Najnovšie - Odborná a populárno-náučná literatúra strana 261 z 500

Kniha kapitána Wernera je jedním z nejlepších osobních příběhů o nasazení ponorek ve druhé světové válce. Autor byl kapitánem dvou ponorek (U-415 a U-953) a většinu války strávil na moři. Přežíval ji déle než většina jeho méně šťastných kolegů. Ve vlnách moře zahynulo osmdesát procent členů posádek ponorek, zejména když se v posledních letech války stala každá bojová plavba sebevražednou misí. Je to velice osobní a dojemný příběh, protože autor přišel o většinu své rodiny při spojeneckém bombardování města, kde žila. Werner popisuje začátek války, kouzlo ponorek a svou touhu sloužit na nich. Pak líčí své první roky služby nižšího důstojníka na dvou ponorkách během vrcholu bitvy o Atlantik. Autorova odysea začala na jeho první bojové plavbě, kdy se ponorka U-230 zabořila do mořského dna a její posádka strávila šestnáct hodin odlehčováním ponorky a přebíháním z jejího jednoho konce na druhý, aby ji rozhoupala a uvolnila ze dna. Werner dostal svou ponorku jako kapitán až na jaře roku 1944, kdy byla válka pro Němce už ztracená a šest ze sedmi ponorek, které vypluly do bojové akce, se nevrátilo a s nimi většinou i celá posádka. Ponorek nové generace, které Němci zkonstruovali, bylo už příliš málo, aby mohly něco změnit. Pak tvrdě bojoval v posledních měsících války a jen se štěstím se mu podařilo přežít. Zajímavá je jeho snaha získat na ponorku nejnovější vybavení jako šnorchl a radarovou stanici. Ani jedno se mu nepodařilo, protože válečné hospodářství Německa už nebylo v té době schopné tuto techniku dodat. Werner se v Norsku vzdal Britům a ti ho pak předali francouzským úřadům, které se svými zajatci nezacházely zrovna v rukavičkách. Wernerovi se později podařilo uprchnout do Německa. Po válce přesídlil do Spojených států, kde žil na Floridě. Součástí knihy je rozsáhlá fotografická příloha.

Walter Schuck se nadchl pro létání už v raném mládí. V 16 letech se přihlásil do luftwaffe, kde absolvoval základní pilotní výcvik a výcvik stíhacích pilotů. Poté byl se svou jednotkou nasazen na různých místech v Německu, Francii, Polsku, Nizozemsku a Dánsku. V prosinci byl převelen do Bodö v Norsku. Jeho strmá kariéra stíhače ale začíná až počátkem roku 1942, kdy byla jeho jednotka přeložena do Petsama v severním Finsku. Tam docílil svůj první sestřel a brzy se stal noční můrou sovětského letectva u Severního ledového oceánu. Postupně byl povýšen až na nadporučíka. Začátkem března 1945 byl převelen do nové stíhací letky vybavené proudovými letouny Me 262. Hned při svém prvním bojovém letu s tímto strojem sestřelil dva spojenecké letouny. Ovšem nedostižný je jeho výkon z 10. dubna 1945, kdy při jediném vzletu sestřelil čtyři bombardéry B-17. Krátce poté byl zasažen jedním doprovodným stíhačem. Musel seskočit padákem a byl zraněn. Tím pro něj po více než 500 bojových letech a 206 potvrzených sestřelech válka skončila. Autorovi nejde v této autobiografii o nějakou falešnou romantiku létání. Neuvádí nic, co by zpětně vrhalo na Třetí říši příznivější světlo a nepoužívá ani žádné všeobecné fráze s cílem zlehčit nacionální socialismus. Spíše se cíleně omezuje na dokumentování každodenního vojenského života – jaký byl skutečný život v jednotkách luftwaffe, jak byly jednotky funkčně propojeny, jak probíhaly vzdušné souboje v tvrdých podmínkách války u Severního ledového oceánu a v bezvýchodných leteckých bitvách na území Říše. Popisuje tehdejší, pro nás dnes těžko pochopitelný způsob myšlení, kdy on a jeho kamarádi nasazovali denně svůj život za „národ a vlast“, aby nakonec zjistili, že jejich motivace byla zneužita a stali se zrazenou generací. Součástí knihy je rozsáhlá obrazová příloha.

Prečo sú niektorí ľudia úspešní a iní nie? V tejto kniha popredná americká výskumníčka a profesorka psychológie, Angela Duckworth, popisuje výsledky svojho dlhoročného výskumu a objasňuje, prečo nie je rozhodujúcim faktorom úspechu v živote vrodený talent. Angela objavila, že rozhoduje HÚŽEVNATOSŤ – kombinácia vášne a vytrvalosti v sledovaní jedného, najdôležitejšieho cieľa. Angela vyspovedala mnoho skvelých a úspešných ľudí z oblasti podnikania, športu, armády, výskumu či médií a svoje zistenia ilustruje ich príbehmi. Dobrou správou je, že húževnatosti sa môžete naučiť a ďalej ju v živote posilňovať. Kniha Húževnatosť od Angely Duckworth je vedeckou prácou svetovej úrovne, a pritom je napísaná veľmi osobne a čitateľne, čo z knihy urobilo celosvetový bestseller. Kniha HÚŽEVNATOSŤ vám pomôže: pochopiť, prečo je húževnatosť dôležitejšia, ako vrodený talent, IQ alebo okolnostiobjaviť svoju vášeň a urobiť z nej celoživotný cieľ posilniť vlastnú vytrvalosť a ďalej ju rozvíjaťzvýšiť odolnosť voči neúspechom a vyťažiť z nich maximumnájsť múdrosť láskavosti a náročnosti v prístupe k svojim deťom či podriadeným

Kim Hughes je z pyrotechniků sloužících v britské armádě držitelem nejvyššího vyznamenání. V roce 2009, po velmi náročném šestiměsíčním nasazení v Afghánistánu, během kterého zneškodnil 119 improvizovaných výbušných zařízení, obdržel Jiřího kříž, britské vyznamenání za statečnost. Kim přežil řadu tálibánských přepadů a přetrpěl také osobní setkání s britským ministrem obrany. Děj knihy se odehrává v afghánské válce, konfliktu, v němž chladnokrevná odvaha pyrotechnika nabyla národní důležitosti. V žádné jiné válečné činnosti se nedostává jednotlivec tak blízko k nepříteli, aby vybojoval bitvu důvtipu, v níž může porážka znamenat smrt. Tohle je jedna z nejlepších vzpomínkových knih na úsilí vynakládané k porážce skrytého a vytrvalého nepřítele. Britské noviny The Sunday Times ji zařadily mezi bestsellery.

James Calvert zahájil svou kariéru v americkém ponorkovém loďstvu ihned po dokončení námořní akademie v Annapolisu. V roce 1943 byl přidělen na útočnou ponorku USS Jack jako námořní poručík a postupně se vypracoval na špičkového operátora zaměřování torpéd. S ponorkou Jack absolvoval v Tichomoří osm bojových plaveb. Její posádka potopila patnáct japonských lodí a na konci války byla devátá nejúspěšnější podle potopené tonáže. Autor věrně, podrobně a napínavě popisuje ponorkové operace v Tichém oceánu proti Japoncům – pronásledování a potápění tankerů, lodí se střelivem a transportních lodí s vojáky. Velitel jednoho konvoje, kterému Jack zkřížil cestu, poslal rádiem zprávu do Tokia, že na něj zaútočila „smečka“ ponorek. Ačkoliv je hlavním tématem knihy vlastní boj s Japonci a jeho taktika, čtenář se z knihy dozví také mnoho zajímavých technických informací o způsobu ovládání tehdejších ponorek. K nim patří také pasáže o řešení problémů s nespolehlivými torpédy, které byly na začátku války hlavní slabinou amerického ponorkového loďstva. Na konci války byl přeložen na ponorku USS Haddo, se kterou absolvoval svou poslední bojovou operaci. Calvert vzpomíná také na zážitky na pevnině mezi bojovými plavbami, včetně nedokončeného flirtu s mladou Australankou. Jeho vzpomínky vrcholí nepovolenou cestou do Tokia hned po kapitulaci Japonska, která málem ukončila jeho kariéru v námořnictvu, protože porušil okupační pravidla. James Calvert byl jedním z nejvíce vyznamenaných důstojníků amerického námořnictva ve druhé světové válce. Po válce velel americké ponorce s jaderným pohonem, s níž se vynořil na Severním pólu, působil jako náčelník námořní akademie v Annapolisu, a nakonec jako velitel 1. floty v Tichomoří. Do zálohy odcházel jak viceadmirál.

Special Boat Service (SBS) byla během druhé světové války poměrně malá jednotka britského námořnictva, jejíž početní stav nikdy nepřekročil 300 mužů. Ale to jí nebránilo působit nepříteli velké škody. Toto malé komando vedlo na středomořském bojišti a v Egejském moři, které po obsazení Řecka a Kréty ovládali Němci, neustálé válečné tažení v podobě zneklidňování protivníka. Vázalo tam nepřátelská vojska, která se tak nemohla přesunout na jiné bojiště. Ke svým cílům se SBS dostávala v noci s použitím ponorek, malých hladinových plavidel nebo kajaků. Velitelé těchto plavidel, kteří pomáhali členům útočných komand splnit jejich riskantní a tajné mise, se často sami vystavovali nebezpečí. Úspěšnost akcí SBS závisela na spolupráci vášnivě nezávislých Řeků a zejména Kréťanů. Ti všichni se zapojili do úsilí o dosažení společného cíle, kterým bylo vyhnání německých okupantů. John Lodwick se podílel na tažení SBS ve Středozemním moři a píše o svých osobních zkušenostech se stejnou elegancí a vervou, s jakými bojovala jeho jednotka. Protože to je víc než jen příběh o pozoruhodných mužích, kteří ji tvořili, jako byl Anders Lassen („Hrozivý Dán“), který byl posmrtně vyznamenán Viktoriiným křížem, Fitzroy Maclean, Eric Newby a lord Jellicoe, jenž velel SBS po téměř dva roky a napsal k těmto vzpomínkám předmluvu. Muži SBS, silné a rozhodné individuality, společně tvořili smrtící soudržnou bojovou jednotku, která významně zasáhla do války ve Středozemním moři, a jimž kniha Johna Lodwicka skládá hold v podobně vzrušující četby. Techniky a taktiky komand typu SBS se dále zdokonalovaly a používaly se prakticky ve všech dalších válečných konfliktech. Zřejmě nejpopulárnějším následníkem těchto pionýrů záškodnického vedení boje, operujících z moře, jsou americké jednotky Navy SEAL.

Jim Quillen, narozený v roce 1919, měl složité dětství. Chybělo mu rodinné zázemí, a tak se už jako dospívající hoch pravidelně dostával do konfliktů se zákonem. V roce 1942 byl dvaadvacetiletý Jim na útěku z věznice San Quentin, kde si odpykával trest odnětí svobody na osmnáct měsíců za loupežné přepadení. Myslel si, že se mu útěk podařil, dokud ho nechytili a neodsoudili k trestu odnětí svobody na pětačtyřicet let ve federální věznici, včetně deseti let v nechvalně známém vězení Alcatraz. „Byl jsem otřesen, když jsem si uvědomil, že už nejsem člověk, ale AZ586, vězeň, odsouzený na pětačtyřicet let v kriminále.“ Jimova autobiografie se zaměřuje na jeho desetileté věznění na „Skále“, v bývalé federální věznici na kalifornském ostrově Alcatraz. Jedním z klíčových příběhů je pokus o útěk skupiny vězňů v roce 1946, při kterém zemřelo několik trestanců a dozorců. Boj mezi vězni a dozorci, posílenými o námořní pěchotu, trval šestačtyřicet hodin a nazývá se „Bitvou o Alcatraz“. Jim říká, že toto krveprolití bylo kvůli brutalitě vězeňského systému nevyhnutelné. Alcatraz nazývá „vězením, jehož jediným cílem bylo vězně pokořit, ponížit a zlomit“. Ale Jim se nikdy nevzdává touhy po svobodě; nejvíc mu vadí neustálý dohled a bezpečnostní opatření, kvůli kterým je útěk prakticky nemožný. Se zkušenostmi ze dvou útěků ze státního vězení, včetně toho ze San Quentinu (během kterého vzal dva rukojmí), přesto uvažuje i o útěku z Alcatrazu. Většina čtenářů asi nebude vzhledem k jeho životní historii sympatizovat s jeho stížnostmi na příliš striktní bezpečnostní opatření. Podrobnosti o životě ve věznici jsou ovšem mnohem zajímavější než neúspěšný pokus překonat vězeňský systém. Jim v těchto emotivních memoárech, psaných záměrně zdrženlivě, líčí svou dlouhou cestu od zločinu přes trest až po návrat do slušné společnosti. Jim Quillen se po mnoha letech vrátil na ostrov, který se mezitím stal Národním parkem. Po řadu let byl jeho nejznámějším dobrovolníkem – vypráví o své minulosti v audioprůvodci návštěvníkům, kteří jsou jeho zážitky fascinováni. Součástí knihy je rozsáhlá fotografická příloha včetně plánku věznice Alcatraz.

Hans Göbeler je znám jako muž, který se snažil zabránit tomu, aby se v roce 1944 dostala jeho oblíbená ponorka U-505 do rukou Spojencům. Kniha je jeho vyprávěním o službě na palubě bojového plavidla. Jsou to unikátní vzpomínky tohoto typu, protože Göbeler byl na palubě U-505 při všech jejích bojových plavbách. K sepsání svých vzpomínek použil jednak vlastní zážitky, ale také palubní deníky a korespondenci s ostatními členy posádky. Göbeler čtenáři nabízí četné a velmi osobní podrobnosti o životě v německém námořnictvu za Hitlerovy vlády. Protože U-505 byla jeho prvním a posledním plavidlem na kterém sloužil, jeho pohled na posádku, velitele a bojové akce je živým a uceleným obrazem Kriegsmarine tehdejší doby. Zažil toho hodně – od pokusu o sabotáž, který málem způsobil havárii ponorky, přes sebevraždu velitele ponorky, jedinou za druhé světové války, hrůzu a nadšení při lovu nepřátelských lodí, až po ošuntělé francouzské nevěstince. Je to živé, pravdivé a čtivé vyprávění bez příkras. Ponorku U-505 zajala 4. června 1944 operační skupina Guadalcanal kapitána Dana Galleryho. Jeho skupina „zabijáků podmořských lovců“ ji hlubinnými náložemi donutila vynořit se na hladinu, ostřelovala ji kulomety a potom ji obsadila. Od války v roce 1812 to bylo první plavidlo zajaté na moři. V dnešní době si U-505 prohlédnou v chicagském Muzeu vědy a průmyslu každý rok stovky tisíc návštěvníků. Autor knihy Hans Jacob Göbeler sloužil jako námořník v kormidelně U-505. Zemřel v roce 1999. Součástí knihy je obrazová příloha.

Ačkoliv týmy speciálně cvičených přepadových jednotek, které se vysazovaly za nepřátelské linie, aby tam podnikaly tajné mise, existovaly už za druhé světové války, speciální jednotky, jak jim dnes obecně říkáme, upoutaly pozornost hlavních médií až v první a druhé Válce v Zálivu. Brokhausen ve své napínavé knize o své roli v těchto elitních vojenských jednotkách popisuje, jak byly velice účinné během vietnamské války, když byl příslušníkem malé skupiny nazývané Průzkumný tým Habu. Tato jednotka byla součástí MACV-SOG (Military Assistance Command Vietnam Studies and Observations Group) nebo SOG, jak se jí nevinně říkalo. Počátkem sedmdesátých let prováděla přepady a operace s cílem získat zpravodajské informace v nepřítelem ovládaných oblastech Vietnamu, Laosu a Kambodži. Týmy tvořili většinou domorodí vietnamští vojáci. Pravidelně měly ohromné ztráty, ale přinášely důležité informace o pohybech partyzánských jednotek, které nesmírně pomáhaly americkému vedení války. Brokhausen barvitým jazykem prošpikovaným vojenským žargonem a odlehčeným šibeničním humorem popisuje, jaké to je, procházet terénem odlehlé džungle za neustálé hrozby nepřátelské palby. Brokhausenův tým dosáhl jednoho z největších počtů udělených vyznamenání za statečnost jakékoliv jednotky v historii americké armády. Ovšem bylo to za vysokou cenu; počet zraněných a padlých v akci byl neuvěřitelně vysoký. Tyto mise bychom dnes považovali za sebevražedné. V roce 1970 to platilo také, ovšem tihle muži chodili do akce se svými místními spojenci – Montagnardy, Vietnamci a čínskými Nungy – den za dnem a s odvahou čelili těmto výzvám.

Dne 14. listopadu 1965 vysadily vrtulníky na malé mýtině ve vietnamském údolí Ia Drang asi 450 mužů amerického 1. praporu 7. pluku kavalerie pod velením podplukovníka Harolda Moora. Okamžitě je obklíčilo kolem dvou tisíc severovietnamských vojáků. O tři dny později byl jenom čtyři kilometry odtud rozdrcen nepřítelem sesterský prapor. Tyto dvě akce v přistávacích zónách X-Ray a Albany společně znamenají jednu z nejbrutálnějších a nejdůležitějších bitev ve vietnamské válce. To, jak tihle muži odolávali v boji, obětovali se pro své kamarády a nikdy se nevzdali, vytváří živý obraz války, inspirující i šokující. Kromě vlastních zážitků podplukovníka Moora a Josepha Gallowaye, jediného novináře na místě v době bojů, pomohly celkový obrázek bitvy vytvořit rozhovory, jež vedli se stovkami mužů, kteří tam bojovali, včetně severovietnamských velitelů. Tenhle drastický příběh pohlíží s nadhledem na konkrétní utrpení, jež zaznamenává, aby zachytil obrázek mužů čelících té největší výzvě způsobem, jaký si jen před několika hodinami nedokázali vůbec představit. Bitva v údolí Ia Drang demonstruje také americkou technologickou převahu, která bude hrát ve zbytku války velkou roli. Byla to zřejmě první bitva, v níž aeromobilní operace s využitím vrtulníků prokázaly svůj bojový potenciál. Ovšem v podstatě jde o příběh hrdinů a statečnosti. Stále zůstává jednou z nejlepších knih literatury faktu o bojích ve vietnamské válce. Velitel americké námořní pěchoty vybírá každý rok jednu knihu, o které je přesvědčen, že je tak významná a nestárnoucí, aby si ji přečetl každý mariňák. V roce 1993 vybral právě tuto knihu. Podle této knihy byl natočen film Údolí stínů, v němž hraje hlavní roli Mel Gibson.

MQ-1 Predator je dálkově pilotovaný letoun používaný pro pozorování a průzkum nad nepřátelským územím a také k cíleným útokům dvěma raketami Hellfire. V tisku se mu často říká dron nebo robot a mluví se o něm jako o nějakém autonomním stroji, který chladnokrevně zabíjí podle nastaveného programu. Ve skutečnosti má osádku jako jakýkoliv jiný letoun kromě toho, že ta není na jeho palubě, ale v bezpečí na zemi někdy i na druhém konci světa od místa bojového letu. Matt J. Martin je považován za „top gun“ ve světě dálkově pilotovaných letounů. Během skoro čtyř let odlétal novým způsobem boje, který byl až do nedávna přísně tajný, stovky misí na dvou válečných frontách. Spolu se svými kolegy, piloty Predatorů, se aktivně podílel na doslova všech typech akcí ve válce proti teroru v Iráku a v Afghánistánu – pátrání po místě pobytu Usámy bin Ládina, zabití vůdce al-Káidy Abú Zarkávího, bojích americké námořní pěchoty ve Fallúdži a na záchraně dobrovolníků unesených v Afghánistánu Tálibánem. Kniha je plná osobně prožitých vzrušujících příběhů pronásledování a útočení na ozbrojené povstalce v Bagdádu nebo v poušti. Díky televizním kamerám osádky Predatorů prožívají vedení války z větší blízkosti než osádky tradičních bombardérů. Z vyprávění autora je zřejmé, jaký mají dálkově pilotované letouny vliv na moderní bojiště. Součástí knihy je osmistránková barevná fotografická příloha.

Prosinec 1943: těžce poškozený americký bombardér B-17 se po náletu na Brémy snaží uniknout nad válčícím Německem před protiletadlovou obranou a německými stíhačkami nad Severní moře. Pilotuje ho jedenadvacetiletý poručík Charlie Brown. Polovina osádky je na téhle jejich první misi zraněná nebo mrtvá. Najednou se u ocasu bombardéru objevuje messerschmitt Me 109. Pilotem je německé eso Franz Stiegler a stisknutím spouště může mladou americkou osádku zničit… Následující události se vzpírají všem představám a později se označují za „nejneuvěřitelnější střetnutí nepřátel za druhé světové války“. Později to, co se mezi nimi odehrálo, zařadila 8. americká letecká armáda do kategorie „přísně tajné“. Byl to čin, o kterém se Franz nemohl vůbec zmínit, jinak by ho postavili před popravčí četu. Na to podivné střetnutí mysleli Charlie i Franz čtyřicet let, dokud nezačali, jako staří muži, po sobě ve světě pátrat. Byla to jejich poslední mise, která mohla navždy změnit jejich životy. Kniha líčí život německých stíhacích pilotů, kteří se až do konce války pokoušeli zastavit bombardování Německa. Nepomohl jim k tomu ani tehdejší nejmodernější letoun, proudový Me 262. Druhou dějovou linkou je příběh osádky onoho amerického bombardéru. Kniha obsahuje rozsáhlou fotografickou přílohu.

Walter Scheinpflug se narodil v roce 1925 v malé vesnici Chotovenka v bývalých Sudetech. Jeho rodná obec už neexistuje, ale nacházela se blízko obce Světec u Bíliny, v tehdejších Sudetech. Vyučil se zedníkem a v osmnácti letech byl povolán do Říšské pracovní služby. Už tehdy ho oslovili náboráři z Waffen-SS, ale na radu otce se nepřihlásil. Začátkem roku 1944 už další výzvě neodolal, protože chtěl „něco zažít“. Absolvoval poddůstojnickou školu a byl krátce nasazen v Dánsku. Po invazi Spojenců v Normandii byla jeho jednotka převelena do Francie, kde prožil těžké ústupové boje. Potom strávil několik měsíců ve výcvikovém prostoru Kurmark blízko dnešních německo-polských hranic. Poslední měsíce války bojoval na východní frontě, kde byl na začátku května zajat sovětskou armádou. Podařilo se mu ze zajetí uprchnout a vrátit se domů. Poté byl v československém internačním táboře a pracoval jako zemědělský dělník. V roce 1946 uprchl do tehdejší sovětské okupační zóny a žil v později vzniklé NDR. Je to jeden z mnoha válečných příběhů mladých chlapců, kteří chtěli „něco zažít“ a nechali se ovlivnit nacionalistickou propagandou, která je přesvědčovala, že by měli prokázat svou odvahu na frontě. O atmosféře té doby svědčí výrok jednoho z Walterových nadřízených. Když mu při ústupu ve Francii hlásili počet padlých a zraněných jeho jednotky, prohlásil s úsměvem: „Přes mrtvoly jdeme k vítězství!“ Bylo mu tehdy 27 let a o několik týdnů později padl. Walter Scheinpflug v knize vzpomíná i na vztahy s Čechy ve svém rodišti. Byly bezkonfliktní a jeden z jeho českých vrstevníků z Chotovenky mu po válce, při svévolných „čistkách“ v pohraničí, zřejmě zachránil život.

Rudá armáda prolomila v listopadu 1942 drtivým protiútokem z vnějšku města linie německé armády a jejích italských, rumunských a maďarských spojenců a ve Stalingradu obklíčila asi 290 000 vojáků 6. armády. V té době mohla německá armáda obklíčení ještě prolomit, ale za cenu ústupu od Stalingradu. Pro Hitlera bylo dobytí tohoto města prestižní záležitostí, a proto vydal rozkaz město neopouštět. Záchrana 6. armády byla založena na nereálném Göringově slibu, že ji dokáže letecky zásobovat. Němečtí vojáci zde přežívali téměř tři měsíce v otřesných podmínkách nejdrsnějšího období ruské zimy. V krutém mrazu, závislí na ztenčujících se zásobách potravin shazovaných z letounů luftwaffe, jich tisíce zemřely vyhladověním, nemocemi, umrznutím, pokud ne v důsledku samotných bojů. Kromě nedostatku potravin a zdravotnického materiálu jim došlo prakticky zcela střelivo, takže bojovali doslova do posledního náboje. Řada vojáků řešila dilema, zda se Sovětům vzdát, nebo si vzít život. Mnohokrát totiž našli po úspěšném protiútoku své spolubojovníky, které Sověti předtím zajali, ubité a strašným způsobem zohavené. Věděli, že je v zajetí nečeká nic pěkného, ale realita se nakonec ukázala horší, než si představovali. Z devadesáti tisíc německých zajatců od Stalingradu se jich ze Sovětského svazu vrátilo jen asi šest tisíc a někteří z nich po více než deseti letech. Toto důležité dílo poprvé uceleně rekonstruuje strašný osud 6. armády na základě málo známých příběhů z bojišť, polních nemocnic a obvazišť. Autor prošel stovky dosud nezveřejněných zpráv, rozhovorů, deníků a novinových článků, aby čtenářům zprostředkoval zážitky vojáků všech možných hodností a druhů zbraní. Kniha obsahuje vyprávění vojáků, kteří byli zraněni nebo onemocněli a letecky je z obklíčení evakuovali, a také vojáků, kteří bojovali až do trpkého konce a padli do sovětského zajetí. Odrážejí urputnost bojů a odhalují pomalu mizející naděje obklíčených na přežití. Všechny tyto příběhy dohromady podávají poučný a tragický obraz děsivých událostí u Stalingradu.

Obyvatelé malých obcí jižně od kanadských hranic, ve vzdáleném severozápadním cípu Spojených států, po 40 let vítali ve svých domech přátelského nevysokého tmavovlasého muže. Přicházel instalovat a opravovat kotle na topení. Jenom velmi málo z nich vědělo, že tenhle tichý a pracovitý topenář je skutečný americký hrdina. Joseph Moser vyrostl na malém statku ve Ferndale, stát Washington. Ve škole snil o tom, že se stane stíhacím pilotem a bude létat na tehdy nejrychlejším a nejmodernějším stíhacím letounu P-38 Lightning. Svůj sen si splnil, byl vyslán do Evropy, přežil 43 bojových letů a získal několik ocenění za své vynikající schopnosti při střemhlavých náletech – bojových akcích, které se výrazně podílely na spojenecké válečné činnosti před invazí do Evropy i po ní. Ale 13. srpna 1944 se mu na jeho 44. bojovém letu sen zhroutil. Byl sestřelen a život se mu změnil v řadu hrozných zážitků. Málo se ví o tom, že malá skupina spojeneckých pilotů se ocitla v tom nejďábelštějším Hitlerově systému likvidace lidí. Jako „Terrorfliegers“ měli být popraveni. V přecpaných dobytčích vagónech je odvezli do Buchenwaldu, nechvalně známého nacistického koncentračního tábora, kde zemřely desítky tisíc vězňů v důsledku krutého zacházení, lékařských experimentů a hladu. Joeho zachránili jen čtyři dny před připravovanou popravou a dalších šest měsíců strávil v různých zajateckých táborech. Teprve nedávno se po delším pátrání podařilo zjistit, kdo zařídil přemístění spojeneckých letců z koncentračního do zajateckého tábora a téměř jistě jim tak zachránil život. Tato informace je poprvé zveřejněna v českém vydání Joeho zážitků z války. V tomto vyprávění budete s Joem létat na různé nebezpečné útoky na pozemní cíle a k doprovodům bombardérů. Zažijete s ním náročný a někdy legrační pilotní výcvik, pocit strachu pilotního zelenáče a potom nelidskost příslušníků SS, která byla součástí života v Buchenwaldu. Je to příběh tiché a vyrovnané odvahy v těch nejtěžších chvílích – odvahy, posilované vírou, rodinou a věrností ideálům svobody, které vyznávalo mnoho lidí této velké generace.

Zažijte zelenou Ostravu! Ostrava to již dávno nejsou doly, vysoké pece, desítky komínů. Má nakročeno k nejzelenějšímu městu naší země. Kniha vám nabízí sedm tematických procházek Ostravou. Snahou bylo vymanit se z klasických turistických okruhů. Spíše než na městská centra se soustředíte na jejich periferie, případně na okrajové části centrálních oblastí. Okruhy vás často zavedou na samou hranici města, ale také do srdce Ostravy, kde naleznete překvapivý klid. Jedna z procházek vás pak seznámí se středem města, ovšem z netypického pohledu kavárenských výloh. Průvodce, kterého držíte v ruce, vám nabízí: netradiční tematické procházky Ostravou; mnoho zajímavých informací; přehledné mapy se zaznačenými body zájmu; barevné fotografie; historické snímky Ostravy; zápisy ze starých kronik.

Poslední práce Františka Grause, kterou vydal v roce 1987 pod názvem Pest – Geissler – Judenmorde: das 14. Jahrhundert als Krisenzeit, reprezentuje autorův návrat k tématu krize pozdního středověku. Na podkladě ohromného množství pramenů sleduje krizové projevy především v městském prostředí, jež bylo laboratoří náboženského a sociálního napětí, které v západní Evropě vyvolala ničivá morová epidemie let 1347–1351. Novátorsky se rovněž zaměřil na problematiku protižidovských pogromů, jejichž příčina povětšinou tkvěla v reakcích na vypuknuvší mor a jež živil latentní středověkých antisemitismus. Vedle toho Graus detailně zkoumal proměnu náboženských a společenských představ zapříčiněných věroučnou krizí vyvolanou církevním schizmatem a rozrušením či podkopáním stávajících společenských vazeb. Mory a mrskači jsou barvitou freskou západní společnosti konce středověku, jež na řešení mnoha krizových jevů jen obtížně nacházela adekvátní odpovědi.

Nejznámější Brownovou prací je nepochybně životopis jednoho z nejvýznamnějších křesťanských myslitelů – sv. Augustina. Ačkoli Brown tuto biografii napsal již na konci 60. let, přesto právě ona nadále představuje nejkomplexnější pojednání o katolickém biskupovi, jenž položil pevné základy pozdně antickému křesťanství. Brown svoji práci několikrát zrevidoval a poslední podoby se jí dostalo v roce 2000. V něm reflektoval nejnovější výzkumy a naznačil, jak se jeho obraz sv. Augustina pod vlivem nových pramenných objevů liší od dnešního pojetí. Augustinův životopis Brown staví jako klasickou biografiii, jež se striktně drží chronologického rámce. To mu umožňuje podrobně zachytit genezi Augustinových náboženských, nábožensko-politických i teologických představ.

Je rodinný život dostatečně duchovní? Odjet do Indie a přijet jako nový, osvícený člověk je jedna věc. To jde skoro samo, to mi věřte. Ale jak kdysi řekl jeden moudrý muž, tou pravou sádhanou, tedy duchovní praxí, je rodinný život. A měl pravdu. Jak si vedu s malou v náruči, manželem odcházejícím brzy ráno do práce, hračkami po celém obýváku, velkým prádlem a neumytými okny? Vydejte se spolu se mnou za zdi jógových studií, na cestu za poznáním skutečné jógy.