Aristoteles

Dielom Rétorika završuje Aristoteles skúmanie spoločenských javov, politického systému, vzťahov vytvárajúcich sa v obci, štáte. Väzby v obci, štáte sa prejavujú navonok medzi jednotlivcami individuálnym konaním, ktorého najvýraznejším vonkajším pr ejavom je ľudská reč. A práve spôsob reči, komunikácie je predmetom skúmania tohto Aristotelovho diela. Jeho Rétorika je najvýznamnejším dielom mysliteľov, filozofov antického Grécka v oblasti poznávania reči a komunikácie vo všeobecnosti. Aristotele s dal svojmu dielu nadčasovú formu, ktorou vyjadruje podstatu objektívne skúmanej reality. Jeho myšlienky sa pohybujú vo všeobecnej rovine, ale tiež rozoberajú konkrétne situácie v živote človeka. Aristotelova Rétorika je dodnes základným prameňom sk úmania a poznania rétoriky. Aristoteles v nej dáva čitateľovi možnosť oboznámiť sa s tým, aké druhy reči sa majú používať v komunikácii, ukazuje, aké prostriedky má rečník voliť, aby dosiahol svojou rečou a slovami to, čo si zaumienil, a dokázal sprá vne pochopiť slová a reči iných. Pozorný čitateľ dozaista dokáže v Aristotelových úvahách o rétorike nájsť mnoho zaujímavého i pre dnešok, súčasnosť. Kniha obsahuje odbornú štúdiu Petra Kuklicu Význam Rétoriky v Aristotelových politických dielach, kt orá vymedzuje miesto Aristotelovým úvahám o rétorike v celom komplexe jeho politického myslenia a vhodným spôsobom uvádza čitateľa do problematiky. Medzi ďalšie Aristotelove diela z oblasti politickej filozofie patria Etika Eudémova, Etika Nikomachov a, Politika, Poetika a Aténska ústava.

Starovekí filozofi sa vo svojich bádaniach často zaoberali problematikou súvisiacou so skúmaním sveta, s existenciou Zeme a iných vesmírnych telies, rozmýšlali, ako vznikol svet, čo bolo a je príčinou pôvodu a fungovania vesmíru. Tak ako jeho predchodcovia, aj Aristoteles sa venoval bádaniu o vesmíre, o vesmírnych telesách, ako vyzerajú, ako sa pohybujú. Uvažoval o tom, ako tieto telesá asi vznikali, čo je príčinou ich pohybu. Podrobne sa venoval otázkam vzniku a zániku vecí a javov, kde sa snažil nájsť všeobecnú teóriu o týchto procesoch. Svoje skúmania logicky zdôvodňoval. Rozoberal názory svojich predchodcov, vyjadroval sa k nim a snažil sa nájsť odpovede, ktoré vnímavého človeka zaujímajo odnepamäti dodnes. V oboch dielach uvedených v tejto publikácii, O nebi a O vzniku a zániku, sa čitateľ môže oboznámiť s názormi na svet, na vesmír podľa Aristotelových úvah, ale i s názormi jeho predchodcov, ktoré sám Aristoteles skúma, a zároveň môže spoznať, ako zmýšľali starovekí učenci o veciach, ktoré sú nám dnes už oveľa jasnejšie, než tomu bolo za ich čias. Čitateľ má tiež možnosť zamyslieť sa nad staťami objasňujúcimi vznik a zánik vecí či javov a hľadať spolu s Aristotelom všeobecne platné postuláty. Súčasťou publikácie je štúdia Miloslava Okála " Aristoteles, jeho život a dielo" a štúdia Petra Kuklicu a Ivana Janeka "Aristoteles a jeho poznávanie sveta"

Aristoteles sa v diele Poetika podujal preskúmať matériu umenia a jeho spoločenský význam. Vo svojom bádaní čitateľovi podáva ucelený obraz o možnostiach ktoré človeku poskytuje umenie, jeho jednotlivé zložky. Venuje sa oblasti básnictva, dramatickej tvorby, skúma pôvod umenia, vznik a vývoj jednotlivých druhov umení, prostriedky, ktoré používa. Podstatnú časť diela po rozobratí umenia vo všeobecnosti venuje tragédii. Rozoberá tragédiu z rôznych hľadísk, tak aby čitateľ mohol preniknúť do jej tajov, pochopiť jej význam, naučil sa rozlišovať jednotlivé druhy tragédie a po preskúmaní tejto tematiky bol schopný nájsť zmysel tohto druhu umeleckej tvorby. Aristoteles sa v diele venuje v podobnom duchu aj epickej poézii, jej vzťahu k historickej podstate, z ktorej čerpá matériu pre svoj obsah. Zaoberá sa i porovnaním tragického a epického básnictva. V publikácii je zaradená aj VIII. kniha Aristotelovho diela Politika, ktorá priamo súvisí s dielom Poetika a zaoberá sa výchovou a výučbou mládeže. Hovorí o hudobnom umení, priaznivom vplyve hudby na stav duše človeka a možnosti hudby priaznivo pôsobiť na vývoj mladých ľudí. Poznanie Aristotelovej Poetiky a VIII. knihy Politiky umožní čitateľovi získať ucelený pohľad na umeleckú tvorbu v období antiky a pochopiť v plnej kráse básnické, dramatické diela tejto doby, nájsť črty rodiace sa v antickom umení, ovplyvňujúce v tvorbe mnoho generácií umelcov až po dnešok. Kniha obsahuje úvod zaoberajúci sa osobou Aristotela a jeho Poetikou a odbornú štúdiu Miloslava Okála Vývoj poetiky v antickej literatúre, rozoberajúcu tvorbu najvýznamnejších básnikov, dramatikov a filozofov antiky vo vzťahu k poetike ako takej. Medzi ďalšie Aristotelove diela z oblasti politickej filozofie patria Etika Eudemova, Etika Nikomachova, Rétorika a Aténska ústava.

Etika Eudémova bývá společně s Etikou Níkomachovou a Velkou etikou (Magna Moralia) řazena mezi Aristotelovy etické spisy. Zatímco Etika Níkomachova si své místo v dějinách filosofie již právem zasloužila a vystupuje nad zbylé dva spisy jako dílo mladší a stěžejní, Etika Eudémova neprávem často zůstává v pozadí jako spis starší či pouze přípravný, z něhož bylo později vyňato několik knih pro Etiku Níkomachovu. V našem prostředí se upozadění tohoto díla projevuje i v absenci českých překladů. Na rozdíl od spisu Magna Moralia přitom nemůžeme jakkoli pochybovat o Aristotelově autorství tohoto jedinečného díla. I když se přikloníme k většinovému názoru, že jde o spis, který byl časem překonán, zůstává cenný nejen jako svědectví o vývoji Aristotelova myšlení. Může totiž představovat i alternativní výklad autorovy nauky o ctnosti. Navzdory množství dochovaných materiálů a nejrůznějších komentářů zůstává Aristotelova etika předmětem stále trvajících sporů. Téma ctnosti ve spojitosti s Aristotelovými etickými myšlenkami je v 21. století stále živě diskutováno. Tímto prvním českým překladem Etiky Eudémovy bychom chtěli přispět k možnosti proniknout do jednoho z nejinspirativnějších systémů antického myšlení.

Originálna ručná knihárska umelecká práca.

Jeden ze základních textů řecké filosofie. Co je vlastně skutečné? Jednotlivé nebo obecné? Platón tvrdil, že skutečnost přísluší pouze obecným idejím a jednotlivosti jsou jen nedokonalé z nich odvozené napodobeniny. Podle Aristotela, který s Platónem nesouhlasí, obecné není ideální a je jen v jiném světě jsoucí předobraz. Když vypovídáme o obecném, je to možné jen pomocí jednotlivostí, které existují v prostoru a v čase. Aristotelés nešel tak daleko jako myslitelé pozdního středověku - nominalisté, kteří tvrdili, že obecné pojmy jsou výlučně v našich hlavách a jsou získány na základě určité podobnosti abstrakcí z jednotlivostí. Aristotelés(384-322)byl nejvýznamnější z Platónových žáků, pocházel ze Stageiry v Makedónii. Téměř dvacet let strávil v Akadémii, z které po Platónově smrti odešel do Malé Asie. Do Athén se vrátil v r. 336, aby zde v Lykeiu založil filosofickou školu. Po smrti Alexandra byl obviněn z bezbožnosti, a tak se uchýlil do vyhnanství na Euboiu, kde onemocněl a zemřel.

Nejuniverzálnější duch antiky Aristotelés vynikal kromě originality myšlení i nesmírnou tvůrčí potencí. Za svůj život napsal nesčíslné množství odborných i vzdělávacích spisů a pojednání, z nichž se dochovala pouze část; i ta však čítá 47 titulů. Patří k nim též Athénská ústava, ač právě u ní mnozí badatelé dodnes pochybují o Aristotelově skutečném autorství. Její objev v roce 1890 a následující knižní vydání v Londýně vyvolaly senzaci a řetězovou reakci překladatelů, mezi něž se zařadil pohotově i český překlad Josefa Pražáka v roce 1900. Nerozsáhlý spisek popisuje vývoj a uspořádání athénské společnosti od mytických počátků až po demokratickou reformu a ústavní zřízení athénské obce v 2. pol. 4. století př. Kr. spolu s podrobným vykreslením úřednického aparátu a soudnictví. Pro poznání počátků demokracie jako systému správy státu má toto dílko mimořádnou poznatkovou hodnotu, umocněnou jeho autentičností. Napsal-li je Aristotelés či někdo jiný, není z hlediska jeho obsahu podstatné, protože samo o sobě shrnuje takovou sumu informací o historii starověkých Athén a potažmo Řecka, která je řadí k nejdůležitějším odkazům antického písemnictví. Od doby prvního českého vydání se vynořily z hlubin archivů další zlomky textů, které původní text významně doplnily. Nový překlad prof. Pavla Olivy, předního znalce řecké antiky, který je v pořadí teprve druhým českým překladem Athénské ústavy , přináší poslední verzi doplněnou navíc o fragmenty z pozdějších autorů. Cenným obohacením této nové edice je rozsáhlý poznámkový aparát, usnadňující pochopení historických informací a termínů.

Veľkú časť svojho bádania venoval Aristoteles oblasti prírody a prírodných javov. Preskúmal množstvo živočíchov a rastlín, pričom sa usiloval o ich triedenie, a tiež sa zamýšľal nad podstatou ich existencie a vo všeobecnosti nad princípmi fungovania života. Na základe svojich znalostí a skúseností sa podujal preskúmať najvyššiu podstatu, ktorá vytvára základ akejkoľvek existencie života. Toto skúmanie spracoval najmä v spise O duši a v Malých spisoch o prírode. Aristoteles vyjadruje skúmanie a objasňovanie predstáv o duši a ďalších častiach postupne a pomerne zrozumiteľne, snaží sa príkladmi vysvetľovať zložitejšie záležitosti tak, aby došlo k správnemu pochopeniu veci. Snaží sa pridržiavať možností, ktoré človek má od prirodzenosti na objasňovanie zložitosti problémov, a neskĺzava do nejakej mystiky a nadprirodzenosti. V spise O duši uvádza názory o duši starších filozofov, definuje dušu a jej časti a veľkú pozornosť venuje vnímaniu, mysleniu a procesom súvisiacim s činnosťou duše. Bádanie uvedené v spise O duši vhodne dopĺňajú Malé spisy o prírode, v ktorých sú spracované špecifické témy v ôsmich knihách O vnímaní a vnímateľnom, O pamäti a spomínaní, O spánku a bdení, O snoch, O veštení v spánku, O dlhosti a krátkosti života, O mladosti a starobe a o živote a smrti, O dýchaní. V dielach O duši a Malých spisoch o prírode si čitateľ môže vytvoriť zrozumiteľný obraz o antickom filozofickom pohľade na dušu, teda akým spôsobom chápali dušu starší myslitelia až do Aristotelových čias, resp. ešte aj dlhšie po Aristotelovi. Súčasťou publikácie sú aj štúdie Petra Kuklicu a Ivana Janeka Bohovia, duša a svet v učení milétskych filozofov prírody a Aristoteles a živé bytosti.

Audiokniha Antická knihovna obsahuje čtené úryvky klasických děl antiky od autorů jako Platón, Démokritos, Aristotelés nebo Seneca.

Audiokniha Myšlenky antických klasiků. Původní komplet 5 EP 0 88 0490-4 "Myšlenky antických klasiků" vydal Supraphon v roce 1975 - nyní titul s myšlenkami a díly Homéra, Aristotela, Platóna a dalších antických autorů a myslitelů vydáváme poprvé digitálně.

Audiokniha Rady a zlomyslnosti. Ze světa aforismu a epigramu. AFORISMUS je - jak praví slovník - "jadrná a stručná věta, jíž se vyslovuje nějaká myšlénka neb důležitá zásada." Z toho vyplývá, že aforistický sloh "libuje si ve stručných větách". Takže ten, kdo se snaží s aforismem jakýmkoliv způsobem zacházet, je chtěj nechtěj nucen shromažďovat jadrné a stručné věty a libovat si v nich. EPIGRAM, česky prostě nápis, "slove kratičká básnička, vyjadřující s duchaplnou pointou vážnou neb satirickou myšlénku výrazně úsečnou formou, se vztahem k určité věci neb osobě."