E-knihy - História, vojnová literatúra strana 1 z 63

Rok je v koncentračním táboře dlouhá doba, doba, která lidský život rozděluje na život předtím a potom. Rachel Hanan bylo patnáct, když byla do koncentračního tábora deportována, přežila Osvětim, Bergen-Belsen, Duderstadt a Theresienstadt. Na svobodu se dostala v šestnácti letech. Z tohoto roku si odnesla noční můry a temné myšlenky, ale také poznání, že láska může lidi spojovat a udržet je naživu i tváří v tvář nepředstavitelným útrapám.

Toto je příběh života krajského tajemníka KSČ v Olomouci Rudolfa Marciána. Po hříchu málo známá postava, přitom její osudy ilustrují kus našich moderních dějin. Komunista, partyzán i konfident se po válce stal nohsledem bolševika Alexeje Čepičky. Pod jeho ochranou stoupal až do předpokoje ministerstva… aby byl v létě 1950 zavražděn. Podivná smrt nadějného kádra se nestane ani významnou událostí, ani povelem k zahájení honu na zrádce socialismu. Proč musel Marcián zemřít a proč byl vymazán z národní paměti?

V šestnácti letech se Josef Lewkowicz stal vězněm číslo 85314 a postupně poznal nelidské podmínky v šesti nacistických koncentračních táborech včetně Osvětimi a Mauthausenu. Po konci války zjistil, že je jediným přeživším z původně stopadesátičlenné rodiny. Následně se přidal k vojenské policii a sehrál klíčovou roli při identifikaci vůdců SS. Poznejte jeden z posledních, dosud nevyprávěných příběhů holokaustu. Příběh o nezlomném duchu, neotřesitelné víře a neobyčejné odvaze jednoho muže tváří v tvář zlu.

Vstupte do zapomenutých koutů Velké války a seznamte se s historií dávno zapomenutých bojů a jejich hrdinů. Od přestřelek v afrických koloniích, přes krvavé střety na západní frontě, až po boje na pobřeží Žlutého moře. Dvanáct bitev, na které učebnice dějepisu zapomněly.

V letech protektorátu byl Jiří Weil personou non grata, vystoupil pod pseudonymem nebo šifrou jen ojediněle, k soustavné publicistice se mohl vrátit až po konci druhé světové války a do roku 1948 pravidelně přispíval zejména do týdeníku Kulturní politika a měsíčníku Literární noviny (jejž spoluredigoval). Po kampani proti jeho románu Život s hvězdou (1949) a po vyloučení ze Svazu československých spisovatelů (1951) publikoval sporadicky stati, které souvisely s jeho prací ve Státním židovském muzeu v Praze, kde našel zaměstnanecký a zřejmě i lidský azyl. Oproti prvnímu a druhému svazku publicistiky, jejichž stati tematizovaly takřka výhradně literaturu a kulturu Sovětského svazu, se autorův zájem rozšířil na písemnictví domácí a na překlady z dalších literatur. Reflexe sovětského písemnictví ovšem neustala ani po přerušení spolupráce s komunistickými tiskovinami (Rudé právo, Tvorba) a autor své pojetí revoluční literatury v zásadě neměnil.

Kastelán Jaromír Kubů strávil s rodinou na Karlštejně více času než samotný Karel IV. Ve svém autentickém vyprávění nyní oživuje barvité vzpomínky ze tří dekád, které vás zavedou přímo mezi proslulé karlštejnské zdi. Podělí se s vámi nejen o zajímavosti z každodenního provozu, ale i o zákulisní informace či setkání s významnými osobnostmi. A čekají vás také zábavné historky s turisty nebo unikátní fotografie. Nechte se vtáhnout do neopakovatelné atmosféry života na hradě!

Co se v první porevoluční dekádě stalo s českou společností a jak nás to ovlivňuje dnes? Jaké překvapivé kontinuity s dobou před rokem 1989 „devadesátky“ vykazují? V jedenácti tematických kapitolách se autoři a autorky zaměřují na příběhy podnikání, bydlení, sportu, médií ad. O své postřehy se v rozhovorech dělí odborníci i pamětníci. Společně ukazují, že 90. léta nebyla jen dobou bezvýhradné svobody, nepadnoucích sak či kriminálního temna. Byla i mnohým dalším — ostatně proto jsou věčná.

Dějiny světa nejsou jen dějinami Evropy – v této zevrubné publikaci to dokládá kolektiv renomovaných historiků. Ve svém moderním pojetí historie přesouvají pozornost od politických center, jimž bývá věnováno nejvíce prostoru, k interakci člověka s životním prostředím. I díky důrazu na dobové technologie tak vznikl plastický obraz dějin porovnávající různé doby, místa a společnosti od počátku lidstva až do roku 1500. Pro své přehledné uspořádání může kniha sloužit jako netradiční učebnice světových dějin.

Dějiny Slovenska nejsou dějinami Slováků jako národa, ale historií území, které dnes tvoří současnou Slovenskou republiku. Jan Rychlík sleduje historii slovenského území od úplných počátků. Jádrem knihy jsou však kapitoly o moderních dějinách Slovenska, vrcholících získáním samostatnosti v roce 1993, i o následujících dekádách. Autor má unikátní předpoklady pro napsání první české syntézy slovenských dějin – má české i slovenské občanství a jako přímý účastník byl i u jednání o rozdělení společného státu.

Zbierka menej známych povestí z Oravy vyšla prvýkrát v roku 1945. Na rozdiel od predchádzajúcich výberov sa okrem zamerania na Oravu venuje aj miestopisu a osobnostiam, čo z nej robí zaujímavý záznam o živote v polovici minulého storočia. Janko Oravský je pseudonym Rudolfa Kratochvíla, riaditeľa meštianskej školy v Dolnom Kubíne a neskôr vysokoškolského pedagóga. Počas svojho pobytu na Orave udržiaval živé styky s Ladislavom Nádašim - Jégém a Pavlom Országom-Hviezdoslavom. Text bol digitalizovaný z pôvodného vydania a boli v ňom vykonané minimálne štylistické a gramatické úpravy.

Dvorskou společnost Norbert Elias poprvé vydal v roce 1969. Tato kniha představuje široce pojatou analýzu utváření se společenských a sociálních vztahů v dvorském prostředí v období starého režimu. Středobodem autorova zájmu je dvorská společnost francouzského krále Ludvíka XIV., jež podle jeho názoru vytvořila zcela nové modely společenského chování aristokracie, jež v jistých proměnách přežívaly hluboko do 19. století a jež i při zániku monarchií ve většině západního světa ovlivňují chování politických i kulturních elit do současnosti.

V 50. letech uskutečnila CIA a MI6 přísně tajnou operaci s cílem včas odhalit případný útok Sovětů na Západ. Aby toho tajné služby dosáhly, vybudovaly pod sovětským sektorem Berlína tunel, ze kterého pak odposlouchávaly velení Rudé armády ve Východním Berlíně. Avšak agenti netušili, že se mezi nimi skrývá sovětský špion, který plány na vyhloubení tunelu vyzradil KGB ještě před jeho vybudováním. Kniha představuje nejen hlavní aktéry berlínské špionážní akce, ale i tehdejší napjaté geopolitické prostředí.

Alfréd Grosz pôsobil v prvej polovici 20. storočia na Spiši. Podnikal náročné túry do Vysokých Tatier, zaznamenával povesti a legendy, ktorými sú tieto končiny bohato opradené. O vysokohorských štítoch, dolinách, plesách a jaskyniach vznikli povesti, v ktorých ožívali skaly a vrchy, vystupovali dobré i zlé rozprávkové bytosti. Zaklínali, čarovali a menili prírodné úkazy na zázraky. Povesti sa tradovali z generácie na generáciu a ľudia ich milovali. Autor nás sprevádza po legendárnej ríši Vysokých Tatier ako skúsený horský vodca a jedinečný rozprávač. Alfréd Grosz (1885-1973, Kežmarok), profesor nemeckého a slovenského gymnázia v Kežmarku, prírodovedec, spisovateľ, dobrovoľný hasič, športovec, milovník Vysokých Tatier. Študoval v Kežmarku a Budapešti, stal sa stredoškolským profesorom telocviku a geografie. V I. svetovej vojne bojoval na talianskom fronte. Po vojne učil v nemeckom a od r. 1927 aj v slovenskom gymnáziu. Po II. svetovej vojne učil v gymnáziu v Spišskej Novej Vsi a Kežmarku. Odmalička navštevoval Tatry, pracoval v Karpatskom spolku, Tatranskom spolku. Do horolezeckej kroniky sa zapísal 119 prvovýstupmi. Je po ňom pomenovaný žľab a pilier v stene Slavkovského štítu. 

Gildas (či Gilda, kol. 500-570) byl britonský klerik. Učenost a literární styl mu vysloužily přídomek Sapiens (Moudrý). Jeho spis v latinském originále známý pod názvem De excidio et conquestu Britanniae (O zkáze a dobytí Británie) vypráví o pořímské historii Británie. Jde o jediný dochovaný podstatný zdroj o tomto období, vytvořený téměř současníkem. Jako člen řádu ovšem ve svém vyprávění nenabízí nestranný pohled, nýbrž favorizuje ideál mnišství. Spis ve formě kázání o třech částech odsuzuje činy autorových současníků sekulárních i církevních. První část se skládá z vysvětlení díla a stručné historie římské Británie od jejího dobytí za principátu až do autorovy doby. Kritizuje Britony za jejich hříchy, současně však také oslavuje hrdiny jako Aurelia Ambrosia, kterého coby první popisuje jako vůdce odporu proti Sasům. Zmiňuje také vítězství v bitvě u hory Badon, později připisované Artušovi. Gildas sám ovšem jednoznačného velitele vojsk neuvádí. Druhá část odsuzuje pět britských králů: Constantina, Aurelia Conana, Vortiporia, Cuneglase a Maelgwna. Jedná se o jedinou dochovanou zmínku o těchto osobnostech, napsanou v době jejich vlády, proto je z historického hlediska velmi cenná: V poslední části Gildas opět kriticky vystupuje proti tehdejšímu kléru.

A könyv egy rövid összegzés azok számára, akik szeretnének többet tudni a Trákokról, Dákokról, Szkítákról, Keltákról és Illyrekről. A műben több népről is szó esik, ennek okán kitértem a Kimmer, Szarmata és Jazyg népekre is. A már ismert tények mellett a kevésbé ismert dolgokra és ezek mellett a saját véleményemre is szeretném felhívni benne a figyelmet. Mindazok számára ajánlom a könyvet, akik érdeklődnek az ókor kevésbé ismert népei iránt. Szeretnék eme rövid hiánypótló összefoglalóval kedvet csinálni az olvasóknak a múlt rejtélyeiben való elmélyedéshez és egyúttal tisztelegni az ókor eme nagyszerű népeinek emléke előtt. A könyvben szereplő népeket nem kezelem kihaltként, hisz mindegyiknek vannak utódnépei. Szeretném felhívni a figyelmet a továbbélésükre és példának okáért a Jazyg-Jász kontinuitás igazságára az olvasó figyelmét. A Jászok nem a 13. században vándoroltak be a Kárpát-medencébe, hanem őseik a Jazygok jelenléte okán már legalább 2000 évesek e térségben. A 13. századi Jász bevándorlás elmélete nem áll meg a lábán, erre több példát is említettem a műben. Szarmata-Oszét rokonaik, pedig a Kelet-Európai sztyeppről érkeztek a Kaukázusba és elszigetelődve megőrizték azt a nyelvüket, melyet egykoron Jazyg-Jász rokonaik is beszéltek a Sztyeppén és a Kárpát-medencében. Szeretném az olvasókat felvilágosítani arról, hogy egymás kölcsönös elismerésével többet javítunk a népek kapcsolatain, mint azt gondolná bárki is. A Trák, Dák vonalat illetően említettem az ŐsBalti Lett és Litván nyelvi kapcsolatot, de nem zárom ki, hogy a Trákok és a Dákok részt vettek a Bolgár és Román etnogenezisben is. A Trákok, Dákok nyelvéből töredékek maradtak fenn, de genetikailag, embertanilag kimutathatók ma is, tehát ők sem haltak ki. A műben lévő Trák és Dák szószedetben kitértem az ismert szavak jelentésére, persze ezen nyelvekből is több szó maradt fenn, mint amit az Indoeurópai nyelvészet eddig ismert. A Szkíta vonalat illetően az Óiráni szálat követem, de nem vetettem el azt, hogy a Szkíták részt vettek a Magyarság etnogenezisében, hisz ezt a genetika és embertan is igazolja. A Magyar nyelvben szereplő Óiráni szókészletre is kitértem, ami nem lekicsinylendő, kiderülhet, hogy több Óiráni szavunk is van, mint azt eddig hittünk. A Kelta népek továbbéléséről is szót ejtettem a Walesi, Ír, Skót és Bretagnei népek története esetében. Az Illyr-Albán kontinuitást is épp úgy elfogadom miként a Dák-Román, Szkíta-Magyar, ŐsBalti Porosz Litván és Lett valamint a Trák-Sarakacán és Bolgár, Kelta-Ír, Jazyg-Jász, Szarmata-Oszét és Lengyel, Latin-Római, Hellén-Görög, Urartui-Fríg-Örmény, Mitanni-Méd-Kurd, vagy Szláv-Belorusz folytonosságot, persze még sorolhatnám a példákat, hisz több továbbélő nép van, mint amiről az egyetemes történelemírásnak tudomása van. Vallom, hogy minden nép maga ismeri legjobban az őseit, ennek okán ha kölcsönösen elismerjük egymást azzal nem egyoldalú nézetek alakulnak ki, hanem mindannyian egyenrangúvá válunk. Vallom, hogy nincs alsóbb és felsőbbrendűség, továbbá hiszek a mellérendelő szemlélet jövőjében, amely minden népet megerősít a saját identitástudatában, egyúttal elismerve szomszédai vagy épp saját rokonnépei identitását. Egy bizonyos ősi ponton egybefutnak a szálak, a népek gyökerei bár ezt nem mindig egyszerű megtalálni, de mégsem lehetetlen ez a feladat. Hiszek abban, hogy a népek saját identitástudata nem politikai hanem érzületi dolog a meghatározó dolog. Azt, hogy ki minek vallja magát az szuverén joga, így egy népnek is joga van kifejeznie tiszteletét ősei iránt. Olykor a genetika is ad mankókat az identitás megerősítésében, ami a népek életében igen fontos. A genetikai kutatások természetesen még új dolgok, de sok esetben a régészethez, nyelvészethez hasonlóan támpontokat ad azon kérdésekről és megválaszolásukról, melyek prehistórikus korokból valók, tehát történetírás előttiek. A genetika sok esetben megerősít régi elméleteket az eredetünkről, de figyelembe kell vennünk a népek többgyökerűségét is, így minden né

Versenyfutás az idővel Két rab tanúvallomása életek ezreit mentette meg Adolf Eichmann több százezer magyar zsidót küldött gázkamrába – a budapesti zsidóság egy részét az Auschwitzból megszökött szemtanúk vallomása mentette meg. A nácik terve működésbe lépett: meg akarták semmisíteni a még megmaradt magyarországi zsidóságot. Cesłav Mordowicz és Arnošt Rosin rabok voltak Auschwitzban. Majdnem megfulladtak egy föld alatti bunkerben, de sikerült elmenekülniük, és elmondták a zsidó vezetőknek, mit láttak.  1944. június elején tett vallomásuk alátámasztotta, amiről korábban is hallani lehetett, de szinte senki nem hitte el: hogy Auschwitzban tömeggyilkosság zajlik, embereket gázosítanak el, és hogy a táborba nap mint nap ezrével érkező magyarokra ugyanez a sors vár.   Mordowicz és Rosin vallomása jelentette a szikrát, hogy a hónapokon át tétovázó magyar politikai vezetés végre cselekedni próbáljon – alig néhány órával azelőtt, hogy további több mint kétszázezer zsidót deportáltak volna Budapestről.  „Döbbenetes élettörténet az auschwitzi haláltáborból: Mordowicz ritka megmenekülésének története révén fogalmat alkothatunk a holokauszt felmérhetetlen, szörnyű tragédiájáról.” – David I. Kertzer, a Brown Egyetem antropológiaprofesszora, The Pope and Mussolini című Pulitzer-díjas könyv szerzője. „Fred Bleakley hosszas kutatások után leírja az igazságot ebben a mai napig igen megosztó történetben. Hihetetlenül érdekes munka.” – Dr. Tibori-Szabó Zoltán, holokausztkutató, a kolozsvári Babeş-Bolyai Egyetem oktatója Fred R. Bleakley író, nyugalmazott újságíró, korábban a Business Weeknél, az Institutional Investornél, a New York Timesnál, és a Wall Street Journalnél dolgozott. Az Auschwitz-jegyzőkönyv témájába azután ásta bele magát, hogy a Wall Street Journal számára interjút kellett készítenie Cesłav Mordowiczcsal. Maine-ben él feleségével.

Už v 19. století představoval Tibet a jeho hlavní město Lhasa, ležící téměř tři kilometry nad mořem, pro mnohé cestovatele ten nejvytouženější cíl. Vábení tajemné země i její strategický význam vedly odhodlané cestovatele z viktoriánské Británie, carského Ruska, Ameriky a řady dalších zemí světa k tomu, aby se zas a znova a bez ohledu na neochotu, ba až odpor Tibeťanů pokoušeli do této izolované oblasti proniknout. Osudy oněch nejrůznějších dobrodruhů, mystiků, horolezců a misionářů líčí britský novinář, historik a spisovatel Peter Hopkirk poutavě a čtivě. Popisuje rovněž, jakými způsoby se Čína odjakživa snažila na "střeše světa" udržet a prosadit zde svůj vliv, což vyvrcholilo čínskou invazí v 50. letech 20. století. V krátkém doslovu Hopkirk aktualizuje text pojednáním o dnešním Tibetu - okupovaném dodnes Číňany.

V jedinečné sbírce grónských pohádek a mýtů najdete – až na několik výjimek – texty v češtině dosud nepublikované. Jejich rázovitost vyplývá ze specifického způsobu života Inuitů v drsných přírodních podmínkách ostrova, který je z valné části trvale pokrytý ledem. Zdejší obyvatelé si po staletí vyprávěli příběhy, jež se v ničem nepodobají našim pohádkám a pověstem. Hemží se to v nich divotvornými obludami, zvířaty beroucími na sebe lidskou podobu i lidmi s nevídanými schopnostmi. Potkáte v nich trolly a trollice, jednonohé či jednooké obry, gigantického červa, ale také psa, který se chová jako žena, nosí krátké kalhoty a na hlavě drdol s barevnými stuhami. Zkrátka, malí i dospělí čtenáři si nepochybně přijdou na své. Třeba i proto, že pohádky opatřil originálními ilustracemi Martin Velíšek. Jeho obrázky koneckonců zdobily i oblíbené Grónské mýty a pověsti Knuda Rasmussena (Argo, 2007).

Alfred Nakache měl jako kluk panický strach z vody, jako dospělý sbíral medaile a tituly v plavání. Jeho příběh ale patřil k těm, které Emmanuel Macron ve své řeči o velkých postavách francouzských dějin nazval zpřetrhanými a vykloubenými.Zázračné dítě se po prvních plaveckých krůčcích stěhuje z rodné Constantine do Paříže, kde sklízí další úspěchy. Žení se a budoucnost se jeví být zářnou. Píše se ale rok 1941 a Nakache se jako Žid musí přestěhovat do bezpečnější, jižní části Francie. V Toulouse je přijat srdečně, ani tady však se ženou a dcerkou neunikne spárům gestapa. Rodina je přes internační tábor v Drancy deportována do Osvětimi, kde je rozdělena…Románové zpracování dojemného příběhu velkého židovského plavce Alfreda Nakache je vyprávěno v rovině šťastného dětství a mládí v Alžírsku a Francii a v rovině nelidských podmínek, týrání a vraždění v koncentračních táborech.