Najnovšie - Odborná a populárno-náučná literatúra strana 262 z 500

Kniha líčí osudy československých parašutistů skupiny Clay od výcviku v Británii za druhé světové války až po zpravodajskou činnost na Moravě za protektorátu. Dílo, zpracované publicistickou formou na základě vyprávění velitele desantu Antonína Bartoše i dochovaných primárních dokumentů, vyšlo pod názvem Clay-Eva volá Londýn… krátce po skončení druhé světové války. O oblibě publikace svědčí především fakt, že do komunistického převratu vyšla ve třech vydáních a tajně se distribuovala ještě po 25. únoru 1948. I později, ač vyřazena ze všech knihoven, se stala velmi vyhledávanou, půjčovanou, opisovanou a především čtenou. Teprve po pádu komunistického režimu mohla publikace v Československu znovu vyjít (Melantrich, 1992). I toto vydání je ale již rozebrané, proto vychází nové, a tentokrát ne jako pouhý reprint. Byly opraveny některé nepřesnosti, díky archivům se změnil také pohled na roli některých spolupracovníků Clay-Eva. Kniha nově obsahuje kapitoly o poválečných osudech rodin parašutistů, dochované paměti spolupracovníka Clay, doplnily ji odborné texty historiků a faksimile řady dokumentů. Cílem publikace je přiblížit historii výsadku dnešnímu čtenáři a důstojně připomenout oběti mnoha spolupracovníků skupiny.

Kniha se zaměřuje na udržování židovských tradic a zvyků v podmínkách terezínského ghetta. Jde o původně odbornou práci mírně přepracovanou pro širší veřejnost a doplněnou o ilustrační materiál. Téma judaismu v terezínském ghettu nebylo dosud komplexněji probádáno a zpracováno. Knížka se snaží přinést nový pohled na část historie ghetta Terezín.

Tato „edukační příručka“ pro pacienty se „schizofrenií“ je odlišná od všech předchozích. Tzv. edukaci totiž potřebují nejenom naši pacienti a jejich blízcí, ale i psycho-odborníci (psychiatři, psychologové a další) a jiní lidé pracující v tzv. pomáhajících profesích (sociální pracovníci, ergoterapeuti…). MUDr. Martin Jarolímek v knize odpovídá na otázky o schizofrenii, líčí její příznaky a zabývá se různými aspekty léčby i běžného života. Zároveň oslovuje sociální pracovníky a terapeuty a věnuje se i obecnějším úvahám o systému psychiatrické péče v České republice. V závěru knihy najdeme seznam doporučené literatury a kontakty na sociální a jiné služby pro pomoc lidem s psychotickou poruchou.

Jeden z nejvýznamnějších myslitelů současnosti, tibetský duchovní vůdce dalajlama, předkládá v této knize výsledek svých celoživotních úvah o člověku, jeho životní cestě a hodnotách, které mu mohou pomáhat. Ačkoli čerpá ze zdrojů vlastní náboženské tradice, jeho pojetí etiky překračuje hranice náboženství a je univerzálně srozumitelné a přijatelné. Základními kameny jeho etického systému je soucítění, které je vlastní všem lidským bytostem, ale také kritické myšlení a spravedlnost.

Tady a teď! Naprosto nový pohled na náš život a svět kolem, inspirovaný několik století starou japonskou moudrostí. Wabi sabi je japonské slovní spojení vyjadřující krásu prostého, nedokonalého a měnícího se v čase. Ve svých životech plných honby za kariérou, bohatstvím nebo neobvyklými zážitky často přehlížíme, v čem spočívá skutečné štěstí. Úsměv, který nám někdo neznámý věnoval na ulici; sněhové vločky, jedna za druhou se tiše snášející k zemi; vůně bylinkového čaje ze staré odřené konvice. Wabi sabi je japonská představa krásy v pomíjivosti okamžiku, souznění s přírodou a radosti z prostých, neokázalých věcí. Vydejme se s Beth Kemptonovou na cestu do Japonska. Poznáme historii čajového obřadu, zavítáme do chrámů, zahrad a řemeslnických dílen, nahlédneme přes rameno mistru kaligrafie, ponoříme se do horkého pramene i do lesní koupele. Osvojíme si japonské umění přijmout sami sebe i své blízké se všemi nedokonalostmi, povýšit cestu na cíl a zažít štěstí právě teď a tady. Jednotlivé kapitoly se věnují bydlení, vztahu k přírodě, přijetí chyb a negativních pocitů, mezilidským vztahům, hledání naplňujícího povolání a plnému prožívání přítomných okamžiků. Kromě praktických návodů na uvedení japonské inspirace do každodenního života a výzev k zamyšlení je kniha i sugestivní pozvánkou k návštěvě Japonska. Kniha vyšla ve 24 zemích světa.

Všechno o světě kolem nás se dozvídáme prostřednictvím smyslů. A zdaleka k tomu nevyužíváme jen známou pětici tvořenou zrakem, sluchem, chutí, hmatem a čichem. Někteří nevidomí lidé se orientují podle odražených zvuků podobně jako netopýři a je možné, že máme i vnitřní kompas. Zvířatům ovšem nabízejí jejich smysly takové vnímání světa, jaké si jen stěží dokážeme představit. Některé ryby vedou rozhovory prostřednictvím elektrických výbojů, zpěvní ptáci slyší blížící se bouři s několikadenním předstihem, želvy dovedou hmatat i přes tvrdý krunýř a sépie registrují pestré barvy, i když jsou barvoslepé. Při detailnějším pohledu je svět lidských a zvířecích smyslů plný podobných překvapení. Jaroslav Petr shromáždil neuvěřitelné množství různých anomálií, kuriozit a zvířecích přeborníků a jejich prostřednictvím nás zavádí do říše zvířecích smyslových vymožeností, nad kterými často zůstává rozum stát. Zároveň ale také upozorňuje na úskalí, která zvířatům, jejichž smysly se utvářely a evolučně cizelovaly po tisíciletí, způsobují násilné zásahy do přírody, ať již jde o světelné znečištění, ruch velkoměst či ohlušené velryby následkem lodní dopravy a sonarů pročesávajících mořské hlubiny.

Autor v knize pečlivě dokumentuje všechny události kolem této velké bitevní lodě od její stavby až k potopení. Oživujícím způsobem je opakovaně doplňuje pohledem na celé Německo v době nacionálního socialismu a na mezinárodní souvislosti. Kniha tak líčí nejen situaci na palubě a v podpalubí Bismarcka během operace „Rheinübung” mezi 18. a 27. květnem 1941. Toto dění samozřejmě představuje hlavní část celého příběhu. Chronologicky popisuje všechny důležité okamžiky od spuštění lodě na vodu v roce 1939 v Hamburku, přes zkušební plavby v Baltském moři, vyplutí do Atlantiku, míjení ostrovů, boj v Dánském průlivu, pokus o návrat do St. Nazaire, až po její potopení. Kromě toho uvádí podrobné technické údaje o Bismarckovi a jeho posádce. Je z toho patrné, že autor, jako čtvrtý dělostřelecký důstojník, měl obsáhlé odborné znalosti i o těch nejmenších podrobnostech. Text zahrnuje rovněž očitá svědectví dalších přeživších, a také pohled z britské strany. Autor je nejen cituje, ale zaujímá k nim i svůj osobní názor, protože kromě nezpochybnitelných faktů o lodi a operaci „Rheinübung“, jež autor uvádí, existuje jako vždy mnoho nezodpovězených otázek. Jako příklad zmiňuje řadu „sporných“ úvah a rozhodnutí admirála Lütjense během operace „Rheinübung“. Je například také diskutabilní, jestli se po zásahu torpédem vzala v úvahu všechna možná řešení a udělalo se všechno pro to, aby se problém s poškozeným kormidlem odstranil. Projevila se zde už rezignace, nebo by všechna opatření byla již zbytečná a situaci by mohla ještě zhoršit? Na takových místech se autor pokouší najít nejracionálnější odpověď argumentací, úvahou nebo zákony logiky. Autora knihy zachránila posádka britské lodě. V závěru knihy poměrně obsáhle popisuje své zážitky ze zajetí, které strávil nejprve ve Velké Británii, a pak v Kanadě. V roce 1946 ho Britové propustili a v roce 1949 absolvoval studium práv. Pracoval v diplomacii jako vyslanecký rada a později jako velvyslanec v různých zemích. Zemřel v roce 2003 v 93 letech.

Clinton Romesha z Červené čety a zbytek jednotky Black Knight se v roce 2009 připravovali na plánované uzavření bojové předsunuté základny Keating. Byla nejodlehlejší a nejhůře přístupnou z řetězce základen vybudovaných americkou armádou v provinciích Núristán a Kúnar s cílem zabránit volnému pohybu povstalců mezi Afghánistánem a Pákistánem. Tři roky po jejím zřízení byla armáda konečně ochotna přiznat to, co muži z její posádky věděli okamžitě – byla příliš izolovaná a jen velmi obtížně se dala bránit. Po letech neustálých menších útoků se Tálibánci 3. října 2009 konečně rozhodli vrhnout všechny své síly na Keating. Asi ve tři hodiny ráno nařídili povstalci všem obyvatelům blízké vesnice Urmul, aby ji opustili. V šest hodin zahájili na základnu ze všech stran palbu z ručních zbraní a RPG. Koaliční vojáci se bránili střelbou z ručních zbraní. Útočnici za 48 minut překonali obranný perimetr a pronikli na základnu také hlavní bránou střeženou afghánskou civilní ochrankou, a z východu, kde byli rozmístěni afghánští vojáci. Přes snahu lotyšského vojenského poradce o jejich zapojení do obrany základny všichni afghánští vojáci ze svých stanovišť uprchli. Po vniknutí dovnitř začali povstalci základnu zapalovat a většina baráků shořela. Během první hodiny se američtí obránci stáhli do užšího perimetru kolem dvou budov, které nehořely. Postupně perimetr rozšiřovali až ke vstupnímu kontrolnímu stanovišti. Získali leteckou podporu v podobě bitevních vrtulníků Apache, bitevních letounů A-10, bombardérů B-1 a stíhaček F-15. Povstalci se začali koncem dne stahovat. Na základnu dorazila v sedm hodin večer jednotka rychlého nasazení 1. praporu, 32. pěšího pluku. Během sestupu z horského svahu byla přepadena ze zálohy. Následné útoky Tálibánců potlačilo americké letectvo. Koaliční vojska opustila základnu o dva dny později a 6. října ji pumami zničil bombardér B-1, aby povstalcům znemožnil ukořistit střelivo a další materiály, které tam po spěšném odchodu obránců zůstaly. Čtrnáctihodinová bitva končící vítězstvím stála životy osmi obránců a dalších sedmadvacet jich bylo zraněno. Clinton Romesha byl za svou odvahu vyznamenán Medailí cti.

Je to příběh skupiny elitních pilotů bojujících ve Vietnamu v tajné letecké válce v Cessnách O-2 a v turbovrtulových letounech Bronco OV-10. Létali, co nejníže to šlo. Byli očima a ušima rychlých proudových letounů, které rozsévaly v nepřátelských postaveních smrt a zkázu. Předsunutý letecký návodčí měl při náletech klíčovou roli – věděl, kde jsou cíle, kde jsou vlastní jednotky, a v průběhu boje přijímal ve zlomku vteřiny rozhodnutí o životě a smrti. Předpokladem unikátního pohledu na celý průběh vietnamské války z ptačí perspektivy byly zkušenosti nízko a pomalu létajících leteckých návodčích a s tím spojené riziko. Tom Yarborough, který absolvoval 1500 hodin bojových letů, podstupoval neustálé, značné a vzrušující riziko. Příslušník přísně tajné jednotky „Stepní požár“ se stal jedním z nejčastěji sestřelených pilotů létajících z Danangu, kteří podnikali řadu nebezpečných a tajných misí v Laosu. V tomto adrenalinem napumpovaném deníku hrdinství, nebezpečí a válečného bratrství čtenář létá v kokpitu spolu s Tomem Yarboroughem. Tom se podílí na zachraňování sestřelených pilotů, na likvidaci nepřátelských postavení a na dramatických rozsáhlých misích přímo nad hlavami vojáků vietnamské Lidové armády. Je příkladem obětavosti, odvahy a schopnosti pilotů, kteří přenášejí válku do nepřátelského týlu. Plukovník Tom Yarborough, penzionovaný příslušník USAF, sloužil v letectvu třicet let v různých letových a štábních rolích. Během dvou turnusů ve Vietnamu sloužil jako předsunutý letecký návodčí. Získal třicet vojenských vyznamenání včetně Stříbrné hvězdy, Záslužného leteckého kříže, Purpurového srdce, Letecké medaile a vietnamského Kříže za statečnost.

Kapitán Wilhelm Johnen, narozený v roce 1921, přišel v květnu 1941 jako mladý poručík k německému nočnímu stíhacímu letectvu. V kontextu historie tohoto vojska a jeho slavných pilotů popisuje svou vojenskou kariéru od výcviku v létání podle přístrojů až po své první noční bojové lety u 1. eskadry nočních stíhačů ve Venlo a Šlesvicku. Po jeho prvním nočním sestřelu ho dostal jeden z palubních střelců čtyřmotorového bombardéru a sestřelil ho. Po delším pobytu v lazaretu se vrátil ke své eskadře do Venlo. V prosinci 1942 ho převeleli s 3. letkou 1. eskadry nočních stíhačů k III. skupině 6. eskadry nočních stíhačů a z Venla se podílel na obranných bojích nad Hamburkem. V této době se poprvé setkal s novou taktikou Royal Air Force v podobě shazování staniolových proužků. Při prvním nočním bojovém letu nad Berlínem v noci z 23. na 24. srpna 1943 dokázala jeho skupina docílit dvaceti sestřelů. Nad Berlínem dosáhl Johnen také svého velkého úspěchu, když se mu během pouhých pětačtyřiceti minut podařilo sestřelit čtyři nepřátelské bombardéry. Po různých převeleních své skupiny získal v Leipheimu při zkušebním letu s Me 262 první zkušenosti s tímto proudovým letounem. 28. dubna 1944 byl se svým Me Bf 110 nucen nouzově přistát ve Švýcarsku, ovšem podařilo se mu vrátit do Německa. Po přeložení do Maďarska v červnu 1944 dostala jeho skupina za úkol bránit Vídeň a Budapešť před útoky bombardovacích letek RAF podnikané z Itálie. Po 33 nočních sestřelech obdržel 31. října 1944 jako nadporučík vyznamenání Rytířského kříže. 16. března 1945 zažil ze vzduchu útok na Würzburg a jako velitel III. skupiny 6. eskadry stíhacího letectva zde docílil svého 34. a posledního sestřelu. Konec války zažil Johnen v Bad Aiblingu, kde se svými spolubojovníky zničili 30. dubna 1945 své letouny výbušninami

V době vietnamské války jsme neměli možnost získat objektivní informace o tomto rozsáhlém a dlouholetém ozbrojeném konfliktu. Samozřejmě u nás nemohly vycházet ani knihy zachycující zážitky jejích účastníků. Po změně režimu v roce 1989 uplynulo od skončení této války už příliš mnoho let a vznikly nové válečné konflikty, jako byla válka v Zálivu, která poutala pozornost veřejnosti. Válka ve Vietnamu tak zůstala v české překladové literatuře značně opomenuta. Jednu z důležitých rolí v této válce sehrály vrtulníky, které byly v podmínkách vietnamského bojiště hlavním bojovým a transportním prostředkem americké armády. Tom Johnson pilotoval vrtulník UH-1 „Iroquois“ více známý jako „Huey“. Byl to víceúčelový stroj používaný k transportu vojáků, k průzkumu, evakuaci raněných, apod. Jeho bitevní variantou byl vrtulník AH-1 „Cobra“. Tom Johnson byl ve Vietnamu nasazen jako devatenáctiletý od června 1967 do června 1968. Za tu dobu nalétal 1600 hodin a byl tam v tom nejtěžším období války. Zúčastnil se bitev v Hue a v Khe Sanhu a operací v údolích A Shau a Song Re. Pro americké piloty vrtulníků to byly nejnebezpečnější akce a každý osmnáctý z nich se nevrátil domů živý. Tom Johnson byl příslušníkem slavné 1. divize letecké kavalerie, která byla jednou z jednotek s nejvyšším počtem udělených vyznamenání a pomáhala realizovat novou metodu vedení válek – aeromobilní operace. Tyto dramatické vzpomínky jsou pilotovým pohledem na důležité bitvy a záchranné akce. Johnson v nich líčí nebezpečné mise a dramatické úniky z kritických bojových situací. Při jednom z bojových letů byl jeho vrtulník sestřelen a Tom Johnson se i se svou osádkou zachránil třídenním pochodem džunglí ke svým jednotkám. Autor poutavým způsobem zaznamenává adrenalinové vzrušení z létání ve válečném prostředí, a čtenáři s ním prožívají nezapomenutelný let. Kromě toho se čtenář dozví, proč vlastně vrtulník létá a jak se ovládá. Kniha je doplněna fotografiemi a řadou situačních mapek.

Dramatický příběh o malé skupině vojáků amerických speciálních jednotek, která po událostech 11. září 2001 tajně vstoupila do Afghánistánu a na koních se vydala do boje proti Tálibánu. Nepřítele, který měl čtyřicetinásobnou početní převahu, pronásledovala horským terénem a po řadě urputných bojů obsadila město Mazár-e Šaríf, které bylo pro porážku Tálibánu strategicky důležité. Jeho obyvatelé vítali vyčerpané Američany jako osvoboditele. Ovšem potom došlo k nečekanému zvratu. Během kapitulace asi pěti set Tálibánců byli američtí vojáci přepadeni ze zálohy. V ohromné pevnosti Qala-e Džangi bojovali proti mnohonásobné přesile o život. V sázce byl vojenský úspěch celé kampaně. Kdyby vojáci padli nebo byli zajati, mohlo by veškeré úsilí o porážku Tálibánu přijít vniveč. Ve snaze udržet pevnost podstoupili Američané jedny z nejtěžších bojů v městském prostředí v moderní době. Tento příběh ukazuje, že kombinace prastarých strategií válčení na koních s moderními technologiemi leteckého bombardování může vést ke zdánlivě neuvěřitelným vojenským úspěchům. Důsledná snaha těchto vojáků na koních získat si přízeň obyvatel města a zabránit civilním obětem navíc poskytla cenné ponaučení pro pokračující americké nasazení v Afghánistánu. Kniha s originálním názvem Horse Soldiers je předlohou amerického filmu, jehož režisérem je Nicolai Fuglsig. Film měl ve Spojených státech premiéru 19. ledna 2018 pod názvem 12 Strong. Součástí knihy je fotografická příloha.

Poprvé se obsáhleji píše o jedné z nejdůležitějších bitev války v Afghánistánu. Kniha Kandahárští lvi je zasvěceným vyprávěním z pohledu aktivního velitele speciálních jednotek americké armády, skvělého vojáka, který byl na tomto bojišti nasazen několikrát. Jižní Afghánistán se vymykal kontrole centrální vlády. Tehdy kapitán Rusty Bradley to věděl, když tam v roce 2006 začínal svůj třetí turnus. Pronikali do něj Tálibán a jeho spojenci a byli připraveni provincii Kandahár, kdysi jejich strategicky důležité centrum, znovu ovládnout. Aby je koalice NATO zastavila, uskutečnila operaci Medúza, největší ofenzívu ve své historii. Bojištěm bylo údolí Panjwayi, území hustě poseté obezděnými dvory, které perfektně sloužily jako nepřátelské bunkry, svěží sady a do výše čnící porosty konopí, to vše protkané zrádnými zavlažovacími kanály. Masový úprk civilistů byl předzvěstí blížícího se krveprolití. Bradleyho A-tým a další dva týmy speciálních jednotek, spolu se svými dlouholetými spojenci, afghánskou armádou, byli nasazeni jako diverzní skupina na podporu hlavního koaličního útoku. Z druhé strany údolí pozorovali, jak vojska NATO čelí brutálnímu protiútoku. Klíčem k jejich podpoře a přivolání účinné letecké podpory bylo držení výše položeného nevelkého území zvaného Sperwan Ghar. Bradleyho malá odloučená jednotka na kopec zaútočila a uprostřed divoké přestřelky brzy zjistila, že stojí proti téměř tisícovce zkušených bojovníků, kterým neuvěřitelným způsobem sebrala vítězství.

V nesmírně obtížném terénu ostrova Guadalcanal se z klenby džungle tyčil 700 metrů dlouhý pahorek. Za ním se rozkládalo životně důležité polní letiště Henderson Field. Pokud by padlo do rukou Japonců, znamenalo by to téměř jistou smrt nebo zajetí všech 12 500 amerických námořních pěšáků na ostrově. Ale mariňáci rozmístění na pahorku nebyli obyčejní vojáci. Byli to houževnatí a zarputile bojující příslušníci elitní jednotky Edson’s Raiders patřící do rovněž elitní americké námořní pěchoty. Vybrali je pro jejich odolnost a podstoupili tvrdý výcvikový program, jehož cílem bylo vyřadit ty méně fyzicky zdatné. V americké námořní pěchotě to byli nejlepší muži z nejlepších. Asi 840 amerických mariňáků pod velením podplukovníka Merritta Austina Edsona, zvaného „Zrzavý Mike“, bojovalo po dvě pekelné noci v září 1942 v jedné Marlin Groftz nejdůležitějších bitev druhé světové války v Tichomoří. Zoufale hájili svoje pozice na místě, které bylo brzy poté známo jako „Krvavý pahorek“. Raiders věděli, že porážka nebo ústup nejsou pro ně reálnou možností, a odráželi jednu vlnu útočících Japonců za druhou. Obránci polního letiště navzdory všem nesnázím nakonec zvítězili. Po této proslavené bitvě prošli Raiders na Šalamounových ostrovech mnoha dalšími dramatickými boji. Krvavý pahorek je příběh 1. praporu Marine Raider, který proti početní převaze nepřítele prokázal odvahu a chrabrost. Vypráví ho Marlin Groft, muž, který byl příslušníkem této obdivuhodné bojové jednotky. Součástí knihy je fotografická příloha.

Tato kniha má značnou historickou hodnotu. Většina z těch, kdo za druhé světové války sloužili na japonských ponorkách, buď nepřežila, nebo o svých zkušenostech nenapsala. Toto je kniha o velmi odvážném muži, který neochvějně sloužil své zemi, i když nesouhlasil, a často velmi hlasitě, s tím, jak Japonci ponorky používali. Zendži Orita je velmi hrdý na to, co během války dělal, a součástí toho bylo i zabíjení Spojenců. Kniha začíná japonským plánováním útoku na Pearl Harbor. V té době, a také v době útoku, byl Orita výkonným důstojníkem na ponorce I-15. Autor popisuje, jak se jeho ponorka na útoku podílela, včetně nasazení trpasličích ponorek, které měly vniknout do přístavu, a pak se vrátit k mateřským ponorkám, jako byla I-15, jež na ně čekaly. Podrobně líčí také útoky na Santa Barbaru a pobřeží Oregonu. Z knihy se dozvíte, jaké to bylo sloužit jako kapitán na japonské ponorce. Jak Oritu překládali z lodě na loď, jak se vyrovnával se ztrátami přátel a kolegů, jak jednal s nadřízenými. V průběhu války měl pocit, že nepoužívají zbylé ponorky účelně. Poslední čtvrtina knihy pojednává o tokko neboli sebevražedných misích. Na řadě Oritových misí, kterým velel, se použila sebevražedná torpéda kaiten. Autor tyto mise podrobně popisuje včetně jmen těch, kdo dobrovolně zahynuli. Na konci války převeleli Oritu domů, kde působil jako ponorkový instruktor. Protože učil blízko Hirošimy, byl svědkem výbuchu jaderné pumy. Věděl, že válka už nebude trvat dlouho. Na závěr popisuje kapitulaci Japonska a svůj život po válce.

Spojené státy nebyly v době vypuknutí druhé světové války v žádném případě připraveny na vstup do ní. Ačkoliv Německu v prosinci 1941 vyhlásily válku, zemi chyběli vycvičení vojáci, technika a zkušenosti, které byly k boji potřeba. I když byla invazní vojska nakonec připravena, úspěšný útok na nacisty okupovanou Evropu se nemohl uskutečnit, dokud Spojenci neochromili německou průmyslovou a vojenskou sílu. Protože žádnou invazi nelze provést bez nadvlády ve vzduchu, prvním cílem byla luftwaffe, nejmocnější a v bojích ostřílené letectvo na světě. K tomu účelu se americké letectvo připojilo k již bojujícímu britskému Královskému letectvu v strategickém tažení, které nakonec dostalo luftwaffe na kolena. Jasně nejúspěšnější jednotkou v tomto tažení byla legendární 303. bombardovací skupina USAF – Pekelní andělé. Toto je příběh bombardovací skupiny vyprávěný muži, kteří z ní udělali to, čím byla. Pojmenovávali se stejně, jako jejich bombardéry B-17 a stali se jednou z nejvýznačnějších a nejdůležitějších leteckých bojových jednotek v historii. Dramatické a hrozné letecké bitvy, které sváděli proti Německu, změnily průběh války. Autor skvěle kombinuje historické vyprávění a historii jednotky s individuálními příběhy letců. Autor popisuje kromě osobních, často tragických, příběhů také postupně se vyvíjející taktiku letecké války jak na straně Spojenců, tak i Němců. Čtenář se tak dozví i o organizaci německého protiletadlového dělostřelectva a o tom, jak brutálně se někdy německé civilní obyvatelstvo chovalo k sestřeleným americkým letcům. Výsledkem je tak velmi podrobné a úplné vylíčení spojeneckého leteckého tažení proti nacistickému Německu.

Koncem roku 2007 přijela do východního Afghánistánu jediná rota amerických výsadkářů, která si říkala „Chosen Few“. Očekávali, že si získají srdce a mysli lidí v odlehlých horách a rozšíří působnost afghánské vlády až do této divočiny. Místo toho strávili následujících patnáct měsíců zoufalým bojem. Bránili se neustálým útokům a byli donuceni k pomalému a nepřetržitému ústupu. Stále čelili přesile tálibánských bojovníků, vrhajících se na ně ze všech stran. Jak se pozornost a vojenské zdroje Spojených států přesouvaly do Iráku, na odloučené a útokům vystavené výsadkáře se měsíc za měsícem valila palba reaktivních granátů, raket a kulometů. Jen několik týdnů před návratem domů svedli svůj poslední a nejtužší boj. Blízko vesnice Wantu v provincii Núristán obklíčily asi tři stovky nepřátelských bojovníků přibližně padesát příslušníků roty Chosen Few bránících částečně dobudovanou bojovou základnu. Ten den v červnu 2008 jich devět padlo a více než dvacet utrpělo zranění. Byla to pravděpodobně nejkrvavější bitva války v Afghánistánu. Výsadkáři se vrátili domů zoceleni válkou. Dva z nich byli vyznamenáni Medailí cti. Jejich zážitky všechny navždy změnily.

Když Karl Knoblauch jako teprve sedmnáctiletý nastoupil 18. listopadu 1938 jako dobrovolník vojenskou službu v poddůstojnické škole pozemního vojska ve slezském Frankensteinu, ještě vůbec netušil, jaká neobvyklá vojenská kariéra ho čeká. Jako poddůstojník ve 195. cyklistické rotě 95. pěší divize zažil v letech 1939 a 1940 zajištění Západního valu a podílel se na útoku na Francii. Po návratu z tažení na západ se přihlásil k létajícímu personálu luftwaffe, kde absolvoval výcvik pozorovatele. Se 14. letkou dálkového průzkumu byl nasazen na středním úseku východní fronty. Jako letec průzkumného, těžkého stíhacího a bombardovacího letounu zde se svým Ju 88 zažil bojové akce s velkými ztrátami v ohniscích bojů u Smolenska, před Moskvou a u Rževa a od roku 1943 velké ústupové přesuny. Po 165 bojových letech obdržel vyznamenání Železným křížem 1. třídy a Německým křížem ve zlatě. Při útoku sovětských stíhaček utrpěl těžké zranění a musel od své letky odejít. Po svém uzdravení, mezitím povýšený na poručíka, vedla jeho další cesta k 1. výsadkové tankové divizi Hermann Göring.

Město Fallúdža s většinovým sunnitským obyvatelstvem bylo po invazi americké armády do Iráku v roce 2003 poměrně klidné. Pak ovšem došlo k několika střetům obyvatelstva s americkými jednotkami a toho využili povstalci napojení na al-Káidu k ozbrojeným přepadům Američanů. Boje pak přerostly do dvou „bitev o Fallúdžu“. První se odehrála v dubnu 2004 a zahynulo v ní 50 amerických vojáků. Druhá bitva, které se zúčastnily i britské a irácké jednotky, začala 7. listopadu a skončila 23. prosince 2004 obsazením města spojeneckými vojsky. Američané ji považují za největší bitvu v městském prostředí od bojů v roce 1968 ve vietnamském městě Hue. Padlo v ní 95 Američanů, 8 Iráčanů a 4 Britové. Válečné memoáry jednoho z velkých hrdinů války v Iráku, štábního seržanta Davida Bellavii, začínají úpornými městskými boji se šíitskými povstalci v provincii Dijála. Po šesti měsících se jeho 3. četa, součást roty mechanizované pěchoty Alfa, připravuje k útoku na povstalci silně opevněné město Fallúdža. Ve své knize líčí brutální akce ve smrtelné zóně – v domech militantních vzbouřenců, napěchovaných výbušnými nástrahami. Tyto válečné vzpomínky věrohodně popisují hroznou důvěrnost bojů muže proti muži. Bellavia zaznamenává hodinu po hodině boje, v nichž se jeho muži vyznamenávají hrdinskými činy a sebeobětováním. Válka vedená pěchotou patří k těm nejdramatičtějším a také nejdrsnějším bojovým zážitkům. Vojáci se střetávají se svými protivníky tváří v tvář a jsou očitými svědky jejich smrti. To od nich vyžaduje velkou psychickou odolnost, která hraničí až s cynismem. Jedním ze způsobů, jak se mohou vojáci v tomto krutém prostředí odreagovat, jsou obhroublé výrazy, kterými nijak nešetří. Čtenář se dozví také podrobnosti o použitých zbraních, taktice pouličního boje, o odvaze a tragických chybách, zakončených slavným vítězstvím. Je to rovněž vzpomínka na autorovy spolubojovníky, z nichž ne všichni se dostanou z města živí. David Bellavia získal za svou službu v Iráku Stříbrnou hvězdu a celou řadu dalších vyznamenání. V roce 2005 byl uveden do newyorské Síně slávy veteránů.