbírku čínského umění a přibližuje její vznik. Přináší také zamyšlení nad Fillovým chápáním dálněvýchodní malby, které se odrazilo v jeho textech o čínské krajinomalbě i jeho pozdních obrazech. Právě jim je věnována zvýšená pozornost, a to zejména z hlediska postoje, který k nim zaujímali představitelé komunistického režimu, jejichž často vulgarizující názory hluboce a neblaze zasahovaly do umělcova života i díla. Filla čelil různým formám perzekucí, přesto se mu podařilo zůstat až do konce života ve funkci profesora Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Kniha vychází při příležitosti otevření nové expozice v Pamětní síni Emila Filly na zámku Peruc, který umělci poskytl letní útočiště a sehrál v jeho pozdních aktivitách podstatnou roli.

Architekt Josef Schulz (1840–1917) je většině veřejnosti znám hlavně jako autor návrhu stavby Národního muzea, spoluautor Rudolfina či autor rekonstrukce požárem poničené budovy Národního divadla. Málokdo ví, že vedle architektonické a pedagogické praxe byla důležitou kapitolou jeho celoživotních zájmů také fotografie. Cílem drobné publikace, která je koncipovaná jako doprovodná ke stejnojmenné výstavě, je představit Josefa Schulze coby zdatného fotoamatéra a sběratele fotografií a ukázat, jak se jeho architektonické a fotografické zájmy navzájem prolínaly. Publikované fotografie (tj. reprodukce kolodiových negativů a albuminových pozitivů) pocházejí ze sbírky odd. dokumentace ÚDU AV ČR, a jsou doplněné několika snímky a dokumenty z dalších institucí (Archiv hlavního města Prahy, Archiv Národního muzea).

Kniha, na jejíž přípravě se podíleli Martin Mádl, Radka Heisslerová, Tadeáš Kadlec, Sylva Dobalová a Petra Zelenková, pojednává o projektech hraběte Jana Jáchyma Slavaty z Chlumu a Košumberka (1635–1689). Tento český šlechtic se v roce 1673 stal majorátním pánem a vladařem hradeckého domu a začal také zastávat významné zemské úřady. Změna jeho společenského postavení se odrazila v různých stavebních projektech. Autoři knihy se v prvních kapitolách věnují barokní úpravě malostranského domu pánů z Hradce (dnes součást Velvyslanectví Italské republiky) a jeho vnitřní výzdobě. Na základě archivních materiálů sleduje průběh stavebních a uměleckých prací v paláci, prováděných mezi léty 1673–1689. V knize je rekonstruována i dispozice reprezentačních a soukromých prostor slavatovské rezidence. Interpretovány tu jsou také stavební a umělecké prvky, které se v torzální podobě dochovaly zejména v reprezentačním apartmánu. Dalším mapovaným pražským projektem je bývalá Slavatovská zahrada na Smíchově, z níž se dochovalo několik architektonických a sochařských elementů. Zvláštní pozornost je v knize věnována úpravě věže malostranského paláce a dochované bráně Slavatovské zahrady, jejichž členění představuje pozoruhodné předstupně středoevropského dynamického baroka. Za Jana Jáchyma Slavaty došlo také k úpravě jihočeského zámku Červená Lhota. Kapitola, která je věnovaná tomuto zámku, se zabývá zejména zčásti dochovaným hlavním sálem a jeho štukovou a nedávno odkrytou malířskou výzdobou. Kniha dále nabízí kontextuální studie, které pojednávají o slavatovských grafikách, a o umělcích, kteří pracovali pro Jana Jáchyma Slavatu. Obsahuje také exkurz věnovaný svatbě Marie Josefy Slavatové a Heřmana Jakuba Černína a svatební hostině, která se odehrála v nově upraveném paláci na začátku roku 1687. V samostatné kapitole jsou shrnuty také stavební proměny Slavatovského paláce v průběhu 18. a 19. století. Na závěr je zařazena edice relevantních písemných pramenů. Texty doprovází fotografický materiál, jmenný a místní rejstřík, přehled pramenů, seznam použité literatury a cizojazyčné resumé.

Publikace přináší příspěvky 18. a 19. zasedání k problematice sepulkrálních památek. Tyto mezinárodní vícedenní konference pořádá Ústav dějin umění AV ČR, v. v. i. od roku 2000. Jsou zaměřené na téma sepulkrálních památek jako hmotných artefaktů sepulkrální kultury a umění v tradičním slova smyslu, s věcným či metodickým vztahem ke středoevropské problematice. Nevyhýbají se ovšem ani tématům, která šířeji osvětlují kontext, v němž tyto památky vznikaly a funkčně se uplatňovaly. Důraz je kladen na charakter interdisciplinárního, inter regionálního a interinstitucionálního setkání. 18. zasedání bylo tematicky zaměřeno na památky do r. 1526, 19. zasedání bylo bez časového omezení.

Kniha se zaměřuje na architektonické dění na Světové výstavě (Expo) v Ósace v roce 1970. Přináší novou interpretaci československého pavilonu, díla architektonického tria Rudiš, Palla a Jenček společně s týmem výtvarníků. Přibližuje nejprve proces poznávání japonské architektury a urbanismu očima zahraničních návštěvníků a ambivalentní status tehdejšího Japonska jako země budoucnosti. Architektura na výstavě a československý pavilon jsou poté konfrontovány z různých perspektiv: z pohledu architektonických forem, ideových koncepcí výstav i myšlenkových tendencí té doby. Právě ty na výstavě ve zhuštěné podobě předjímaly nadcházející vývoj architektury, urbanismu i celé civilizace. Text zúročuje široce založený výzkum českých a zahraničních zdrojů a čerpá z dobových dokumentů, svědectví tvůrců i dobové kritiky.

Publikace v německém jazyce nabízí soubor příspěvků, zaměřených na problematiku farních kostelů a jejich monumentální malířské výzdoby ve střední Evropě v období 16.18. století. Redaktoři a autoři připravované knihy si kladou za cíl postihnout různé aspekty barokní výzdoby venkovských kostelů v širším kulturním a náboženském kontextu a postihnout specifickou funkci venkovských sakrálních staveb při zprostředkování kulturních a uměleckých podnětů mezi centrem a periferií. V neposlední řadě chtějí upozornit na významnou součást evropského kulturního dědictví, která v současných sociálních a ekonomických podmínkách bývá přehlížena a proto nezřídka ohrožena. Kniha obsáhne obecněji zaměřené historické a uměleckohistorické eseje i několik příkladových studií, s nimiž se odborná veřejnost poprvé seznámila na mezinárodní vědecké konferenci, kterou společně uspořádaly Institut für kunst- und musikhistorische Forschungen ÖAV a Ústav dějin umění AV ČR ve Vídni na podzim roku 2017.

Publikace dovršuje čtyřdílný ediční projekt zaměřený na tvorbu skladatele Josefa Brentnera (16891742). Jádro svazku tvoří kritická edice sbírky chrámových árií Hymnodia divina vydané jako opus 3 v Praze roku 1719 a tvořící pozoruhodný pandán k Brentnerově první sbírce árií z roku 1716. Svazek dále obsahuje árii a tři sólová moteta zkomponovaná později a známá pouze z rukopisných pramenů. Skladby představují cenný materiál pro zkoumání hudební tvořivosti v barokních Čechách, umožňují sledovat skladatelův tvůrčí vývoj a odrážejí rovněž jeho reakci na proměnu hudebního paradigmatu v druhé a třetí dekádě 18. století. Zároveň se jedná o kvalitní a invenční kompozice, které budily pozornost ve své době a mají potenciál oslovovat hudebníky a posluchače i dnes. Obsahuje předmluvu, notový text, kritickou zprávu, ediční aparát a překlady zpěvních textů.

Téma vizuálního antijudaismu nenávisti vůči Židům založené na náboženské odlišnosti a antisemitismu nenávistných obsahů postavených především na národnostním vymezování představuje nedílnou součást místních dějin: dějin náboženské, národnostní a rasové intolerance. Ta mohla pramenit z církevních doktrín, feudálních nařízení a později národnostních požadavků i obecné potřeby nalézt viníka prakticky jakýchkoli společenských problémů. Výstavní katalog jednak představuje známé vrcholy antisemitských resentimentů, jednak reviduje pohled na období, která se obvykle s představou protižidovských nálad nespojují. Ostatně nebezpečí protižidovské vizuality zůstává palčivým problémem také současné doby. Mapování vizuálních projevů antijudaismu a antisemitismu je zároveň zprávou širšího významu, neboť procesy stereotypizace, delegitimizace, dehumanizace i vylučování ze společnosti představují obecnější problém. Ať už jsou namířeny proti jakékoli náboženské, národnostní či sexuální minoritě, jejich základem zůstává vykonstruovaný a imaginární konflikt.

Dvě knihy, jež vycházejí společně, se věnují odkazu uměleckého historika a teoretika umění Josefa Krásy (19331985), jedné z vůdčích osobností oboru v 60.80. letech 20. století. Více Krásy Jan Chlíbec Klára Benešovská (edd.) Kniha Více Krásy navazuje na akce z roku 2015, který byl vyhlášen v Ústavu dějin umění AV ČR Rokem Josefa Krásy: na výstavu "30 let bez Krásy" a na sympozium Více Krásy. Témata, na něž výstava upozornila, a příspěvky přednesené či ohlášené na sympoziu, se staly základem pro texty v tomto netradičním svazku, ilustrovaném bohatě archivními fotografiemi a Krásovými vlastními kresbami z jeho cestovních deníků. Texty v knize jsou seskupeny do tří samostatných bloků: Krása známý i neznámý Krása ve vzpomínkách a dokumentech Krása znovu objevovaný v současné medievistice. Autory textů jsou: Klára Benešovská, Beket Bukovinská, Lenka Bydžovská, Jan Dienstbier, Ivo Hlobil, Jan Chlíbec, Kateřina Kubínová, Lenka Panušková, Jaroslav Pešina, Pavel Spunar, Milada Studničková, Rostislav Švácha, Zuzana Všetečková, Petr Wittlich. Skok vysoký Josefa Krásy Tereza Johanidesová (ed. ) Kniha Skok vysoký, komplementární ke knize Více Krásy, s úvodem Krásův kánon od Petra Wittlicha, je věnována Krásovým textům teoretickým a historiografickým, které vybrala, uspořádala a edičně připravila Tereza Johanidesová. Texty jsou rozděleny do dvou oddílů: Doslovy pro nakladatelství Odeon a Nepublikované texty z pozůstalosti. Jejich zhodnocení v souvislostech jak Krásova odborného díla tak historie oboru dějin umění se ujala editorka v závěrečné stati, nazvané příznačně Krása mezi klasiky. Název knihy, který spolu s úvodní fotografií připomíná skvělou atletickou kondici mladého Josefa Krásy, je současně metaforou vysoké úrovně jeho vědeckého díla a lidských vlastností.

Josef Sudek (1896-1976), zachytil na fotografiích Prahy jedinečnou atmosféru města a i díky nezaměnitelným fotografickým zátiším se už za svého života stal uznávaným autorem v českém i v mezinárodním kontextu. V jeho celoživotní fotografické práci lze i dnes objevovat dosud neznámé kapitoly, k nimž patří početné zakázky na fotografování uměleckých děl. Kniha se zaměřuje na Sudkovo milované téma sochy. Tematické eseje doprovázejí celostránkové reprodukce, bohatě ilustrované jsou i medailonky nejdůležitějších zákazníků (umělců, spolků či nakladatelů), které odhalují nečekanou provázanost Sudkovy práce s dobovými uměleckými okruhy a tendencemi. Kniha odkrývá podstatné otázky spjaté s dějinami fotografie a mapuje proměňující se napětí mezi schopností fotografických reprodukcí přibližovat umění lidem a potenciálem fotografie obstát jako svébytné umělecké dílo. Texty: Hana Buddeus, Katarína Mašterová, Mariana Kubištová, Zuzana Krišková, Kateřina Doležalová, Martin Pavlis, Fedora Parkmann

V posledním desetiletí zřetelně se zhoršující postavení zejména nemovitého kulturního dědictví v české společnosti, zrcadlící se v opakovaně neúspěšných návrzích nového památkového zákona, odhaluje ztrátu či absenci všeobecného povědomí jasně a přesvědčivě formulovaných teoretických východisek péče o kulturní odkaz minulosti. Neutěšená situace v České republice proto vedla k pracovním setkáním v letech 2016 a 2017 na půdě ČVUT, na jejichž pořádání se spolupodílel Ústav dějin umění Akademie věd České republiky. Při nich zazněla řada diskusních námětů i konsolidovaných referátů. Některé přesahovaly aktuální palčivé problémy každodenní institucializované památkové péče směrem k zamyšlením nad základními východisky moderního civilizovaného vztahu nejen k nemovitým objektům s památkovou hodnotou, ale i ke krajině a životnímu prostředí celkově. Sedm vybraných statí z pera odborníků zastupujících řadu humanitních i přírodovědných oborů obsahuje veřejnosti předkládaná kniha, vydaná s nadějí, že napomohou vyvolat tolik potřebnou citlivou, přitom fundovanou celospolečenskou debatu k této naléhavé otázce.

Sborník příspěvků ze 4. zasedání k problematice písemných pramenů pro dějiny umění konaného v Praze 6. června 2013 se zabývá vybranými tématy spojenými s inventářem tradičním a hojně využívaným pramenem pro uměleckohistorické bádání. Časový záběr je od středověku do 20. století. V knize nejde pouze o představení a interpretaci konkrétních příkladů, nýbrž i o snahu zasadit fenomén inventáře do širšího kulturního, sociálního a politického kontextu. Ukázat, jak souvisí zrod a idea inventarizace s obecnějšími změnami fungování společnosti, jaký má v určitých epochách vzrůstající zájem o třídění a katalogizaci vztah k dobovým filozofickým postojům, případně k proměnám určitých sociálních vazeb. Pokouší se i vymezit pojem inventáře z uměleckohistorického a archivního hlediska a představil možnosti jeho badatelské exploatace. Komplementárně přihlíží i k dalším pramenům obdobného typu a výpovědní hodnoty.

Kniha se zabývá osudy jednoho z nejvzácnějších rukopisů, který je uložen na území České republiky. Pod signaturou Cim 2 je v knihovně pražské metropolitní kapituly chován bohatě iluminovaný evangeliář, který vznikl na sklonku karolinské periody, přibližně v závěru 70. let. 9. století. Tento rukopis dosud neměl monografii a i v odborné literatuře, ač dobře známý, se pohybuje na okraji zájmu. Kniha se pokouší tuto mezeru zaplnit. Reviduje dosavadní názory a snaží se nalézt odpovědi na pro kodex zásadní otázky. Zejména je nově řešena enigmatické otázka vzniku rukopisu, na němž pracovalo několik iluminátorů různého školení: franko-saští ornamentalisté, snad remeští figuralisté, a písaři pocházející ze saského Corvey. Komplexního rozboru se dočkala i pozoruhodná ikonografie se scénami povolání apoštolů. Zcela nově je analyzována vazba kodexu, včetně slonovinové destičky na přední desce a hedvábné textilie na přídeští. Také otázka příchodu rukopisu do Čech je zde zevrubně probrána. Také dosud nebyly zkoumány osudy rukopisu v pražské katedrále a jeho případná funkce v rámci svatovítského pokladu, kde byl uložen až do 19. století.

V roce 1945 se fotograf Josef Sudek (18961976) vydal do ulic Prahy, aby dokumentoval škody, které napáchala druhá světová válka. Vznikl tak soubor bezmála čtyř stovek snímků, které zachycují zraněnou městskou krajinu poškozené stavby, skladiště deinstalovaných soch či ochranná protipožární a protiletecká opatření. Výstava v Domě fotografie Galerie hlavního města Prahy (22.5.19.8.2018) je spolu s putovní výstavou, prezentovanou ve stejném roce v několika evropských městech ve spolupráci s Českými centry, prvním komplexním představením této dnes téměř neznámé části Sudkova díla. K výstavě vychází obsáhlý katalog s pěti odbornými eseji a bohatým obrazovým doprovodem. Texty poprvé odborně analyzují Sudkův soubor, jeho obsah osvětlují nástinem historických okolností závěru války v Praze, či nabízejí srovnání fotografií Prahy roku 1945 od dalších autorů. Fotografie významných historických událostí svým obsahem obvykle zastiňují obrazové kvality samotné fotografie výstava a katalog však prokazují, že u Josefa Sudka toto zažité nahlížení zastiňuje hloubka a kvalita jeho fotografických obrazů, které charakterizuje citlivé osobní zaujetí autora složitým námětem.

Anglické, doplněné vydání publikace „Sepulkrální skulptura jagellonského období v Čechách“ (2010) mapující sepulkrální skulptury z období vlády jagellonské dynastie, jež je bezpochyby jedním vrcholných období dějin českého umění, přispívá k ucelení představy o výtvarné kultuře tohoto období výzkumem specifické sochařské sféry z pohledu uměleckohistorického a epigrafického. Na příkladu relativně malé exkluzivní skupiny památek zkoumá, do jaké míry se význam té doby promítá i do dochovaného nápisového fondu. Závažnost a zajímavost takto postavené otázky navíc akcentuje fakt, že druhá polovina 15. století a první polovina století šestnáctého je ze středoevropského a pochopitelně i českého epigrafického pohledu obdobím v mnohém přelomovým. I když se konvolut studovaných děl dochoval jen v torzálním stavu, jsou jednotlivé práce svědectvím o sociálním postavení objednavatele, jeho náboženském zakotvení, kulturní úrovni i výtvarném cítění a také o jazykovém úzu zkoumané historické periody. Do textu, který obsahuje studii uměleckohistorickou, epigrafickou a podrobný katalog děl, jsou zahrnuty též sepulkrální skulptury, které dobou svého vzniku historický rámec jagellonské dynastie (1471–1526) přesahují. Tato okolnost je dána také tím, že kontinuita produkce některých konzervativních sochařských dílen a jejich typů funerálních monumentů překračovala vymezené období. Směřování nové doby pak signalizuje tumba Vojtěcha z Pernštejna, spojující tradiční výtvarné pojetí s formálně vytříbeným italizujícím portrétem.