Najnovšie - Odborná a populárno-náučná literatúra strana 320 z 500

A történet napjainkban Szekszárdon és környékén játszódik, mégis könnyű benne felismerni bármelyikünk valóságát. Adél mindennapi nő: egyedül neveli kislányát, Emíliát. Fiatal életét mélytengeri árokként szeli ketté gyermekének édesapja, Péter, amikor egy kapcsolattartás után elzárja tőle Emíliát. Mert ettől a pillanattól kezdve Adél már nem mindennapi nőként kénytelen harcba szállni igazáért. És azt is pontosan tudja ki az, aki segíthet ebben a reménytelen helyzetben, így Fülöp Vali ügyvédet bízza meg képviseletével, aki kezébe veszi az ügyet. Vali biztos kézzel vezeti a jog útvesztőiben Adélt és az olvasót, hogy mélylélektani merüléseiket követően mindannyian értékes kincsekkel érkezzünk meg. Miközben a két nő együtt keresi az ügy hátterében húzódó, kínzó miértekre a választ, bepillanthatunk az igazságszolgáltatás műhelytitkaiba, és megismerkedhetünk Fülöp Vali családjának humorral átitatott napi eseményeivel, továbbá az is kiderül, vajon Adélra rátalál-e ismét a szerelem. A rusztikus hangulatú, olykor a fájó igazsággal kíméletlenül szembesítő, máskor édes-bús hangulatú, lendületes történetmesélésbe szőve választ kaphatunk arra a kérdésre is, vajon létezik-e jó és rossz?

Knížka představuje druhé, podstatně doplněné a rozšířené vydání úspěšné stejnojmenné knižní publikace Jaroslava Kopáčka a Jana Bednáře (Karolinum, 2002). Oproti prvnímu vydání jsou v knize více akcentovány atmosférické úkazy a jevy objevující se zejména v souvislosti s výraznými až extrémními počasovými projevy, mj. tropické cyklony. Zcela nově je přidána kapitola o jevech souvisejících s výraznou atmosférickou konvekcí. Čtenář se dozví o formování oblačné elektřiny, elektrických výbojích v atmosféře, o blescích, struktuře bouřkových oblaků, vzniku krupobití, tromb, tornád a dalších souvisejících úkazech. Zároveň jsou tematizovány některé zásadní soudobé meteorologické otázky, jako např. problematika skleníkového efektu zemské atmosféry a klimatické změny. Rozsáhle aktualizovaná a modernizovaná je závěrečná kapitola pojednávající o metodách předpovědí počasí a příslušných mediálních prezentacích. Výklad doprovází více než 50 ilustrací.

Kniha českému čtenáři poprvé podrobně představuje osobnost a autorský styl Johna Donna, vedle Shakespeara nejvýznamnějšího anglického lyrika přelomu 16. a 17. století, jehož dílo bylo navíc ve 20. století pozoruhodně vlivné i mimo kontext jeho domovské anglické literatury. Mapuje příčiny Donnovy přitažlivosti pro moderní básníky a kritiky včetně těch českých a zkoumá typické způsoby jeho metaforického myšlení a schopnost jeho poezie kombinovat dramatickou bezprostřednost a citovost s důmyslnou intelektuální hrou. Podrobné srovnávací analýzy českých překladů Donnovy světské a duchovní lyriky se zamýšlejí nad základními problémy převodu Donnova stylu do češtiny, charakterizují rozdílné přístupy šesti českých překladatelů k Donnovým textům a zejména přinášejí zhodnocení překladatelské koncepce dvou nejvýznamnějších z nich, Hany Žantovské a Zdeňka Hrona.

Kniha nabízí rozbor prozaické tvorby portugalských spisovatelů Branquinha da Fonseky (1905–1974) a Domingose Monteira (1903–1980) z hlediska modality „neobvyklého“, známé v románských jazycích pod termínem „insólito” (fr. insolite). Teoretické vymezení konceptu se inspiruje především výzkumem brazilských badatelů, pro něž se jedná o modalitu sloužící k literárnímu vyjádření něčeho mimořádného, nadpřirozeného či nepřirozeného, jehož účinkem je údiv, strach, nejistota či neklid. Současně se zde přihlíží k vymezení kategorie „neobvyklého“ coby všeho ne-typického. Všechny představené prózy vynikají určitým stupněm neobvyklosti: jedná se o inspiraci folklorem (motivy přízraku, bílého vlka a pokladu), obrazy dvojnictví, paranormální jevy a motivy děsivé džungle či strašidelného domu. Zatímco dílo Branquinha da Fonseky je již nějakou dobu v Portugalsku poměrně známé, tvorba Domingose Monteira není v současnosti dostatečně zpracována. Tato kniha si tudíž klade za cíl dílo tohoto rodáka z provincie Trás-os-Montes jednak detailněji popsat a analyzovat, jednak postavit vedle díla Branquinha da Fonseky. Kniha rovněž přispívá ke studiu tvorby Branquinha da Fonseky z perspektivy, která prozatím nebyla podrobněji zkoumána.

K vojenské profesi a fungování armády v období komunistického režimu se vztahuje celá řada stereotypů. Armáda je zpravidla vnímána jako poslušný nástroj KSČ připravený vystoupit proti vlastním občanům a plnit agresivní plány Sovětského svazu v probíhající studené válce. Vojáci z povolání pak bývají líčeni převážně jako zaslepení komunisté bezmyšlenkovitě plnící nesmyslné rozkazy. V neposlední řadě bývá předlistopadová armáda považována za zbytečnou a neefektivní instituci, v níž mařily v rámci povinné základní vojenské služby svůj čas a potenciál celé generace mladých mužů. Záměrem této knihy není výše uvedená tvrzení jedno po druhém vyvracet, ale spíše je relativizovat, tj. ukázat důstojníky Československé lidové armády v trochu odlišném světle – jako vykonavatele určité profese, která měla svá dobová, pracovní, ale i kulturní specifika. Kniha se věnuje reflexi každodenního života důstojníků ČSLA v šedesátých letech minulého století, a to zejména na základě rozhovorů s pamětníky. Pokouší se o (re)konstrukci mechanismů fungování socioprofesní identity vojáků z povolání, která je významně ovlivněna okupací Československa v srpnu 1968 a následnou normalizací armády.

Jen egy vidám és egy szomorú fejet mutatott a hallgatóságnak. Először hat másodperc különbséggel váltakoztak, majd öt, négy, három, kettő és egy másodperc alatt szomorodott el vagy derült fel a kép, melyet egyenként fél percig mutatott a videó. Szemnek és elmének nehéz képek voltak, míg a fülnek az volt a legnehezebb, hogy néma csönd volt. Hölgyeim és uraim üdvözlöm Önöket a világomban.

Pár let po vydání knihy Prostor(y) geografie se jen málo obměněný autorský kolektiv opět spojil dohromady a výsledkem je publikace, jejíž ambicí je posunout zájem o časoprostorové zkušenosti z pomyslného „okraje“ geografie do jejího „jádra“. Kniha se přitom nezajímá o jednu zdánlivě většinovou zkušenost, ale naopak o zkušenosti heterogenní, pro každého jedinečné. Na příkladu jedenácti konkrétních zkušeností představuje, jak mohou obohatit celospolečenské poznání. Zkušenost života bez dětí a partnera či partnerky například ukazuje na velice aktuální problematiku ustavování hranic mezi osobním a pracovním prostorem a časem. Zkušenost nadbytečnosti, kterou prožívají nekvalifikovaní dělníci a dělnice, otevírá otázku možnosti svobodné volby časoprostorového chování. Zkušenost pohybu bez zraku nám přibližuje roli neuvědomovaného chování v našem každodenním životě. Cílem knihy je přispět k uvažování o každé zkušenosti jako stejně důležité a poukázat na to, že dualita „jádra“ a „okraje“ neprospívá rozvoji geografického myšlení, a je tak čas ji opustit.

Předkládaná publikace sleduje problematiku hodnocení v tělesné výchově, postoje žáků k tomuto předmětu, jejich motorickou výkonnost, rodinné prostředí žáků a další oblasti, které s touto problematikou úzce souvisí. Autoři se snaží o komplexní pohled na celek, ale současně se jednotlivým oblastem velmi podrobně věnují. Poukazují u nich na rozdíly, které nastaly ve srovnání s předchozími výzkumy.

V období mezi světovými válkami se nadále posilovaly vztahy mezi střední Evropou a Latinskou Amerikou. Zejména Československu se otevíraly nové možnosti pro výhodnou hospodářskou spolupráci. Latinská Amerika se stala významným odbytištěm pro průmyslové výrobky a zároveň dodavatelem surovin pro československý průmysl. Autoři publikace popisují tyto rozvíjející se (nejen) ekonomické vztahy s důrazem na styky s Argentinou, která byla v meziválečných desetiletích pro československé exportéry a importéry nejvýznamnějším obchodním partnerem v regionu. Zaměřují se také na oblast politickou (například na aktivity Mexika) a věnují pozornost i obrazu Latinské Ameriky v cestopisech českých autorů.

Hlavním tématem monografie je ohledání možností, které přináší Husserlova fenomenologie pro anamnézu podstaty vzdělání v situaci jeho vbudování do manažerských a plánovacích struktur. Pokud si totiž nejsme vědomi rozdílu mezi vzděláním v jeho podstatě a vzděláním jako procesem, máme tu snad tzv. efektivní vzdělávací a školské procesy, ale žádné vzdělání a žádnou školu. Ale právě na objevu podstaty vzdělání jako přivádění člověka k vědomí podstaty je založena Evropa jako specifická půda smyslu a rození smyslu. Žijeme v situaci, kterou bychom mohli charakterizovat jako situaci matematizace a zborcení smyslu, v níž všechny živé a žité pulzy naší existence jsou vřazeny do předem ustavených idealizovaných struktur. Jaká proměna našeho vztahu ke světu a k nám samým ve světě stojí za tímto zborcením? Nehrozí toto zborcení smyslu též zborcením universitas věd a univerzity samotné, proměněné na pouhý manažerský provoz, jak jsme toho nedobrovolnými svědky právě dnes? A je vůbec ještě možné v situaci tohoto zborcení oživit touhu po bytném vědění, o které mluví Platón a Aristotelés, uvědomíme-li si, že v tradici byla touha jakožto platónský erós určena právě jako transcendence smyslu, tedy právě jako jednocení smyslu? Vědy samotné ve snaze o prolongování projektu vědění jako nástroje ovládání přírody člověkem proměňují též člověka na idealizovaný předmět výzkumu a kontroly a ovládání. Ale, jak neustále zdůrazňuje Husserl, člověk není pouze objektem ve světě, nýbrž též subjektem pro svět. Husserlova fenomenologie v jejím zkoumání konstituce smyslu je nesena zmíněnými problémy. A pokud jde o závažné problémy našeho bytí a nebytí, znamená pro naše tady a teď důležitý pokus položit smysluplně otázku po bytných základech našeho lidství.

Současný americký politolog Ian Shapiro hájí tezi, že v demokracii by mělo docházet k omezování principu dominance, a ukazuje, jak odpor proti dominanci prakticky prosazovat ve vnitrostátní i zahraniční politice. Dotýká se při tom aktuálních diskusí o volebních systémech, nezávislosti soudů, úloze peněz v politice, minimální mzdě a ochraně menšin. V kapitolách věnovaných dominanci přesahující státní hranice cílí na úlohu mezinárodních institucí, spekuluje o vojenských zásazích, jež mají zabraňovat genocidě a etnickým čistkám, a poukazuje na problémy, které jsou spjaty s prosazováním demokracie v zahraničí. Na základě poznatků o úspěšných politických kampaních minulosti Shapiro vysvětluje, jakým způsobem vytvářet efektivní politické koalice a jak jejich prostřednictvím prosazovat ideál nedominance.

Vysokoškolská učebnice O čem je morfologie zaujme nejen lingvisty, ale i zájemce o jazyk z jiných oborů zasvěceným výkladem nejdůležitějších témat vymezujících předmět současné morfologie. Formou dialogu různých přístupů a názorů seznamují autoři se základními morfologickými pojmy a pravidly, s ukládáním slov/morfémů v mentálním lexikonu, vztahem mezi flexí a derivací, produktivitou a restrikcemi tvoření slov, vztahy mezi morfologií a syntaxí, morfologií a fonologií a úlohou frekvence v morfologii. Text doplňují cvičeními, glosářem termínů a rejstříky. V rámci moderního pojetí se autoři díky zkušenosti s jazykovou typologií a univerzáliemi neomezují na indoevropské jazyky, nýbrž předkládají data z jazyků celého světa.

Historik Jiří Suk v knize Labyrintem revoluce: Aktéři, zápletky a křižovatky jedné politické krize pojednává o československé listopadové revoluci roku 1989 syntetickým způsobem, na základě důkladného studia, s kritickým nadhledem a současně i citem pro dramatičnost látky. V jejím středu stojí jednak Občanské fórum jako aktér politických změn, jednak boj o moc a o podobu počínající společenské transformace. V prvním dílu autor sleduje chaotické utváření mocenské protiváhy ke komunistické „státostraně“, vykresluje představy Václava Havla a dalších protagonistů o politice a stopuje jejich disidentské zakořenění i proměny pod tlakem „reálné politiky“, přibližuje střety a kompromisy jednotlivých politických subjektů ve hře o moc při jednání u „kulatého stolu“ a při rekonstrukci vlád, porovnává rozdílnou dynamiku vývoje v českých zemích a na Slovensku a svůj výklad završuje líčením manévrů kolem prezidentské volby Václava Havla jako klíčového bodu první fáze přebírání moci. Ve druhém dílu autor rozebírá řadu témat, jež dominovala politickému dění v první polovině roku 1990: názorové i organizační štěpení Občanského fóra a klíčení nových politických stran v jeho lůně, spory o rekonstrukci zákonodárných sborů, podobu volebního zákona a ekonomické reformy, vypuknutí česko- -slovenského konfliktu v „pomlčkové válce“, problém Státní bezpečnosti a jejích agentů, rozdílné přístupy ke komunistické straně a k vypořádání se s jejím dědictvím, potíže v komunikaci a ve vztazích mezi centry politické moci, nastiňuje situaci a perspektivy Občanského fóra po vítězných volbách jakožto klíčovém bodu druhé fáze revoluce. Autor provází čtenáře spletitou cestou živoucí historie se stále přítomným vědomím, že se neodvíjela jednoznačným směrem, nýbrž byla výslednicí různorodě působících a neustále se měnících vektorů politických sil, větvila se do vývojových alternativ a za­uzlovala na křižovatkách mocenských strategií a konfliktů. Nevtěsnává události do „tranzitologických“ a jiných schémat ani se nenechává unášet zpětnými sebeprojekcemi aktérů, naopak se snaží porovnáváním a rozborem široké škály pramenů – k nejdůležitějším patří přepisy magnetofonových nahrávek z jednání řídicích grémií Občanského fóra a rozhovory s jeho představiteli – rekonstruo­vat dění v jeho mnohotvárnosti a víceznačnosti a teprve v jeho médiu prověřovat přiměřenost historických, politologických či sociologických pojmů a typologií. Na tomto základě se pokouší zodpovědět řadu podstatných otázek o povaze zkoumaného období a jeho určujících sil a načrtává také politické charakteristiky některých klíčových osobností.

Teologie náboženství, různé podoby postmoderní teologie a teologie osvobození patří k nejvíce diskutovaným oblastem teologie posledních desetiletí. Studie "Christologie z pomezí: Jacques Dupuis, Roger Haight a Jon Sobrino" přináší původní příspěvek českého teologa Petra Jandejska, který na vybraných osobnostech současné světové teologie přibližuje stav bádání v daných oblastech. Přístupy k osobě Ježíše Krista, které publikace představuje, spojuje důsledné zohlednění zkušenosti teologa s kontextem, ve kterém svou teologii rozvíjí a v němž Krista poznává. S tím je spojeno odpovědně odvážné nové čtení církevního učení o Kristu. Spojení Dupuise, Haighta a Sobrina není nahodilé, neboť jde o jezuitské teology. Studie zkoumá, do jaké míry jsou společné rysy jejich teologického myšlení ovlivněny pokoncilní ignaciánskou spiritualitou, zkušeností s misijní prací a rovněž epochálním dílem jezuity Karla Rahnera. Všechny tři teology zároveň spojuje fakt, že jejich dílo bylo podrobeno šetření vatikánskou Kongregací pro nauku víry. Napětí mezi jejich teologickými přístupy a jistým pojetím církevní teologie, v publikaci spojované především s dílem Josepha Ratzingera, bývalého prefekta Kongregace a následně papeže Benedikta XVI., tvoří další osu publikace. Studie tak představuje spor o interpretaci druhého vatikánského koncilu a jeho odkazu pro (nejen) římskokatolickou teologii.

Jan Eichler se řadí k našim předním bezpečnostním analytikům. Tématem jeho knihy je rozšiřování NATO směrem na východ a jeho dopady na bezpečnostní situaci v celé Evropě. Veřejnosti předkládá osobitý a fundovaný pokus o aplikaci neorealistické teorie na reflexi vztahů mezi Spojenými státy a Ruskem v postsovětském prostoru po skončení studené války

Jean-Luc Nancy (*1940) patří mezi nejvýznamnější současné francouzské filosofy. Jeho stěžejní titul, vydaný poprvé v 80. letech, se snaží pojmenovat a obhájit původní význam pojmu, z něhož se v moderní společnosti stal jen svazek mezi na sobě nezávislými jedinci. V titulním eseji rozvíjí své úvahy v polemice s Georgem Bataillem a Martinem Heideggerem, v dalších textech se věnuje například konstitutivnímu významu mýtu nebo tomu, co je historie. Společnost pro Nancyho není sociální, ekonomický ani politický koncept, uvažuje o společné povaze bytí tak, jako by existence byla neoddělitelná od jejího podílu na tomto „spolu“. V nejlepších tradicích francouzské filosofie 20. století se Nancy pohybuje na samé hranici toho, co je v postmoderně možné formulovat.

Publikace hledá odpovědi na některé závažné otázky týkající se českého trhu práce z hlediska vlivu vzdělání, dovedností, sociálního původu a sociopsychologických charakteristik na příjem a socioekonomický status zaměstnání jedinců. Práce autorského týmu se zaměřila i na objasnění mzdových rozdílů mezi muži a ženami s různým stupněm dosaženého vzdělání, na změny v postavení pracovníků po ekonomické krizi v době oživení trhu práce, na míru pracovní autonomie v jejich zaměstnání a na vliv kvalifikačního nesouladu na pracovní mobilitu zaměstnanců. V neposlední řadě ukázala současnou míru spokojenosti jedinců s prací a životem obecně. Pokusila se argumentovat souvislost mezi těmito hodnoceními a vyvodit, jaké aspekty práce a zaměstnání Češi preferují a jsou pro ně žádoucí, a které z nich už se v jejich současném zaměstnání naplňují.Průvodní přílohy nabízejí k tématu bohatý dokladový materiál v podobě tabulek, grafů a jiných výstupů ze statistických výzkumů i mezinárodních srovnání.

Monografie na základě rozsáhlého výzkumu v regionálních archivech sleduje nastolení, upevnění a proměny diktatury Komunistické strany Československa na příkladu čtyř krajských a osmi okresních stranických organizací na území českých zemí. Časově je ohraničena koncem druhé světové války v květnu 1945, kdy „národní revoluce“ vynesla v regionálním prostředí k moci velký počet komunistů a jejich sympatizantů, a druhou celostátní konferencí KSČ v červnu 1956, která završila první fázi destalinizace v Československu. Výklad se zaměřuje především na vývoj krajských a okresních stranických elit, vztahy mezi jednotlivými úrovněmi stranické hierarchie, vnitrostranickou komunikaci a proměny narativů, kterými se KSČ snažila legitimizovat své mocenské nároky.

Kniha přináší nový pohled na utváření občanského sektoru v České republice v 90. letech, a to perspektivou vyprávění osobností, které se do něj aktivně zapojily. Chce oslovit nejen odborníky z oblasti sociologie, politologie či historie, ale i širší čtenářskou obec, a přispět k poznání tohoto bouřlivého a v mnoha ohledech přelomového období, které mělo vliv i na současné rysy a problémy občanské společnosti. Kniha přináší 18 příběhů osobností, které po roce 1989 stály u zrodu nových organizací občanské společnosti, jako byla například Nadace Partnerství, Bílý kruh bezpečí či Konto Bariéry. V první části knihy čtenáři najdou kontext současného poznání, včetně klíčových témat a definic, údajů o velikosti a vývoji občanského sektoru a jeho historických, politických a sociokulturních souvislostí, který mohou využít při čtení vyprávění ve druhé části knihy. Příběhy budování občanského sektoru pomáhají hledat odpovědi na otázky jako: Začínalo budování občanské společnosti po roce 1989 opravdu „od nuly“? S jakými vizemi se na něm jeho aktéři podíleli, jaké problémy řešili a co pro ně přitom znamenala idea občanské společnosti?