Vyšehrad strana 97 z 143

Básnická sbírka Hodina mezi psem a vlkem pochází z tvorby 60. let, stejně jako Smuténka či Metličky. Po vydání těchto děl byl básník zahnán do politického ústraní. Za své dílo byl oceněn až po roce 1989. Najděte dva kusy dřeva/ a zkuste tlouci polínkem o polínko./ Tak jsem to dělal doma, / když jsem vyklepával hodinu mezi psem a vlkem./ Musíte klepat do rytmu./ Musíte vyšívat tím dřevem./ Snad se vám podaří/ probudit v sobě hvozd.

Co můžeme my, občané, dělat s nízkou úrovní politiky jako správy věcí veřejných v naší zemi? Jaké jsou vnitřní příčiny trvalé vratkosti našeho státu, opakujících se selhání politických elit tváří v tvář kritickým situacím během 20. století, a naší „národní nesamo­zřejmosti“? Autor Luděk Ryhetník, ekonom působící dnes na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, s bohatými zkušenostmi života a působení ve Velké Británii, se zaměřuje na otázku organizace a fungování společnosti – otázku řádu. Právě úspěšnost fungování pravidel podmiňuje úspěšnost dané společnosti a kvalitu života v ní. Autor se ve svých analýzách opírá o výzkum provedený ve více než sto padesáti zemích světa a zohledňující úroveň řádu a svobody v nich. Svoboda souvisí s řádem, právě země s tradicí pevného a spraved­livého řádu se těší největší svobodě a stabilitě. Český stát a česká společnost se nachází na nestabilní periferii Evropy. Otevírají se před námi dvě cesty: sklouznutí do oblasti chaosu a zvůle, nebo cesta cílevědomé kultivace řádu. Obtížná cesta, která ale vede ke skutečně demokratickým a stabilním systémům.

S každým dalším románem, v němž Eadulf a Fidelma řeší záhadné případy, v nichž není nouze o pikle, zrady a důmyslné vraždy, sledujeme i osudy hlavních hrdinů. V tomto příběhu se Eadulf s Fidelmou rozejdou. Fidelma si přeje zůstat u toho, co umí nejlépe, tedy věnovat se právu a jeho uplatňování. Eadulf by ovšem chtěl, aby spolu se svým malým synem žili poklidným rodinným životem v klášterní komunitě. Svým rozchodem oba strádají, ale každý umíněně trvá na svém. Nicméně podivná smrt v opatství Lois Mor si žádá přítomnost jich obou, neboť je král poslal, aby vyšetřili, jakým způsobem význačný učenec v Lois Mor zemřel. Strhující vyprávění „záhady zamčeného pokoje“ nabízí překvapivé a nečekané rozřešení.

S každým dalším románem, v němž Eadulf a Fidelma řeší záhadné případy, v nichž není nouze o pikle, zrady a důmyslné vraždy, sledujeme i osudy hlavních hrdinů. V tomto příběhu se Eadulf s Fidelmou rozejdou. Fidelma si přeje zůstat u toho, co umí nejlépe, tedy věnovat se právu a jeho uplatňování. Eadulf by ovšem chtěl, aby spolu se svým malým synem žili poklidným rodinným životem v klášterní komunitě. Svým rozchodem oba strádají, ale každý umíněně trvá na svém. Nicméně podivná smrt v opatství Lois Mor si žádá přítomnost jich obou, neboť je král poslal, aby vyšetřili, jakým způsobem význačný učenec v Lois Mor zemřel. Strhující vyprávění „záhady zamčeného pokoje“ nabízí překvapivé a nečekané rozřešení.

Petr Pokorný patří k našim nejznámějším biblistům. Vydal mnoho odborných publikací a zapsal se do srdcí celé řady svých žáků. Řadů let však také spolupracuje s Českým rozhlasem 3 Vltava, pro který připravuje čas od času nedělní Ranní slovo. Nejprve s etrem Kolářem a od roku 2004 s Petrem Vaďurou se zamýšlí nad nedělními perikopami liturgického kalendáře. Právě přepisy těchto pořadů, které s Petrem Pokorným vedl Petr Vaďura, tvoří jádro nové knihy z edice Rozhovory nad biblí. Jestliže v odborných pracích je Petr Pokorný skutečným vědcem, vyrovnávajícím se s množstvím odborné literatury a pečlivě mapujícím každý zákrut biblického textu, je v těchto rozhlasových rozhovorech obdivuhodně srozumitelný a přístupný. Hluboká znalost novozákonní látky mu přitom umožňuje hledět na jednotlivé texty jakoby z nadhledu a vnímat je v širších filosofických i etických souvislostech. Petr Pokorný je nejen biblista, ale také pečlivý pozorovatel doby znepokojený pocitem bezvýchodnosti a nedostatku perspektivy svých současníků. Proto je hlavním motivem jeho úvah naděje, pramenící z hlubokého přesvědčení, že život má smysl, a proto stojí za to jej žít. Pevným bodem dějin i života jednotlivce je mu vzkříšený Kristus, ten pravý člověk, který k žití pravého lidství inspiruje i každého z nás. Knihu doplňuje přepis pořadu o J. B. Součkovi a rozhovor o Pokorného životě a díle, který byl odvysílán na vlnách Českého rozhlasu Plzeň.

Legenda aurea (Zlatá legenda) je vyvrcholením více než tisíciletého vývoje latinské legendy, tj. vyprávění o životě a zázračných skutcích svatých. Složil ji nejspíše koncem padesátých let 13. století dominikánský mnich a pozdější janovský arcibiskup Jakub de Voragine. Autor ji koncipoval jako základní příručku pro dominikánské kazatele, ať působili kdekoli. Na základě dosavadní legendistické literatury zpracoval a podle sledu církevního roku seřadil 176 vyprávění o svátcích Kristových a o svatých, uctívaných v celé katolické Evropě. Legenda aurea později zastínila všechny ostatní sbírky legend (proto se také nazývá „Zlatá“) a dodnes se zachovala ve více než tisíci latinských rukopisech. Jakub de Voragine měl vypravěčské nadání. Svým čtenářům přibližuje pravdy víry v pou­tavých příbězích, z kterých měli potěšení jak duchovní, tak nejprostší laici. Proto hned ve 13. století začala být „Zlatá legenda“ překládána a adaptována do národních jazyků, do některých dokonce několikrát. Jednotlivé příběhy z ní pronikaly do lidových vyprávění a jsou obsaženy i v pohádkách. Česky byla zpracována r. 1357 neznámým českým domi­nikánem, působícím na Pražském hradě, který byl ve styku s králem Karlem IV. i s jeho kancléřem Janem ze Středy. První novočeský překlad výboru ze „Zlaté legendy“ (Vyšehrad, 1984) byl koncipován tak, aby v něm byly zastoupeny nejrůznější typy Jakubových legend. V témž duchu byl výbor později rozšířen, takže zpřístupňuje česky asi třetinu „Zlaté legendy“. Kromě toho přináší i několik ukázek z legend o českých světcích (sv. Václav, sv. Vojtěch, sv. Prokop, sv. Ludmila), které byly k základnímu souboru přidány.

Román Ethana Canina Ani králové, ani hvězdy je příběhem o přátelství mezi dvěma zcela odlišnými muži. Caninův román vyniká nejen pestrou galerií portrétů různorodých postav, ale především detailně popisuje proces zrání člověka se všemi jeho přednostmi a chybami, které formují jeho budoucnost. Když Orno Tarcher, mladík z prosté venkovské rodiny, přijede studovat do New Yorku, prvním člověkem, s nímž se seznámí, je charismatický Newyorčan Marshall Emerson. Je těžké představit si nesourodější dvojici: těžkopádný, poctivý, pracovitý Orno, který, jak sám říká, má „na čele napsáno Missouri“, a oslnivý bohém Marshall s fenomenální pamětí, díky níž si navždy zapamatuje vše, co si přečte, a rodiči, kteří jsou oba univerzitními profesory. Přesto mezi nimi vznikne zvláštní pouto; Orno je takřka proti své vůli vtahován do Marshallova světa bujných pitek, planého filosofování a sexu, jenž ho odvádí od studia, i do spletitých vztahů panujících v Marshallově rodině. Zatímco Marshall, který by mohl vystudovat cokoli, opustí univerzitu, aby se posléze stal hollywoodským scenáristou a producentem, Orno nemá dost dobré výsledky na to, aby mohl jít na medicínu, a proto se spokojí s budoucností zubaře. Zuby „nejsou pojmenované ani po králích, ani po planetách. Jsou označené pouze čísly,“ omlouvá se v dopise Marshallovi. Když se zamiluje do Marshallovy sestry Simone, napětí panující v rodině Emersonových spěje k tragédii.

Sbírka Agogh, která je považována za jeden z vrcholů tvorby autora Oldřicha Mikuláška.Básnická sbírka vyšla nejprve v cizině v r. 1980, v Čechách až v roce 1989.Básník Oldřich Mikulášek je autorem čtenáři stále vyhledávaným, neboť jeho přemýšlivá poezie oslovuje další a další generace. ůsobil v literární skupině Host do domu, po roce 1969 se stal samizdatovým spisovatelem. Znovu publikovat směl až po roce 1980.

Básníckou sbírku Rouška Veroničina napsal Jan Zahradníček, nejvýznamnější básník ka­tolického proudu české literatury. V roce 1949 vychází sbírka básní Rouška Veroničina jako lyrický doprovod sbírky La Saletta. Verše jsou svědectvím autorovy víry, lásky a odhodlání. Ve verších této sbírky „nabývají básně Roušky Veroničiny velikého nadosobního rozmě­ru, přesahují literaturu a nesou pečeť bezvýhradného osobního nasazení a nezvratného svědectví celé básní­kovy osobnosti.“ (Mojmír Trávníček)

Knihu Bible a moderní kritika napsal Tomáš Petráček, český katolický kněz, historik a teolog, který je autorem řady studií a článků z oblasti sociálních dějin raného středověku a moderních církevních dějin. V roce 1904 vydal jezuitský generál Luis Martin varování před novou herezí při výkladu Bible, kterou nazývá „historická metoda“. Tento postoj záhy potvrdily nejvyšší církevní autority. O téměř devadesát let později Papežská biblická komise vydává dokument, ve kterém se konstatuje, že historickokritická metoda musí být považována za samotný základ veškeré vědecké exegeze v církvi. Jak došlo k tak radikální změně názoru během devadesáti let? Jaké byly peripetie zápasu o vědecký a kritický výklad Bible v katolické církvi? To jsou některé z otázek, na které se tato práce pokouší formulovat odpověď. Významným přínosem je integrování české katolické exegeze, která v té době měla přinejmenším čtyři vynikající představitele světové úrovně, do příběhu progresivní katolické exegeze té doby. Téma dějin zápasu katolické biblické vědy o přijetí náročných vědeckých kritérií umožňuje otevřít celou řadu dalších otázek: vztah církve a moderní doby, svobody teologické a exegetické práce, způsob výkonu učitelského úřadu církve, vznik a výklad církevních dokumentů, otázku cenzury a autocenzury v církvi, ohrožení vlastní osobní víry vědeckým bádáním či otázku následků ignorování a popírání reálně existujících problémů.

Nejrozsáhlejší Pagnolův román Živá voda zavádí čtenáře do krásného, divokého kraje, do horské vísky, kam jednoho dne přivítá se svou ženou a dcerkou pan Jean. S nadšením se všichni ujímají pochybného dědictví - osamělé usedlosti. Velmi brzy však narážejí na hlavní problém tohoto kraje - nedostatek vody. Jean se snaží vodu získat, i když se proti němu staví příroda, ale i lidé z okolí. Úsilí, s kterým pan Jean bojuje s lidskou zlobou, nenávistí, hloupostí, je marné. Dcera Manon však smrt a neštěstí svého otce pomstí.

Druhý díl výboru ze starověkých martyrologií. Svazek obsahuje překlady celkem 13 latinských a řeckých textů vzniklých ve 4. a 5. století. Jejich hlavními hrdiny jsou opět ženy a muži, kteří pro své náboženské přesvědčení neváhali podstoupit mučení a smrt. Do druhého dílu byly vybrány texty sepsané až po vítězství křesťanství v římské říši na počátku 4. století, které dobře dokumentují další vývoj hagiografické literatury a zohledňují žánrové a ideové rozrůznění pozdější mučednické literatury na prahu jejího přechodu k raně středověké hagiografii. Kromě textů vědomě stylizovaných do podoby dřívějších mučednických akt (Umučení Eupla) kniha obsahuje žánrově různorodá vyprávění, sahající od novelistických líčení (Umučení Konóna) po ukázku rozsáhlých skladeb, jež se staly nesmírně populárními na konci antiky (Akta Šebestiánova). Významnou část svazku zabírají rovněž překlady textů věnovaných mučedníkům z řad donatistů – severoafrických křesťanů, kteří byli ve 4. století jako schismatici pronásledováni katolickou většinou. Všechny texty, přeložené pracovníky Centra pro práci s patristickými, středověkými a renesančními texty při Univerzitě Palackého v Olomouci, doplňují dílčí úvody i obsáhlý poznámkový aparát; celou knihu pak uvádí předmluva italského odborníka na hagiografii F. S. Barcellony z univerzity v Římě (sepsaná speciálně pro tuto knihu) a úvodní literárně historická studie J. Šubrta. Svazek je doplněn barevnou obrazovou přílohou, která ikonograficky doplňuje přeložené texty, bibliografií a rejstříky.

Rabínskou dobu, tj. období od zničení jeruzalémského Chrámu v roce 70 až do konce existence rabínských akademií kolem roku 1040, můžeme právem označit za „klasické židovství“. V těchto stoletích byly položeny základy, které později významným způsobem formovaly židovský život a do dneška na něj svým způsobem působí. Podstatnou část daného období představuje vznik a rozvoj rabinátu. Rabín zastupuje židovství, v němž Chrám nahradila Tóra, které se vzdalo snu o vlastním státě a jehož existence se postupně přesouvá do diaspory. Ačkoli se Židé zřekli politického uspořádání, nespokojili se s náboženskou uzavřeností; svými nároky zahrnuli veškerý život svého společenství. Židovství se neutvářelo pouze zevnitř, ale vyrovnávalo se také s vlivy okolí. Přejímalo mnohé z představ i myšlenek helénismu, nemohlo se vyhnout náboženským směrům gnóze ani střetu s křesťanstvím. Kniha se zabývá proměnami sociální struktury po pádu Druhého chrámu, hledá odpovědi na otázky, jakým způsobem se prosazoval vůdcovský nárok patriarchů v Palestině, exilarchů v Babylonii a rabínů v obou centrech židovského života v talmudické době. V souvislosti s nástupem nových židovských vůdců zohledňuje také hospodářské a politické okolnosti. V neposlední řadě se zabývá duchovní stránkou klasického židovství a s ní spojenými texty. Text přináší nejnovější výsledky bádání z oblasti judaistiky, historie a archeologie, ale současně se opírá o odkaz tradiční rabínské literatury. Rabínské židovství se snaží představit pravdivě jako celistvou historickou skutečnost, přičemž alespoň letmo nastiňuje některé vnější dějinné okolnosti, pokouší se vylíčit kulturněhistorické souvislosti, zdůrazňuje problematiku náboženského práva, halachy atd. Sleduje sociální i hospodářský vývoj rabínské doby, zabývá se vztahem vládnoucích sil a židovské společnosti. Stále však systematicky zdůrazňuje, že židovství je v první řadě náboženství činu, nikoli víry, ačkoli se jedno od druhého nedá jednoznačně oddělit.

Jean Carperová fundovaně a přehlednou formou nabízí současné informace týkající se výzkumu, léčení a prevence této nemoci, jež hrozí stát se morem jedenadvacátého století. Kniha 100 jednoduchých věcí, které můžete udělat proti Alzheimerově nemoci a úbytku paměti oslovuje o to víc, že je psána z pohledu nositele genu způsobujícího Alzheimerovu chorobu. Carperová nijak nezastírá skutečnost, že věda dosud nezná mechanismus, jenž Alzheimerovu chorobu spouští, a tudíž neexistuje ani spolehlivý návod, jak se tomuto extrémně limitujícímu a izolujícímu onemocnění vyhnout. Ví se však, že určité zvyklosti v životním stylu, jako je například stravování, tělesná aktivita či ochota učit se neustále novým věcem, mohou mít zásadní vliv na trénink mozku, takže není tolik náchylný k degeneraci. Autorka Jean Carperová zdůrazňuje, že nejsme nuceni trpně čekat na to, zda se nemoc u nás projeví: předkládá desítky možností, jakým způsobem udržet organismus a zejména mozek v činnosti až do pozdního věku nejen pomocí nejrůznějších potravinových doplňků ale také optimistickým přístupem k životu, udržováním bohatých mezilidských vztahů a osvojením si aktivního způsobu života.

Jean Carperová fundovaně a přehlednou formou nabízí současné informace týkající se výzkumu, léčení a prevence této nemoci, jež hrozí stát se morem jedenadvacátého století. Kniha 100 jednoduchých věcí, které můžete udělat proti Alzheimerově nemoci a úbytku paměti oslovuje o to víc, že je psána z pohledu nositele genu způsobujícího Alzheimerovu chorobu. Carperová nijak nezastírá skutečnost, že věda dosud nezná mechanismus, jenž Alzheimerovu chorobu spouští, a tudíž neexistuje ani spolehlivý návod, jak se tomuto extrémně limitujícímu a izolujícímu onemocnění vyhnout. Ví se však, že určité zvyklosti v životním stylu, jako je například stravování, tělesná aktivita či ochota učit se neustále novým věcem, mohou mít zásadní vliv na trénink mozku, takže není tolik náchylný k degeneraci. Autorka Jean Carperová zdůrazňuje, že nejsme nuceni trpně čekat na to, zda se nemoc u nás projeví: předkládá desítky možností, jakým způsobem udržet organismus a zejména mozek v činnosti až do pozdního věku nejen pomocí nejrůznějších potravinových doplňků ale také optimistickým přístupem k životu, udržováním bohatých mezilidských vztahů a osvojením si aktivního způsobu života.

Americká autorka Jan Karonová pokračuje v knize Z Mitfordu do staré vlasti psaním o otci Timovi téměř v detektivním příběhu. Otec Tim, již několik let v penzi, se konečně vypraví na dlouho plánovanou a z nejrůznějších důvodů odkládanou cestu do země svých předků – do Irska, které chce ukázat své milované ženě Cynthii. Jejich cesta nezačíná zrovna šťastně: letadlo má sedmihodinové zpoždění už při odletu, a když oba konečně dorazí do Sliga, čeká na ně místo pěkného auta s řidičem stařičké Volvo a strašlivý liják. Otec Tim, který cestuje nerad, si už říká, že přece jenom měli raději zůstat doma, ale když dorazí do rybářské chaty Broughadoonu, krása okolí a srdečnost majitelů, Liama a Anny Conorových, i dalších hostů mu dá zapomenout na prožité útrapy. Zdánlivou idylku však brzy naruší neznámý útočník, který vyskočí na Cynthii ze skříně a způsobí jí zranění nedávno zlomeného kotníku. Navíc se ukazuje, že výpadek elektrického proudu nemá na svědomí jenom déšť a vichr z předešlé noci. Cynthie objeví v knihovně deník jistého lékaře z 19. století. Z deníku se dovídá o historii místa i panského domu Catharmore na protějším kopci, kde vyrostl Liam a jeho bratr Paddy. Mezi bratry panuje zlá krev a ukazuje se, že oba domy chovají