Najnovšie - Pre deti a mládež - ostatné strana 9 z 80

Pútavá kniha so sviežim humorom je určená školákom, ktorí sa stretávajú s prekvapivými výzvami súčasnosti. Hlavný hrdina žiak Peter píše denník, v ktorom zachytáva nenormálne udalosti svojich dní bez ocka, ktorého uniesli pri práci v Afrike. Peter dúfa, že sa ocka podarí zachrániť zo zajatia a bude opäť doma s ním i s mamou a súrodencom v brušku. Peter v denníku opisuje, ako stretáva novú spolužiačku moslimku, rieši potýčky s prudkým Tónom, zamýšľa sa nad neľahkými otázkami pomsty a spravodlivého trestu, uvažuje o náboženských a kultúrnych rozdieloch... Vyznať sa v súčasnom svete poznačenom covidom a vojnou mu pomáhajú svetlé vzory v okolí. Svieže a humorné zápisky Petra s ľahkosťou prinášajú vážne témy a zanechávajú u čitateľa silné posolstvo hodnôt.

Seznamte se s Robopsem, poslední nadějí v boji se zločinem! Zlotřilov je jedním z nejnebezpečnějších míst planety. Město ovládá banda všehoschopných padouchů. Každý se před nimi třese strachy a jen opravdový superhrdina by je dokázal zneškodnit. Jenže kde ho vzít? Přichází Robopes! Nováček psí policejní akademie má úžasné schopnosti a prahne po dobrodružství. Ale nebude na nejobávanější zločineckou dvojici krátký? Podaří se mu překazit její plány na zničení Zlotřilova?

Po narodení synov zasadil otec v záhrade dva stromy. Ten prvý bol smrekovec. Tvrdý aj krehký zároveň. Ťahá sa do výšky, rastie na slnečnej strane. Je presne ako starší brat Luigi. Ten za tridsaťsedem rokov ani raz neopustil údolie. Druhý strom je jedľa. Stojí v tieni, odolná, silná a húževnatá. Presne ako mladší Alfredo, spurný bitkár. Utiekol ďaleko do Kanady, medzi Indiánov a ropné vrty, aby viac nespôsoboval problémy. Alfredo a Luigi majú niečo spoločné. Obaja často hľadia na dno pohárika. Pijú bez prestávky celé dni, potom zaspia a ráno pokračujú s bielym vínom, pivom aj whisky pri bare. Bratov spája aj starý dom. Po otcovej smrti sa Alfredo vracia do rodného kraja, ale netuší, že tá chatrč by raz mohla mať obrovskú hodnotu. Novela Paola Cognettiho približuje krehkú existenciu stratenú v hneve, alkohole a tajuplnej sile, ktorá ju strháva čoraz nižšie až na samé dno. Pritom zmätie všetko, čo jej príde do cesty. Pozdĺž rieky Sesia si tak ľudskú bolesť mlčky odnášajú aj zvieratá a stromy.

Originální kronika Evropy od renesance do dvacátého století Na přelomu patnáctého a šestnáctého století je ve Florencii upálen dominikánský mnich, fanatický kazatel Girolamo Savonarola. Město vstává z popela a kněžna Vasariová si konečně může beze strachu připnout na krk přepychový zlatý šperk, strom poznání dobra a zla, osázený drahokamy. Touha lidí po zlatě je nenasytitelná, a tak se šperk stává netradičním hlavním hrdinou románu, spojnicí rozmanitých osudů napříč Evropou různých epoch. Klenot zamíří k židovskému zlatníkovi do Benátek, putuje do Vídně, Krakova, do carského Ruska v době Kateřiny Veliké a dál severní Evropou až na Solovecké ostrovy za sovětské éry. Zlato mění svůj tvar, a přesto zůstává čímsi trvalým, nesmrtelným, co nikdo nemůže a nebude vlastnit navždy. V jeho lesku se odrážejí obnažené lidské vášně, chtíč, krutost, proradnost, úskoky a faleš, ale na druhé straně i čistá láska, velkorysost nebo dobrosrdečnost. Bravurně vystavěný román je komplexním obrazem lidských povah, rozličných a proměnlivých, a přitom v mnohém tolik podobných.

Irene, talentovaná výtvarnice, se po strastiplném dětství a tragické ztrátě svých nejbližších ocitá v malém městečku La Esperanza uprostřed čarokrásné krajiny Latinské Ameriky. Ubytuje se v kouzelném, ale rozpadajícím se hotelu La Llorona na břehu jezera a při úpatí sopky. Rozhodne se hotel zvelebit a ten se nakonec stává jejím novým domovem. Román vypráví příběh Irene a mnoha dalších postav, které záhadným a magickým hotelem postupně procházejí: bohatých i chudých, turistů, přistěhovalců i místních. Joyce Maynardová ke všem dramatům i romantickým zvratům v jejich životech přistupuje s laskavostí a humorem. Realisticky zobrazuje problémy domorodých obyvatel a jejich každodenní boj o živobytí, ale vykresluje také nádherné scenérie plné kouzelných rostlin, světlušek a exotických ptáků. Autorka provede čtenáře čtyřmi desetiletími fungování Ptačího hotelu. Svět, který vytváří, je částečně výplodem její fantazie, ale odráží také její zkušenosti z mnohaletého pobytu v malé mayské vesnici v Guatemale.

Je možné odpustit starý zločin a napravit křivdu? Emilia pracuje jako redaktorka v rozhlase. Série nečekaných událostí jí převrátí život vzhůru nohama a ona se vrací do městečka Serafiny, kde se narodila. Z náznaků a narážek postupně skládá příběh své rodiny. Aby mohla začít nový život v současnosti, musí se vyrovnat s dávnými generačními traumaty a pravdou o minulosti svých nejbližších. Kdesi na východě zároveň eskaluje válečný konflikt. Serafina i celá země se propadají do dusivé nálady plné strachu, který probouzí staré křivdy, nevraživost i předsudky. Dvě časové linky spojuje několik postav i osudů. Tajemství, rodinná dramata, exotické prostředí, nenávist i láska, ale především silná atmosféra — to je jen stručný výčet přísad, z nichž Bellová suverénně poskládala svůj román, a to s jazykovou vybroušeností, na jakou jsme u ní zvyklí.

Kobold (Přebytky něhy a Přebytky lidí) je dvojromán. Dva příběhy v jedné knize jako dva živly - voda a oheň, který viděné přetavuje. Nebo dvě řeky slité v jeden tok? Je to kniha o podobách neudolatelné lásky a rafinovaného násilí. O tom, jak lidskou existenci předurčuje rodina, do které jsme vrozeni, či ideologie, v níž se namočíme. O společnosti okoralé dovnitř i k okrajům, ke všem "slabším", vnímavým. Muka těchto postav jsou chorobami naší doby. A zdrojem těchto muk jsou zdá se Koboldové. Kobold volně navazuje na knihy A já pořád kdo to tluče (2005) a Peníze od Hitlera (2006) a autorka jím završuje svou trilogii o středoevropském dvacátém století. Nominace na Cenu Josefa Škvoreckého 2011 Nominace na Cenu Česká kniha

Novela zkoumá čtyři generace prvorozených synů z jednoho hnízda, které, každého jinak, poznamenaly nemilosrdné velké dějiny i jejich vlastní sny a zrady. Hutnému poetickému textu v tom pomáhají čtyři podmanivě barevné obrazy Lenky Kozlíkové.

Moc a zrada ve všech možných podobách Na podzim roku 1940 ztroskotá u severonorského města Bodř linková loď Princezna Ragnhild. Vera Lindová s novorozeným synem Olavem přežijí, ale její manžel a stovky dalších pasažérů při havárii zahynou. O osmdesát let později spáchá Vera sebevraždu. Vše naznačuje, že to s dávným ztroskotáním lodi nějak souvisí. Její spisovatelská kariéra náhle skončila, poté co se pokusila vypovědět pravdu o tom, co se onoho osudného dne skutečně stalo. Přinutili ji mlčet. Olavova dcera Saša nyní začíná pátrat po babiččině příběhu. Mořský hřbitov je velkolepý román o moci a zastírané pravdě. Romantická i tragická pouť podél norského pobřeží a příběh, v němž se pravda střetává s rodinnou loajalitou, přičemž následky jsou tak velké, že mohou vést až k pádu celé dynastie.

Podmanivý príbeh o troch odcudzených sestrách, ktoré sa po rokoch opäť stretávajú v rodnom mestečku v Louisiane, aby čelili nevyriešenej minulosti. Savannah mala len štyri roky, keď jej dvojča Georgia počas kúpania v jazere bez stopy zmizla. O dvadsaťosem rokov neskôr presvedčí Savannah svoje sestry Rayanne a Sue Ellen, aby dodržali dávny sľub z detstva a vykopali časovú kapsulu, ktorú zakopali na starom dvore. Návrat domov však pre každú znamená stretnutie s minulosťou… a so svojhlavou babičkou Marylynn. Pri prehrabávaní sa artefaktmi narazia na fotografiu urobenú v deň Georgiinho zmiznutia a spoznajú tvár známej ženy. Sue Ellen a Rayanne sa chcú pohnúť vo svojich životoch ďalej, ale Savannah je odhodlaná túto ženu nájsť a dopátrať sa ku kľúču k minulosti. Keď sa potom na povrch začne vynárať staré napätie, rivalita a spomienky, sestry musia prehodnotiť všetko, čo si mysleli, že vedia o tom osudnom dni, o sebe navzájom a o samých sebe. Počas pátrania po Georgii si začínajú uvedomovať význam slov, ktoré im babička prízvukovala odjakživa – rodina je všetko. Vráť sa domov je pútavá rodinná dráma plná tajomstiev, zrady a sily rodinných pút. Laura Barrow majstrovsky vykresľuje charaktery postáv a ich zložité vzťahy, pričom drží čitateľa v napätí až do samého konca.

Kdo o sobě může tvrdit, že umí mluvit se zvířaty? No přece Lili Větroplaška! Tentokrát jí její superschopnost pomůže rozveselit smutné morčátko, kterému schází jeho zvířecí kamarád. O jaké zvíře se ale vůbec jedná? A podaří se ho zachránit ze spárů nafrněné rodiny, do které patří i ten nejvíc namyšlený kocour v celém okolí?

Túžba cítiť sa bližšie. K niekomu, k niečomu, k sebe. Rozprávať sa. Vysloviť. Zachrániť sa. Unormálniť. Presadiť sa. Vydržať. Zažiť. Je to kríza? Rozmaznanosť? Vzdor? Alebo je všetko inak? Vtipný a smutný príbeh o hľadaní zmyslu a nájdení blízkosti na nečakaných miestach. Publikáciu z verejných zdrojov podporil Fond na podporu umenia.

Děj autobiografického románu začíná v roce 1974, kdy hlavní hrdina opouští diktaturou sužované Chile a nachází útočiště ve východním Německu. Zde se zamiluje do Margarity, dcery vlivného velvyslance Fidela Castra. Romantický vztah vyvrcholí svatbou na Kubě, kam se zamilovaný pár přestěhuje. Po rozčarování z komunistické části Německa ale začne naivní mladík brzy ztrácet iluze také o kubánské revoluci a začíná zjišťovat, že pověstný „ostrov svobody“ je spíše ostrovem tyranské vlády jednoho muže. Naše léta v olivově zeleném nabízí jedinečný a hluboký pohled na vystřízlivění z fantazií o komunistické revoluci, které výrazně formovaly druhou polovinu 20. století.

Literatura a život mají společného jmenovatele: příběh. Píší se sedmdesátá léta a William „Mole Man“ Lyttle vykope v tunelu pod svým domem větu, která nezvratně ovlivní chod našeho světa. „Naše životy už nám nepřipadají jako příběhy.“ Protagonistkou autofikčního románu je třiatřicetiletá Emma, která se snaží porozumět svým českým kořenům, vyrovnat se se smrtí matky a najít odpovědi na otázky okolo zmizení své partnerky. Historie okolo ní neplyne, naopak se hromadí a tříští. Mezi pozůstatky se katastroficky zvedá vodní hladina a sílí požáry. Emma se jimi prodírá ve snaze poodejít od lásky, ve které se vítězí a prohrává. V jejím vyprávění docházíme na konec společně či každý po svém, příběh zůstává. Stejně jako otázka, zda vyprávění může člověku pomoci vyrovnat se s tragickými událostmi. První román Emmy Kausc ukazuje, že autorka je originální vypravěčkou, která umí příběhy nejen barvitě vyprávět, ale také o nich přemýšlet.

Konflikt svědomí s mocí a ideologií Románový debut básníka květňácké generace Jiřího Šotoly Tovaryšstvo Ježíšovo (1969) už rokem svého prvního vydání prozrazuje, jakou historickou paralelu v sobě skrývá příběh, zasazený do období násilné rekatolizace českých zemí. Páter Vojtěch Had, bezmezně oddaný dogmatice jezuitského řádu, postupně slevuje ze svých cílů a ideálů, až dospěje k deziluzi, že namísto šíření slova božího na košumberském panství celý život slepě sloužil úplně jiným mocnostem. Vyprávění prosycené skepsí, ironií a relativizací nepotřebuje heroická gesta a patetická provolání, aby připomenulo traumata našeho národa. V popředí naopak stojí individuální osudy těch, kteří se nekriticky ztotožnili se sugerovanou ideologií a až příliš pozdě pochopili svůj omyl, anebo ze strachu či osobního prospěchu konvertovali a poslušně se podřídili totalitní represi. Šotolův román „malého člověka“ svíraného mocenským systémem „velkých dějin“ byl mimořádně kladně přijat nejen soudobou kritikou domácí, ale brzy také zahraniční a exilovou, a nakonec i polistopadovou, což svědčí o nadčasovosti jeho poselství. Text k vydání připravil a komentoval Erik Gilk.

Svazky Publicistika 3 a Publicistika 4 navazují na vydanou Publicistiku 2 (2012) a přinášejí objemný souhrn Čapkových referátů, recenzí, poznámek a článků o dění v oblasti výtvarného umění v letech 1921–1930, respektive 1931–1939. Těmito svazky ukončujeme nejen vydávání výtvarné publicistiky tohoto autora, ale uzavírají se jimi i celé Spisy, jejichž vydávání zahájil v roce 2007 svazek s Čapkovou literární publicistikou. Texty zařazené do posledních dvou svazků byly vesměs původně otištěny v periodickém tisku a pocházejí z období Čapkova působení v Lidových novinách, v nichž měl na starosti rubriku pojednávající o pražských výstavách. Do tohoto deníku pravidelně přispíval od dubna 1921 až do svého zatčení 1. září 1939. Publikoval v něm stovky referátů, v nichž sledoval výtvarné aktivity v hlavním městě. Přestože deník nepovažoval za prostor pro výtvarně kritickou činnost, nelze jeho práce pro noviny číst jen jako pouhé informativní články o výstavách v Praze. Téměř nikdy se nezřekl vlastního hodnocení, v němž vyjadřoval svůj vyhraněný nárok na výtvarnou tvorbu, který sám uplatňoval ve svém malířském díle. Sledoval výstavy důležitých uměleckých osobností i méně známých autorů a se zaujetím psal o jejich výtvarných počinech. Neopomíjel ani ženské umění ani výstavy členů různých uměleckých spolků, například německých, a byl jedním z mála, kdo o nich tehdy referoval. Informoval o výstavách zahraničních výtvarníků i expozicích autorů užitého umění. V umělecké tvorbě zdůrazňoval vlastní způsob vidění a vyjádření, odmítal epigonství, rutinérství, konvenčnost, lacinou efektnost, manýru. Proti akademismu vyzdvihoval tvorbu založenou na vlastním názoru a vnitřní svobodě. Nad virtuozitu stavěl poctivě dosažené, byť skromnější umělecké výsledky. Jeho články tak v kritickém pohledu podávají sice ne vyčerpávající, nicméně zřetelný obraz dění na pražské umělecké scéně v době mezi válkami. Vedle Lidových novin přispíval Čapek i do umělecky zaměřených časopisů texty, jimiž se místo na běžného čtenáře deníku obracel v rozsáhlejších polemikách spíš na odbornou veřejnost. Střízlivě reagoval na projevy výtvarných tendencí meziválečné avantgardy, analyzoval její výtvarné počiny a odmítal ideologii, s níž byly spojeny. Nadřazoval lidské uměleckému, výtvarné hodnoty spojoval s hodnotami mravními. Zatímco z Čapkových textů o výtvarném umění z let 1921–1939 napočítáme v dosud vydaných knižních výborech jen několik desítek, bibliografie jich v tomto období eviduje více než tisíc. Známe je z výborů vydaných autorem (ve Spisech byly zahrnuty do svazku Knihy o umění) i posmrtně: Co má člověk z umění a jiné úvahy o umění z let 1911–1937 (1946), Moderní výtvarný výraz (1958), Méně výstav a více umění! (1999). Většina však zůstala zveřejněna jen ve svém prvním otisku v dobovém periodickém tisku. Naše edice chtějí v kritickém vydání zpřístupnit Čapkovu publicistickou tvorbu v co největší šíři a doplnit tím jeho obraz o sice méně výrazný, nicméně nepostradatelný rys. Josef Čapek sice psal své příspěvky jen pro danou příležitost, avšak pro svou literární hodnotu tu tato drobná díla zůstávají trvalým a pevným dokumentem, neodmyslitelným od českého kulturního dědictví. Edice přinášejí kriticky připravené texty doplněné o komentáře s vysvětlivkami, jmenný rejstřík a rejstřík výstav. Josef ČAPEK (23. března 1887 Hronov – mezi 5. a 24. dubnem 1945 koncentrační tábor Bergen-Belsen). Malíř, grafik, knižní grafik a ilustrátor, kreslíř, scénograf, prozaik, dramatik, básník, autor pro děti, žurnalista, esejista, výtvarný kritik a teoretik. Bratr spisovatele Karla Čapka (1890–1938), s nímž v mladých letech společně napsal řadu povídek (Krakonošova zahrada, Zářivé hlubiny a jiné prózy) a tři divadelní hry (Lásky hra osudná, Ze života hmyzu, Adam Stvořitel), a spisovatelky Heleny Čapkové (1886–1961), švagr básníka a překladatele Josefa Palivce. Po secesních začátcích příslušník kubistické avantgardy, jejíž principy posléze modifikoval do projevu osobitě

Bezejmenná románová hrdinka je dívka uvězněná v těle chlapce, která se snaží pochopit samu sebe a stejně tak svět, v němž žije. Příběh začíná v dělnické čtvrti na periferii Madridu, kde v osmdesátých letech minulého století vyrůstá: v bohem zapomenuté části města, kterou pustoší heroinová epidemie. V následující dekádě se odsud dostává do centra města, žijícího pulzujícími kluby a bohatým nočním životem. V centru Madridu, uprostřed party scény, plné divokých i smutných existencí, nonkonformních mladých lidí, prostitutek i padlých andělů, objevuje spřízněnost a zdá se, že konečně také svoje místo v životě i společnosti, byť vykořeněné z té většinové. S každým krokem vpřed však musí čelit dalšímu a dalšímu násilí, kterému se zatím neumí účinně postavit. V tomto vzrušujícím, často děsivém světě může být každá volba skutečně otázkou života a smrti. Román Zlozvyk vypráví o vazbách mezi genderem a sociálním statusem, o hledání vlastní identity i síle sesterství. Syrové a divoké, ale také lyrické a dojemné dílo, v němž se vzájemně setkávají a dotýkají extrémy, aby nám ukázaly, proč jsou vztek a odpor proti systému nutné pro přežití ve společnosti, která nepřijímá ty, kdo jsou jiní.

Dvanáctiletá Sofie sní o tom stát se hackerkou a proniknout do tajů informatiky. Na světě existuje pouze jeden člověk, který ji může pomoci sen splnit – její blízký kamarád Ben. Kniha kombinuje dobrodružný příběh s praktickou výukou informatiky. Každá kapitola tě vtáhne do děje a zároveň naučí základům práce s počítačem. Díky speciálním kódům se dostaneš k videím, kterými tě provede lektor informatiky, a postupně si vyzkoušíš programování, tvorbu grafického designu a mnoho dalšího.

Zdá sa, že každé ráno so sebou prináša nové dôvody, prečo sa báť. V práci sa rozpráva o prepúšťaní, spomaľovaní ekonomiky, výbuchoch na Blízkom východe, zmenách vo vedení, kolapse na trhu s nehnuteľnosťami a zrýchľujúcom sa globálnom otepľovaní. Mor dnešnej doby, terorizmus, sa začína slovíčkom teror, strach. Zdá sa, že strach si v susedstve prenajal budovu na sto rokov a otvoril si v nej obchod. Strach, nadmerne veľký a drzý, nás zaženie do väzenia a pribuchne za nami dvere. Nebolo by úžasné vyjsť z neho von? Predstavte si svoj život nedotknutý obavami. Namiesto strachu by sa tou najprirodzenejšou odpoveďou na hrozby stala viera. Ak by ste mohli k svojmu srdcu priložiť magnet na strach a vytiahnuť z neho všetky odrobinky hrôzy, neistoty a pochybností, čo by tam zostalo? Predstavte si deň, v ktorom viac dôverujete a menej sa bojíte. Viete si predstaviť život bez strachu? Bojíme sa, že nás niekto bude žalovať, že dobehneme poslední, že skolabujeme; bojíme sa pigmentovej škvrny na chrbte, zvuku hodiniek, ktoré nás každou sekundou odprevádzajú bližšie k hrobu. Zdá sa, že každé svitanie so sebou prináša čerstvé dôvody na strach. Prežívať strach je desivé. Strach vysaje život z duše, zvinie nás do embryonálnej polohy, vycicia z nás akúkoľvek radosť. Nebolo by úžasné vyjsť z neho von? Predstavte si svoj život nedotknuty´ obavami. Namiesto strachu by sa tou najprirodzenejšou odpoveďou na hrozby stala viera. Nie div, že Ježiš vyhlásil strachu takú vojnu. Jeho najbežnejšie pokyny sú práve: „Nebojte sa.“ V tejto knihe vás Max Lucado pozýva všimnúť si, že Ježiš nás vždy povolával k odvahe. Strach bude vždy klopať na dvere. Len ho nepozy´vajte na večeru a za nič na svete ho nenechávajte u vás prespať. Prísľub Krista a posolstvo tejto knihy znie, že zajtra sa môžeme báť menej ako dnes.