Volvox Globator strana 32 z 91

V tomto průkopnickém díle David Bakan zpochybňuje lidový pohled na Freuda jako sekulárního intelektuála, který se vzdělává spíše v moderní kultuře než v židovských tradicích. Bakan tvrdí, že otec psychologie byl hluboce ovlivněn mystickou tradicí, která představuje protiklad vědecké metody. Autor vychází z předpokladu, že freudovská psychoanalytická teorie je z velké části zakořeněna v židovském náboženství, zejména v mysticismu kabaly. Ve fascinující interpretaci spojení osobnosti a kulturní historie vysvětluje, jak Freudovo židovské dědictví přispívalo vědomě nebo nevědomě k jeho psychologickým teoriím. Používá Freudovo rozlišování mezi tím, že je Žid, a přijímáním židovské doktríny, která demonstruje účinek židovské mystiky na formování Freudova génia. Tato kniha nabízí vzorový příklad problému židovské identity, jak jej ztělesňuje jeden z velikánů moderní vědy, který se hlásil k "ateismu" a "židovství".

Vztek je energie - otevřená, vtipná a svérázná autobiografie Johna Lydona, který pod přezdívkou Johnny Rotten změnil tvář popkultury nejprve jako fronton Sex Pistols, později jako zpěvák PiL. Bez jakéhokoli posměchu, ironizování a sentimentality Rotten vypráví o svém dětství v chudé čtvrti irských přistěhovalců v severním Londýně (s dickensovskou věcností popisuje, jak vynášel kbelík s mrtvolkami dětí, které ne- chtěně potratila jeho maminka), o své nemoci (v sedmi letech onemocněl zánětem mozkových blan - půl roku ležel v kómatu v nemocnici, a když se probudil, nepoznával své rodiče) a o dospívání mezi hrubozrnnými fanoušky Arsenalu, o hře na triangl ve školním orchestru a přátelství se Sidem Viciousem. Přestože se Lydon dlouhá léta pohyboval v podivuhodné společnosti, ať už to byli punks nebo manažeři ze šoubyznysu, dokázal si uchovat vnitřní integritu a zachovatjasnou hlavu a podat o tom přesvědčivé svědectví.

Aimé Billion je mladý míšenec žijící v první části knihy v západní Africe, v hlavním městě dnešního Beninu, někdejší francouzské kolonie známé také jako Dahome. V žilách mu koluje krev vietnamské babičky, francouzského dědečka i otce a černošské matky z kmene Joruba. Sblíží se s norskou evangelickou misií, která v Beninu působí; a po mnoha nezdarech se mu podaří pomocí úplatku vyřídit víza potřebná k cestě za otcem do Evropy. Árpád Kun (nar. 1965) je Maďar, který se v roce 2006 odstěhoval s rodinou do Norska, kde ve vesnici na břehu fjordu pracoval jako pečovatel v ústavu pro staré a nemocné lidi. Tam se také seznámil a spřátelil s Aimé Billionem, tedy se skutečnou a žijící postavou, jenž mu dal svůj souhlas, aby o něm napsal a vydal knihu.

Próza Doktor Pilka si kope hrob je text v nejlepší tradici české grotesky a absurdního humoru, hravá a vtipná, v žádném případě prvoplánová, ale s přesahem, kdy ze zdánlivě nezávazných historek se postupně vyjevuje tragické odcizení individua ve světě, který se zúžil na konzum a ztratil svůj metafyzický rozměr. Zásadní je autorova práce s jazykem, lingvistické hříčky prostupují celý text, vesměs členěný na kratičké kapitolky odpovídající klipovitému, útržkovitému, roztříštěnému vnímání světa, před nímž v současnosti pro člověka de facto není úniku. Tak i v této próze informace překypují, přičemž jde vlastně jen o prázdné kódy, které nenesou význam. S touto vyprázdněností světa se ale autor neztotožňuje a pokouší se najít když ne jeho ztracený smysl, tak alespoň prostor pro svobodu jedince ve vtipu a ironickém odstupu. Hlavním terčem autorova smíchu, který jen vzácně přechází v otevřený výsměch, je globální turismus a "užívání si" dovolených. V souvislosti s tím se zabývá otázkou multikulturality a zároveň znovuoživení nacionalismu. Závažné otázky jsou podány hravě, typická je celá řada literárních odkazů. Nezapře se tu inspirace především frankofonními autory jako Raymond Queneau nebo Georges Perec, v jejichž tradici pokračují prozaici současní, jako je český frankofil Patrik Ouředník nebo z autorů do češtiny přeložených André-Marcel Adamek či Rodaan Al Galidi. To je jedna rovina textu, v další se Petr Motýl trefuje do české malosti a provinčnosti.

Aimé Billion je mladý míšenec žijící v první části knihy v západní Africe, v hlavním městě dnešního Beninu, někdejší francouzské kolonie známé také jako Dahome. V žilách mu koluje krev vietnamské babičky, francouzského dědečka i otce a černošské matky z kmene Joruba. Sblíží se s norskou evangelickou misií, která v Beninu působí; a po mnoha nezdarech se mu podaří pomocí úplatku vyřídit víza potřebná k cestě za otcem do Evropy. Árpád Kun (nar. 1965) je Maďar, který se v roce 2006 odstěhoval s rodinou do Norska, kde ve vesnici na břehu fjordu pracoval jako pečovatel v ústavu pro staré a nemocné lidi. Tam se také seznámil a spřátelil s Aimé Billionem, tedy se skutečnou a žijící postavou, jenž mu dal svůj souhlas, aby o něm napsal a vydal knihu. Tento realistický román patří ke knížkám, které "se čtou jedním dechem", a přitom díky autorovu talentu nesklouznou na úroveň pouhého čtiva. Ve Šťastném Severu panuje harmonie mezi zajímavým tématem a postavami, s nimi čtenář mimovolně sympatizuje. Celý román prostupuje nenápadná humanita.

Autobiografie Marka Twaina byla poprvé publikována v roce 2010, tedy sto let po jeho smrti. Spíše než o klasickou autobiografii jde o soubor anekdot, „pomluv“ a přemítání o životě, na němž Twain pracoval několik let. Jeho až drásavě upřímná reflexe vlastního života a světa je pro pochopení této komplexní postavy světové literatury a jejího díla nezbytná. Sám Twain píše: „Jsme tím, co si pamatujeme. Bez paměti mizíme, přestáváme existovat, naše minulost je vymazána, a přece věnujeme paměti jen málo pozornosti…“ Český překlad nabízí nejširšímu publiku možnost nahlédnout do Twainovy paměti, srdce a duše. První svazek celkem třídílných pamětí, Volvox Globator postupně vydá i zbývající dva.

Poloreportážní příběh líčí život amerických tuláků, cestujících načerno po železnici napříč Amerikou za velké hospodářské krize na samém konci 19. století. Itinerář mladého vagabunda Jacka Londona předznamenává v této bibli českého trampingu Kerouacův beatnický manifest Na cestě.

Detektivky ze zlaté éry jsou vlastně pohádky. Pohádky pro velké děti. Nehledejte v nich moderní vyšetřovací postupy, ponurost dnešní severské školy, překotný dějový spád se spoustou akce v každé kapitole, případně psychologicky detailní rozbor jednotlivých charakterů. Na co se naopak můžete těšit, jsou vraždy promyšlené často do nejmenších podrobností (přestože samotný zločin je většinou v pozadí dění), poctivý přístup ke čtenáři, kterému jsou v průběhu děje poskytovány všechny indicie nutné k vyřešení zločinu, barvitost prostředí (více či méně ponuré kulisy staré Anglie a jejích sídel nebo domů) a závěrem překvapivé řešení celé šarády. Příběh knihy Ten, kdo šeptá začíná ve Francii před válkou a pokračuje po válce v Anglii a naleznete v něm hned dva záhadné zločiny. Dr. Fell má spoustu práce s objasněním neuskutečnitelné vraždy na vrcholku staré věže a polapením vraha šeptajícího za měsíční noci.

Kultivovaný gentleman se usadí v domě po svém dědečkovi, aby odhalil temná tajemství pohřbená v útrobách domu. Krásná žena se svým přítelem potká dvojníka Edgara Allana Poea v povídce děsivé jako cokoli, co napsal sám Poe. Sochař se vrací z Paříže, aby vytvořil sochu pocházející z jiného světa – sochu, kterou sám nedokáže ovládnout. Tyto a podobné příběhy, propojené mezi sebou typickou lovecraftovskou mytologií, naleznete v knize Strážci z hlubin času obsahující patnáct strašidelných povídek, které sepsal přítel a literární následovník H. P. Lovecrafta August Derleth na základě náčrtů a fragmentů z Lovecraftovy pozůstalosti. S knihou se můžete na vlastní nebezpečí vydat do mrazivé říše věčné temnoty, kde na vás číhá nadpozemská a nevýslovná hrůza.

Detektivky ze zlaté éry jsou vlastně pohádky. Pohádky pro velké děti. Nehledejte v nich moderní vyšetřovací postupy, ponurost dnešní severské školy, překotný dějový spád se spoustou akce v každé kapitole, případně psychologicky detailní rozbor jednotlivých charakterů. Na co se naopak můžete těšit, jsou vraždy promyšlené často do nejmenších podrobností (přestože samotný zločin je většinou v pozadí dění), poctivý přístup ke čtenáři, kterému jsou v průběhu děje poskytovány všechny indicie nutné k vyřešení zločinu, barvitost prostředí (více či méně ponuré kulisy staré Anglie a jejích sídel nebo domů) a závěrem překvapivé řešení celé šarády. Příběh knihy Ten, kdo šeptá začíná ve Francii před válkou a pokračuje po válce v Anglii a naleznete v něm hned dva záhadné zločiny. Dr. Fell má spoustu práce s objasněním neuskutečnitelné vraždy na vrcholku staré věže a polapením vraha šeptajícího za měsíční noci.

Může kočka přežít vlastní smrt? Ano, zdá se, že dokonce několikrát. Ne nadarmo se mluví o devíti kočičích životech. Příběh jednoho takového kočičího zmrtvýchvstání se odehrál před necelými dvěma roky ve floridské Tampě. Jistého kocoura slyšícího na jméno Bart porazilo auto a skončil zakopaný na zahradě. Když se pak po pěti dnech k hrůze svého majitele vyhrabal z hrobečku ven, byla senzace na světě. Novináři překřtili nenápadného čtyřnožce na Zombie Cat a jeho osudy dodnes budí živý zájem. A právě tady, kde by neobvyklá zpráva z černé kroniky mohla happyendem končit, začíná Francouzka Soledad Bravi svou jemně potměšilou ódu na vůli k životu, svobodu a nezávislost. Populární autorka dětských knížek a dvorní ilustrátorka magazínu Elle rozhodně nestvořila dojemnou idylku pro milovníky koček. Její Bart je krvelačný bojovník za práva někdejších šelem, které lidská společnost odsoudila do role obtloustlých plyšáků. Příběh nesmrtelného kočičího monstra, symbolicky rozdělený do devíti kapitol, je sledem úsměvně zoufalých a realitou života odrážených pokusů tento nedůstojný osud zvrátit.

V této provokativní knize Anita Phillips inteligentně zachraňuje masochismus před klinickým diskurzem, který jej nazývá patologickou chorobou, a navrací jej do kontextu odlišné lidské zkušenosti a uměleckého vyjádření. Výsledkem je neotřelý a fascinující moderní náhled na touhu, zvědavost a erotično.Od té doby, co Baron Richard von Krafft-Ebing začal v devatenáctém století termín „masochismus“ razit, byl mylně pojímán jakožto slabší protějšek sadismu, avšak Anita Phillipsová, redaktorka britského akademického časopisu Interstice (Škvíra), tento mýtus vyvrací a tvrdí, že masochismus je „hluboce autonomní“. Umění, jak ztvárnit masochistické fantazie, píše, je „být zraňován tím správným způsobem a v ten pravý čas, a to podle sofistikovaného, člověkem vytvořeného scénáře“. Phillipsová jde zpátky k Freudovi, Jungovi, Foucaultovi a Leu Bersanimu, aby vytvořila novou definici masochismu, přičemž zkoumá populární kulturu, aby demonstrovala jak jeho nutnost, tak mocný vliv, jaký měl na západní kulturu - od Modrého sametu Davida Lynche k Zázraku růže Jeana Geneta, jakož i k obrazům umučeného Krista v Novém Zákoně. Ukazuje, že masochismus je zdravou součástí lidské psychiky, jež si užívá tajné rozkoše při vytrvalém imaginárním či reálném utrpení z rukou jiného člověka, který je zpraven o tom, že konečným výsledkem je uspokojení. Podle autorky nelze masochismus ztotožnit jen s pudem smrti – má totiž více společného se životem. Ve svém asi nejpůsobivějším argumentu se zaměřuje na vztah mezi kreativitou a masochismem, při němž spojuje složitost tvůrčího přetavení s komplikovaností masochistické touhy. Všichni umělci, odvažuje se Anita Phillipsová tvrdit, jsou v podstatě mistři v masochismu. Dle její definice se výraz masochismus ani tak moc netýká sexuální praktiky jako spíše touhy po sebezničujícím zážitku, po čemkoliv, co zbourá hranice ega a uvolní v jedinci cestu k jakési blaženosti či extázi. A právě masochisté jsou podle ní zběhlí v hledání takových zkušeností, přičemž si dokážou namíchat přímo koktejl ze života a smrti: strádání, bolest, rozkoš, rozpolcenost, trans. I když Anita Phillipsová vykládá velmi stylizované rituály sadomasochistických hrátek, jejím cílem je pouze zdůraznit jejich symbolický význam, nikoliv zredukovat masochismus na nějakou přijatelnou formu laskavosti. Chce pouze odejmout pejorativní osten, který slovo masochismus má, a zkoumá způsob, jakým by mohl masochismus zásobovat jedince nepřebernými možnostmi. Úchvatně dokazuje moc masochismu, který v sobě zahrnuje eros i thanatos, temnotu i světlo, touhu i její nevyhnutelnou ztrátu. Anita Phillipsová odhaluje odvěký vztah mezi bolestí a romantickou láskou. Svou studii završuje skvělým pohledem na souvislost mezi spiritualitou a sexualitou. Bravurně dává do souvislosti představy náboženského sebeumrtvování a masochismu. Kniha je psána s vtipem a znalecky a jistě vyvolá napjatou diskusi o tom, jaká je vlastně povaha sexuality. Anita Phillipsová je redaktorkou literárního časopisu Interstice a napsala řadu článků o současné sexualitě a umění jakož i o románové tvorbě. Žije v Londýně.

Závěrečným, pátým svazkem Carverových povídek je původní sbírka z roku 1981. Přestože znamenala opravdový průlom v Carverově spisovatelské dráze, autor měl původně dost jinou představu: Gordon Lish, redaktor nakladatelství Alfred A. Knopf a Carverův přítel, mu totiž povídky dost neurvale osekal o více než polovinu a prosadil také tento slavný, chytlavý název, jenž se již několikrát stal inspirací (příkladem je Haruki Murakami, autor knihy O čem mluvím, když mluvím o běhání a mimochodem též Carverův překladatel do japonštiny). Carver si Gordona Lishe přesto i nadále vážil a nikdy neopomněl zmínit to, jak se pozitivně podepsal na jeho kariéře. Události kolem necitlivého zredigování sbírky O čem mluvíme, když mluvíme o lásce nicméně znamenaly konec jejich spolupráce.

Alfred Brendel je bezesporu jedním z nejvýznamnějších klavíristů a umělců 20. století. Je historicky prvním pianistou, který nahrál kompletní klavírní dílo Ludwiga van Beethovena. Když firma Philips v roce 1999 vydala prestižní edici „Velcí klavíristé 20. století“, Brendelovi jako jedinému interpretovi věnovala šest kompaktních disků (tedy více než Rachmaninovovi, Rubinsteinovi, Horowitzovi, Richterovi, Gouldovi atd.). Brendel svojí interpretací děl W. A. Mozarta a F. Schuberta zásadně změnil pohled na tyto skladatele. Souborné vydání jeho esejů se ve světě stalo velkou událostí. Brendel je skvělým spisovatelem, esejistou a básníkem. Umí své postřehy, bádání a celoživotní zkušenosti brilantně zformulovat, jeho eseje mají vytříbený literární styl. Je velkým znalcem literatury, filmu, malířství a architektury, jeho široké zaměření prostupuje celou jeho knihou. Brendel vnímá hudbu v širších historicko-kulturních souvislostech a proto je jeho práce objevná jak pro odbornou, tak laickou veřejnost. Brendel je posledním pojítkem s velkou tradicí – byl žákem legendárního Edwina Fischera, jehož učil žák Franze Liszta, jehož učil žák Ludwiga van Beethovena. Brendel je tedy posledním článkem této velké linie, která pochází od Beethovena. V Brendelových sebraných esejích se navíc vzácně propojuje zkušenost významného a zkušeného interpreta s nejvyšší odborností badatele.

Může kočka přežít vlastní smrt? Ano, zdá se, že dokonce několikrát. Ne nadarmo se mluví o devíti kočičích životech. Příběh jednoho takového kočičího zmrtvýchvstání se odehrál před necelými dvěma roky ve floridské Tampě. Jistého kocoura slyšícího na jméno Bart porazilo auto a skončil zakopaný na zahradě. Když se pak po pěti dnech k hrůze svého majitele vyhrabal z hrobečku ven, byla senzace na světě. Novináři překřtili nenápadného čtyřnožce na Zombie Cat a jeho osudy dodnes budí živý zájem. A právě tady, kde by neobvyklá zpráva z černé kroniky mohla happyendem končit, začíná Francouzka Soledad Bravi svou jemně potměšilou ódu na vůli k životu, svobodu a nezávislost. Populární autorka dětských knížek a dvorní ilustrátorka magazínu Elle rozhodně nestvořila dojemnou idylku pro milovníky koček. Její Bart je krvelačný bojovník za práva někdejších šelem, které lidská společnost odsoudila do role obtloustlých plyšáků. Příběh nesmrtelného kočičího monstra, symbolicky rozdělený do devíti kapitol, je sledem úsměvně zoufalých a realitou života odrážených pokusů tento nedůstojný osud zvrátit.

Sam Harris a Mádžid Nawáz napsali svou knížku jako pozvánku pro každého, kdo se chce připojit k této naléhavě potřebné debatě: Je islám náboženstvím míru, nebo války? Je toto náboženství ochotné reformovat se? Proč se zdá, že tolik muslimů přitahuje extremismus? Co znamenají slova islamismus, džihádismus a fundamentalismus v současném světě?