Volvox Globator strana 67 z 91

T. Winton, v roce 1995 nominovaný za knihu The Riders (Jezdci) a v roce 2002 právě za Dirt music na prestižní Bookerovu cenu, patří dlouhá léta nejen k nejlepším spisovatelům Austrálie, ale i celé své generace. Tep prachu je teskně melancholický, jazykově vytříbený i dojemný příběh plný elektrizující vášně a milostného vykoupení. Hlavní postava čtyřicetiletá Georgie Jutlandová, závislá na alkoholu, žije s nemilovaným mužem a dvěmi adoptivními dětmi, jejichž skutečnou matku jim však dokáže sotva nahradit uvězněná v sociální izolaci i životní prázdnotě hledá sama sebe až do chvíle, kdy se střetne s nezkrotným pytlákem Lutherem Foxem. V té chvíli se vytváří bizarní spojenectví dvou ztracených duší – toužících se odpoutat od minulosti, potlačujících skrytý žal, dávno vyčpělé sny i pomalu se ztrácející neději – i jejich vzájemná odysea niterné i vnější „cesty“, protkaná mámivou směsí sveřepé poezie, barvitého líčení, vroucích citů i lidsky metafyzických slabostí a tužeb. Wintonova kniha je tak love story a zároveň thriller, oslava lidského ducha i hymnus na nádhernou a nesmiřitelnou krajinu západní Austrálie. – Jako čarovná mantra monotónně se opakující hudba slov, hudba obrazů, hudba přirozenosti povstávající z prachu, australských korálových útesů, oslepujícího trýznivého slunce…

T. Winton, v roce 1995 nominovaný za knihu The Riders (Jezdci) a v roce 2002 právě za Dirt music na prestižní Bookerovu cenu, patří dlouhá léta nejen k nejlepším spisovatelům Austrálie, ale i celé své generace. Tep prachu je teskně melancholický, jazykově vytříbený i dojemný příběh plný elektrizující vášně a milostného vykoupení. Hlavní postava čtyřicetiletá Georgie Jutlandová, závislá na alkoholu, žije s nemilovaným mužem a dvěmi adoptivními dětmi, jejichž skutečnou matku jim však dokáže sotva nahradit uvězněná v sociální izolaci i životní prázdnotě hledá sama sebe až do chvíle, kdy se střetne s nezkrotným pytlákem Lutherem Foxem. V té chvíli se vytváří bizarní spojenectví dvou ztracených duší – toužících se odpoutat od minulosti, potlačujících skrytý žal, dávno vyčpělé sny i pomalu se ztrácející neději – i jejich vzájemná odysea niterné i vnější „cesty“, protkaná mámivou směsí sveřepé poezie, barvitého líčení, vroucích citů i lidsky metafyzických slabostí a tužeb. Wintonova kniha je tak love story a zároveň thriller, oslava lidského ducha i hymnus na nádhernou a nesmiřitelnou krajinu západní Austrálie. – Jako čarovná mantra monotónně se opakující hudba slov, hudba obrazů, hudba přirozenosti povstávající z prachu, australských korálových útesů, oslepujícího trýznivého slunce…

Davidova obruč je román s výraznými prvky science fiction, který se odehrává v Londýně, v blízké budoucnosti. Vypráví příběh Davida, zaměstnance mezinárodní PR agentury, do jehož uzavřeného a lehce introvertního světa, ve kterém žije se svou přítelkyní Katkou, vtrhne neobvyklá zakázka a neobvyklá dívka. Děj, který čtenáře nejdříve vtáhne do života velké PR agentury, se brzo soustředí na Davida a jeho osobní život. Jeho prostřednictvím nechává autor čtenáře nahlédnout do čistě mužského vnímání světa a žen především. S přibývajícími stránkami se tempo příběhu neustále zvyšuje a David zjišťuje, že studený dech osudu rozbil jeho pohodlný vesmír a chce mu vzít vše, co miluje.

Autor se narodil roku 1970 v Bruselu. Do současné doby se mu podařilo uveřejnit tři knihy, za něž obdržel několik významných belgických literárních cen. Čtenářskou veřejnost zaujal především díky své realistické a nezkrotné fantazii a zvláštnímu druhu pesimistického přístupu k látce. Ve svém prvním trpce ironickém románu popisuje zemi, která se nachází uprostřed válečného konfliktu a která není nepodobná bývalé Jugoslávii. Hlavní postavou je mladý muž, který má mnoho společného nejen s postavami comicksů, ale i s osobou Franze Kafky. Stejně podivné jsou však i charaktery ostatních postav, záporných hrdinů, námezdných žoldáků a vrahů, kteří milují a zároveň projevují instinktivní krutost, k níž je dovádí pud sebezáchovy.

Autor se narodil roku 1970 v Bruselu. Do současné doby se mu podařilo uveřejnit tři knihy, za něž obdržel několik významných belgických literárních cen. Čtenářskou veřejnost zaujal především díky své realistické a nezkrotné fantazii a zvláštnímu druhu pesimistického přístupu k látce. Ve svém prvním trpce ironickém románu popisuje zemi, která se nachází uprostřed válečného konfliktu a která není nepodobná bývalé Jugoslávii. Hlavní postavou je mladý muž, který má mnoho společného nejen s postavami comicksů, ale i s osobou Franze Kafky. Stejně podivné jsou však i charaktery ostatních postav, záporných hrdinů, námezdných žoldáků a vrahů, kteří milují a zároveň projevují instinktivní krutost, k níž je dovádí pud sebezáchovy.

Kniha představuje třináct nejnovějších esejů světoznámého slovinského prozaika, dramatika a esejisty, kterou doplňuje obšírný rozhovorem s autorem. Promlouvá naléhavě k nejpalčivějším problémům současného světa, a to typicky jančarovským pronikavě demaskujícím jazykem, který na druhé straně místy přechází do působivých poloh zkratkovitého uměleckého vyjádření. Autor má nevšední schopnost vidět věci v širších souvislostech času i prostoru, a proto bývá vítaným hostem na různých sympoziích a konferencích intelektuálů celého světa a jeho knihy jsou všude hojně překládány. Jenom v češtině mu už vyšlo osm knih a s jeho texty se často setkáváme i v našem tisku či rozhlase.

Nikdo nebyl tak blízko Led Zeppelin jako Richard Cole, který dvanáct let pracoval jako jejich cestovní manažer. Tato kniha není jen dalším přehledem donekonečna omílaných faktů - spíše se zamýšlí nad tím, jak to opravdu bylo. Pojednává o zákulisí fenomenálního úspěchu nejslavnější rockové kapely všech dob, o ranách osudu, ale hlavně o tom, jací byli Page, Plant, Jones a Bonham lidé. A ještě mnohem, mnohem víc.

Výpravná publikace významného italského religionisty zahrnuje 265 biografií římských papežů od sv. Petra až po Jana Pavla II.

Ačkoliv se to již dnes může zdát poněkud zvláštní, v historii Spojených států amerických existovala dlouholetá a co do svého rozšíření a dopadu velmi významná tradice - pěstování konopí. Postupem času se však konopí, resp. marihuana, dostává mimo pole společenské akceptovatelnosti. Předmětem zkoumání publikace je otázka postavení a role konopí (lat. cannabis) ve Spojených státech amerických, a to především v klíčovém období 30. let 20. století. V klíčovém z toho důvodu, že právě v této dekádě dochází z celé řady příčin k přijetí federálního Zákona o zdanění marihuany (Marihuana Tax Act), jenž se v pozdějších letech ukázal být faktorem vedoucím k definitivní kriminalizaci této jednoleté byliny. K uvedeným příčinám patří působení progresivistických myšlenek, určitý pokrok na poli lékařství, aktivita státních i federálních vládních úřadů, značný vliv především tištěných médií a v neposlední řadě také xenofobní předsudky některých řadových Američanů. Autor však dochází k závěru, že nelze potvrdit hypotézy některých autorů o spiknutí vlivných amerických podnikatelů, které by mělo za cíl eliminaci nepohodlného a z hlediska dlouhodobé perspektivy nebezpečného konkurenta na trhu s plasty a papírem.

Román Opuštěná zahrada je jednou ze Struharových ranných próz, tematicky zasazených do rakouského prostředí, psaných však ještě v českém jazyce. Vídeň roku 1974. Šestiletý Joachim je svědkem tragické smrti svého o dva roky staršího bratra Richarda (kterého, jak se později ukáže zavraždila vlastní matka). Tento traumatický zážitek se do jeho paměti ukládá s celou řadou detailů a váže jej na bratra ještě silněji. Po uvěznění matky je drobný, uzavřený Joachim svěřen do péče prarodičů, žijících v mondénně zařízené vile se zpustlou zahradou vedle zámeckého parku Schönbrunnu. Společně se svou sedmnáctiletou tetou Nathalií obývá první poschodí, jehož staromódní pokoje a temné chodby ovšem nepovažuje za svůj domov. Kontakt s matkou je Joachimovi již od prvních dnů znemožňován, v této době se Nathalie poprvé ptá na existenci otce. Tak jako dříve mu prarodiče zůstávají emocionálně nedostupní, uzavření ve světě, který nemůže pochopit: zatímco ochrnutá babička tráví dny v dolních prostorách domu při temných tónech Wagnera a Brahmse, děda se projevuje jako nadšenec do umění, zdobící stěny rodinné vily kopiemi melancholických či temných obrazů slavných malířů. Již od samého počátku se Joachim upíná na studující tetu Nathalii, která se mu stává nejen společnicí při hrách, ale i náhražkou za nedostupnou matku. Když po několika měsících Joachimova matka v psychiatrické nemocnici umírá, začínají se v domě odhalovat první stopy zamlčené minulosti.

Román Opuštěná zahrada je jednou ze Struharových ranných próz, tematicky zasazených do rakouského prostředí, psaných však ještě v českém jazyce. Vídeň roku 1974. Šestiletý Joachim je svědkem tragické smrti svého o dva roky staršího bratra Richarda (kterého, jak se později ukáže zavraždila vlastní matka). Tento traumatický zážitek se do jeho paměti ukládá s celou řadou detailů a váže jej na bratra ještě silněji. Po uvěznění matky je drobný, uzavřený Joachim svěřen do péče prarodičů, žijících v mondénně zařízené vile se zpustlou zahradou vedle zámeckého parku Schönbrunnu. Společně se svou sedmnáctiletou tetou Nathalií obývá první poschodí, jehož staromódní pokoje a temné chodby ovšem nepovažuje za svůj domov. Kontakt s matkou je Joachimovi již od prvních dnů znemožňován, v této době se Nathalie poprvé ptá na existenci otce. Tak jako dříve mu prarodiče zůstávají emocionálně nedostupní, uzavření ve světě, který nemůže pochopit: zatímco ochrnutá babička tráví dny v dolních prostorách domu při temných tónech Wagnera a Brahmse, děda se projevuje jako nadšenec do umění, zdobící stěny rodinné vily kopiemi melancholických či temných obrazů slavných malířů. Již od samého počátku se Joachim upíná na studující tetu Nathalii, která se mu stává nejen společnicí při hrách, ale i náhražkou za nedostupnou matku. Když po několika měsících Joachimova matka v psychiatrické nemocnici umírá, začínají se v domě odhalovat první stopy zamlčené minulosti.

Autorka se v tomto příběhu, který je její prvotinou, literárně vrací do svého dětství - do 50. a 60. let totalitárního Československa. Na pozadí politických událostí tak s notnou dávkou svérázného humoru a ironie vypráví, jaké to bylo vyrůstat v tehdejších poměrech dotýká se však i velmi závažných témat společnosti a člověka vůbec. Hrdinové příběhu se tak ocitají v různých situacích a vyrovnávají se s různými problémy, které na ně klade doba i jejich okolí. Zcela netradiční prvek je pak spojení těchto skutečností ze života moderního člověka s mimořádným transcendentním prožitkem.

Autorka se v tomto příběhu, který je její prvotinou, literárně vrací do svého dětství - do 50. a 60. let totalitárního Československa. Na pozadí politických událostí tak s notnou dávkou svérázného humoru a ironie vypráví, jaké to bylo vyrůstat v tehdejších poměrech dotýká se však i velmi závažných témat společnosti a člověka vůbec. Hrdinové příběhu se tak ocitají v různých situacích a vyrovnávají se s různými problémy, které na ně klade doba i jejich okolí. Zcela netradiční prvek je pak spojení těchto skutečností ze života moderního člověka s mimořádným transcendentním prožitkem.

Román Opuštěná zahrada je jednou ze Struharových ranných próz, tematicky zasazených do rakouského prostředí, psaných však ještě v českém jazyce. Vídeň roku 1974. Šestiletý Joachim je svědkem tragické smrti svého o dva roky staršího bratra Richarda (kterého, jak se později ukáže zavraždila vlastní matka). Tento traumatický zážitek se do jeho paměti ukládá s celou řadou detailů a váže jej na bratra ještě silněji. Po uvěznění matky je drobný, uzavřený Joachim svěřen do péče prarodičů, žijících v mondénně zařízené vile se zpustlou zahradou vedle zámeckého parku Schönbrunnu. Společně se svou sedmnáctiletou tetou Nathalií obývá první poschodí, jehož staromódní pokoje a temné chodby ovšem nepovažuje za svůj domov. Kontakt s matkou je Joachimovi již od prvních dnů znemožňován, v této době se Nathalie poprvé ptá na existenci otce. Tak jako dříve mu prarodiče zůstávají emocionálně nedostupní, uzavření ve světě, který nemůže pochopit: zatímco ochrnutá babička tráví dny v dolních prostorách domu při temných tónech Wagnera a Brahmse, děda se projevuje jako nadšenec do umění, zdobící stěny rodinné vily kopiemi melancholických či temných obrazů slavných malířů. Již od samého počátku se Joachim upíná na studující tetu Nathalii, která se mu stává nejen společnicí při hrách, ale i náhražkou za nedostupnou matku. Když po několika měsících Joachimova matka v psychiatrické nemocnici umírá, začínají se v domě odhalovat první stopy zamlčené minulosti.

W. D. Storl, etnolog a kulturní antropolog ukazuje na kořeny naší kultury a na původní zkušenost starých Keltů s jejich ohromujícím přístupem k přírodě a léčitelství. Keltská kultura hrála v Evropě po téměř tisíc let významnou roli a i po jejím zániku se její otisk uchoval v pohádkách, legendách, sezonních rituálech a především ve znalosti rostlin a lidového léčitelství. Autor představuje rostlinné léky s jejich silou a kouzlem uchovávaných v tradované zkušenosti. Upozorňuje na blahodárnost a krásu rostlin i stromů v keltském sezonním a kulturním kontextu, v jejich lékařství a magii a popisuje významy keltského ročního cyklu a stromového kalendáře. Pomocí osmi keltských každoročních svátků, spojených s příslušnými rituály nám ukazuje cestu, jak se uvést do rytmu a souladu s přírodou a nabízí celou řadu návodů na výrobu přírodních léků a jejich užívání pro zvýšení našeho zdraví.

Román Opuštěná zahrada je jednou ze Struharových ranných próz, tematicky zasazených do rakouského prostředí, psaných však ještě v českém jazyce. Vídeň roku 1974. Šestiletý Joachim je svědkem tragické smrti svého o dva roky staršího bratra Richarda (kterého, jak se později ukáže zavraždila vlastní matka). Tento traumatický zážitek se do jeho paměti ukládá s celou řadou detailů a váže jej na bratra ještě silněji. Po uvěznění matky je drobný, uzavřený Joachim svěřen do péče prarodičů, žijících v mondénně zařízené vile se zpustlou zahradou vedle zámeckého parku Schönbrunnu. Společně se svou sedmnáctiletou tetou Nathalií obývá první poschodí, jehož staromódní pokoje a temné chodby ovšem nepovažuje za svůj domov. Kontakt s matkou je Joachimovi již od prvních dnů znemožňován, v této době se Nathalie poprvé ptá na existenci otce. Tak jako dříve mu prarodiče zůstávají emocionálně nedostupní, uzavření ve světě, který nemůže pochopit: zatímco ochrnutá babička tráví dny v dolních prostorách domu při temných tónech Wagnera a Brahmse, děda se projevuje jako nadšenec do umění, zdobící stěny rodinné vily kopiemi melancholických či temných obrazů slavných malířů. Již od samého počátku se Joachim upíná na studující tetu Nathalii, která se mu stává nejen společnicí při hrách, ale i náhražkou za nedostupnou matku. Když po několika měsících Joachimova matka v psychiatrické nemocnici umírá, začínají se v domě odhalovat první stopy zamlčené minulosti.