Volvox Globator strana 34 z 91

Hledáte koníčka, který je zábavný a tvůrčí, ale k výtvarnu máte asi tak blízko jako k protinožcům? Zkuste s námi vařit pivo - kniha Řemeslné vaření piva Vám poradí jak na to. Možná se vám to napoprvé nepodaří stejně jako profíkům, ale určitě se toho o svém oblíbeném nápoji dozvíte víc, než vám prozradí sebelepší encyklopedie, pobavíte se a při čekání na výsledek zažijete i chvíle napětí. A s recepty, které autor pečlivě posbíral mezi nejúspěšnějšími zahraničními řemeslnými pivovary, máte půl úspěchu v kapse. Může se něco vyrovnat pocitu, když v horkém letním dni přiložíte k ústům půllitr piva "z vlastní zahrádky"?

Robert Hilburn, hudební kritik Los Angeles Times poznal Johnnyho Cashe opravdu z blízka. Byl jediným novinářem na legendárním koncertě ve věznici Folsom Prison a byl posledním, kdo dělal s Cashem a jeho ženou June Carterovou rozhovor zhruba měsíc před jejich smrtí. Je tedy více než zasvěceným průvodcem životem Johhnyho Cashe od těžkého dětství přes hudební úspěchy a osobní problémy až po nelehké stáří. Charles. R. Cross (autor knihy Těžší než nebe: Biografie Kurta Cobaina): "Trýznivý příběh závislosti, hudebního génia a pevné víry, který jde daleko hlouběji než jakýkoli životopisný film."

Kniha renomovaného polského historika detailně rozebírá život Anny Walentynowiczové, nejvýše postavené ženy v polském odborovém hnutí Solidarita, od útlého dětství až do její předčasné smrti při havárii letadla u Smolensku 10. dubna 2010, kde spolu s ní zahynulo mnoho dalších příslušníků elity polského národa. Vychází ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů.

Největší německá okultní tajná spolecnost – Saturnovo bratrstvo (Fraternitas Saturni) – je ještě dnes nejživější a nejvýznamnější divotvůrčí společností v Německu a stále zůstává předmětem dohadů, podezření i potlačování. Byla to jen nahodilá příležitost, že doklady tohoto řádu byly v Německu zveřejněny. Tato kniha je první zevrubnou studií vykládající tyto dokumenty a interní činnost tohoto bratrstva podle nich.

Australský publicista Jesse Fink (43) se pouští do nesnadného úkolu – napsat neotřelou biografii proslulé hardrockové skupiny, která se svými životopisci zásadně nekomunikuje. Autor se přitom soustředí na trojici bratrů Youngových, kteří v příběhu AC/DC představují ústřední postavy. Jedná se o zakládající členy kapely Malcolma s Angusem, které doplňuje jejich starší bratr George, působící jako šedá eminence v pozadí. Fink nezapírá, že je nadšeným fanouškem skupiny, ale zároveň si dokáže zachovat kritický odstup. Místo běžných biografických dat, která jsou snadno dostupná, se autor zajímá spíše o skryté části příběhu AC/DC, které mapuje prostřednictvím rozhovorů s bývalými členy skupiny a také s lidmi, kteří měli v historii skupiny klíčovou roli, ale často se nedočkali zaslouženého ocenění. Řada těchto osob tak dostává vůbec poprvé příležitost vydat své svědectví. Na základě své osobní zkušenosti, kdy mu hudba AC/DC pomohla překonat životní krizi, si Fink také klade otázku, v čem tkví tajemství obrovského úspěchu této skupiny, která má na kontě více než 200 milionů prodaných nosičů. Čím je tato kapela tak zvláštní a podmanivá, že si dokáže získat srdce milionů fanoušků po celém světě? Autor dochází k závěru, že přímočará a poctivá muzika AC/DC je univerzálně srozumitelná a dotýká se čehosi niterného a prapůvodního, co je skryto v každém z nás.

Výbor 109 příběhů o Krakonošovi byl pořízen z knih Paula Johannesa Praetoria, a to z třísvazkového díla Daemonologia Rubenzalii Silezii (Lipsko, 1662-1665) a z knihy Satyrus Etymologicus (Lipsko, 1672). Tento autor podle obecně přijímaného názoru zachovává nejvěrohodněji nejstarší Krakonošovu podobu, jak se o ní vypravovalo mezi českými a německými obyvateli celé oblasti Krkonoš, v severovýchodních Čechách a v přilehlé části Slezska. V příbězích o Krakonošovi Praetorius organicky skloubil naivně realistický pohled na skutečnost se smyslem pro grotesknost situací, jejich vtipné zápletky a jadrný, lidový humor. Obratně střídá příběhy, v nichž vítězí lidová moudrost, étos lidu s jeho názorem na vítězství dobra nad zlem, spravedlnosti nad křivdou a podvodem, s příběhy, které ukazují hrůzu, úděs, démonii, zlo.

Výbor 109 příběhů o Krakonošovi byl pořízen z knih Paula Johannesa Praetoria, a to z třísvazkového díla Daemonologia Rubenzalii Silezii (Lipsko, 1662-1665) a z knihy Satyrus Etymologicus (Lipsko, 1672). Tento autor podle obecně přijímaného názoru zachovává nejvěrohodněji nejstarší Krakonošovu podobu, jak se o ní vypravovalo mezi českými a německými obyvateli celé oblasti Krkonoš, v severovýchodních Čechách a v přilehlé části Slezska. V příbězích o Krakonošovi Praetorius organicky skloubil naivně realistický pohled na skutečnost se smyslem pro grotesknost situací, jejich vtipné zápletky a jadrný, lidový humor. Obratně střídá příběhy, v nichž vítězí lidová moudrost, étos lidu s jeho názorem na vítězství dobra nad zlem, spravedlnosti nad křivdou a podvodem, s příběhy, které ukazují hrůzu, úděs, démonii, zlo.

Román z prostředí Vídně 19. století mistrně vykreslující neblahé osudy a charaktery postav, kterým do života zasáhl příjezd perského šáha. Šáh ve Vídni zatouží po noci s jednou z vdaných žen a tuto společensky nepřijatelnou situaci pomůže vyřešit baron Taittinger, dragoun, přidělený do Vídně ke zvláštní službě. Doporučí dvojnici Mizzi, s kterou má nemanželského syna a která žije v nevěstinci. Šáh je spokojený a malá Mizzi dostane dárek – perlový náhrdelník. Baron je odvelen zpátky do kasáren, Mizzi se cítí bohatá a má velké plány...

Každý filosof, ať se jmenoval Lullus, Spinoza nebo Leibniz, jakmile se přiblížil k nejvznešenějším ideím, jichž je lidský duch schopen, blížil se ke kabalistickým názorům; vždyť žádná z historických esoterních kultur se nám nezachovala v takové plnosti a nemluví k duši evropského, Starým a Novým zákonem vychovaného člověka tak srozumitelně, jako právě kabala. Tuto skutečnost nemohl pominout ani Papus - žák proslulého Eliphase Léviho, jeden z nejznámějších moderních mágů. V případě jeho Kabaly jde o jakýsi klíč k okultním tradicím Západu.

Kniha Bernarda Lewise, emeritního profesora blízkovýchodních studií na Princetonské univerzitě, vypráví příběh islámského Středního východu, který se po několik staletí nacházel v popředí světové civilizace a představoval významnou vojenskou a hospodářskou mocnost tehdejšího světa i jednu z vůdčích oblastí v umění a vědách. Křesťanská Evropa, vzdálená země za severozápadní hranicí islámského světa, byla považována za vnější území temnoty, ovládané barbary a nevěřícími, od nichž se nebylo čemu učit a kterých se nebylo proč obávat. A pak se najednou všechno změnilo, dříve přezíraný Západ začal dosahovat vítězství za vítězstvím, nejprve na bitevních polích, později v obchodě a poté i téměř v každé oblasti veřejného a soukromého života. Bernard Lewis zkoumá fascinujícím způsobem reakci islámského světa na tyto procesy v posledních třech staletích a snaží se porozumět tomu, proč najednou k takové změně došlo a proč byl Střední východ předstižen, zcela zastíněn a nakonec i stále více ovládán opovrhovaným Západem.

Kniha Bernarda Lewise, emeritního profesora blízkovýchodních studií na Princetonské univerzitě, vypráví příběh islámského Středního východu, který se po několik staletí nacházel v popředí světové civilizace a představoval významnou vojenskou a hospodářskou mocnost tehdejšího světa i jednu z vůdčích oblastí v umění a vědách. Křesťanská Evropa, vzdálená země za severozápadní hranicí islámského světa, byla považována za vnější území temnoty, ovládané barbary a nevěřícími, od nichž se nebylo čemu učit a kterých se nebylo proč obávat. A pak se najednou všechno změnilo, dříve přezíraný Západ začal dosahovat vítězství za vítězstvím, nejprve na bitevních polích, později v obchodě a poté i téměř v každé oblasti veřejného a soukromého života. Bernard Lewis zkoumá fascinujícím způsobem reakci islámského světa na tyto procesy v posledních třech staletích a snaží se porozumět tomu, proč najednou k takové změně došlo a proč byl Střední východ předstižen, zcela zastíněn a nakonec i stále více ovládán opovrhovaným Západem.

Nejsou to paměti v obvyklém slova smyslu. Z. K. Slabý se v průběhu své literární práce setkával (už od mládí) s řadou českých, slovenských, ruských, německých, japonských, polských, francouzských a dalších zajímavých osobností – spisovatelů, výtvarníků, hudebníků, herců, kritiků a podobně. Někteří z nich se stali jeho celoživotními přáteli, s jinými se setkával průběžně, s dalšími alespoň při určitých příležitostech. Aby tato potkávání nebyla zapomenuta (o což ho žádala řada přátel a známých), věnoval některým z oněch tvůrců kapitolu v této knize. A aby nespočívalo vše pouze na útržcích vzpomínek, doplnil je ukázkami z korespondence, dobovými dokumenty, výňatky z recenzí, pasážemi z rozhovorů, které mají svá vročení, což bezesporu přispívá k celkové věrohodnosti i po stránce faktografické. Tato samostatná první část oněch portrétů je zaměřena především na osud básníka Konstantina Biebla, který vyvstává i z několika dalších kapitol, věnovaných jeho nejbližším včetně nakladatele Karla Janského, ale také zprostředkuje osobní pohled na život a dílo Karla Konráda, Vítězslava Nezvala, Jaroslava Seiferta, Viléma Závady, Františka Halase a Vladimíra Holana; z dalších českých autorů jsou tu zařazeny profily Marie Pujmanové, Jana Skácela, Václava Řezáče, Oty Šafránka, Václava Čtvrtka, Vlasty Váňové nebo Jarmily Svaté, k těm starším zde náleží A. M. Tilschová a J. Š. Kubín. Autor neodlišuje pohádkáře a vypravěče dětských příběhů od lyriků a romanopisců, zaměřujících se na dospělé, protože celek literatury a literárního dění je mu právem nedělitelný. Ze zahraničních spisovatelů se k uvedeným jménům přiřazuje kyrgyzský Čingiz Ajtmatov, ruská Agnija Barto, německý Otfried Preussler, jugoslávský Dušan Radović, japonský Yoshitomo Imae a slovenský Ľudo Ondrejov, najdete tu malíře (Františka Tichého, Jiřího Trnku, ale i Radka Pilaře, Milana Albicha a Evu Bednářovou), sochaře (Karla Dvořáka), herečku (Růženu Naskovou). Každé z těch setkání bylo jiné, proto ani jejich zachycení není stereotypní, má svoji osobitou polohu, návraty k zúčastněným chtějí být co nejbezprostřednější (ať jde o Nicolae Labise nebo Ovseje Drize). Jestliže se v nich objevuje odezva časů, o které šlo, je to příznačné; jsou-li tu i zmínky méně lichotivé, je právě nutno je tak brát: jako dobové úsudky (aniž v některých případech ztrácejí svoji právoplatnost podnes). Samozřejmě těchto čtyřicet osobností zahrnuje pouze menší část pozoruhodných setkání, k nimž docházelo. Proto se autor ve svých vzpomínkách chce vracet k další plejádě umělců, s nimiž měl příležitost se poznat, ať doma nebo při pobytech v cizích zemích.

Nejsou to paměti v obvyklém slova smyslu. Z. K. Slabý se v průběhu své literární práce setkával (už od mládí) s řadou českých, slovenských, ruských, německých, japonských, polských, francouzských a dalších zajímavých osobností – spisovatelů, výtvarníků, hudebníků, herců, kritiků a podobně. Někteří z nich se stali jeho celoživotními přáteli, s jinými se setkával průběžně, s dalšími alespoň při určitých příležitostech. Aby tato potkávání nebyla zapomenuta (o což ho žádala řada přátel a známých), věnoval některým z oněch tvůrců kapitolu v této knize. A aby nespočívalo vše pouze na útržcích vzpomínek, doplnil je ukázkami z korespondence, dobovými dokumenty, výňatky z recenzí, pasážemi z rozhovorů, které mají svá vročení, což bezesporu přispívá k celkové věrohodnosti i po stránce faktografické. Tato samostatná první část oněch portrétů je zaměřena především na osud básníka Konstantina Biebla, který vyvstává i z několika dalších kapitol, věnovaných jeho nejbližším včetně nakladatele Karla Janského, ale také zprostředkuje osobní pohled na život a dílo Karla Konráda, Vítězslava Nezvala, Jaroslava Seiferta, Viléma Závady, Františka Halase a Vladimíra Holana; z dalších českých autorů jsou tu zařazeny profily Marie Pujmanové, Jana Skácela, Václava Řezáče, Oty Šafránka, Václava Čtvrtka, Vlasty Váňové nebo Jarmily Svaté, k těm starším zde náleží A. M. Tilschová a J. Š. Kubín. Autor neodlišuje pohádkáře a vypravěče dětských příběhů od lyriků a romanopisců, zaměřujících se na dospělé, protože celek literatury a literárního dění je mu právem nedělitelný. Ze zahraničních spisovatelů se k uvedeným jménům přiřazuje kyrgyzský Čingiz Ajtmatov, ruská Agnija Barto, německý Otfried Preussler, jugoslávský Dušan Radović, japonský Yoshitomo Imae a slovenský Ľudo Ondrejov, najdete tu malíře (Františka Tichého, Jiřího Trnku, ale i Radka Pilaře, Milana Albicha a Evu Bednářovou), sochaře (Karla Dvořáka), herečku (Růženu Naskovou). Každé z těch setkání bylo jiné, proto ani jejich zachycení není stereotypní, má svoji osobitou polohu, návraty k zúčastněným chtějí být co nejbezprostřednější (ať jde o Nicolae Labise nebo Ovseje Drize). Jestliže se v nich objevuje odezva časů, o které šlo, je to příznačné; jsou-li tu i zmínky méně lichotivé, je právě nutno je tak brát: jako dobové úsudky (aniž v některých případech ztrácejí svoji právoplatnost podnes). Samozřejmě těchto čtyřicet osobností zahrnuje pouze menší část pozoruhodných setkání, k nimž docházelo. Proto se autor ve svých vzpomínkách chce vracet k další plejádě umělců, s nimiž měl příležitost se poznat, ať doma nebo při pobytech v cizích zemích.

Nejsou to paměti v obvyklém slova smyslu. Z. K. Slabý se v průběhu své literární práce setkával (už od mládí) s řadou českých, slovenských, ruských, německých, japonských, polských, francouzských a dalších zajímavých osobností – spisovatelů, výtvarníků, hudebníků, herců, kritiků a podobně. Někteří z nich se stali jeho celoživotními přáteli, s jinými se setkával průběžně, s dalšími alespoň při určitých příležitostech. Aby tato potkávání nebyla zapomenuta (o což ho žádala řada přátel a známých), věnoval některým z oněch tvůrců kapitolu v této knize. A aby nespočívalo vše pouze na útržcích vzpomínek, doplnil je ukázkami z korespondence, dobovými dokumenty, výňatky z recenzí, pasážemi z rozhovorů, které mají svá vročení, což bezesporu přispívá k celkové věrohodnosti i po stránce faktografické. Tato samostatná první část oněch portrétů je zaměřena především na osud básníka Konstantina Biebla, který vyvstává i z několika dalších kapitol, věnovaných jeho nejbližším včetně nakladatele Karla Janského, ale také zprostředkuje osobní pohled na život a dílo Karla Konráda, Vítězslava Nezvala, Jaroslava Seiferta, Viléma Závady, Františka Halase a Vladimíra Holana; z dalších českých autorů jsou tu zařazeny profily Marie Pujmanové, Jana Skácela, Václava Řezáče, Oty Šafránka, Václava Čtvrtka, Vlasty Váňové nebo Jarmily Svaté, k těm starším zde náleží A. M. Tilschová a J. Š. Kubín. Autor neodlišuje pohádkáře a vypravěče dětských příběhů od lyriků a romanopisců, zaměřujících se na dospělé, protože celek literatury a literárního dění je mu právem nedělitelný. Ze zahraničních spisovatelů se k uvedeným jménům přiřazuje kyrgyzský Čingiz Ajtmatov, ruská Agnija Barto, německý Otfried Preussler, jugoslávský Dušan Radović, japonský Yoshitomo Imae a slovenský Ľudo Ondrejov, najdete tu malíře (Františka Tichého, Jiřího Trnku, ale i Radka Pilaře, Milana Albicha a Evu Bednářovou), sochaře (Karla Dvořáka), herečku (Růženu Naskovou). Každé z těch setkání bylo jiné, proto ani jejich zachycení není stereotypní, má svoji osobitou polohu, návraty k zúčastněným chtějí být co nejbezprostřednější (ať jde o Nicolae Labise nebo Ovseje Drize). Jestliže se v nich objevuje odezva časů, o které šlo, je to příznačné; jsou-li tu i zmínky méně lichotivé, je právě nutno je tak brát: jako dobové úsudky (aniž v některých případech ztrácejí svoji právoplatnost podnes). Samozřejmě těchto čtyřicet osobností zahrnuje pouze menší část pozoruhodných setkání, k nimž docházelo. Proto se autor ve svých vzpomínkách chce vracet k další plejádě umělců, s nimiž měl příležitost se poznat, ať doma nebo při pobytech v cizích zemích.

Škola opilosti vznikla ve vyhlášeném berlínském baru, kde se několik let za sebou konaly přednášky z dějin pití, výroby destilátů a souvisejících témat. Kniha je tedy oslavou vybraného pití, breviářem pro znalce. Ty jistě potěší i připojený soupis receptů

V posledních letech dochází nejen v České republice k nebývalému rozmachu malých řemeslných pivovarů a s rostoucím zájmem o pivo přichází neuvěřitelná záplava komentářů, knih, článků, časopisů a internetových stránek. Všechna tato média se trumfují, která z nich vás – obyčejného milovníka piva – nejlépe přesvědčí, abyste si v nich listovali nebo jimi brouzdali na internetu. Naše kniha je postavena na poněkud zjednodušeném, byť seriózním postoji. Chce svého čtenáře informovat, ne však zahltit. Je spíše průvodcem, který se nesnaží za každou cenu pochlebovat. Svými řádky zaplňuje pečlivě a zároveň výstižně určité vakuum informací týkající se nepřeberného množství pivních stylů z celého světa. Na úvodních stránkách knihy naleznete speciální tabulku, ve které je pole země původu seřazena devadesátka pivních stylů. Tato Pivní výběropedie vám pomůže se snadnou orientací a díky ní si budete moci najít své další pivo: belgická pšeničná piva, německé ležáky, aley z Velké Británie a Irska, piva americká i vybrané unikátní pivní hybridy – vzrušující nové kreace, které se vymykají tradičním kategoriím.