Vladimír Kovařík

Tři pohádky o příbězích snílka a fantasty barona Prášila vypravuje Jaroslav Marvan.

Obsah: 1. První enšpíglovská /Enšpígl, cizinec ze země brabantské, míří do města Kocourkova/ 2. Druhá enšpíglovská / Enšpígl v Kocourkově na jarmarku/ 3. Třetí enšpíglovská /Enšpígl v Kocourkově vyučuje purkmistrova osla/ Enšpígl, legendární hrdina německé sbírky šprýmů, jako chytrý venkovský šašek tropil samé rozpustilé kousky a dobíral si počestné hlupáky.

První román známé autorky je přelomovým dílem nejen z její vlastní tvorby, ale také pozoruhodným a odvážným zjevením v kontextu dnešní literatury. Doktor Mondspiegel pracuje jako dramaturg reality show v jedné komerční televizi, stále více je však pronásledován nejen pochybnostmi o smyslu své práce, ale vůbec otázkou, kým vlastně je. Otec tragicky zahynul ještě před jeho narozením a matka se po manželově smrti zbláznila. Prostřednictvím záhadného muže, jenž jako ”našeptávač” sleduje osudy hrdinů románu, se doktor Mondspiegel setkává s Lilian, ekvádorskou ženou, která žije v táboře pro uprchlíky, a dostane se mu do rukou deník její matky. Lilianina matka, Češka, která odešla s manželem do Jižní Ameriky, řeší osudové drama, kdy je na způsob ”Sophiiny volby” nucena se rozhodnout mezi dvěma holčičkami, které se narodily téže noci a z nichž jedna je fyzicky postižená. Prostřednictvím tohoto příběhu začíná Mondspiegel objevovat i skrytá znamení ve svém životě a nakonec i přímou souvislost s Lilianiným příběhem. Otázka, kým vlastně je, tak získává novou naléhavost a vyúsťuje v dramatické rozuzlení. Není však jisté, zda jde o happy end. Fischerová dokáže skloubit napínavé lineární vyprávění s ostrými časovými střihy a významovými posuny. Román můžeme číst jako napínavý příběh, ale pozornější čtenář odhaluje v románu i výrazně prokomponovaný celek, v němž nejen děj, ale i jazyk a sám způsob vyprávění příběhu se podílejí na formování (i deformování) lidské identity.

Tato monografie je první českou systematickou tematickou studií americké literatury v knižním rozsahu. Les představuje v období od jejího počátku do poloviny 19. století nejdůležitější formu přírody, s kterou se Američan střetával a kterou si podroboval. Topos lesa figuruje v řadě významných děl zkoumaného období a stává se důležitým kompozičním a významotvorným činitelem. Topos je tu chápán jako „místo s příběhem“, jež funguje jako pořádající struktura, neboť se vyznačuje určitou izotopií funkcí. Metodologicky autor čerpá inspiraci z americké tematické kritiky a českého strukturalismu v konfrontaci s postupy kulturních studií, psychoanalýzy a dekonstrukce. Koncepce toposu lesa vychází z tematologických prací Daniely Hodrové, podnětů Jurije Lotmana a Michaila Bachtina. Práce se tedy snaží syntetizovat nejdůležitější aspekty západních a středoevropských interpretačních přístupů a vyhnout se mechanickému schematizování — každý rozebíraný text je současně chápan jako jedinečný tvar. Autor práce se nezabývá jen významovým rozborem z tematického hlediska, ale postihuje také posuny v pojetí etických a estetických norem, hodnot a funkcí spojených s toposem lesa.

První román známé autorky je přelomovým dílem nejen z její vlastní tvorby, ale také pozoruhodným a odvážným zjevením v kontextu dnešní literatury. Doktor Mondspiegel pracuje jako dramaturg reality show v jedné komerční televizi, stále více je však pronásledován nejen pochybnostmi o smyslu své práce, ale vůbec otázkou, kým vlastně je. Otec tragicky zahynul ještě před jeho narozením a matka se po manželově smrti zbláznila. Prostřednictvím záhadného muže, jenž jako ”našeptávač” sleduje osudy hrdinů románu, se doktor Mondspiegel setkává s Lilian, ekvádorskou ženou, která žije v táboře pro uprchlíky, a dostane se mu do rukou deník její matky. Lilianina matka, Češka, která odešla s manželem do Jižní Ameriky, řeší osudové drama, kdy je na způsob ”Sophiiny volby” nucena se rozhodnout mezi dvěma holčičkami, které se narodily téže noci a z nichž jedna je fyzicky postižená. Prostřednictvím tohoto příběhu začíná Mondspiegel objevovat i skrytá znamení ve svém životě a nakonec i přímou souvislost s Lilianiným příběhem. Otázka, kým vlastně je, tak získává novou naléhavost a vyúsťuje v dramatické rozuzlení. Není však jisté, zda jde o happy end. Fischerová dokáže skloubit napínavé lineární vyprávění s ostrými časovými střihy a významovými posuny. Román můžeme číst jako napínavý příběh, ale pozornější čtenář odhaluje v románu i výrazně prokomponovaný celek, v němž nejen děj, ale i jazyk a sám způsob vyprávění příběhu se podílejí na formování (i deformování) lidské identity.