Volvox Globator strana 33 z 78

V této provokativní knize Anita Phillips inteligentně zachraňuje masochismus před klinickým diskurzem, který jej nazývá patologickou chorobou, a navrací jej do kontextu odlišné lidské zkušenosti a uměleckého vyjádření. Výsledkem je neotřelý a fascinující moderní náhled na touhu, zvědavost a erotično.Od té doby, co Baron Richard von Krafft-Ebing začal v devatenáctém století termín „masochismus“ razit, byl mylně pojímán jakožto slabší protějšek sadismu, avšak Anita Phillipsová, redaktorka britského akademického časopisu Interstice (Škvíra), tento mýtus vyvrací a tvrdí, že masochismus je „hluboce autonomní“. Umění, jak ztvárnit masochistické fantazie, píše, je „být zraňován tím správným způsobem a v ten pravý čas, a to podle sofistikovaného, člověkem vytvořeného scénáře“. Phillipsová jde zpátky k Freudovi, Jungovi, Foucaultovi a Leu Bersanimu, aby vytvořila novou definici masochismu, přičemž zkoumá populární kulturu, aby demonstrovala jak jeho nutnost, tak mocný vliv, jaký měl na západní kulturu – od Modrého sametu Davida Lynche k Zázraku růže Jeana Geneta, jakož i k obrazům umučeného Krista v Novém Zákoně. Ukazuje, že masochismus je zdravou součástí lidské psychiky, jež si užívá tajné rozkoše při vytrvalém imaginárním či reálném utrpení z rukou jiného člověka, který je zpraven o tom, že konečným výsledkem je uspokojení. Podle autorky nelze masochismus ztotožnit jen s pudem smrti – má totiž více společného se životem. Ve svém asi nejpůsobivějším argumentu se zaměřuje na vztah mezi kreativitou a masochismem, při němž spojuje složitost tvůrčího přetavení s komplikovaností masochistické touhy. Všichni umělci, odvažuje se Anita Phillipsová tvrdit, jsou v podstatě mistři v masochismu. Dle její definice se výraz masochismus ani tak moc netýká sexuální praktiky jako spíše touhy po sebezničujícím zážitku, po čemkoliv, co zbourá hranice ega a uvolní v jedinci cestu k jakési blaženosti či extázi. A právě masochisté jsou podle ní zběhlí v hledání takových zkušeností, přičemž si dokážou namíchat přímo koktejl ze života a smrti: strádání, bolest, rozkoš, rozpolcenost, trans. I když Anita Phillipsová vykládá velmi stylizované rituály sadomasochistických hrátek, jejím cílem je pouze zdůraznit jejich symbolický význam, nikoliv zredukovat masochismus na nějakou přijatelnou formu laskavosti. Chce pouze odejmout pejorativní osten, který slovo masochismus má, a zkoumá způsob, jakým by mohl masochismus zásobovat jedince nepřebernými možnostmi. Úchvatně dokazuje moc masochismu, který v sobě zahrnuje eros i thanatos, temnotu i světlo, touhu i její nevyhnutelnou ztrátu. Anita Phillipsová odhaluje odvěký vztah mezi bolestí a romantickou láskou. Svou studii završuje skvělým pohledem na souvislost mezi spiritualitou a sexualitou. Bravurně dává do souvislosti představy náboženského sebeumrtvování a masochismu. Kniha je psána s vtipem a znalecky a jistě vyvolá napjatou diskusi o tom, jaká je vlastně povaha sexuality. Anita Phillipsová je redaktorkou literárního časopisu Interstice a napsala řadu článků o současné sexualitě a umění jakož i o románové tvorbě. Žije v Londýně.

Kultivovaný gentleman se usadí v domě po svém dědečkovi, aby odhalil temná tajemství pohřbená v útrobách domu. Krásná žena se svým přítelem potká dvojníka Edgara Allana Poea v povídce děsivé jako cokoli, co napsal sám Poe. Sochař se vrací z Paříže, aby vytvořil sochu pocházející z jiného světa – sochu, kterou sám nedokáže ovládnout. Tyto a podobné příběhy, propojené mezi sebou typickou lovecraftovskou mytologií, naleznete v knize Strážci z hlubin času obsahující patnáct strašidelných povídek, které sepsal přítel a literární následovník H. P. Lovecrafta August Derleth na základě náčrtů a fragmentů z Lovecraftovy pozůstalosti. S knihou se můžete na vlastní nebezpečí vydat do mrazivé říše věčné temnoty, kde na vás číhá nadpozemská na nevýslovná hrůza.

Alfred Brendel je bezesporu jedním z nejvýznamnějších klavíristů a umělců 20. století. Je historicky prvním pianistou, který nahrál kompletní klavírní dílo Ludwiga van Beethovena. Když firma Philips v roce 1999 vydala prestižní edici „Velcí klavíristé 20. století“, Brendelovi jako jedinému interpretovi věnovala šest kompaktních disků (tedy více než Rachmaninovovi, Rubinsteinovi, Horowitzovi, Richterovi, Gouldovi atd.). Brendel svojí interpretací děl W. A. Mozarta a F. Schuberta zásadně změnil pohled na tyto skladatele. Souborné vydání jeho esejů se ve světě stalo velkou událostí. Brendel je skvělým spisovatelem, esejistou a básníkem. Umí své postřehy, bádání a celoživotní zkušenosti brilantně zformulovat, jeho eseje mají vytříbený literární styl. Je velkým znalcem literatury, filmu, malířství a architektury, jeho široké zaměření prostupuje celou jeho knihou. Brendel vnímá hudbu v širších historicko-kulturních souvislostech a proto je jeho práce objevná jak pro odbornou, tak laickou veřejnost. Brendel je posledním pojítkem s velkou tradicí – byl žákem legendárního Edwina Fischera, jehož učil žák Franze Liszta, jehož učil žák Ludwiga van Beethovena. Brendel je tedy posledním článkem této velké linie, která pochází od Beethovena. V Brendelových sebraných esejích se navíc vzácně propojuje zkušenost významného a zkušeného interpreta s nejvyšší odborností badatele.

Údiv – v pořadí druhý román Kamila Vondráška s podtitulem Červená knihovna pro chlapy. Podtitul do značné míry odráží macho pohled hlavního hrdiny na svět a samozřejmě na ženy. Není to ovšem 50 odstínů šedi, ale plnobarevná škála chvílemi až naturalistického pohledu do vztahů a intimity. Je to příběh o vzestupu a pádu, příběh o lehkosti žití i tíze bytí. Je možné, že si román překvapivě získá víc čtenářek než čtenářů – už jen kvůli ukojení jejich přirozené zvídavosti o tom, jak jsou ony samy nahlíženy chlapskou optikou.

Próza Doktor Pilka si kope hrob je text v nejlepší tradici české grotesky a absurdního humoru, hravá a vtipná, v žádném případě prvoplánová, ale s přesahem, kdy ze zdánlivě nezávazných historek se postupně vyjevuje tragické odcizení individua ve světě, který se zúžil na konzum a ztratil svůj metafyzický rozměr. Zásadní je autorova práce s jazykem, lingvistické hříčky prostupují celý text, vesměs členěný na kratičké kapitolky odpovídající klipovitému, útržkovitému, roztříštěnému vnímání světa, před nímž v současnosti pro člověka de facto není úniku. Tak i v této próze informace překypují, přičemž jde vlastně jen o prázdné kódy, které nenesou význam. S touto vyprázdněností světa se ale autor neztotožňuje a pokouší se najít když ne jeho ztracený smysl, tak alespoň prostor pro svobodu jedince ve vtipu a ironickém odstupu. Hlavním terčem autorova smíchu, který jen vzácně přechází v otevřený výsměch, je globální turismus a "užívání si" dovolených. V souvislosti s tím se zabývá otázkou multikulturality a zároveň znovuoživení nacionalismu. Závažné otázky jsou podány hravě, typická je celá řada literárních odkazů. Nezapře se tu inspirace především frankofonními autory jako Raymond Queneau nebo Georges Perec, v jejichž tradici pokračují prozaici současní, jako je český frankofil Patrik Ouředník nebo z autorů do češtiny přeložených André-Marcel Adamek či Rodaan Al Galidi. To je jedna rovina textu, v další se Petr Motýl trefuje do české malosti a provinčnosti.

Tato výpravná obrazová publikace je vskutku rozsáhlá, ale nevznikla proto, aby čtenáře zapletla do houštiny tisíce a jedné lákavé rostliny. Naopak pomůže v orientaci a výběru. Kolektiv zkušených odborníků vyzdvihuje z množství podobných druhů a odrůd rostliny s nejoslnivějšími listy, nejkrásněji kvetoucí, nejlépe plodící, nejotužilejší, nejpřizpůsobivější nebo nejzdravější. K barevné fotografii každé rostliny a nejdůležitějším údajům o ní a o jejím pěstování autoři připojují užitečné rady a upozornění. Publikace pojala do samostatných kapitol prakticky všechny skupiny rostlin, které lze pěstovat na zahradě, na balkonu nebo v bytě: letničky, trvalky, cibuloviny, pokojové a popínavé rostliny, keře, růže, kuchyňské a léčivé byliny, zeleninu i drobné ovoce. V jednotlivých kapitolách je kladen důraz na pestrost. Osvědčené staré odrůdy se potkávají s nejnovějšími kultivary, populární rostliny s těmi téměř neznámými a rafinované exempláře, jimž šlechtitelé věnovali velkou pozornost, s planými a zplaňujícími druhy, aby se mohl inspirovat a nadchnout opravdu každý pěstitel a milovník rostlin.

Vztek je energie - otevřená, vtipná a svérázná autobiografie Johna Lydona, který pod přezdívkou Johnny Rotten změnil tvář popkultury nejprve jako fronton Sex Pistols, později jako zpěvák PiL. Bez jakéhokoli posměchu, ironizování a sentimentality Rotten vypráví o svém dětství v chudé čtvrti irských přistěhovalců v severním Londýně (s dickensovskou věcností popisuje, jak vynášel kbelík s mrtvolkami dětí, které ne- chtěně potratila jeho maminka), o své nemoci (v sedmi letech onemocněl zánětem mozkových blan - půl roku ležel v kómatu v nemocnici, a když se probudil, nepoznával své rodiče) a o dospívání mezi hrubozrnnými fanoušky Arsenalu, o hře na triangl ve školním orchestru a přátelství se Sidem Viciousem. Přestože se Lydon dlouhá léta pohyboval v podivuhodné společnosti, ať už to byli punks nebo manažeři ze šoubyznysu, dokázal si uchovat vnitřní integritu a zachovatjasnou hlavu a podat o tom přesvědčivé svědectví.

Kniha se zabývá uměním léčení a jeho pojetím ve filosofii, astrologii, alchymii a terapii Paracelsa (1493-1541), jedné z nejvýznamnějších osobností historie lékařství. Homeopatie či antroposofická medicína by byly bez jeho přínosu nemyslitelné a moderní farmacie či chemie z jeho učení čerpá mnohé podněty. Kniha obsahuje mnohé příklady, botanické popisy a přehledy, které ji proměňují v nezbytnou dennodenní pomůcku pro každého, kdo se zajímá o znalosti umění léčení.

Reakce české společnosti na otázky islámu a islamismu jsou takřka výlučně černobílé: na jedné straně máme, slovy Patrika Ouředníka, „slamotruské trubirohy“, kteří „v každém Arabovi vidí muslima a v každém muslimovi potenciálního teroristu“; na straně druhé humanitární organizace a média up-to-date, která popírají očividnosti a odmítají připustit, že by islám a islamismus mohly sekulární společnosti klást problém. Věci jsou jako obvykle o něco složitější.

Autorka o sobě a své knize prohlásila: Jsem z Butare ve Rwandě. V koloniální době jej Belgičané nazývali Astrida. Abych přežila hon na Tutsie od dubna do července 1994, naučila jsem se lhát o své totožnosti a cestovat z místa na místo. V červnu 1994 jsem přijela do Francie. Má první sbírka povídek se jmenuje Ejo. V kinyarwandštině, mém rodném jazyce, znamená „ejo“ „včera“, ale také „zítra“. Ejo je sbírka povídek, jejichž hrdinky jsou ženy ve víru nedávné rwandské historie, snažící se silou úpornosti překonat své nejisté postavení.

V roce 1613, po stovkách temných let, kdy se moc nepředávala či nezískávala jinak než vraždou, usedla na ruský trůn dynastie Romanovců. Mezi roky 1613 a 1917 se na něm vystřídalo patnáct panovníku této dynastie, mezi nimi i tři ženy. Romanovci vládli říši, která se stala největší zemí na světě - jak je tomu ostatně i v roce 2016. Díky světově proslulým osobnostem z tohoto vynikajícího rodu - Petru Velikému, Kateřině II. či Alexandru II. - se Rusko zařadilo k evropským a následně světovým mocnostem. Přesto se však carský trůn neustále koupal v záplavách krve. Nabízejí se tři zásadní otázky: je Rusko k tomuto násilí bez konce předurčeno svými vlastními dějinami? Bylo o nešťastném osudu této dynastie rozhodnuto již v dávné minulosti, kdy se na ruském území střetávaly různé kultury, náboženství a invaze? Mohlo toto spojení legitimní moci a násilí, jaké nemá obdoby, skončit jinak než tragédií závěrečného dějství a příchodem totalitního systému stejně neobyčejné houževnaté a násilné povahy? Z francouzštiny přeložila Jana Němcová.