Najnovšie - Knihy - Eseje, úvahy, štúdie strana 5 z 107

Výběrem ze svých vystoupení, článků a rozhovorů z doby, kdy byl slovenským velvyslancem v Praze, se Peter Weiss představuje jako mimořádně kompetentní, zasvěcený autor, který rozumí Čechům stejně jako svým krajanům. Při různých společenských příležitostech i v komentářích k aktuálním událostem zdůrazňuje a dokládá neobvykle blízké vzájemné vztahy. Nevyhýbá se však ani chybám a nedorozuměním. Vypráví naše společné příběhy jako vědoucí přítel, díky němuž se o sobě dozvídáme často něco, co nám z vlastní perspektivy zůstává skryté.

Kniha esejí zaoberajúca sa možnosťou univerzity v ére vedomostného a kreatívneho kapitalizmu od filozofky a teoretičky umenia Ivany Komanickej vyšla z verejných prednášok, ktoré sa autorka rozhodla robiť po prepustení z univerzity. Kniha je postavená na myšlienke francúzskeho filozofa J. Derridu, že univerzita vzniká nanovo každým novým semestrom. Autorka sa v nej zaoberá univerzitou v post-inštitucionálnej situácii aj samotným žánrom prednášky, jej krízou, dejinami a rôznymi funkciami. Kniha je súčasne obhajobou klasickej univerzity v kontexte výziev, ktoré nám súčasný neoliberalizmus kladie.

Silvia Ruppeldtová je prekladateľka, publicistka a esejistka. Vyštudovala scenáristiku a dramaturgiu na Vysokej škole múzických umení a archeológiu na Univerzite Komenského v Bratislave. Ruskú literatúru študovala na Puškinovom inštitúte v Moskve, španielsku a latinskoamerickú literatúru na Univerzite Complutense v Madride, na Havanskej univerzite a na Univerzite vo Viedni, kde navštevovala aj Inštitút pre Vyššie latinskoamerické štúdiá. Pracovala ako archeologička a sprievodkyňa vo viacerých krajinách Európy a Latinskej Ameriky. Pôsobila ako redaktorka a komentátorka v týždenníku Slovo a v denníku Pravda so zameraním na kultúru Slovenska, Strednej Európy a Latinskej Ameriky. Prekladá z francúzskeho, španielskeho, portugalského, nemeckého, ruského a anglického jazyka.

Právě sledujeme finální emancipaci Ukrajinců jako evropského politického národa. Ukrajina vzdoruje agresi imperiálního Ruska a za svou i naši svobodu platí krví. Válka, která začala už roku 2014, vstoupila do nejbrutálnější fáze invazí 24. února 2022. Deklarovaným ruským cílem je likvidace ukrajinského národa. Ukrajinští intelektuálové reflektují válku jako agresi koloniální mocnosti vůči bývalé kolonii a odpor vůči Rusku jako završení dekolonizace. Ukrajinci, podporovaní Západem včetně Česka, nám nastavují zrcadlo: Čest je více než blahobyt a krvácet za svobodu je ctnost. V kontextu ukrajinské „revoluce důstojnosti“ a „civilizační války“ vznikaly eseje a rozhovory ukrajinského filosofa Konstantina Sigova k fenoménu evropanství: „Otázka nezávislosti a celistvosti Ukrajiny je pro nás otázkou života a smrti. Tento boj však není něco abstraktního, má svou tvář. Když se dívám na fotografie těch, kteří položili své životy, není to dav bez tváře, ale jsou to tváře konkrétních lidí, na kterých je obvykle vidět úsměv, nebo dokonce smysl pro humor. Tyto tváře ztělesňují hodnoty, za které zde bojujeme. Dobro má vždy svou tvář.“

Filled with empathy and wisdom, personal experiences and creative inspiration, this is a vital collection of essays on the power of literature and the craft of writing from an international array of writers of colour. What if we reconsidered our assumptions about how fiction should be written? And can we then apply our discoveries to both what we read and how we read? This book explores these questions and encourages us into a more inclusive conversation about storytelling, featuring: • Taymour Soomro on resisting rigid stories about who you are • Madeleine Thien on how writing builds the room in which it can exist • Amitava Kumar on why authenticity isn't a license we carry in our wallets • Tahmima Anam on giving herself permission to be funny • Ingrid Rojas Contreras on the bodily challenge of writing about trauma • Zeyn Joukhadar on queering English and the power of refusing to translate ourselves • Kiese Laymon on hearing that no one wants to read the story that you want to write • Deepa Anappara on writing even through conditions that impede the creation of art Plus essays from Tiphanie Yanique, Xiaolu Guo, Jamil Jan Kochai, Vida Cruz-Borja, Femi Kayode, Nadifa Mohamed in conversation with Leila Aboulela, Myriam Gurba, Mohammed Hanif and Sharlene Teo.

Segíthet-e Csipkerózsikának Csizmás Kandúr? És Hamupipőkének a táltos paripa? Miért nem a tündérkeresztanya jelenik meg a sárkányviadalra készülő hős előtt? Ki segít az állatvőlegényeknek és állatmenyasszonyoknak, hogy visszanyerjék valódi önmagukat? Boldizsár Ildikó mesekutató, a meseterápia meghonosítója új könyvében a mesék segítő alakjait veszi szemügyre abból a szempontból, hogy kit, miben és hogyan támogatnak. A mesekutatás módszertanát felhasználva és megújítva hatvan segítőből és tizenhat segítő kapcsolatból alkotta meg azt a hálózatot, amely lenyűgöző módon mutatja be a segítségnyújtás ősi formáit. A "Hogyan segítsek én terajtad" e kapcsolatok feltárásán túl történeti áttekintést nyújt a mehamorphoses-meseterápia kidolgozásáról és működéséről, bemutatja a mai magyar meseterápiás irányzatokat is. Boldizsár Ildikó könyve nemcsak a meseterápia iránt érdeklődő olvasók és szakemberek, hanem a néprajzosok és antropológusok számára is számos meglepetést tartogat, bizonyságot téve arról, hogy napjaink módszereit a mesék évszázadok óta ismerik.

Ernst Jünger (1895-1998) je významným nemeckým autorom, ktorý bol veteránom 1. svetovej vojny a veľkým odporcom nacizmu, kvôli čomu prišiel o miesto v armáde a mal zakázané písať. Esej O bolesti vyšla prvýkrát v roku 1934. Život bez bolesti neexistuje, ale uvažovanie o nej nie je populárne. Bolesť prezrádza hodnotu človeka. Keď sa priblížime k momentu vrcholnej bolesti človeka a vidíme ako ju zvláda, získavame prístup k zdrojom jeho moci a k tajomstvu, ktoré sa skrýva za jeho prevahou. Prezraď mi svoj postoj k bolesti a ja ti poviem, kto si! Esej Mier bola vydaná až v roku 1945, aj keď jej náčrt vznikal ešte v zime 1941. Teda v tomto čase sa 2.svetová vojna zmenila drastickým spôsobom a dielo bolo počas tohto obdobia schovávané. Autor ju venoval svojmu synovi, ktorý bol väznený a padol vo vojne. Vojna bola podľa Jüngera prvým kolektívnym dielom ľudstva a mier musí byť druhým. Od architektov mieru závisí, či bude naše domovy ovládať dobrý duch. Mier by mal prinášať ďalšie prospešné a veľkorysé dielo. Dobré zrno nesmie vyjsť nazmar. Treba pochopiť skutočný význam úsilia a obety. Vojne vyhovuje strach, preto potrebujeme odvahu a duchovnú silu oslobodiť srdce od nenávisti a rozkladu, ktorý nenávisť prináša.

Nová kniha Františka Koukolíka Stupidita je určena širšímu okruhu čtenářů. Vypráví o nejrozšířenějším a nejvlivnějším, nicméně nepřiznávaném, zapíraném, znevažovaném a obtížně uchopitelném znaku lidského individuálního a skupinového chování, jímž je stupidita. Stupidita není nadávka ani posměšné značení, není to hloupost, mentální retardace, nevědomost či omyl, není to nepozornost vůči varovným signálům, stupidita není absurdita ani iracionalita. Stupidita je projev zhroucení zpětné vazby mezi chováním a prostředím. Stupiditou lidská mysl dociluje kompromisu mezi svou neschopností vyrovnávat se přímo s informacemi, které přicházejí z fyzikálního prostředí, a odměnami/tresty, které přicházejí ze sociálního prostředí. Mocenské elity dobře vědí, že každý neomezený růst končí kolapsem, vědí o účincích jaderných zbraní, o klimatické změně, o devastaci životního prostředí. Proto ve jménu vlastní moci vypínají zpětnou vazbu: devastují informační prostor za účinné pomoci značné části svých oddaných poddaných... OBSAH: Předmluva * 1. DEFINICE (Hloupost * Moroni * Specifické vývojové poruchy učení a další * Široká definice racionálního chování * Úzká, „ekonomická“ definice racionálního chování * Teorie omezené racionality * Absurdita * Iracionalita * Ellisův seznam * Stupidita * Cippolovy zákony * První základní zákon * Druhý základní zákon * Třetí základní zákon, zvaný zlatý * Čtvrtý základní zákon * Pátý základní zákon * Cippolovy zákony nejsou žert * Šestý Cippolův zákon, formulovaný Perisiovou a Bardim * Tři Livraghiho doplňky * Wellesova definice * Současné poznání Wellesovu teorii rozvíjí * Příklad * Stručná formulace * Stupidita a iracionalita * Dvojí postoj ke stupiditě * Přírodovědecký pohled * Humanistický pohled) * 2. STUPIDITA JEDINCŮ A SKUPIN (Paul Frampton * Chytrý, ale pošetilý * Stupidita a osobnost * Nepoznám, že nepoznávám * Ideologie * Skupina * O lidech a oslech) * 3. STUPIDITA SOUČASNÁ, GLOBÁLNÍ I MÍSTNÍ (Databanka Sešat * Kolapsy komplexních společností * Popsaná fakta a souvislosti * Parametry kolapsu komplexních společností * Vývoj nového socioekonomického a politického systému, a tedy další vývoj chronické stupidity * Náboženství * Konektomický pohled * Globální korporace * Globální finanční obři * Top manažeři * Facilitátoři * Rada pro mezinárodní vztahy * G30 * Ochránci * Atlantická rada * NATO * Rozšiřování NATO do států bývalého SSSR * Zbrojaři * Zpravodajské služby a hluboký stát * Příklad soukromé zpravodajské organizace * Soukromé vojenské a bezpečnostní organizace * Evropský příklad * Riziko * Ideologové * Vztahy s veřejností a propaganda * Jedna z propagandisticky nejúspěšnějších operací * Příklady tří největších PRP firem * Zpráva o světové nerovnosti * Globální příjem a nerovnost bohatství * Současné nerovnosti příjmu a bohatství * Průměrný státní příjem vypovídá o nerovnosti málo * Současné globální nerovnosti jsou blízké úrovni vrcholícího západního imperialismu na počátku 20. století * Nerovnost globálního příjmu měřená Theilovým indexem * Vlády a soukromý sektor * V roce 2021 žili na světě velmi bohatí lidé * Bohatí bohatnou, chudí chudnou * Genderová nerovnost * Globální stupidita * Jádro stupidity * Důsledky * Lokální stupidita * Řešení) * Závěr * Stručná bibliografie * PŘÍLOHY (Příloha 1. Iracionalita * Příloha 2. Agnotologie a debilizace * Příloha 3. Sekulární cykly) * Autor * Rejstřík

Kniha nahrazující celou knihovnu o nacismu. Picard v něm nevidí osamocený jev, nýbrž symptom degenerace a deformace moderního člověka, kterého vnímá jako člověka naprosté diskontinuity, manipulovatelného každým, kdo této roztříštěnosti dá byť zkarikovanou jednotu.

Myslitel a básník ojedinělé myšlenkové kvality a hloubky. Dosud neobjevený autor, příčící se zařazení do jakéhokoli systému, povyšující myšlení na svébytnou kategorii mimo jakýkoli filosofický systém. Svou originalitou básnickou stavbou textu a zároveň ne-známostí a ne-uchopitelností se nabízí srovnání například s Ladislavem Klímou či Jakubem Demlem, ne však s filosofy školních škamen, kteří ho až doposud nebyli schopni ani reflektovat.

Kniha Františka Koukolíka Krása je určena širšímu okruhu čtenářů a pokouší se najít odpověď na otázku, proč je něco krásné. Autor sám přiznává, že publikace je osobní, neúplná a je v ní jistě mnoho sporného. Kamínky patřící do její mozaiky sbíral v průběhu své celoživotní snahy porozumět lidské nátuře. Schopnost chápat i tvořit krásu do ní patří. Proč se nám některé objekty a události líbí, máme je rádi, toužíme po nich, chceme je mít a jiné naopak, do jaké míry je hodnocení objektivní nebo subjektivní, jsou staleté otázky. V textu se pozorný čtenář dozví například o estetické senzitivitě a vztahu krásy a pravdy, může najít odpovědi na otázky, co je politický kýč, co aktivují krásné rovnice v mozku matematiků a proč pozornost přitahují hezké ženské tváře. Nechybí ani věčné téma: je krásné zároveň dobré?

Co se vám vybaví, když se řekne Sudety? Mlha, opuštěná krajina, ruiny, vytěžené doly? A jak si představujete lidi, kteří v této vaší představě Sudet žijí? Mladé? Staré? Jsou to spíš morousové nebo sympaťáci? Trochu blázni? Možná i díky současné popkultuře si spousta Čechů „z vnitrozemí“ spojuje české pohraničí, tedy oblast, kde do druhé světové války žili čeští Němci, spíše s temnými obrazy. I pro spoustu Němců je to hlavně poloopuštěný kraj raubířů, zmaru, lidského nezájmu, čerpacích stanic, levného piva, frisérsalónů a tržnic s trpaslíky. Kraj, kde není radno dávat se s někým do řeči — stejně se nedomluvíme... My Sudety známe a víme, že tam žijí nejrůznější lidé. A začalo nám být trochu líto, že v onom stereotypním, ponurém a neutěšeném, ale také chytlavém a aktuálně populárním obrazu Sudet není místo pro osobnosti a příběhy, jež této představě neodpovídají. Jsou to lidé, kteří se tu cítí doma a mají chuť měnit věci a kraj kolem sebe k lepšímu. Dělají to navíc vědomě, s úctou k místu, přírodě i k ostatním lidem. Nežádají za své angažmá aplaus, ani chytlavé titulky. Z toho, co dělají, mají radost. A ta je — jak doufáme — nakažlivá. Kniha přináší rozhovory s lidmi, kteří žijí nebo působí v regionu severozápadních Čech a ve svém okolí se občansky angažují. Na jejich osobních příbězích, zkušenostech i pocitech ukazuje to, jak se lidé v "problematickém" regionu snaží vypořádávat s každodenními výzvami, ale zároveň "nabourává" negativní narativ, kterým je pohraničí stále zatíženo. Všech 13 rozhovorů je publikováno v češtině i v němčině a kniha chce oslovit nejen obyvatele České republiky (tzv. dovnitř české společnosti), ale také čtenáře žijící v Německu (zejména na býv. obyvatele sudetských oblastí a jejich potomky). Cílem knihy je korigovat zažité vnímání Sudet jako místa neutěšenosti, nefunkčnosti, vyloučenosti, nebo zatíženého přílišnou romantizací, "divokostí" a opuštěností. Chce také vést ke vzájemnému síťování účastníků a k širší diskuzi a reflexi vlastního sebepojetí. Publikace je první částí plánované čtyřdílné edice.

Doplněné vydání esejů předního českého básníka Autor je známý a ceněný především jako originální a v českém prostředí výjimečný básník. Poněkud ve stínu jeho původní tvorby však zůstává neméně pozoruhodné dílo esejistické. Kniha představuje ucelený soubor Topinkových metaliterárních textů, a to od rozsáhlých esejů, publikovaných především v šedesátých letech v Sešitech pro literaturu, až po úvahy z let devadesátých i příležitostné texty z navazujících dekád. Poznáváme tak básníka nejen jako neortodoxního, neakademického myslitele, nýbrž i jako osobnost, která neotřelým způsobem otevírá tvorbu spřízněných autorů, literátů, případně výtvarníků. Kniha je výrazně rozšířeným vydáním stejnojmenné edice z roku 2007. Přibyl zde například „ztracený“ text o poezii exulantů Milady Součkové a Ivana Jelínka nazvaný „Útočiště řeči“, dále text „Jsem tady, nebo tam, nebo jinde“, který komentuje nový překlad Eliotových Čtyř kvartetů, či esej „Heidegger a Rimbaud“ a mnohé další.

Kniha je sborníkem z konference pořádané Centrem pro modelování společenských a biologických procesů (BISOP) v polovině června 2021, jde tedy o jakýsi snímek stavu věcí, poznání a společenské diskuse v době jejího konání. První část představuje obecné texty, které mohou čtenáři posloužit k orientaci v problematice. V druhé části lze najít příspěvky věnující se konkrétním problémům nastalým v souvislosti s pandemií z pohledu matematického modelování, logistiky, psychologie a sociologie. Příspěvky v závěrečné části se věnují zhodnocení dopadů pandemie a možnostem, jak se z nich poučit. Je na čtenáři, aby posoudil, co z obsahu knihy s časovým odstupem obstálo a co nikoli, v každém případě jde o zajímavý dokument o působení jedné vědecké iniciativy.

Esej z roku 1995, v níž autor rekapituluje nejen šest let svého pobytu v Indii v roli mexického velvyslance (1962–1968), ale také zážitky a setkávání s indickou kulturou při několika cestách před vykonáváním této funkce i po jejím ukončení. Pobyty v Indii zanechaly v Octaviu Pazovi hluboké stopy a ovlivnily nejen jeho básnickou tvorbu, ale také nahlížení na kulturu, umění, politiku a filosofii. Své osobní prožitky člověka patřícího do západního kulturního okruhu při setkávání s touto východní kulturou zpracoval v knize Indické odlesky, v jednom z posledních děl, které napsal. Esej nejen rozšiřuje naše znalosti o tak odlišné realitě, jako je ta indická v porovnání s tou západní, ale nutí nás rovněž nahlížet na plodné rozpory (někdy i soulad) mezi naším viděním světa a tím orientálním, nutí čtenáře hledat analogie na jedné straně, na straně druhé kontrasty. Octavio Paz v textu na mnoha místech srovnává mexickou a indickou společnost, upozorňuje na to, co je oběma kulturám společného a v čem se liší. Čtení eseje narušuje naše rutinní smýšlení o světě a nebyl by to Octavio Paz, kdyby v knize nevedl dialog s námi samými jako lidskými bytostmi.

Knižný výber z článkov a úvah MUDr. Jana Hnízdila možno vrelo odporučiť všetkým, ktorí si vážia zdravie vlastné i zdravie spoločnosti a sú ochotní preň niečo urobiť. Môžu si byť istí, že ich čítanie nielen poučí, ale aj povzbudí a pobaví. Jan Hnízdil má totiž dar písať prístupne a zrozumiteľne a navyše aj s vtipom, eleganciou a humorom, či už je reč o úzko odborných záležitostiach, alebo o veciach obecnejšieho dosahu, o lekárstve a športe. A ako sa patrí na vyznávača psychosomatiky a celostného pohľadu na človeka, nikdy nezabúda uvádzať konkrétne príklady a prenikať do všetkých zákutí životných príbehov.

Nógrádi György legújabb kötetében azokat az írásait gyűjtötte össze, amelyek 2019 eleje és 2022 vége között jelentek meg a Magyar Nemzet hasábjain. A mintegy hatvan cikkben az ismert biztonságpolitikai szakértő a megjelenést megelőző hetek nemzetközi fejleményeit, eseményeit tekinti át, a tőle megszokott módon globális világpolitikai kontextusba ágyazva a felmerülő helyi vagy regionális problémákat. Az elmúlt - nehéz, sok mindenben válságos - évek éppen aktuális helyzetelemzéseit az eltelt idő igazolta, vagy éppenséggel megcáfolta. Visszanézve mindkét eset fontos tanulságokat kínál az olvasó számára.

Kniha Ty dny v Praze obsahuje překlady pěti textů indického spisovatele Nirmala Varmy. Všechny texty spojuje mimo jiné to, že se odehrávají v Praze v 50. a na konci 60. let minulého století. Z celé knihy je patrné, že si Nirmal Varma Československo a zejména Prahu oblíbil záhy po svém příjezdu do Prahy v roce 1959. Stěžejní částí knihy je novela Oněch pár dní, v níž je věrně zachyceno pražské prostředí 50. let 20. století a tehdejší studentský život zahraničních stipendistů. Hlavní hrdinka novely Raina, do které se o několik let mladší Nirmal zamiloval, byla za války totálně nasazena v Kolíně nad Rýnem. Něco o tom vypráví, ale zřejmě nepříliš ráda. Nirmal však jejímu vyprávění dychtivě naslouchá a přemýšlí o něm. Zaujalo ho patrně nejvíc to, jak mohla válka pokřivit lidské životy. Rainin manžel nebyl po koncentráku schopen včlenit se do mírového života, Raina vedle něj vlastně také ne. Cestuje, bere s sebou dítě, s kterým žije sama, ale příliš se mu nevěnuje. Je zvyklá na krátké známosti a loučení. Když se musejí rozejít, netrpí tolik jako Nirmal. Možná netrpí vůbec. Nirmal tyto povahové rysy spojuje s prožitou válkou. Náznaky tohoto myšlení se objevují i v pasážích, kdy tráví čas se svými pražskými přáteli a když o nich přemýšlí. Ke dvěma vzpomínkovým esejím z let 1968–1969, které tuto knížku uzavírají, snad ani není co dodat. Pamětníkům mohou vhrknout slzy do očí a mráz přejet po zádech. Kdo tu dobu nepamatuje nebo zapomněl, může se zde opravdu hodně dovědět – jak lidé mysleli, co cítili. Dovědět se to od spisovatele, který, ač ne zdejší, to věděl a dovedl sdělit.

Antologie ČTENÍ O IVANU OLBRACHTOVI s podtitulem Mezi estetikou a politikou transgrese je chronologicky komponovaným souborem textů reflektujících literární dráhu Ivana Olbrachta, záběrem se omezuje na léta 1913–1962. Počínaje knižním debutem – prozaickým triptychem O zlých samotářích – provázel Olbrachtovy práce respekt recenzentů, ti se přitom museli opakovaně vyrovnávat s nestálostí žánrového řešení i zacílení (Arne Novák psal nad prózou Anna proletářka o Olbrachtovi jako o „básníku, jehož vývoj nás od Zlých samotářů udržoval v napětí“), takřka tak pokaždé jako by nanovo stanuli před nutností pojmenovat to, kým Olbracht je, zkoušejíce zároveň složitě v této diskontinuitě rozkrývat prvky bytostné, trvalejší povahy. Antologie umožňuje Olbrachtovo dílo nahlédnout v postupné celistvosti a zároveň nejednoznačnosti, utvářené právě i časností a mnohostí zastoupených kritických perspektiv. Její úvodní oddíl soustředí texty reprezentující podoby kritické konkretizace čtyř prvních knih Olbrachtových: povídkového souboru O zlých samotářích, prózy Žalář nejtemnější, předválečné aktovky Pátý akt a románu O podivném přátelství herce Jesenia. Oddíl druhý umožňuje nahlédnout diskuse, ba rozepře nad Olbrachtovými vystoupeními, spjatými s jeho fascinací ruským příkladem a službou komunistické perspektivě – ať už šlo o reflexe jeho Obrazů ze soudobého Ruska či – několik let nato – o konfrontace s knižním souborem Devíti veselých povídek z Rakouska a republiky a prózou Anna proletářku. Oddíl Mříže, hory sleduje nejprve odezvu prózy Zamřížované zrcadlo, následně pak rozpravu provázející trojici knih s podkarpatským podnětem; co do geografického zázemí se k této sérii de facto přimykají i dva texty utvářející oddíl Golet. Závěrečná část antologie – nazvaná Ztracen a nalézán v říši budovaného socialismu – v příkladech představuje způsoby traktování Olbrachtova zjevu v poválečných podmínkách; završuje ji triptych textů J. Opelíka, M. Jungmanna a J. Honzíka z počátku šedesátých let, takto dokladů snahy o oživující četbu a pojetí jeho díla.