Najnovšie - Česká beletria strana 90 z 195

Hallady jsou ostravské balady často psané či vnímané z vrchů místních nejvyšších kopců hald a jejich autor se v nich představuje jako halladář. Jazyk, kterým je text psán, jeho úhel pohledu tomu jednoznačně odpovídá. Jako kdybyste ve sbírce Hallada o Olejovém Městě četli jakási dávná sdělení o fantastickém bájném místě, jehož podobnost s Ostravou, kde se autor narodil a žije, je nemalá. Pražákova sbírka ovšem není jen ironizujícím obrazem úpadku, viz píseň-hallada Herna a Sekáč, v níž v Olejovém Městě vyhráli pouze šéfové heren, jen ti dovedou bojovat. V prvé řadě to jsou písně, v nichž se halladář zcela ztiší a začne se modlit za záchranu Olejového Města. Na vrchu haldy halladuje, k tomu má pouze své tělo a hlas a jako halladář provádí rituály, nejen ty jazykové

Vedli mně chodbou, kde byly první mříže, tzv. katr. Tam už byli dozorci v přijímací místnosti. Dali mě do prostoru celého zamřížovaného a tam bylo pouze okénko do místnosti dozorců, skrz které pak probíhá přijímací řízení do vězení. Policisté o mně předali dozorcům nějaké dokumenty a odešli. V té místnosti jsem zůstal sám a přes okénko se mě službu konající kapitán se šňůrami na prsou vyptával na mé osobní údaje. Na okénko jsem musel pokládat všechny své osobní věci, které jsem měl u sebe. Pak si pro mě přišel jiný dozorce, který mě odvedl do cely s klasickými pancéřovými dveřmi a nařídil mi svléknout se do naha. Celého si mě prohlížel, i paty na nohách. Musel jsem vyndat i vložky z tenisek. Když se spokojil s kontrolou, tak mi dovolil obléknout se znovu do svého civilního oděvu. Dozorci mě pak odvedli do jedné velké cely (slangově se jí říká ?přibyl?), kde bylo asi 13 kovových postelí, jako na vojně. Z oken bylo vidět pouze do dvora na nějakou zříceninu s kovovým a dřevěným harampádím, vše rozmlácené jako po výbuchu bomby. Nechápal jsem, že to nikdo neuklidí, když jsou zde na to ?lidi?. Dovezli mě do vězení již po večeři, takže asi jíst dnes nebudu. To pro mne ovšem nebyl v tu chvíli moc velký problém. V místnosti už byli 3 noví vězni. Po hodince jsem se musel jít vyčůrat na záchod. V rohu té cely, za malou zídkou asi metr vysokou, byla špinavá záchodová mísa. Kdybych čůral ve stoje, tak by měli ze mě všichni divadlo, proto jsem si u toho sedl. Před odchodem na záchod na mně spoluvězni vyzvídali: ?To budeš tady srát??. Odpověděl jsem: ?Ne, budu jen chcát?. Oddechli si. Za chvíli po vykonání potřeby vstal jeden povedenej chcípáček s krunýřem kolem krku a vesele se vysral. Když z něj vypadlo první hovno, snažil se to rychle spláchnout. I tak se puch v cele zdržel dobrou chvíli. Ostatní vězni se bavili o nějakých hloupostech a já stále nevěřil, jak lze snadno v demokracii změnit životní styl. Spoluvězni dostali hlad a začali bušit na plechové dveře. Žádný dozorce je neslyšel, protože cela byla na konci chodby dost daleko od dozorčí místnosti a ti tam měli puštěnou televizi. Na naší chodbě měli cely i lapiduchové - vězni, co pracovali v nemocnici a sanitáři. Jeden z nich nás litoval a přišel k okénku u dveří a otevřel je, i když nesměl, a vhodil nám 2 paštiky v kovových konzervách a chleba. Spoluvězni se na to vrhli a začali krájet chléb velkým kuchyňským nožem. Zde můžete mít nůž s čepelí do 5i cm. Neptejte se mně, jak se tam dostal nebo kdo ho sem dal. Já jsem již také vězeň a toto je tajemství. Krajíce jsme si rozdělili a natřely se paštikou. Na mě připadly dva tlusté chleby. Dal jsem je na postel vedle polštáře. Ostatní snědli chleby ihned. Já na to chuť vůbec neměl a raději, než bych se jimi udusil, vyčkávám, až bude hůř. Padla devátá hodina večer a vše zhaslo, jen z chodby přes mrňavou škvírku svítilo malé světýlko. Vedle mě ležel nějaký sparťanský fanoušek. Prý se popral a přitom i někoho omylem oloupil. Neustále vykřikoval ?ať žije Sparta?. Bylo to sice pěkné, ale bylo jasné, o co mu jde. Snažil se najít své příznivce, aby si vybudoval partičku, neboť s takovou se zde dá lépe přežít. Mezi vězni se to moc neujalo a pouze u fotbalu na TV místnosti si její příznivci zakřičeli, jinak se zde sparťanská parta nevytvořila. Je první noc, ležím na posteli a dívám se na strop, kde visely nějaké kovové háky, ani nevím z jaké doby a k čemu sloužily. Možná na lustry. Pohledem na ty háky jsem si představoval, jak snadno se zde dá oběsit a jak zoufalý člověk musí být, aby se k tomu odhodlal. Přemýšlením jsem dospěl až k otázce co by se stalo, kdybych se oběsil, a vlastně jak bych to provedl a co bych k tomu použil. Jak bych to zde vyráběl, jak bych pak vylezl k tak vysokému stropu. Sám sobě jsem se zasmál, ale v zápětí mi úsměv ztuhnul. Jak mohu nevinen a se strašným pocitem nespravedlnosti a tou ztrátou svobody přežít pět let zde vězení. Propočítávám to na dny a vyšlo mi takové číslo, že mě polil pot a v tu chvíli jsem se posadil na postel. Hrůza mě jímala při pomyšlení, že když úřady nezačnou v mé věci jednat, tak se mi ta strašná realita opravdu naplní.

Soubor povídek o jedné třídě, která končí v roce 1968 základní školu. Holkám a klukům VIII. A komplikuje život pohlavní dospělost, a některá nebo některý jsou navíc odlišní. To jim dělá další problémy. Něco ale chtějí. Mají své cíle. Žijí totiž v době velkých nadějí a očekávání.

Šílená kniha o šílených lidech a o světě, který zešílel. Autor sám, když knihu psal, uvažoval často o smyslu a nesmyslu svého bytí. Několikrát se ocitl na pokraji sebevraždy. V příběhu splétá dohromady svůj vlastní osud s osudy lidí, které potkal u nás i v zahraničí a kteří se vyznačují absolutním nihilismem. Jeho postavy jsou často oproštěny od všech morálních hodnot, v této knize je to znásobeno do pocitu totální deprese a skepse a blížící se neodvratnosti smrti. Někdo možná řekne, že jde o bezpříkladně surový krvák a že Žáčkova země není „pro starý ani pro mladý“. Ale je to především o hledání východisek v bezvýchodných situacích a cestě ke smrti a k fyzické i psychické porážce. Vždyť „šťastným“ koncem této knihy je smrt hlavního hrdiny. Ale jaká je skutečnost? Josef Kugelstein je mrtev a Jan Žáček žije. Nebo je to naopak?

Karel Klostermann (1848-1923) je v českém kontextu vnímán především jako autor, jehož dílo představuje jedinečný dokument takzvané staré Šumavy. Ve svých nejznámějších románech Ze světa lesních samot (1891) a V ráji šumavském (1893) totiž zobrazil české jihozápadní příhraničí jako oblast, která vlivem přírodní pohromy spojené s lidskou chamtivostí během několika let pozbyla svůj staletý řád i podobu. Opozice původní vs. současný je klíčová také ve struktuře šesti povídek, které tvoří tuto kompilaci. Tajemný titul Velebnost, melancholie, hrůza, z úvodu povídky Schovanec a který upozorňuje na fundamentální, avšak opomíjený rys Klostermannovy tvorby svár věrného popisu s romantickou ambicí, je výzvou k novému, pozornému čtení málem klasického autora.

Když přijde na svět Kamila, všichni se radují, že je další človíček na světě. Jenže miminko se narodí do katolické rodiny, kde matka zradila snad vše, co je možné a čeká ji za to krutý trest. Kamile je ukradeno dětství a nikdo to nevidí. Ani kněz! Přežívá ze dne na den. Jakmile nabude plnoletosti, vystoupí z církve a utíká za hranice do daleké Asie. S batohem na zádech zjišťuje, že všude žijí lidé, kteří jsou ochotni ji pomoci a poznává, že existují i jiná náboženství. Najde nejen ztracenou víru v sebe, důstojnost a milujícího partnera? A jak dopadne ten, kdo jí i matce způsobil veliké šrámy na duši? Druhá část knihy se odehrává v Asii, po které autorka cestovala s batohem na zádech, a většina míst a událostí, které Kamilu potkají, zažila na vlastní kůži.

Dětství, to jsou hlavně prázdniny, babičky a dědové, videopůjčovny, tamagoči nebo Kačeří příběhy. Aspoň pro nás, děti devadesátek. Každá rodina má své příběhy a tohle jsou zápisky té mojí. Jsou to vzpomínky, nad kterými se usmívám a sem tam se i dojmu. Třeba nad tím, jaký to bylo retro, kdy se seznámili naši. Tahle kniha je napůl moje a napůl skvělé ilustrátorky Elišky Podzimkové. Díky jejím ilustracím se kniha nečte, ale prožívá a nasává všemi smysly!

Básník a prozaik Jáchym Topol se v uplynulých třech desetiletích uplatňoval též na poli žurnalistiky. Jako redaktor je spojen s časopisy Jednou nohou / Revolver Revue, Sport, Informační servis a Respekt, později se několik let podílel na chodu kulturní rubriky Lidových novin. Coby reportér, recenzent, komentátor, glosátor a esejista přispíval i do mnoha dalších periodik. Kniha Výstup Jižní věží nabízí v chronologickém pořadí obraz různých poloh vývoje jeho novinářské práce. Odhaluje témata, která ho trvale přitahují a k nimž se opakovaně vracel, a mimo jiné tak rozkrývá zajímavé vazby mezi Topolovým rukopisem publicistickým a beletristickým. Výbor uspořádal Ivo Říha ve spolupráci s autorem. Součástí svazku je úplná bibliografie publicistických textů Jáchyma Topola.

Hlavní hrdinka nové prózy Terezy Semotamové žije v nespokojeném vztahu v cizině; po nevyjasněné smrti partnera se vrací do rodné země, kde však nemá kde žít (ostatně ani neví jak), a tak vezme zavděk skříní, kterou její sestra hodlá vyhodit. Skříň umístí do vnitrobloku a nastěhuje se do ní. Bizarní východisko textu se postupně stává metaforou hledání prostoru na tomto světě, do nějž se projektuje vztah k rodině, mužům, kamarádům, k sobě samé. Jsme svědky hrdinčina boje o holou existenci; vypravěčka jej sice vytěsňuje, nakonec však není zbytí. Léto totiž končí a do skříně zatéká. Bezejmenná vypravěčka nás provádí svou životní krizí, do níž vyústil nedávno skončený trýznivý partnerský vztah. Její vyprávění však nezabředává do nějaké uvzdychané sebelítosti (jíž se podobný typ psaní tak často nedokáže vyhnout), a to především díky živosti jazyka, prodchnutého slangovými obraty, popkulturními narážkami, všemožnými hříčkami, do nějž se ovšem tu a tam vlamují i vyšší, abstraktnější polohy, zejména v reflexivních, až meditativních pasážích, které tvoří jakýsi refrén vypravěččina monologu. Před čtenářem se tak postupně skládá jakási tragikomická mozaika, v níž se odráží jedna etapa života mladé ženy, etapa plná nálezů a ztrát, strnulosti, ale také odhodlání žít jinak a touhy po lásce.

Klára Goldstein (nar. 1988) na sebe před třemi lety upozornila nejen vítězstvím v Literární soutěži Františka Halase, ale následně i vyzrálým debutem Milíře (2016), sbírkou, v níž se ústrojně prolínají témata existenciální s intimními, privátní s angažovanými. Ve své nové knize Kenotaf zkoumá vrstevnatý „ekosystém“ našeho bytí v různých podobách, časech a místech. V senzuální lyrice „latinského“ střihu hledá odpověď na základní otázky lidské existence. Autorka žije a působí v Olomouci, kde je doktorandkou na katedře bohemistiky FF UP. Překládá texty Pabla Nerudy, Manuela Silvy Aceveda či Antonie Torres.

Malování se slečnou K. přináší minipříběhy řečeno filmařskou mluvou nasnímané z žabí i ptačí perspektivy. Pestrými záběry nám František Kšajt umožňuje nahlédnout do nesnadného života autistické dospívající dívky. Poskytuje vhled do své šest let trvající arteterapeutické práce. Neváhá podívat se na citlivé období puberty, ve kterém dívka malováním získává větší sebevědomí, zbavuje se svých úzkostí a strachů. V doslovu autor formou rozhovoru poskytuje prostor matce k vyjádření emocí, názorů a zkušeností. Knížka tím dostává další užitečný rozměr. O důvod víc si ji přečíst. Jak výstižně napsala Marie Lhotová v předmluvě: Autor sepsal literárně své zkušenosti nejspíše pro ty, kdo se dostávají do kontaktu s nějakou podobou poruch autistického spektra, ale i pro všechny ty, kteří si rádi přečtou nevšedně napsaný zajímavý příběh jednoho člověčího osudu.

Už je to dávno byli jsme tak mladí v uniformách džínsbund a dlouhejch vlasů vlajících ve větru ventilátorů putyk čtvrtý cenový skupiny... a rokenrol duněl do reálný beznaděje reálnýho socialismu... Všem co se tenkrát nebáli žít. „Říkáš si teď asi, že a co teda ten starej slovenskej kokot na to, na mý Dušebraní?? Asi takhle, Jirko… Neříká se mi to lehce, ty starej vošklivej prasáku, ale napsals fakt dobrou knihu. Má to koule, má to tah, přesnej rytmus, jedeš na svý vlně, nepadáš z ní, nenudíš, konkrétní informace typu ‚táta říkal, děda říkával‘, který tu všivou dobu pojmenovávaj i ve výživnejch detailech, dávkuješ citlivě tak, že z nálady knížky netrčej, jazyk mladýho hrdiny je přesnej, i to že ses vysral na všelijaký interpunkční a jiný podružnosti je v pořádku, čtenář chycenej od začátku pevně za koule, neúprosně vláčenej vesele neveselým světem mladejch žižkov¬skejch mániček, nemá čas ani chuť tomu věnovat pozornost, ani si toho nevšimne, a hlavně! smrad tý nešvarný doby z tvý výborný knihy čpí, až oči slzej. Kór tomu, co jen pár let před tvým hrdinou intimně poznal všecka ta žižkovská zákoutí – od Brikety, přes zarostlý, zpustlý Židovský pece, vrátnici na dívčím bloku jarovský koleje, hospodu U študáka, který se v tý době říkalo U Marxe, snad podle jednoho váguse, co tam chodil chlastat a kterej praotci zakladateli jako by vypad z voka a kde jednu dobu kuchař, co ho vyhodili z Jalty, dělal skvělý bifteky s oblohou za necelých 12 korun…, přes hospodu Za větrem, o který není v tvý knize ani slovo, poněvadž tou dobou, co o ní píšeš, už z ní udělali Agitační středisko, mám ten dojem, přes tu rudou hvězdu na baráku jednoho obytnýho bloku za žižkovskou vozovnou… až cojávím po hospodu U zvonu, kde poslední dobou byla, kromě jinýho, taky prodejna postelí… atd., a může porovnávat, jak Republiku Žižkov a přilehlé okolí za časů fujpalibónů (?výraz paxisty Dr. Lukeše?) vykresluješ. Zkrátka, dobře ty!“

Literární grotesky o lidech, kteří se v životě namáhali, ale nenašli to, co hledali. Člověk se v životě mnohokrát lopotí bez výsledku. Prohry a propady, líčené v devíti povídkách nadlehčeným tónem, jsou příběhem zklamaných osob, které si většinou zachovaly naději. Děj zasazený místy až do šedesátých let minulého století ukazuje autora řady knih o výtvarných umělcích (Jiří Šlitr, Karol Molnár, Gustav Macoun, Petr Poš, Miloš Kurovský) jako tvůrce sladkobolných textů a milovníka grotesky.

Vlk zachrání babičku, Romeo skončí v blázinci, d'Artagnan hraje basket, Othello nosí sukně a Evžen Oněgin zpívá blues 31 odvážných autorů recykluje slavné příběhy světové i české literatury a hledá nové pohledy na běžně známé zápletky. Vy si také můžete vyzkoušet, zdali poznáte, jakým dílem je ta která povídka inspirovaná. Koupí této knihy navíc pomůžete dobré věci výtěžek poputuje na podporu projektu pohádkových čtecích babiček a dědečků.

V hrůzné realitě terezínské pevnosti žily a vyrůstaly děti ve stínu smrti, k níž často zbýval jen krátce vyměřený čas. Ale děti, i ty dospívající, obývají svůj vlastní svět, kam jenom obtížně a mnohdy málo srozumitelně proniká skutečnost dospělých a jehož běh se vymyká nesmlouvavým zákonům fyzikálního času. J. R. Pickovi se podařilo z vlastních vzpomínek nejen vykřesat a zpřítomnit obraz dychtivé, živelné radosti z toho mála, co bylo předčasně dospívajícím v lágru dopřáno, ale paradoxně také postihnout absurdně komický vztah židů k temné genocidní realitě. Knížečka je světovým unikátem, možná vůbec jediným humoristickým zpodobením života v koncentračním táboře. K černému humoru Spolku pro ochranu zvířat se bytostně hlásí autor doslovu k tomuto novému vydání knihy Jáchym Topol. Jako dětský pamětník disidentských setkání v bytě svých rodičů vnímal tam účast i J. R. Picka. K atmosféře dávných protektorátních časů po boku svého staršího bratra se vrací také Zuzana Justman Picková, vzpomínkou a konstatováním, že po skončení koncentráčnického martyria trvalo celých dvacet let, než se Pick dokázal k tématu vrátit a vytěžit z něj tuto nevelkou knížku mimořádného významu.

Co spojilo slavného pražského fotografa a mladou dívku, která právě přežila pochod smrti? Co způsobí pestrobarevný svetr desetiletého kluka, ze kterého jednou vyroste hrdina? A jaké vzpomínky vyvolal klavír, u něhož stále zlobí klapka spodní d? I to se dočtete v povídkové knize Mileny Štráfeldové. Po několika rozsáhlých románech se v ní autorka znovu vrací k naší nedávné historii, tentokrát však v podobě krátkých příběhů. Vystupují v nich skuteční lidé i fiktivní postavy, všechny ale spojuje jedno každý po svém se brání nepřízni osudu, vzdoruje zlu a manipulacím a překonává své hendikepy. Je lhostejné, zda jde o oblíbeného kněze či žebráka na Karlově mostě, o známou divadelní kostymérku, geniálního šachistu, jemuž elektrický proud vypálil mozek, nebo o bezejmennou obtloustlou úřednici. Vždycky po nich chce život jediné odvahu nedat se.

Nové vydání jednoho z nejúspěšnějších románů 90. let, který byl přeložen do mnoha jazyků a dočkal se i filmového zpracování. Mladý učitel Oskar je na tom finančně bídně, a tak přijme doučování dcery milionáře Krále. Dvacetiletá kráska Beata má potíže se světem i sama se sebou. Život učitele se mění v milostné šílenství a zběsilé kličkování mezi milenkou, manželkou a dcerou.

Inspektor Libor Lavabo řeší zdánlivě snadný případ dvanácti upálených nosorožic. Do pátrání se však postupně zaplétá tajný deník J. W. Goetha, boj spikleneckých společností Neptunia versus Plutonia o vládu nad světem i šílená nadpraporčice Marhanová. Poselství skryté v sérii obrazů černého jezera od Jana Preislera přivede Lavaba až do nitra vyhaslé sopky Komorní hůrka. A právě tam se skrývá nečekané rozluštění celé záhady. Název Nulorožec se vztahuje nejen na rohy uřezávané nosorožcům pytláky, ale i na vynulovanou podstatu doby, v níž už není místo pro svobodnou imaginaci. Ovládat masy ohlupované konzumem a masovými médii je totiž mnohem snadnější, než opanovat společnost jedinečných jednorožců.

Román Zrnka soli skládá ze střípků vzájemně se prolínajících příběhů mozaiku historie jednoho fiktivního evangelického sboru. Příběhy vypráví řada postav, mnohdy oddělených časem, ale vždy propojených místem. Jak obstáli v nelehkých životních situacích? Dokázali si přitom zachovat víru a lidskou důstojnost? Jak osobní vztahy ovlivňovaly dějiny celého společenství? Jak si vedli místní statkáři a kdo stál u založení sboru? Jak se odvíjejí osudy farářky v době totality? Kam přivede pátrání po vlastních kořenech křehkou umělkyni?