Vyšehrad strana 96 z 111

František Palacký, historik a politik, zakladatel české státnosti v moderním slova smyslu, patří jistě k těm osobnostem naší minulosti, k nimž je dobré se stále znovu vracet. Jiří Štaif, profesor katedry hospodářských a sociálních dějin Filozofické fakulty v Praze, se k napsání Palackého monografie odhodlal po dvou desetiletích intenzivního badatelského zájmu o klíčovou postavu našeho 19. století a množství odborných prací a studií Palackému věnovaných. Výsledkem je vyvážený životopis, věnující pozornost stejnou měrou životu, dílu a jeho interpretaci, a mýtu – proměnám postavení Palackého v jednotlivých obdobích českých dějin počínaje závěrem 19. století až po současnost. S použitím poznatků psychologie a sociologie zařazuje J. Štaif Palackého do kontextu rodící se nové české národní elity, jež přes jistou „obezřetnost“ danou jejím zaměřením i vnější situací dokázala sehrát mimořádně významnou roli v procesu formování české národní identity. Osobnost Františka Palackého vždy byla její důležitou konstitutivní součástí, a závěrečná kapitola monografie „Životnost odkazu a rébus mýtu“ do jisté míry přesahuje rámec vlastního životopisu a přináší objevný a hluboký pohled na vývoj a proměny české národní identity.

Vyprávění o Gualtierim a Griseldě, poslední příběh Dekameronu, je nejslavnější, nejkomentovanější, nejnapodobovanější a nejkontroverznější povídka Dekameronu. V nejrůznějších uměleckých formách byla mnohokrát samostatně a s úspěchem přeložena, převyprávěna, zbásněna, inscenována a zazpívána. Množství významů a asociací, které dokázala Griselda vyvolat, zároveň ukazuje, že Dekameron nebyl psán pouze pro pobavení, ale že vnímavý čtenář, který vyjde hravému, ale i náročnému autorovi vstříc s otevřenou myslí, bude odměněn zážitkem skrývajícím se za první rovinou vyprávění. Pro koho vlastně Boccaccio vyprávěl – pro sebe, své přátele, měšťany, ženy, pro současníky, nebo pro potomstvo? A nalezl ve své době dostatečně vnímavého čtenáře svého Dekameronu, nebo se jeho publikum chtělo prostě bavit?

Dozvíte se, co je to kognitivní trénink, jak probíhá v praxi a jakým způsobem si jeho prostřednictvím můžete zlepšit svůj mentální výkon. Seznámíte se s podstatou několika mnemotechnických pomůcek, a především si na konkrétních příkladech procvičíte všechny složky myšlení a paměti.

Autentický příběh bulharských zdravotních sester vězněných v Libyi a odsouzených k trestu smrti, jejichž osud vzbudil velký zájem veřejného mínění na celém světě a přiměl celou řadu významných politiků, aby k němu zaujali otevřený postoj. Kniha pravdivě ukazuje nejen dramatickou skutečnost nedávných dní, ale zabývá se i životem v libyjských věznicích, postupným narušováním vztahů mezi bulharskými sestrami pod tlakem perzekuce a mučení.

Kolektivizace, násilná likvidace soukromého zemědělství v Československu a perzekuce zemědělců, se dostává do obecného povědomí jako jeden z nejkřiklavějších zločinů komunistického režimu v naší zemi. Doposud jakoby stranou zůstává osobní rovina tohoto procesu – osudy stovek a tisíců rodin a obcí postižených dlouhými lety bezpráví. Kniha J. Urbana se zaměřuje právě na tento aspekt kolektivizace a vypráví příběh několika spřízněných rodin z Novopacka, rodin soukromých zemědělců Josefa Novotného a Josefa Machytky, kteří se právě pro své příkladné hospodaření a úctu, jíž se těšili ve své obci, stali obětí exemplárního procesu s venkovskými boháči – „kulaky“. Kniha sleduje dramatické osudy „kulackých“ rodin v průběhu 50. let, přes léta 60., na jejichž počátku byla kolektivizace českého venkova dokončena, až do polistopadového období a pokusu o vyrovnání se se zločiny minulosti. Centrální linii vyprávění doplňují exkurzy, které přibližují organizaci kolektivizačního procesu a peripetie zakládání JZD. Knihu, která je založena na studiu archivního materiálu, ale i řadě svědectví pamětníků, především bezmála stoleté Marie Machytkové, doplňují dokumenty a obrazové přílohy. Kniha je doplněna předmluuvou historika Karla Jecha, autora práce Kolektivizace a vyhánění sedláků z půdy

Jacques Martin Hotteterre (1674–1763) byl vynikajícím flétnistou na dvoře Ludvíka XIV. a vyhledávaným učitelem hudby. Jeho „Principes de la flute“(Paříž 1707) patří mezi základní hudební pojednání baroka a jsou vůbec první učebnicí, která se zabývá hrou na příčnou flétnu. Autor se v ní věnuje také flétně zobcové a hoboji, neboť tyto nástroje tehdejší hudebníci ovládali současně. Dnes je dílo ceněno především díky podrobnému vysvětlení ornamentiky a artikulace s praktickými notovými ukázkami, které poskytují jedinečný návod k interpretaci francouzské hudby první poloviny 18. století. V českém překladu vychází Hotteterrova kniha u nás poprvé. Autorem překladu, předmluvy a komentářů je významný mladý flétnista a muzikolog Lukáš Vytlačil. Důležitou součástí publikace je faksimile amsterdamského vydání Hotteterrova díla z roku 1710. Knihu, která vychází u příležitosti 250 výročí Hotteterrova úmrtí, uvítají jistě jak interpreti, tak obdivovatelé francouzské barokní hudby.

Tři příběhy Nesvatí svatí současného španělského spisovatele Eduarda Mendozy napsal autor v různých obdobích svého tvůrčího rozmachu. V prvním příběhu rozkrývá autor lidskou malodušnost a přetvářku. Ve druhém pokrytectví, v němž žijí jednotlivci i společnost. Ve třetím vypráví příběh člověka z vězení, jehož od pádu na úplné dno zachránila literatura, které se začal věnovat. Ovšem bez ohledu na úspěch zůstává stále stejně nenapravitelný jako předtím.Čtenáře na díle Eduarda Mendozy přitahuje nejen rozmanitost námětů, ale také jeho smysl pro humor a excentričnost jeho vypravěčství. Svědčí o tom i skutečnost, že patří mezi autory často překládané do jiných jazyků. V roce 2015 obdržel autor mezinárodní literární Cenu Franze Kafky za své dosavadní dílo, kterou udílí Společnost Franze Kafky v Praze za mimořádné literární počiny, jež oslovují čtenáře bez ohledu na jejich původ, národnost a kulturu. V roce 2016 obdržel Eduardo Mendoza nejvyšší ocenění udělované španělsky píšícím autorům Premio Cervantes.