Najnovšie - Odborná a populárno-náučná literatúra strana 266 z 500

MQ-1 Predator je dálkově pilotovaný letoun používaný pro pozorování a průzkum nad nepřátelským územím a také k cíleným útokům dvěma raketami Hellfire. V tisku se mu často říká dron nebo robot a mluví se o něm jako o nějakém autonomním stroji, který chladnokrevně zabíjí podle nastaveného programu. Ve skutečnosti má osádku jako jakýkoliv jiný letoun kromě toho, že ta není na jeho palubě, ale v bezpečí na zemi někdy i na druhém konci světa od místa bojového letu. Matt J. Martin je považován za „top gun“ ve světě dálkově pilotovaných letounů. Během skoro čtyř let odlétal novým způsobem boje, který byl až do nedávna přísně tajný, stovky misí na dvou válečných frontách. Spolu se svými kolegy, piloty Predatorů, se aktivně podílel na doslova všech typech akcí ve válce proti teroru v Iráku a v Afghánistánu – pátrání po místě pobytu Usámy bin Ládina, zabití vůdce al-Káidy Abú Zarkávího, bojích americké námořní pěchoty ve Fallúdži a na záchraně dobrovolníků unesených v Afghánistánu Tálibánem. Kniha je plná osobně prožitých vzrušujících příběhů pronásledování a útočení na ozbrojené povstalce v Bagdádu nebo v poušti. Díky televizním kamerám osádky Predatorů prožívají vedení války z větší blízkosti než osádky tradičních bombardérů. Z vyprávění autora je zřejmé, jaký mají dálkově pilotované letouny vliv na moderní bojiště. Součástí knihy je osmistránková barevná fotografická příloha.

Prosinec 1943: těžce poškozený americký bombardér B-17 se po náletu na Brémy snaží uniknout nad válčícím Německem před protiletadlovou obranou a německými stíhačkami nad Severní moře. Pilotuje ho jedenadvacetiletý poručík Charlie Brown. Polovina osádky je na téhle jejich první misi zraněná nebo mrtvá. Najednou se u ocasu bombardéru objevuje messerschmitt Me 109. Pilotem je německé eso Franz Stiegler a stisknutím spouště může mladou americkou osádku zničit… Následující události se vzpírají všem představám a později se označují za „nejneuvěřitelnější střetnutí nepřátel za druhé světové války“. Později to, co se mezi nimi odehrálo, zařadila 8. americká letecká armáda do kategorie „přísně tajné“. Byl to čin, o kterém se Franz nemohl vůbec zmínit, jinak by ho postavili před popravčí četu. Na to podivné střetnutí mysleli Charlie i Franz čtyřicet let, dokud nezačali, jako staří muži, po sobě ve světě pátrat. Byla to jejich poslední mise, která mohla navždy změnit jejich životy. Kniha líčí život německých stíhacích pilotů, kteří se až do konce války pokoušeli zastavit bombardování Německa. Nepomohl jim k tomu ani tehdejší nejmodernější letoun, proudový Me 262. Druhou dějovou linkou je příběh osádky onoho amerického bombardéru. Kniha obsahuje rozsáhlou fotografickou přílohu.

Walter Scheinpflug se narodil v roce 1925 v malé vesnici Chotovenka v bývalých Sudetech. Jeho rodná obec už neexistuje, ale nacházela se blízko obce Světec u Bíliny, v tehdejších Sudetech. Vyučil se zedníkem a v osmnácti letech byl povolán do Říšské pracovní služby. Už tehdy ho oslovili náboráři z Waffen-SS, ale na radu otce se nepřihlásil. Začátkem roku 1944 už další výzvě neodolal, protože chtěl „něco zažít“. Absolvoval poddůstojnickou školu a byl krátce nasazen v Dánsku. Po invazi Spojenců v Normandii byla jeho jednotka převelena do Francie, kde prožil těžké ústupové boje. Potom strávil několik měsíců ve výcvikovém prostoru Kurmark blízko dnešních německo-polských hranic. Poslední měsíce války bojoval na východní frontě, kde byl na začátku května zajat sovětskou armádou. Podařilo se mu ze zajetí uprchnout a vrátit se domů. Poté byl v československém internačním táboře a pracoval jako zemědělský dělník. V roce 1946 uprchl do tehdejší sovětské okupační zóny a žil v později vzniklé NDR. Je to jeden z mnoha válečných příběhů mladých chlapců, kteří chtěli „něco zažít“ a nechali se ovlivnit nacionalistickou propagandou, která je přesvědčovala, že by měli prokázat svou odvahu na frontě. O atmosféře té doby svědčí výrok jednoho z Walterových nadřízených. Když mu při ústupu ve Francii hlásili počet padlých a zraněných jeho jednotky, prohlásil s úsměvem: „Přes mrtvoly jdeme k vítězství!“ Bylo mu tehdy 27 let a o několik týdnů později padl. Walter Scheinpflug v knize vzpomíná i na vztahy s Čechy ve svém rodišti. Byly bezkonfliktní a jeden z jeho českých vrstevníků z Chotovenky mu po válce, při svévolných „čistkách“ v pohraničí, zřejmě zachránil život.

Rudá armáda prolomila v listopadu 1942 drtivým protiútokem z vnějšku města linie německé armády a jejích italských, rumunských a maďarských spojenců a ve Stalingradu obklíčila asi 290 000 vojáků 6. armády. V té době mohla německá armáda obklíčení ještě prolomit, ale za cenu ústupu od Stalingradu. Pro Hitlera bylo dobytí tohoto města prestižní záležitostí, a proto vydal rozkaz město neopouštět. Záchrana 6. armády byla založena na nereálném Göringově slibu, že ji dokáže letecky zásobovat. Němečtí vojáci zde přežívali téměř tři měsíce v otřesných podmínkách nejdrsnějšího období ruské zimy. V krutém mrazu, závislí na ztenčujících se zásobách potravin shazovaných z letounů luftwaffe, jich tisíce zemřely vyhladověním, nemocemi, umrznutím, pokud ne v důsledku samotných bojů. Kromě nedostatku potravin a zdravotnického materiálu jim došlo prakticky zcela střelivo, takže bojovali doslova do posledního náboje. Řada vojáků řešila dilema, zda se Sovětům vzdát, nebo si vzít život. Mnohokrát totiž našli po úspěšném protiútoku své spolubojovníky, které Sověti předtím zajali, ubité a strašným způsobem zohavené. Věděli, že je v zajetí nečeká nic pěkného, ale realita se nakonec ukázala horší, než si představovali. Z devadesáti tisíc německých zajatců od Stalingradu se jich ze Sovětského svazu vrátilo jen asi šest tisíc a někteří z nich po více než deseti letech. Toto důležité dílo poprvé uceleně rekonstruuje strašný osud 6. armády na základě málo známých příběhů z bojišť, polních nemocnic a obvazišť. Autor prošel stovky dosud nezveřejněných zpráv, rozhovorů, deníků a novinových článků, aby čtenářům zprostředkoval zážitky vojáků všech možných hodností a druhů zbraní. Kniha obsahuje vyprávění vojáků, kteří byli zraněni nebo onemocněli a letecky je z obklíčení evakuovali, a také vojáků, kteří bojovali až do trpkého konce a padli do sovětského zajetí. Odrážejí urputnost bojů a odhalují pomalu mizející naděje obklíčených na přežití. Všechny tyto příběhy dohromady podávají poučný a tragický obraz děsivých událostí u Stalingradu.

Obyvatelé malých obcí jižně od kanadských hranic, ve vzdáleném severozápadním cípu Spojených států, po 40 let vítali ve svých domech přátelského nevysokého tmavovlasého muže. Přicházel instalovat a opravovat kotle na topení. Jenom velmi málo z nich vědělo, že tenhle tichý a pracovitý topenář je skutečný americký hrdina. Joseph Moser vyrostl na malém statku ve Ferndale, stát Washington. Ve škole snil o tom, že se stane stíhacím pilotem a bude létat na tehdy nejrychlejším a nejmodernějším stíhacím letounu P-38 Lightning. Svůj sen si splnil, byl vyslán do Evropy, přežil 43 bojových letů a získal několik ocenění za své vynikající schopnosti při střemhlavých náletech – bojových akcích, které se výrazně podílely na spojenecké válečné činnosti před invazí do Evropy i po ní. Ale 13. srpna 1944 se mu na jeho 44. bojovém letu sen zhroutil. Byl sestřelen a život se mu změnil v řadu hrozných zážitků. Málo se ví o tom, že malá skupina spojeneckých pilotů se ocitla v tom nejďábelštějším Hitlerově systému likvidace lidí. Jako „Terrorfliegers“ měli být popraveni. V přecpaných dobytčích vagónech je odvezli do Buchenwaldu, nechvalně známého nacistického koncentračního tábora, kde zemřely desítky tisíc vězňů v důsledku krutého zacházení, lékařských experimentů a hladu. Joeho zachránili jen čtyři dny před připravovanou popravou a dalších šest měsíců strávil v různých zajateckých táborech. Teprve nedávno se po delším pátrání podařilo zjistit, kdo zařídil přemístění spojeneckých letců z koncentračního do zajateckého tábora a téměř jistě jim tak zachránil život. Tato informace je poprvé zveřejněna v českém vydání Joeho zážitků z války. V tomto vyprávění budete s Joem létat na různé nebezpečné útoky na pozemní cíle a k doprovodům bombardérů. Zažijete s ním náročný a někdy legrační pilotní výcvik, pocit strachu pilotního zelenáče a potom nelidskost příslušníků SS, která byla součástí života v Buchenwaldu. Je to příběh tiché a vyrovnané odvahy v těch nejtěžších chvílích – odvahy, posilované vírou, rodinou a věrností ideálům svobody, které vyznávalo mnoho lidí této velké generace.

Zažijte zelenou Ostravu! Ostrava to již dávno nejsou doly, vysoké pece, desítky komínů. Má nakročeno k nejzelenějšímu městu naší země. Kniha vám nabízí sedm tematických procházek Ostravou. Snahou bylo vymanit se z klasických turistických okruhů. Spíše než na městská centra se soustředíte na jejich periferie, případně na okrajové části centrálních oblastí. Okruhy vás často zavedou na samou hranici města, ale také do srdce Ostravy, kde naleznete překvapivý klid. Jedna z procházek vás pak seznámí se středem města, ovšem z netypického pohledu kavárenských výloh. Průvodce, kterého držíte v ruce, vám nabízí: netradiční tematické procházky Ostravou; mnoho zajímavých informací; přehledné mapy se zaznačenými body zájmu; barevné fotografie; historické snímky Ostravy; zápisy ze starých kronik.

Poslední práce Františka Grause, kterou vydal v roce 1987 pod názvem Pest – Geissler – Judenmorde: das 14. Jahrhundert als Krisenzeit, reprezentuje autorův návrat k tématu krize pozdního středověku. Na podkladě ohromného množství pramenů sleduje krizové projevy především v městském prostředí, jež bylo laboratoří náboženského a sociálního napětí, které v západní Evropě vyvolala ničivá morová epidemie let 1347–1351. Novátorsky se rovněž zaměřil na problematiku protižidovských pogromů, jejichž příčina povětšinou tkvěla v reakcích na vypuknuvší mor a jež živil latentní středověkých antisemitismus. Vedle toho Graus detailně zkoumal proměnu náboženských a společenských představ zapříčiněných věroučnou krizí vyvolanou církevním schizmatem a rozrušením či podkopáním stávajících společenských vazeb. Mory a mrskači jsou barvitou freskou západní společnosti konce středověku, jež na řešení mnoha krizových jevů jen obtížně nacházela adekvátní odpovědi.

Je rodinný život dostatečně duchovní? Odjet do Indie a přijet jako nový, osvícený člověk je jedna věc. To jde skoro samo, to mi věřte. Ale jak kdysi řekl jeden moudrý muž, tou pravou sádhanou, tedy duchovní praxí, je rodinný život. A měl pravdu. Jak si vedu s malou v náruči, manželem odcházejícím brzy ráno do práce, hračkami po celém obýváku, velkým prádlem a neumytými okny? Vydejte se spolu se mnou za zdi jógových studií, na cestu za poznáním skutečné jógy.

Kniha se zaměřuje na udržování židovských tradic a zvyků v podmínkách terezínského ghetta. Jde o původně odbornou práci mírně přepracovanou pro širší veřejnost a doplněnou o ilustrační materiál. Téma judaismu v terezínském ghettu nebylo dosud komplexněji probádáno a zpracováno. Knížka se snaží přinést nový pohled na část historie ghetta Terezín.

Kniha líčí osudy československých parašutistů skupiny Clay od výcviku v Británii za druhé světové války až po zpravodajskou činnost na Moravě za protektorátu. Dílo, zpracované publicistickou formou na základě vyprávění velitele desantu Antonína Bartoše i dochovaných primárních dokumentů, vyšlo pod názvem Clay-Eva volá Londýn… krátce po skončení druhé světové války. O oblibě publikace svědčí především fakt, že do komunistického převratu vyšla ve třech vydáních a tajně se distribuovala ještě po 25. únoru 1948. I později, ač vyřazena ze všech knihoven, se stala velmi vyhledávanou, půjčovanou, opisovanou a především čtenou. Teprve po pádu komunistického režimu mohla publikace v Československu znovu vyjít (Melantrich, 1992). I toto vydání je ale již rozebrané, proto vychází nové, a tentokrát ne jako pouhý reprint. Byly opraveny některé nepřesnosti, díky archivům se změnil také pohled na roli některých spolupracovníků Clay-Eva. Kniha nově obsahuje kapitoly o poválečných osudech rodin parašutistů, dochované paměti spolupracovníka Clay, doplnily ji odborné texty historiků a faksimile řady dokumentů. Cílem publikace je přiblížit historii výsadku dnešnímu čtenáři a důstojně připomenout oběti mnoha spolupracovníků skupiny.

Tato „edukační příručka“ pro pacienty se „schizofrenií“ je odlišná od všech předchozích. Tzv. edukaci totiž potřebují nejenom naši pacienti a jejich blízcí, ale i psycho-odborníci (psychiatři, psychologové a další) a jiní lidé pracující v tzv. pomáhajících profesích (sociální pracovníci, ergoterapeuti…). MUDr. Martin Jarolímek v knize odpovídá na otázky o schizofrenii, líčí její příznaky a zabývá se různými aspekty léčby i běžného života. Zároveň oslovuje sociální pracovníky a terapeuty a věnuje se i obecnějším úvahám o systému psychiatrické péče v České republice. V závěru knihy najdeme seznam doporučené literatury a kontakty na sociální a jiné služby pro pomoc lidem s psychotickou poruchou.

Jeden z nejvýznamnějších myslitelů současnosti, tibetský duchovní vůdce dalajlama, předkládá v této knize výsledek svých celoživotních úvah o člověku, jeho životní cestě a hodnotách, které mu mohou pomáhat. Ačkoli čerpá ze zdrojů vlastní náboženské tradice, jeho pojetí etiky překračuje hranice náboženství a je univerzálně srozumitelné a přijatelné. Základními kameny jeho etického systému je soucítění, které je vlastní všem lidským bytostem, ale také kritické myšlení a spravedlnost.

Tady a teď! Naprosto nový pohled na náš život a svět kolem, inspirovaný několik století starou japonskou moudrostí. Wabi sabi je japonské slovní spojení vyjadřující krásu prostého, nedokonalého a měnícího se v čase. Ve svých životech plných honby za kariérou, bohatstvím nebo neobvyklými zážitky často přehlížíme, v čem spočívá skutečné štěstí. Úsměv, který nám někdo neznámý věnoval na ulici; sněhové vločky, jedna za druhou se tiše snášející k zemi; vůně bylinkového čaje ze staré odřené konvice. Wabi sabi je japonská představa krásy v pomíjivosti okamžiku, souznění s přírodou a radosti z prostých, neokázalých věcí. Vydejme se s Beth Kemptonovou na cestu do Japonska. Poznáme historii čajového obřadu, zavítáme do chrámů, zahrad a řemeslnických dílen, nahlédneme přes rameno mistru kaligrafie, ponoříme se do horkého pramene i do lesní koupele. Osvojíme si japonské umění přijmout sami sebe i své blízké se všemi nedokonalostmi, povýšit cestu na cíl a zažít štěstí právě teď a tady. Jednotlivé kapitoly se věnují bydlení, vztahu k přírodě, přijetí chyb a negativních pocitů, mezilidským vztahům, hledání naplňujícího povolání a plnému prožívání přítomných okamžiků. Kromě praktických návodů na uvedení japonské inspirace do každodenního života a výzev k zamyšlení je kniha i sugestivní pozvánkou k návštěvě Japonska. Kniha vyšla ve 24 zemích světa.

Všechno o světě kolem nás se dozvídáme prostřednictvím smyslů. A zdaleka k tomu nevyužíváme jen známou pětici tvořenou zrakem, sluchem, chutí, hmatem a čichem. Někteří nevidomí lidé se orientují podle odražených zvuků podobně jako netopýři a je možné, že máme i vnitřní kompas. Zvířatům ovšem nabízejí jejich smysly takové vnímání světa, jaké si jen stěží dokážeme představit. Některé ryby vedou rozhovory prostřednictvím elektrických výbojů, zpěvní ptáci slyší blížící se bouři s několikadenním předstihem, želvy dovedou hmatat i přes tvrdý krunýř a sépie registrují pestré barvy, i když jsou barvoslepé. Při detailnějším pohledu je svět lidských a zvířecích smyslů plný podobných překvapení. Jaroslav Petr shromáždil neuvěřitelné množství různých anomálií, kuriozit a zvířecích přeborníků a jejich prostřednictvím nás zavádí do říše zvířecích smyslových vymožeností, nad kterými často zůstává rozum stát. Zároveň ale také upozorňuje na úskalí, která zvířatům, jejichž smysly se utvářely a evolučně cizelovaly po tisíciletí, způsobují násilné zásahy do přírody, ať již jde o světelné znečištění, ruch velkoměst či ohlušené velryby následkem lodní dopravy a sonarů pročesávajících mořské hlubiny.

Je to příběh skupiny elitních pilotů bojujících ve Vietnamu v tajné letecké válce v Cessnách O-2 a v turbovrtulových letounech Bronco OV-10. Létali, co nejníže to šlo. Byli očima a ušima rychlých proudových letounů, které rozsévaly v nepřátelských postaveních smrt a zkázu. Předsunutý letecký návodčí měl při náletech klíčovou roli – věděl, kde jsou cíle, kde jsou vlastní jednotky, a v průběhu boje přijímal ve zlomku vteřiny rozhodnutí o životě a smrti. Předpokladem unikátního pohledu na celý průběh vietnamské války z ptačí perspektivy byly zkušenosti nízko a pomalu létajících leteckých návodčích a s tím spojené riziko. Tom Yarborough, který absolvoval 1500 hodin bojových letů, podstupoval neustálé, značné a vzrušující riziko. Příslušník přísně tajné jednotky „Stepní požár“ se stal jedním z nejčastěji sestřelených pilotů létajících z Danangu, kteří podnikali řadu nebezpečných a tajných misí v Laosu. V tomto adrenalinem napumpovaném deníku hrdinství, nebezpečí a válečného bratrství čtenář létá v kokpitu spolu s Tomem Yarboroughem. Tom se podílí na zachraňování sestřelených pilotů, na likvidaci nepřátelských postavení a na dramatických rozsáhlých misích přímo nad hlavami vojáků vietnamské Lidové armády. Je příkladem obětavosti, odvahy a schopnosti pilotů, kteří přenášejí válku do nepřátelského týlu. Plukovník Tom Yarborough, penzionovaný příslušník USAF, sloužil v letectvu třicet let v různých letových a štábních rolích. Během dvou turnusů ve Vietnamu sloužil jako předsunutý letecký návodčí. Získal třicet vojenských vyznamenání včetně Stříbrné hvězdy, Záslužného leteckého kříže, Purpurového srdce, Letecké medaile a vietnamského Kříže za statečnost.

Kapitán Wilhelm Johnen, narozený v roce 1921, přišel v květnu 1941 jako mladý poručík k německému nočnímu stíhacímu letectvu. V kontextu historie tohoto vojska a jeho slavných pilotů popisuje svou vojenskou kariéru od výcviku v létání podle přístrojů až po své první noční bojové lety u 1. eskadry nočních stíhačů ve Venlo a Šlesvicku. Po jeho prvním nočním sestřelu ho dostal jeden z palubních střelců čtyřmotorového bombardéru a sestřelil ho. Po delším pobytu v lazaretu se vrátil ke své eskadře do Venlo. V prosinci 1942 ho převeleli s 3. letkou 1. eskadry nočních stíhačů k III. skupině 6. eskadry nočních stíhačů a z Venla se podílel na obranných bojích nad Hamburkem. V této době se poprvé setkal s novou taktikou Royal Air Force v podobě shazování staniolových proužků. Při prvním nočním bojovém letu nad Berlínem v noci z 23. na 24. srpna 1943 dokázala jeho skupina docílit dvaceti sestřelů. Nad Berlínem dosáhl Johnen také svého velkého úspěchu, když se mu během pouhých pětačtyřiceti minut podařilo sestřelit čtyři nepřátelské bombardéry. Po různých převeleních své skupiny získal v Leipheimu při zkušebním letu s Me 262 první zkušenosti s tímto proudovým letounem. 28. dubna 1944 byl se svým Me Bf 110 nucen nouzově přistát ve Švýcarsku, ovšem podařilo se mu vrátit do Německa. Po přeložení do Maďarska v červnu 1944 dostala jeho skupina za úkol bránit Vídeň a Budapešť před útoky bombardovacích letek RAF podnikané z Itálie. Po 33 nočních sestřelech obdržel 31. října 1944 jako nadporučík vyznamenání Rytířského kříže. 16. března 1945 zažil ze vzduchu útok na Würzburg a jako velitel III. skupiny 6. eskadry stíhacího letectva zde docílil svého 34. a posledního sestřelu. Konec války zažil Johnen v Bad Aiblingu, kde se svými spolubojovníky zničili 30. dubna 1945 své letouny výbušninami

V době vietnamské války jsme neměli možnost získat objektivní informace o tomto rozsáhlém a dlouholetém ozbrojeném konfliktu. Samozřejmě u nás nemohly vycházet ani knihy zachycující zážitky jejích účastníků. Po změně režimu v roce 1989 uplynulo od skončení této války už příliš mnoho let a vznikly nové válečné konflikty, jako byla válka v Zálivu, která poutala pozornost veřejnosti. Válka ve Vietnamu tak zůstala v české překladové literatuře značně opomenuta. Jednu z důležitých rolí v této válce sehrály vrtulníky, které byly v podmínkách vietnamského bojiště hlavním bojovým a transportním prostředkem americké armády. Tom Johnson pilotoval vrtulník UH-1 „Iroquois“ více známý jako „Huey“. Byl to víceúčelový stroj používaný k transportu vojáků, k průzkumu, evakuaci raněných, apod. Jeho bitevní variantou byl vrtulník AH-1 „Cobra“. Tom Johnson byl ve Vietnamu nasazen jako devatenáctiletý od června 1967 do června 1968. Za tu dobu nalétal 1600 hodin a byl tam v tom nejtěžším období války. Zúčastnil se bitev v Hue a v Khe Sanhu a operací v údolích A Shau a Song Re. Pro americké piloty vrtulníků to byly nejnebezpečnější akce a každý osmnáctý z nich se nevrátil domů živý. Tom Johnson byl příslušníkem slavné 1. divize letecké kavalerie, která byla jednou z jednotek s nejvyšším počtem udělených vyznamenání a pomáhala realizovat novou metodu vedení válek – aeromobilní operace. Tyto dramatické vzpomínky jsou pilotovým pohledem na důležité bitvy a záchranné akce. Johnson v nich líčí nebezpečné mise a dramatické úniky z kritických bojových situací. Při jednom z bojových letů byl jeho vrtulník sestřelen a Tom Johnson se i se svou osádkou zachránil třídenním pochodem džunglí ke svým jednotkám. Autor poutavým způsobem zaznamenává adrenalinové vzrušení z létání ve válečném prostředí, a čtenáři s ním prožívají nezapomenutelný let. Kromě toho se čtenář dozví, proč vlastně vrtulník létá a jak se ovládá. Kniha je doplněna fotografiemi a řadou situačních mapek.

Autor v knize pečlivě dokumentuje všechny události kolem této velké bitevní lodě od její stavby až k potopení. Oživujícím způsobem je opakovaně doplňuje pohledem na celé Německo v době nacionálního socialismu a na mezinárodní souvislosti. Kniha tak líčí nejen situaci na palubě a v podpalubí Bismarcka během operace „Rheinübung” mezi 18. a 27. květnem 1941. Toto dění samozřejmě představuje hlavní část celého příběhu. Chronologicky popisuje všechny důležité okamžiky od spuštění lodě na vodu v roce 1939 v Hamburku, přes zkušební plavby v Baltském moři, vyplutí do Atlantiku, míjení ostrovů, boj v Dánském průlivu, pokus o návrat do St. Nazaire, až po její potopení. Kromě toho uvádí podrobné technické údaje o Bismarckovi a jeho posádce. Je z toho patrné, že autor, jako čtvrtý dělostřelecký důstojník, měl obsáhlé odborné znalosti i o těch nejmenších podrobnostech. Text zahrnuje rovněž očitá svědectví dalších přeživších, a také pohled z britské strany. Autor je nejen cituje, ale zaujímá k nim i svůj osobní názor, protože kromě nezpochybnitelných faktů o lodi a operaci „Rheinübung“, jež autor uvádí, existuje jako vždy mnoho nezodpovězených otázek. Jako příklad zmiňuje řadu „sporných“ úvah a rozhodnutí admirála Lütjense během operace „Rheinübung“. Je například také diskutabilní, jestli se po zásahu torpédem vzala v úvahu všechna možná řešení a udělalo se všechno pro to, aby se problém s poškozeným kormidlem odstranil. Projevila se zde už rezignace, nebo by všechna opatření byla již zbytečná a situaci by mohla ještě zhoršit? Na takových místech se autor pokouší najít nejracionálnější odpověď argumentací, úvahou nebo zákony logiky. Autora knihy zachránila posádka britské lodě. V závěru knihy poměrně obsáhle popisuje své zážitky ze zajetí, které strávil nejprve ve Velké Británii, a pak v Kanadě. V roce 1946 ho Britové propustili a v roce 1949 absolvoval studium práv. Pracoval v diplomacii jako vyslanecký rada a později jako velvyslanec v různých zemích. Zemřel v roce 2003 v 93 letech.

Clinton Romesha z Červené čety a zbytek jednotky Black Knight se v roce 2009 připravovali na plánované uzavření bojové předsunuté základny Keating. Byla nejodlehlejší a nejhůře přístupnou z řetězce základen vybudovaných americkou armádou v provinciích Núristán a Kúnar s cílem zabránit volnému pohybu povstalců mezi Afghánistánem a Pákistánem. Tři roky po jejím zřízení byla armáda konečně ochotna přiznat to, co muži z její posádky věděli okamžitě – byla příliš izolovaná a jen velmi obtížně se dala bránit. Po letech neustálých menších útoků se Tálibánci 3. října 2009 konečně rozhodli vrhnout všechny své síly na Keating. Asi ve tři hodiny ráno nařídili povstalci všem obyvatelům blízké vesnice Urmul, aby ji opustili. V šest hodin zahájili na základnu ze všech stran palbu z ručních zbraní a RPG. Koaliční vojáci se bránili střelbou z ručních zbraní. Útočnici za 48 minut překonali obranný perimetr a pronikli na základnu také hlavní bránou střeženou afghánskou civilní ochrankou, a z východu, kde byli rozmístěni afghánští vojáci. Přes snahu lotyšského vojenského poradce o jejich zapojení do obrany základny všichni afghánští vojáci ze svých stanovišť uprchli. Po vniknutí dovnitř začali povstalci základnu zapalovat a většina baráků shořela. Během první hodiny se američtí obránci stáhli do užšího perimetru kolem dvou budov, které nehořely. Postupně perimetr rozšiřovali až ke vstupnímu kontrolnímu stanovišti. Získali leteckou podporu v podobě bitevních vrtulníků Apache, bitevních letounů A-10, bombardérů B-1 a stíhaček F-15. Povstalci se začali koncem dne stahovat. Na základnu dorazila v sedm hodin večer jednotka rychlého nasazení 1. praporu, 32. pěšího pluku. Během sestupu z horského svahu byla přepadena ze zálohy. Následné útoky Tálibánců potlačilo americké letectvo. Koaliční vojska opustila základnu o dva dny později a 6. října ji pumami zničil bombardér B-1, aby povstalcům znemožnil ukořistit střelivo a další materiály, které tam po spěšném odchodu obránců zůstaly. Čtrnáctihodinová bitva končící vítězstvím stála životy osmi obránců a dalších sedmadvacet jich bylo zraněno. Clinton Romesha byl za svou odvahu vyznamenán Medailí cti.