Volvox Globator strana 34 z 91

Hledáte koníčka, který je zábavný a tvůrčí, ale k výtvarnu máte asi tak blízko jako k protinožcům? Zkuste s námi vařit pivo - kniha Řemeslné vaření piva Vám poradí jak na to. Možná se vám to napoprvé nepodaří stejně jako profíkům, ale určitě se toho o svém oblíbeném nápoji dozvíte víc, než vám prozradí sebelepší encyklopedie, pobavíte se a při čekání na výsledek zažijete i chvíle napětí. A s recepty, které autor pečlivě posbíral mezi nejúspěšnějšími zahraničními řemeslnými pivovary, máte půl úspěchu v kapse. Může se něco vyrovnat pocitu, když v horkém letním dni přiložíte k ústům půllitr piva "z vlastní zahrádky"?

Hledáte koníčka, který je zábavný a tvůrčí, ale k výtvarnu máte asi tak blízko jako k protinožcům? Zkuste s námi vařit pivo - kniha Řemeslné vaření piva Vám poradí jak na to. Možná se vám to napoprvé nepodaří stejně jako profíkům, ale určitě se toho o svém oblíbeném nápoji dozvíte víc, než vám prozradí sebelepší encyklopedie, pobavíte se a při čekání na výsledek zažijete i chvíle napětí. A s recepty, které autor pečlivě posbíral mezi nejúspěšnějšími zahraničními řemeslnými pivovary, máte půl úspěchu v kapse. Může se něco vyrovnat pocitu, když v horkém letním dni přiložíte k ústům půllitr piva "z vlastní zahrádky"?

Kniha renomovaného polského historika detailně rozebírá život Anny Walentynowiczové, nejvýše postavené ženy v polském odborovém hnutí Solidarita, od útlého dětství až do její předčasné smrti při havárii letadla u Smolensku 10. dubna 2010, kde spolu s ní zahynulo mnoho dalších příslušníků elity polského národa. Vychází ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů.

Robert Hilburn, hudební kritik Los Angeles Times poznal Johnnyho Cashe opravdu z blízka. Byl jediným novinářem na legendárním koncertě ve věznici Folsom Prison a byl posledním, kdo dělal s Cashem a jeho ženou June Carterovou rozhovor zhruba měsíc před jejich smrtí. Je tedy více než zasvěceným průvodcem životem Johhnyho Cashe od těžkého dětství přes hudební úspěchy a osobní problémy až po nelehké stáří. Charles. R. Cross (autor knihy Těžší než nebe: Biografie Kurta Cobaina): "Trýznivý příběh závislosti, hudebního génia a pevné víry, který jde daleko hlouběji než jakýkoli životopisný film."

Největší německá okultní tajná spolecnost – Saturnovo bratrstvo (Fraternitas Saturni) – je ještě dnes nejživější a nejvýznamnější divotvůrčí společností v Německu a stále zůstává předmětem dohadů, podezření i potlačování. Byla to jen nahodilá příležitost, že doklady tohoto řádu byly v Německu zveřejněny. Tato kniha je první zevrubnou studií vykládající tyto dokumenty a interní činnost tohoto bratrstva podle nich.

Australský publicista Jesse Fink (43) se pouští do nesnadného úkolu – napsat neotřelou biografii proslulé hardrockové skupiny, která se svými životopisci zásadně nekomunikuje. Autor se přitom soustředí na trojici bratrů Youngových, kteří v příběhu AC/DC představují ústřední postavy. Jedná se o zakládající členy kapely Malcolma s Angusem, které doplňuje jejich starší bratr George, působící jako šedá eminence v pozadí. Fink nezapírá, že je nadšeným fanouškem skupiny, ale zároveň si dokáže zachovat kritický odstup. Místo běžných biografických dat, která jsou snadno dostupná, se autor zajímá spíše o skryté části příběhu AC/DC, které mapuje prostřednictvím rozhovorů s bývalými členy skupiny a také s lidmi, kteří měli v historii skupiny klíčovou roli, ale často se nedočkali zaslouženého ocenění. Řada těchto osob tak dostává vůbec poprvé příležitost vydat své svědectví. Na základě své osobní zkušenosti, kdy mu hudba AC/DC pomohla překonat životní krizi, si Fink také klade otázku, v čem tkví tajemství obrovského úspěchu této skupiny, která má na kontě více než 200 milionů prodaných nosičů. Čím je tato kapela tak zvláštní a podmanivá, že si dokáže získat srdce milionů fanoušků po celém světě? Autor dochází k závěru, že přímočará a poctivá muzika AC/DC je univerzálně srozumitelná a dotýká se čehosi niterného a prapůvodního, co je skryto v každém z nás.

Výbor 109 příběhů o Krakonošovi byl pořízen z knih Paula Johannesa Praetoria, a to z třísvazkového díla Daemonologia Rubenzalii Silezii (Lipsko, 1662-1665) a z knihy Satyrus Etymologicus (Lipsko, 1672). Tento autor podle obecně přijímaného názoru zachovává nejvěrohodněji nejstarší Krakonošovu podobu, jak se o ní vypravovalo mezi českými a německými obyvateli celé oblasti Krkonoš, v severovýchodních Čechách a v přilehlé části Slezska. V příbězích o Krakonošovi Praetorius organicky skloubil naivně realistický pohled na skutečnost se smyslem pro grotesknost situací, jejich vtipné zápletky a jadrný, lidový humor. Obratně střídá příběhy, v nichž vítězí lidová moudrost, étos lidu s jeho názorem na vítězství dobra nad zlem, spravedlnosti nad křivdou a podvodem, s příběhy, které ukazují hrůzu, úděs, démonii, zlo.

Výbor 109 příběhů o Krakonošovi byl pořízen z knih Paula Johannesa Praetoria, a to z třísvazkového díla Daemonologia Rubenzalii Silezii (Lipsko, 1662-1665) a z knihy Satyrus Etymologicus (Lipsko, 1672). Tento autor podle obecně přijímaného názoru zachovává nejvěrohodněji nejstarší Krakonošovu podobu, jak se o ní vypravovalo mezi českými a německými obyvateli celé oblasti Krkonoš, v severovýchodních Čechách a v přilehlé části Slezska. V příbězích o Krakonošovi Praetorius organicky skloubil naivně realistický pohled na skutečnost se smyslem pro grotesknost situací, jejich vtipné zápletky a jadrný, lidový humor. Obratně střídá příběhy, v nichž vítězí lidová moudrost, étos lidu s jeho názorem na vítězství dobra nad zlem, spravedlnosti nad křivdou a podvodem, s příběhy, které ukazují hrůzu, úděs, démonii, zlo.

Slovník Patrika Ouředníka nabízí jinou češtinu, než jsme zvyklí. Ouředník ji důmyslně označuje neterminologicky jako „češtinu nekonvenční" – její hranice je dost těžké přesně vymezit. Zahrnuje pojmenování a frazeologismy, které nejsou v žádných slovníkových příručkách, ale i ty, které zná třeba i akademický Slovník spisovného jazyka českého. Jsou tu prvky z argotu, slangů, ale i běžné hovorové, lidové, by i docela neutrální češtiny, najdeme tu výpůjčky korektních slov cizích, která přenesením do domácího prostředí nabyla expresivity, i solidní intelektualismy zgrotesknělé kontextem. Jsou tu slova a idiomy zachycené ve stavu zrodu, výtvory spontánní jazykové tvořivosti vlastně jen „omylem" fixované, a teď již přímo kodifikované slovníkem, ale jsou tu i výrazy s tisíciletou historií, jež svým bezprostředním poukazem k lidské tělesnosti byly odsouzeny k neoficialitě. Šmírbuch jazyka českého obsahuje 1.260 tématických skupin a podskupin a přes 16.000 lexémů.

Román z prostředí Vídně 19. století mistrně vykreslující neblahé osudy a charaktery postav, kterým do života zasáhl příjezd perského šáha. Šáh ve Vídni zatouží po noci s jednou z vdaných žen a tuto společensky nepřijatelnou situaci pomůže vyřešit baron Taittinger, dragoun, přidělený do Vídně ke zvláštní službě. Doporučí dvojnici Mizzi, s kterou má nemanželského syna a která žije v nevěstinci. Šáh je spokojený a malá Mizzi dostane dárek – perlový náhrdelník. Baron je odvelen zpátky do kasáren, Mizzi se cítí bohatá a má velké plány...

Kniha Bernarda Lewise, emeritního profesora blízkovýchodních studií na Princetonské univerzitě, vypráví příběh islámského Středního východu, který se po několik staletí nacházel v popředí světové civilizace a představoval významnou vojenskou a hospodářskou mocnost tehdejšího světa i jednu z vůdčích oblastí v umění a vědách. Křesťanská Evropa, vzdálená země za severozápadní hranicí islámského světa, byla považována za vnější území temnoty, ovládané barbary a nevěřícími, od nichž se nebylo čemu učit a kterých se nebylo proč obávat. A pak se najednou všechno změnilo, dříve přezíraný Západ začal dosahovat vítězství za vítězstvím, nejprve na bitevních polích, později v obchodě a poté i téměř v každé oblasti veřejného a soukromého života. Bernard Lewis zkoumá fascinujícím způsobem reakci islámského světa na tyto procesy v posledních třech staletích a snaží se porozumět tomu, proč najednou k takové změně došlo a proč byl Střední východ předstižen, zcela zastíněn a nakonec i stále více ovládán opovrhovaným Západem.

Kniha Bernarda Lewise, emeritního profesora blízkovýchodních studií na Princetonské univerzitě, vypráví příběh islámského Středního východu, který se po několik staletí nacházel v popředí světové civilizace a představoval významnou vojenskou a hospodářskou mocnost tehdejšího světa i jednu z vůdčích oblastí v umění a vědách. Křesťanská Evropa, vzdálená země za severozápadní hranicí islámského světa, byla považována za vnější území temnoty, ovládané barbary a nevěřícími, od nichž se nebylo čemu učit a kterých se nebylo proč obávat. A pak se najednou všechno změnilo, dříve přezíraný Západ začal dosahovat vítězství za vítězstvím, nejprve na bitevních polích, později v obchodě a poté i téměř v každé oblasti veřejného a soukromého života. Bernard Lewis zkoumá fascinujícím způsobem reakci islámského světa na tyto procesy v posledních třech staletích a snaží se porozumět tomu, proč najednou k takové změně došlo a proč byl Střední východ předstižen, zcela zastíněn a nakonec i stále více ovládán opovrhovaným Západem.

Nejsou to paměti v obvyklém slova smyslu. Z. K. Slabý se v průběhu své literární práce setkával (už od mládí) s řadou českých, slovenských, ruských, německých, japonských, polských, francouzských a dalších zajímavých osobností – spisovatelů, výtvarníků, hudebníků, herců, kritiků a podobně. Někteří z nich se stali jeho celoživotními přáteli, s jinými se setkával průběžně, s dalšími alespoň při určitých příležitostech. Aby tato potkávání nebyla zapomenuta (o což ho žádala řada přátel a známých), věnoval některým z oněch tvůrců kapitolu v této knize. A aby nespočívalo vše pouze na útržcích vzpomínek, doplnil je ukázkami z korespondence, dobovými dokumenty, výňatky z recenzí, pasážemi z rozhovorů, které mají svá vročení, což bezesporu přispívá k celkové věrohodnosti i po stránce faktografické. Tato samostatná první část oněch portrétů je zaměřena především na osud básníka Konstantina Biebla, který vyvstává i z několika dalších kapitol, věnovaných jeho nejbližším včetně nakladatele Karla Janského, ale také zprostředkuje osobní pohled na život a dílo Karla Konráda, Vítězslava Nezvala, Jaroslava Seiferta, Viléma Závady, Františka Halase a Vladimíra Holana; z dalších českých autorů jsou tu zařazeny profily Marie Pujmanové, Jana Skácela, Václava Řezáče, Oty Šafránka, Václava Čtvrtka, Vlasty Váňové nebo Jarmily Svaté, k těm starším zde náleží A. M. Tilschová a J. Š. Kubín. Autor neodlišuje pohádkáře a vypravěče dětských příběhů od lyriků a romanopisců, zaměřujících se na dospělé, protože celek literatury a literárního dění je mu právem nedělitelný. Ze zahraničních spisovatelů se k uvedeným jménům přiřazuje kyrgyzský Čingiz Ajtmatov, ruská Agnija Barto, německý Otfried Preussler, jugoslávský Dušan Radović, japonský Yoshitomo Imae a slovenský Ľudo Ondrejov, najdete tu malíře (Františka Tichého, Jiřího Trnku, ale i Radka Pilaře, Milana Albicha a Evu Bednářovou), sochaře (Karla Dvořáka), herečku (Růženu Naskovou). Každé z těch setkání bylo jiné, proto ani jejich zachycení není stereotypní, má svoji osobitou polohu, návraty k zúčastněným chtějí být co nejbezprostřednější (ať jde o Nicolae Labise nebo Ovseje Drize). Jestliže se v nich objevuje odezva časů, o které šlo, je to příznačné; jsou-li tu i zmínky méně lichotivé, je právě nutno je tak brát: jako dobové úsudky (aniž v některých případech ztrácejí svoji právoplatnost podnes). Samozřejmě těchto čtyřicet osobností zahrnuje pouze menší část pozoruhodných setkání, k nimž docházelo. Proto se autor ve svých vzpomínkách chce vracet k další plejádě umělců, s nimiž měl příležitost se poznat, ať doma nebo při pobytech v cizích zemích.

Nejsou to paměti v obvyklém slova smyslu. Z. K. Slabý se v průběhu své literární práce setkával (už od mládí) s řadou českých, slovenských, ruských, německých, japonských, polských, francouzských a dalších zajímavých osobností – spisovatelů, výtvarníků, hudebníků, herců, kritiků a podobně. Někteří z nich se stali jeho celoživotními přáteli, s jinými se setkával průběžně, s dalšími alespoň při určitých příležitostech. Aby tato potkávání nebyla zapomenuta (o což ho žádala řada přátel a známých), věnoval některým z oněch tvůrců kapitolu v této knize. A aby nespočívalo vše pouze na útržcích vzpomínek, doplnil je ukázkami z korespondence, dobovými dokumenty, výňatky z recenzí, pasážemi z rozhovorů, které mají svá vročení, což bezesporu přispívá k celkové věrohodnosti i po stránce faktografické. Tato samostatná první část oněch portrétů je zaměřena především na osud básníka Konstantina Biebla, který vyvstává i z několika dalších kapitol, věnovaných jeho nejbližším včetně nakladatele Karla Janského, ale také zprostředkuje osobní pohled na život a dílo Karla Konráda, Vítězslava Nezvala, Jaroslava Seiferta, Viléma Závady, Františka Halase a Vladimíra Holana; z dalších českých autorů jsou tu zařazeny profily Marie Pujmanové, Jana Skácela, Václava Řezáče, Oty Šafránka, Václava Čtvrtka, Vlasty Váňové nebo Jarmily Svaté, k těm starším zde náleží A. M. Tilschová a J. Š. Kubín. Autor neodlišuje pohádkáře a vypravěče dětských příběhů od lyriků a romanopisců, zaměřujících se na dospělé, protože celek literatury a literárního dění je mu právem nedělitelný. Ze zahraničních spisovatelů se k uvedeným jménům přiřazuje kyrgyzský Čingiz Ajtmatov, ruská Agnija Barto, německý Otfried Preussler, jugoslávský Dušan Radović, japonský Yoshitomo Imae a slovenský Ľudo Ondrejov, najdete tu malíře (Františka Tichého, Jiřího Trnku, ale i Radka Pilaře, Milana Albicha a Evu Bednářovou), sochaře (Karla Dvořáka), herečku (Růženu Naskovou). Každé z těch setkání bylo jiné, proto ani jejich zachycení není stereotypní, má svoji osobitou polohu, návraty k zúčastněným chtějí být co nejbezprostřednější (ať jde o Nicolae Labise nebo Ovseje Drize). Jestliže se v nich objevuje odezva časů, o které šlo, je to příznačné; jsou-li tu i zmínky méně lichotivé, je právě nutno je tak brát: jako dobové úsudky (aniž v některých případech ztrácejí svoji právoplatnost podnes). Samozřejmě těchto čtyřicet osobností zahrnuje pouze menší část pozoruhodných setkání, k nimž docházelo. Proto se autor ve svých vzpomínkách chce vracet k další plejádě umělců, s nimiž měl příležitost se poznat, ať doma nebo při pobytech v cizích zemích.

Nejsou to paměti v obvyklém slova smyslu. Z. K. Slabý se v průběhu své literární práce setkával (už od mládí) s řadou českých, slovenských, ruských, německých, japonských, polských, francouzských a dalších zajímavých osobností – spisovatelů, výtvarníků, hudebníků, herců, kritiků a podobně. Někteří z nich se stali jeho celoživotními přáteli, s jinými se setkával průběžně, s dalšími alespoň při určitých příležitostech. Aby tato potkávání nebyla zapomenuta (o což ho žádala řada přátel a známých), věnoval některým z oněch tvůrců kapitolu v této knize. A aby nespočívalo vše pouze na útržcích vzpomínek, doplnil je ukázkami z korespondence, dobovými dokumenty, výňatky z recenzí, pasážemi z rozhovorů, které mají svá vročení, což bezesporu přispívá k celkové věrohodnosti i po stránce faktografické. Tato samostatná první část oněch portrétů je zaměřena především na osud básníka Konstantina Biebla, který vyvstává i z několika dalších kapitol, věnovaných jeho nejbližším včetně nakladatele Karla Janského, ale také zprostředkuje osobní pohled na život a dílo Karla Konráda, Vítězslava Nezvala, Jaroslava Seiferta, Viléma Závady, Františka Halase a Vladimíra Holana; z dalších českých autorů jsou tu zařazeny profily Marie Pujmanové, Jana Skácela, Václava Řezáče, Oty Šafránka, Václava Čtvrtka, Vlasty Váňové nebo Jarmily Svaté, k těm starším zde náleží A. M. Tilschová a J. Š. Kubín. Autor neodlišuje pohádkáře a vypravěče dětských příběhů od lyriků a romanopisců, zaměřujících se na dospělé, protože celek literatury a literárního dění je mu právem nedělitelný. Ze zahraničních spisovatelů se k uvedeným jménům přiřazuje kyrgyzský Čingiz Ajtmatov, ruská Agnija Barto, německý Otfried Preussler, jugoslávský Dušan Radović, japonský Yoshitomo Imae a slovenský Ľudo Ondrejov, najdete tu malíře (Františka Tichého, Jiřího Trnku, ale i Radka Pilaře, Milana Albicha a Evu Bednářovou), sochaře (Karla Dvořáka), herečku (Růženu Naskovou). Každé z těch setkání bylo jiné, proto ani jejich zachycení není stereotypní, má svoji osobitou polohu, návraty k zúčastněným chtějí být co nejbezprostřednější (ať jde o Nicolae Labise nebo Ovseje Drize). Jestliže se v nich objevuje odezva časů, o které šlo, je to příznačné; jsou-li tu i zmínky méně lichotivé, je právě nutno je tak brát: jako dobové úsudky (aniž v některých případech ztrácejí svoji právoplatnost podnes). Samozřejmě těchto čtyřicet osobností zahrnuje pouze menší část pozoruhodných setkání, k nimž docházelo. Proto se autor ve svých vzpomínkách chce vracet k další plejádě umělců, s nimiž měl příležitost se poznat, ať doma nebo při pobytech v cizích zemích.

Škola opilosti vznikla ve vyhlášeném berlínském baru, kde se několik let za sebou konaly přednášky z dějin pití, výroby destilátů a souvisejících témat. Kniha je tedy oslavou vybraného pití, breviářem pro znalce. Ty jistě potěší i připojený soupis receptů