Najnovšie - E-knihy strana 300 z 500

„Nie som to, čo sa mi stalo, som to, čím som sa rozhodol stať.“ Carl Gustav Jung (1875 – 1961) Milí čitatelia, myšlienka švajčiarskeho lekára, psychiatra a psychoterapeuta Carla Gustava Junga uvádza moju spomienku na vzácneho človeka – muzikologičku a významnú osobnosť slovenského hudobného múzejníctva PhDr. Editu Bugalovú, ktorá naše muzikologické rady navždy opustila 24. marca 2025. K hudobnému umeniu mala PhDr. Edita Bugalová (1951 – 2025) vždy blízko – obaja rodičia i jej staršie sestry hrali na hudobných nástrojoch, a navyše už v detstve navštevovala chrámové hudobné teleso, ktoré v trnavskom dóme viedol Mikuláš Schneider-Trnavský. Už tam sa učila spoznávať noty, čo bolo skôr, než začala navštevovať Hudobnú školu v Trnave. „Viac ako cvičenie klavírnych etúd a stupníc ma však lákala popmusic,“ zdôverila sa v rozhovore Edita Bugalová, „naša generácia bola očarená bítovou hudbou. Naučila som sa hrať na gitare, hrala som v dievčenských skupinách (aj na bicie), spievala som s tanečnou kapelou.“ Napokon sa rozhodla študovať hudobnú vedu na Masarykovej univerzite v Brne, odkiaľ jej kroky viedli do Západoslovenského múzea v Trnave, kde prijala post hudobného historika so zameraním na správu pozostalosti M. Schneidra-Trnavského. Zhodou okolností bol jej vzťah k tejto osobnosti znásobený i tým, že sa stala manželkou jeho vnuka. Na tomto poste zotrvala celých šestnásť rokov a už tam sa rozhodla zasvätiť svoj život regionálnej hudobnej historiografii: „Odkaz našich predkov a všeobecne osobností, ktoré tvorili našu kultúrnu históriu, by sme mali systematicky spoznávať, odkrývať všetky súvislosti, deje a udalosti, pretože bez poznania vlastných koreňov zostaneme stratení,“ tvrdila. „Nedokážeme sa bezpečne orientovať, pomenovať príčiny a následky konania ... táto ,nezakorenenosť‘ sa prejavuje v názorovej roztrieštenosti, bez schopnosti a tiež ambície artikulovať argumenty.“ Tomuto krédu zostala verná aj po nástupe na post riaditeľky Slovenského národného múzea – Hudobného múzea v Bratislave, kde pracovala vyše dvadsať rokov. Venovala sa odbornej scenáristickej, publicistickej, zostavovateľskej a edičnej činnosti, okrem iného iniciovala tiež obnovenie kaštieľa v Dolnej Krupej, ktorý sa od roku 2003 stal súčasťou Hudobného múzea. V oblasti hudobno-múzejnej práce realizovala prezentačné projekty celoslovenského aj medzinárodného charakteru (výstavy, oživovanie hudby), organizovala konferencie a semináre a podieľala sa aj na hudobnohistorických výskumoch. Bola členkou Slovenskej muzikologickej asociácie, členkou Muzikologickej komisie Hudobného fondu a od roku 2014 do roku 2022 tiež členkou Rady Hudobného fondu. Na Trnavu nikdy nezabudla a od roku 2008 pracovala ako členka Kultúrnej rady Trnavského samosprávneho kraja. „Nie som to, čo sa mi stalo, som to, čím som sa rozhodol stať,“ povedal C. G. Jung. Edita Bugalová sa rozhodla stať hudobnou vedkyňou a múzejníčkou so zameraním na regionálne dejiny Slovenska a svoje nadšenie pre túto prácu odovzdávala ďalej – svojim deťom, vnukom, študentom i mladým kolegom, a tak jej odkaz tu bude naďalej sprítomnený. Milí čitatelia, spomienku na láskavú a vzácnu kolegyňu vystrieda teraz krátky vhľad do prvého čísla 51. ročníka muzikologickej revue Slovenská hudba. Tematicky pestré číslo načrie do rôznych oblastí muzikológie a prinesie nielen štúdie, ale i úvahu, esej a recenzie. V úvode to bude krátka spomienka na posledného barda slovenskej hudobnej avantgardy 60. rokov 20. storočia – Mira Bázlika z pera Vladimíra Godára (Miro Bázlik – epoché). Po ňom nasleduje analyticky orientovaný príspevok Renáty Kočišovej zameraný na violončelovú tvorbu Michala Vileca (Sonáta 1 op. 1 pre violončelo a klavír Michala Vileca – znovuzrodenie sonátového cyklu v slovenskej hudbe 20. storočia). Laura Karas Belicová sa vo svojej štúdii zamyslela nad známym operným dielom Antonína Dvořáka Rusalka. Ide o prvú časť rozsiahlejšej štúdie, ktorá hľadá vzťah medzi realitou a mystikou, libretom a dobovou atmosférou, textom

Jsem iluze. Přesně to, co chtějí, abych byl. Rozmazlím je, zhýčkám, zničím – a ony mi za to platí. Žádné city ani vzpomínky. Zato Claře bych nedal ani za milion, a přesto mi zůstává v hlavě. Holka, která mlčky křičí moje jméno. Potřebuju, aby byla jenom moje. Zamilovaný gigolo a rozbitá holka. To nedopadne dobře. Posedlost totiž žádné hranice nemá.

lovenská hudba 3 ročník L rok 2024 Obsah:193 Úvodom Nekrológ:195 Peter Tollarovič: Za Pavlom Zelenayom... Štúdie: Yvetta Kajanová: Axiológia pop music na festivale Bratislavská lýra. Politická interpretácia Bratislavskej lýre nesvedčí Bianca Macková: Brian Eno, ambientná hudba a slovenská scéna Kuzma Mikhailov: Rock, hip-hop, rap a politika v Poľsku a Rusku od 90. rokov 20. storočia až dodnes Ilia Vaseko: Afrofuturizmus, hip-hop a rap na príklade Wu-Tang Clan Správa: Alena Čierna: Slávnostné odovzdávanie Cien Hudobného fondu 2024 Register autorov "Ak chcete skutočne pochopiť nový druh populárnej hudby, otočte sa chrbtom k pódiu a pozrite sa na publikum.“ Ted Gioia (*1957) Milí čitatelia,zväčša sa na stránkach muzikologickej revue Slovenská hudba stretávate s príspevkami a štúdiami, ktoré postihujú „úctyhodné“ dejiny hudby svetovej i slovenskej z doby dávnej i nedávnej. Celkom v duchu pestovania tradície uchovávania kultúrnych hodnôt a skúmania diel hudobných velikánov i „kleinmeistrov“ z oblasti prevažne klasickej (rozumej – vážnej) hudby. Dejiny hudby však v skutočnosti vôbec nie sú úctyhodné. Revolučné zmeny bývajú takmer vždy dielom provokatérov a rebelov, ktorých piesne majú dopad nielen na hudobný vývoj, ale otriasajú samými základmi spoločnosti. Poznáme to už z histórie, že pokiaľ sa na hudobnej scéne objavilo niečo výrazne nové a odlišné od zaužívaných tradícií, ľudia v mocenských pozíciách sa to z obavy a strachu snažili potlačiť. A keď sa to nedarilo, nezostávalo nič iné, než tieto záškodnícke prejavy prijať a včleniť do mainstreamu. Tento mechanizmus je poznateľný naprieč celým historickým vývojom hudby, treba ho len odkryť a pochopiť. A myslím si, že tu niekde je aj problém pochopenia a uchopenia vývoja populárnej hudby 20. a 21. storočia.Dlhší čas sme na stránkach Slovenskej hudby nevenovali, alebo len okrajovo venovali problematike hudby jazzovej, rockovej či populárnej. Jedným z dôvodov je málo prispievateľov, ktorí by sa podujali písať o hudbe, donedávna považovanej za „menejcennú“ a nehodnú vedeckého skúmania s odôvodnením, že to je len „zábavná“, „nevážna“ hudba... A predsa tá hudba tu stále je, a nielenže prežíva, ale dá sa povedať, že hýbe hudobným priemyslom, aj celým kultúrno-ekonomickým i politickým spoločenstvom. Pôvodne zavrhovaní a provokujúci hudobní outsideri a rebeli sa postupne stávajú ctihodnými umelcami, ktorých oceňujú významné hudobné, aj štátne inštitúcie. Kde a kedy nastáva prerod rebela vo váženú osobnosť? Ako fungujú zákonitosti vývoja nových štýlov a žánrov v oblasti tzv. ľahkej múzy? Vývoj hudobných štýlov v oblasti populárnej hudby sa v 20. storočí nezvyčajne zrýchlil – v krátkom časovom rozpätí štýl striedal štýl, nastupujúci štýl sa chcel vymedziť voči predchádzajúcemu, aby zaujal, ale čoskoro ho nahradil iný, agresívnejší, hlučnejší, pútajúci pozornosť publika. Prečo? Na akom základe? Ako na to reaguje spoločnosť? Ako chápať tieto prejavy? Možno je načase si uvedomiť, že „... hudba nie je len soundtrack na pozadí života; opakovane vystupuje do popredia a mení spoločenské a kultúrne prúdy, o ktorých by sme si mysleli, že tlak niečoho takého prchavého a nehmatateľného, ako je pieseň, bez ťažkostí ustojí“ (Ted Gioia). Sledovať turbulentný vývoj populárnej hudby, snažiť sa pochopiť jej inšpirácie, vzájomné vzťahy a určujúce znaky aj v spojitosti s formovaním hudobného priemyslu závislého od nových technológií, spoločensko-politického vývoja aj ekonomiky, určite nie je vec ľahká a jednoduchá. Navyše ide z pohľadu historika o nedávnu minulosť a chýbajúci historický odstup. A preto sa tešíme, že aj na Slovensku sú muzikológovia, ktorým táto oblasť hudobného výskumu nie je cudzia a ktorí sa so svojimi názormi a výskumami chcú podeliť so širšou odbornou i laickou verejnosťou. Milí čitatelia, v úvode tretieho čísla 50. ročníka Slovenskej hudby, zameraného na oblasť populárnej hudby, prinášame z pera Petra Tollaroviča spomienku na nestora slovenskej populárnej hudby Pavla Zelenay

Wiesbaden, 1965. Kavárna U Anděla zažívá zlaté časy. Nutně potřebuje personál, když ale Hilda přijme italského číšníka Giuseppa, nedokážou se s tím rozhodnutím její rodiče vyrovnat. K turbulencím dochází i v manželství bratra Williho. Situace v kavárně se vyostří natolik, že si Hilda sbalí kufry a vydá se se svou švagrovou Světlanou na cestu do Itálie. Vyhlídka na letní slunce a modré moře jim dá zapomenout na všechny pochybnosti, má to ale netušené následky… Pátý svazek poutavé ságy o rodině Kochových a jejich tradiční kavárně.

Hudba je vyššie zjavenie ako všetka múdrosť a filozofia.“[Musik höhere Offenbarung ist als alle Weisheit und Philosophie.] Ludwig van Beethoven (1770 – 1827) Milí čitatelia,zo všetkých známych i neznámych definícií hudby som si ako motto dnešného úvodníka druhého čísla jubilejného 50. ročníka muzikologickej revue Slovenská hudba zvolila výrok Ludwiga van Beethovena, pretože sa dotýka hneď niekoľkých záujmových sfér jedného z príspevkov tohto čísla – hudby, vedenia a filozofie. Po dlhom čase sa totiž na stránkach Slovenskej hudby môžeme stretnúť so štúdiou venovanou hudobnej filozofii.Ak sa obzrieme späť, naprieč historickým vývojom systematík hudobnovedných disciplín, zistíme, že hudobná filozofia predstavuje pomyselnú „Popolušku“ systematiky hudobnej vedy. V novodobých hudobnovedných systematikách sa hudobná filozofia či filozofia hudby ocitá hneď v trojakej pozícii: rad autorov (G. Adler, 1919, H. J. Moser, 1937; C. Dahlhaus, 1971 a i.) si ju vôbec nevšíma a nechápe ju ako samostatnú vednú disciplínu (k nim sa vo svojom Úvode do systematiky hudobnej vedy zaradil aj nestor slovenskej novodobej muzikológie J. Kresánek, 1980); druhá skupina spája hudobnú filozofiu s hudobnou estetikou alebo semiotikou (napríklad A. Wellek, 1948, 1963; W. Wiora, 1961 a ď.) a až tá tretia skupina autorov ju v systematikách uvádza ako samostatnú hudobnovednú disciplínu (napríklad H.-H. Dräger, 1955; či slovenský muzikológ O. Elschek, 1973, 1984). Z definícií hudobnej filozofie z druhej polovice 20. storočia (W. Wiora, H. H. Eggebrecht a ď.) vyplýva, že v tomto období ju už síce viacerí muzikológovia uznávajú ako samostatnú disciplínu, ale ich charakteristiky sa v mnohom prekrývajú s inými disciplínami – a to s určitými okruhmi hudobnej estetiky, sociológie či filozofie umenia. Čo teda hudobná filozofia/filozofia hudby je a je vôbec potrebná? Ako vo svojej publikácii Hudobná veda súčasnosti (1984) Oskár Elschek zdôvodňuje: „V disciplinárnej následnosti za hudobnou estetikou a hudobnou sociológiou je hudobná filozofia syntézou individuálnych (z pohľadu psychologického a estetického) a spoločenských (z pohľadu sociológie) faktorov existencie hudby. Zaoberá sa základným zmyslom hudby pre človeka a spoločnosť.“ Skrátka, hudobná filozofia sa snaží odpovedať na otázky o základných zákonitostiach existencie a vývoja hudby, neopomínajúc pritom jej konkrétne historické, kultúrno-spoločenské a kultúrno-geografické prejavy. Teší nás, že talianska muzikologička Lisa Giombini z Univerzity Roma Tre v Ríme prijala výzvu Slávky Kopčákovej a redakcie Slovenskej hudby a pre druhé číslo Slovenskej hudby pripravila štúdiu Hudobná ontológia: otázky, diskusie a metodologické prístupy, v ktorej sa dotýka základných otázok hudobnej ontológie s cieľom pomenovať hlavné problémové okruhy, identifikovať hlavné zdroje sporov a vysvetliť, prečo má zmysel o tom hovoriť. Myslím si, že jej zamyslenie sa nad tým, čo je to „to“, čo umožní v rôznych variantoch a cover verziách vždy jasne identifikovať Beethovenovu „Für Elise“, vás, milí čitatelia, zaujme a možno do budúcnosti podnieti i ďalšie príspevky či diskusiu o problematike hudobnej filozofie.O tom, že otázky hudobnej filozofie v súčasnosti zaujímajú viacerých hudobných vedcov, estetikov a filozofov, svedčí aj recenzia Slávky Kopčákovej z 1. ročníka medzinárodnej konferencie Európskej platformy pre filozofiu hudby (ENPM), ktorá sa uskutočnila v tomto roku v portugalskom Porte pod názvom Sloboda v hudbe – súčasné výzvy (Freedom in Music – Contemporary Challenges). Na konferencii sa v družnej diskusii zišlo 30 bádateľov nielen z európskych krajín, ale aj zo Spojeného kráľovstva, Izraela a Spojených štátov amerických. Platforma výskumníkov si na konferencii vytýčila smelé ciele – usporadúvať vedecké konferencie (minimálne raz za dva roky), semináre a workshopy v rôznych častiach Európy, realizovať spoločné výskumné projekty a rozšíriť sieť participujúcich a aktívnych členov so záujmom o problematiku hudobnej filozofie. Možno d

Ve světě Adriana Whitea je zakázáno několik věcí.Nesmíte ho zpochybňovat. Nesmíte ho vyzývat. Nesmíte ho oslovit křestním jménem. A rozhodně mu nesmíte odporovat před všemi zaměstnanci.Tedy pokud nejste já.Ráda bych řekla, že jsem se mu postavila a odešla bez úhony, ale to bych lhala.Nejdřív zařídil, aby mě vyhodili z práce, o kterou jsem si nemohla dovolit přijít. Pak zajistil, že jediná pozice ve městě, již jsem mohla získat, bylo místo jeho osobní asistentky.Svojí kanceláři vládne železnou rukou a ledovým pohledem. Každý den v jeho přítomnosti je zamračený a nevrlý. Každý okamžik je zkouška, kdy čeká, že neuspěju, ale vždycky ho s radostí zklamu.Říká se, že se mu nedá zavděčit. Že se nikdy ne­usmívá. No, před výzvami neutíkám. Většinou jim jdu naopak v ústrety. Třeba když celá vyděšená z turbulencí v letadle na služební cestě nechtíc skončím se rty v jeho rozkroku. Nebo se ocitnu napůl nahá v jeho hotelovém pokoji. Ale jednu věc vím jistě. Bez ohledu na to, kolikrát se musím dívat na jeho proklatě sexy zadek, mě to nezlomí. A o nějakém ohýbání nemůže být ani řeč.Adrian: Nezlomí ji to, ale zcela nepochybně ji to ohne. A řekl bych, že o můj stůl.

Celé roky jezdil pod vlajkou zákona a s hvězdou na hrudi riskoval krk. Jmenoval se Jonah Ralston. Potom však uviděl možnost, jak rychle zbohatnout. Jeho někdejší zástupce a kamarád Hollis McLaren ho varoval, aby se nedostal na scestí, marshal Jonah Ralston však už uzavřel smlouvu s ďáblem…

Elizabeth Lawrencovou nalezli v jejím autě mrtvou − a ukáže se, že ji uštkla kobra. Doktor Evan Wilding však uznávanou historičku osobně znal a nevěří, že spáchala sebevraždu. Z místa činu a způsobu smrti dokáže vyčíst víc, než je na první pohled patrné. Společně s Addie Bissetovou, detektivem z oddělení vražd, se snaží najít vraha i pravý důvod Elizabethiny smrti.Elizabethin dávný přítel, tajný agent Mosadu, Evanovi tvrdí, že byla blízko získání neocenitelného artefaktu. Právě k tomu se zřejmě snaží dostat několik dalších vědců, obchodník s uměním, zkrachovalý dědic významné sbírky, zakladatel nadace, která financuje vznik muzea věnovaného Mojžíšovi, lovec antických pokladů, tajemný jordánský diplomat a možná i někdo další.Zůstala Elizabeth až do smrti věrná svým zásadám, nebo podlehla pokušení a nechala se koupit, aby mohla financovat svůj institut?Případ se komplikuje další smrtí, kdy vražedná zbraň opět nese určité poselství. Jaké jsou vrahovy motivy? Kdo bude další obětí? Očistí Evan svoji přítelkyni a najde vzácný artefakt? Nebo prohraje závod s časem i vrahem?

Byli jako hladoví vlci na stopě, chtěli si vysloužit odměnu, kterou vláda Texasu kvůli vraždě vypsala na hlavu Lanceho Bannistera. Ale Bannister ujišťoval o své nevině a já, texaský marshal Bill Waco, jsem mu uvěřil. Došlo k boji s bezohlednými lovci hlav. A potom jsem musel opravdové vrahy chytit.

Protože jsem se nechtěl napojit na syndikát, spálil mou loď. Ale já jsem vyloupil jejich trezor a koupil si novou. Tím jsem dostal na jejich seznam lidí pro odstřel...

Reálie patří k tématům, která se (nejen) v souvislosti s výukou jazyků diskutují dlouhodobě. Také z hlediska češtiny jako cílového jazyka se naskýtá mnoho otázek: Jak tento pojem optimálně uchopit pro výuku? Jak reálie strukturovat? Lze se zde opřít o popisy sociokulturních kompetencí ze Společného evropského referenčního rámce pro výuku jazyků? Má smysl hovořit o kánonu témat spojených s Českou republikou a její kulturou v minulosti a přítomnosti, která by měl žák směřující k ovládnutí češtiny znát? A pokud ano, co by do takového kánonu mělo patřit? Jakou roli hrají reálie při zkoušení a testování? Jak s reáliemi – v nejširším slova smyslu – naložit při koncipování učebních materiálů? Od jaké úrovně osvojení jazyka je možné, potřebné, ba nutné s reáliemi (a s kterými) ve výuce pracovat? Jaké jsou vhodné výukové cíle, úlohy a cvičení, provázející práci s reáliemi? V knize Reálie a čeština jako cílový jazyk se těmto otázkám věnuje dvanáct autorů, kteří se reáliemi i proměnami jejich reflexe zabývají v různých kontextech (výuka, učebnice, testování, jazykověda i kulturní věda), s ohledem na různé cílové skupiny (čeština jako jazyk cizí, druhý i zděděný) i v různých zemích (Česko, Německo, Rakousko, Slovinsko, USA). Publikace tak nabízí podněty nejen k další odborné diskusi, ale – při zohlednění konkrétního výukového kontextu včetně příslušné cílové skupiny – i k praktické výuce a tvorbě učebních materiálů pro češtinu jako cílový jazyk obecně.

Příběh lásky na pozadí dramatických německých dějin od konce 19. století do sedmdesátých let 20. století. Olga je sirotek z chudých poměrů, Herbert syn venkovského statkáře, oba se vymykají venkovskému prostředí, v němž vyrůstají, a právě jejich jinakost je sblíží. Nadaná a cílevědomá Olga se stane učitelkou, Herbert vyráží do světa, aby přispěl k velikosti Německa. Bojuje v koloniálním vojsku v Africe a pro slávu Německa chce probádat Arktidu. Na polární expedici se po něm slehne zem. Olžina láska k Herbertovi však přetrvá až do její smrti, přestože vyznává opačné ideály než Herbert, velké Německo ji děsí. A když zemře, její láska a tajemství se promítají až do současnosti.

Rozpálenou arizonskou pouští zněl výstřel. Jeffrey Graves se krčil za mršinou svého soumara, který ho chránil před apačskými kulkami. Stáhl páku karabiny a náboj zajel do komory. Apači opětovali palbu. Slyšel, jak nad ním hvízdla kulka. Další se zaryly do mršiny koně, za kterou se kryl. Celou hodinu tam takto ležel na nemilosrdném, horkém slunci, zatímco Apači se k němu plížili blíž a blíž…

Loupili kradená stáda a hnali je dál: před zákonem, před rančery i před jinými zloději dobytka...

Krásná Hester ho poprosila o pomoc proti bandě, která neoprávněně zabírá pastviny. Potom teprve se dozvěděla, že vrahem jejího muže byl Jimův bratr...

Když Ringo Lee zaslechl mezi výstřely těžkých loveckých pušek – padesátek – svištivé prásknutí dvou winchestrovek, pochopil okamžitě, že za hřebenem kopce napadli indiáni tábor lovců bizonů. O chvíli později už se díval přes hřbet kopce. Rudoši tábor obklíčili. Leželi dobře ukrytí kolem dokola a jistě čekali, až nastane soumrak.

Tom Prewitt byl muž, který se ničeho nebál. Vyznal se v arizonské divočině lépe než kdokoli jiný a nesčíselněkrát bojoval proti Apačům. Viděl už spoustu hrozných věcí a toho horkého dne na něj v Apačské poušti opět čekalo peklo. Z dálky zpozoroval, jak Apači obklíčili jednoho bílého muže. Neváhal ani na okamžik a rozjel se tam. Byl odhodlaný bojovat, přestože mu bylo jasné, že proti přesile nemá šanci. Ale takový už byl Tom Prewitt, zvěd bez bázně…

Žena se zlomeným srdcem odkládá svůj milostný život načas k ledu a vydává se po stopě temných rodinných tajemství z druhé světové války.Když ji muž, jehož miluje, krutě zklame, zdrcená Gillian Gibbonsová se odebere do domu rodičů, kde hledá tolik potřebný tichý koutek. Místo toho tam však nalezne staré fotografie své babičky v náruči nacistického důstojníka a život se jí rázem zkomplikuje ještě víc. Ve snaze rozluštit záhadu fotografií se rozčílená Gillian vydává na napínavou cestu minulostí.Rok 1939. Anglie je na pokraji války a Vivian Hughesová se zamiluje do pohledného britského úředníka. Ale pak začnou padat bomby a Vivianin šťastný život při náletu končí. V poslední chvíli však ještě udělá všechno pro to, aby zachránila ty, které miluje…Čím více toho Gillian zjišťuje o babiččině minulosti, tím větší smysl jí začínají staré fotky dávat. Jenže každá odpověď vyvolává novou otázku. Gillian, konfrontovaná s pravdou, která není vůbec taková, jak čekala, se nakonec pokouší vrhnout světlo nejen na tajemství rodinné minulosti, ale i na svou vlastní budoucnost.

Ti dva muži proti sobě stáli ve vzdálenosti šesti kroků: Ron Collins, horkokrevný Texasan s nízko posazeným revolverem, a na druhé straně marshal Hank Farrow. Svou dvojhlavňovou brokovnici měl nedbale opřenou o předloktí. Kohoutky však byly natažené a hlaveň směřovala na Collinse. Mladý Texasan se však nenechal zastrašit. Byl odhodlán ukázat zuby celému městu, kterému se opovržlivě říkalo Yellowtown – město zbabělých mužů…