Knihy - Eseje, úvahy, štúdie strana 4 z 106

A keletkezési idő logikája és történelmi viharok szeszélye rendezte egymás mellé Cs. Szabó László (1905-1984) három, e kötetben közölt írását. Az Erdélyben (1940) - Illés Endre szavaival - egy "férfi földrajza": az akkor rádiótudósítóként is működő író hazatérése a második bécsi döntéssel Magyarországhoz visszacsatolt vidékre, a gyermekkor tájaira. A kulturális és szakrális tartományban éppannyira, mint fizikai térben zajló utazás tanulsága a következő felismerésben összegződik: "A magyart jobban izgatja a haza, mint a magyarság sorsa; a haza előbbre való, mint a nép." Az első ízben 1942-ben publikált esszégyűjtemény, a Haza és nagyvilág a szerzői életmű egyik csúcspontja. Az írások fontos felismerése, hogy a történelem leghitelesebb tolmácsolója a "szintetizáló intuíció". A kis és nagy népek hivatása mellett a fókusz - természetesen - ismét övéire esik. A magyarság új hivatását a megmaradásban mint öncélban, illetve az ezt előlegző erkölcsös élet kialakításában jelöli meg. "A kis népek dolga, hogy megtartva az emberi mértéket, csöndesen, erőszak nélkül ellenálljanak az új Bábelnek." Az 1946-ban megjelent Két part minden gondolata a háború viszonylatában nyer érvényt. A harcok dúlta Budapesten játszódó szépirodalmi ostromnapló időlegesen ki-kiszakítja szerzőjét a szellemtörténeti és morális távlatok kémleléséből, és figyelmét a valóság legelemibb részleteire irányítja."Szeretném ép bőrrel megúszni" - szól az új, nem kisebb ambíciójú óhaj. A konkrét, az aktuális persze ezúttal is feloldódik az időtlenben, a nagy ősök megidézésével párhuzamosan az önmaga életének értelmességével való szembenézés sem maradhat el. "Az élet addig ér valamit, amíg örök kezdet, örök készenlét. Az én életem még mindig csak kezdődik".

Rodinné filmové striebro predstavuje súbor 60 esejí o vybraných 60 dielach z dejín i súčasnosti slovenskej kinematografie, ktoré napísali 60 autori zo Slovenska, Čiech i ďalších krajín pri príležitosti osláv 60. výročia založenia Slovenského filmového ústavu (1963 – 2023), jedinej štátnej inštitúcie u nás, ktorá sústreďuje, uchováva, skúma a sprístupňuje kinematografické dedičstvo. Súčasťou SFÚ je samozrejme aj Národný filmový archív, ktorého bohatstvo – množstvo známych i zabudnutých filmových pokladov – stále volá aj po takejto forme strieborného docenenia, pripomenutia. Pri výbere autorov editori zohľadňovali generačnú i rodovú vyváženosť, rôznosť sfér ich akademického či iného spoločenskovedného pôsobenia. Preto sú medzi nimi okrem filmológov aj filozofi, estetici, teoretici a historici literatúry, vizuálneho umenia, prekladatelia, hudobníci alebo publicisti. Pri výbere editori u jednotlivých diel predpokladali už časom potvrdené kvality, nevyhýbali sme sa ani viacerým dielam od našich najznámejších filmových tvorcov. Pri zaradení tých najsúčasnejších diel zase zohrával rolu ich potenciál, prípadne sľubná perspektíva autora. V kontexte spomínaného výročia vzniku Slovenského filmového ústavu sa každý film v tomto výbere stáva symbolickým medzníkom tejto šesť dekád trvajúcej cesty. Peter Michalovič (ed.)

Spiknutí ke zničení církve zevnitř se Taylor Marshall zabývá tématem, které se dnes úmyslně ignoruje. Bylo by nepoctivé a nezodpovědné pouze konstatovat fakta o současné vnitřní krizi církve a zabývat se symptomy. Musíme zkoumat samotné kořeny krize, které lze v rozhodující míře označit za infiltraci nevěřícího světa a zejména zednářů do církve – infiltraci, která podle lidských měřítek mohla efektivně uspět pouze pomocí dlouhého, metodického procesu. Kristova církev vždy byla a vždy bude pronásledována. Vždycky do ní budou pronikat její nepřátelé. Nejvyšším strážcem v církvi je římský papež, vrchní pastýř biskupů i věřících. Od té doby jsou v církvi vetřelci – kněží, biskupové a ve velmi vzácných případech i papežové. Odvážní biskupové, kněží i laičtí věřící za posledních padesát let takto bili na poplach několikrát. Ti, kdo v církvi zastávají odpovědné úřady, však jím však nevěnovali pozornost, jak měli, a tak se vetřelcům – vlkům v rouše beránčím – dařilo nerušeně páchat spoušť v domě Božím, v církvi. Ani ten nejzákeřnější plán na zničení církve zevnitř neuspěje.

This is not an advice book. Samantha Irby doesn't know anything. After fleeing Chicago to quarantine at home in Michigan, Irby finds herself bleaching groceries and wondering if her upper lip hairs are visible on Zoom. Her career reaches new heights: she gets to work with the iconic ladies of Sex and the City - her dream! - but behind the new-found glam, Irby is just trying to keep her life together. Our friend in print is back, on point, and ready to take us with her, from adopting Abe (her scrawny, watery-eyed firstborn dog) to her favourite, extremely specific porn searches (including two old nuns).

Přemýšlení je matkou moudrosti a moudrost je výsadou člověka. Zkuste se zamyslet spolu s obsahem esejí v této knížce nad svým přístupem k životu. Jste spokojeni s tím, co děláte? Zajímá vás, co se kolem vás děje? Dalo by se něco změnit k lepšímu? Víte všechno o jídle nebo o reflexní terapii? Otázka je prvním impulzem k úvaze, která by mohla ovlivnit váš život, přinést vám větší uspokojení z vašeho konání. Čtyřicet esejí v této knížce poskytne čtenáři odpovědi na zmíněné otázky, v esejích jsou pro někoho určitě nové informace, možná i trochu zábavy v nadsázkách, kterými autoři nešetří. Dumání vyšlo v roce 2022 jako elektronická knížka, toto je druhé, rozšířené vydání.

Rebecca Solnit v komickej, ostrej eseji s názvom Muži mi to vysvetlia pomenúva častý problém rozhovorov medzi mužmi a ženami. Píše o mužoch, ktorí mylne predpokladajú, že niečo vedia a ženy to nevedia; píše o tom, kde táto domnienka pramení a ako funguje v praxi. V knihe je okrem tejto, dnes už známej, eseje šesť ďalších vrátane zamyslenia nad spôsobom, akým spisovateľka Virginia Woolf prijala tajomstvo, nevedomosť, pochybnosť a dvojznačnosť; originálne skúmanie rovnosti v manželstve a desivé zhrnutie rozsahu násilia páchaného na ženách. Rebecca Solnit svojím čitateľsky prístupným štýlom dokazuje, že je jednou z najvplyvnejších mysliteliek feministického hnutia. „Muži mi to stále vysvetľujú. A žiaden z nich sa mi nikdy neospravedlnil za to, že mi nesprávne vysvetľoval niečo, čo poznám, ale on nie.“ Rebecca Solnit je novinárka a historička, autorka takmer dvadsiatich kníh venovaných feminizmu, dejinám západných a pôvodných kultúr, spoločenskej zmene, horskej turistike a chodeniu, nádeji a katastrofe. V slovenčine vyšla jej zbierka esejí Sprievodca strácaním sa. Pravidelne prispieva do časopisu Harper’s, London Review of Books a Los Angeles Times. Žije v San Franciscu.

Nápadité a vtipné eseje o človeku vo svete Zbierka krátkych esejí Johna Greena ponúka autorov jedinečný pohľad na súčasnosť a ľudské aktivity, ktoré formujú a menia svet okolo nás. Pomocou päťhviezdičkovej stupnice hodnotí predmety, ale aj udalosti, ktoré nás ako ľudstvo obklopujú a s ktorými prichádzame do kontaktu. Eseje založené zväčša na autorových osobných skúsenostiach a spomienkach sú prepojené s konkrétnymi vedeckými informáciami a faktami. Rozmanité témy sú adaptáciou a rozšírením Greenovho prelomového a kritikmi uznávaného podcastu The Antrophocene Reviewed. V ňom sa zamýšľa napríklad nad schopnosťou ľudí cítiť údiv nad dokonalosťou prírody – koľko generácií už malo možnosť vidieť Halleyho kométu alebo to, ako vône dokážu vyvolať zabudnuté spomienky –, prečo sa (ne)báť zlatého stafylokoka alebo to, aký vplyv na svet majú klimatizácie, QWERTY klávesnica či plyšové medvedíky. Z anglického originálu Anthropocene Reviewed (Dutton, An imprint of Penguin Random House LLC, USA 2021) preložila Jana Melcerová.

- This book shows how the broken can be as beautiful or valuable as the new - Topics such as sustainability and the circular economy have never been more urgent - Lavishly illustrated with over 200 illustrations and behind-the-scene shots - Includes inspiring makers, artists and designers from around the globe We live in a single-use society, where fashion is fast, disposability is the norm and it is easier to replace than to repair. We don't need to mend things anymore - and yet we do. What is it about Homo faber - man the maker - that cannot resist fixing what is broken? As we start to decouple from the linear take-make-waste model that has dominated Western economies since the Industrial Revolution and seek something more circular, an enquiry into what mending means has never been more urgent. With a foreword by The Repair Shop's Jay Blades, this new book by craft and circularity advocate Katie Treggiden celebrates 25 artists, curators, designers and makers who have rejected the allure of the fast, disposable and easy in favor of the patina of use, the stories of age and the longevity of care and repair. Accompanying these profiles, six in-depth essays explore the societal, cultural and environmental roles of mending in a throwaway world.

V roku 2020 Claire Luchette opísala obľúbenú taliansku spisovateľku Elenu Ferrante ako „jasnovidku medzi spisovateľkami.“ V týchto štyroch sviežich esejach Ferrante ponúka vzácny pohľad na pôvod svojich literárnych schopností. Píše o svojich vplyvoch, zápasoch a formovaní sa ako čitateľka i spisovateľka; opisuje nebezpečenstvá „zlého jazyka“ a naznačuje spôsoby, akými dlho vylučoval ženskú pravdu; navrhuje zborové spojenie ženského talentu, keď rozoberá dielo Emily Dickinsonovej, Gertrude Steinovej, Ingeborg Bachmannovej a mnohých ďalších. Predkladáme vám subtílnu a zároveň úprimnú knihu „jednej z najväčších prozaičiek našej doby“ o dobrodružstvách v literatúre, a to na jej okraji i za ním.

Geografie Edenu je kniha o umění, poesii a krajině, v níž autor pátrá po kořenech a výhoncích plíživé hrůzy, číhavého děsu a tichého zkoprnění. Ze svých osobních archivů Linhart vytahuje na povrch polozapomenuté či zcela opomíjené autory a jejich díla a svou originální interpretací nabízí jiný pohled na umění. Kniha je rozdělena do čtyř oddílů. První část je věnována vnímání krajiny a poutnictví od jeho počátků. Není to pouze dobyvatelství a romantismus, ale autor zdůrazňuje i přínos díla Thomase Berryho a nové ekologie a negativní recepci přírody. Druhou část knihy tvoří soubor esejů věnovaných fenoménu aktivního poutnictví, urbanismu, zobrazování brownfieldu a s tím spojený retrofuturismus nebo reálné ukotvení steampunku. Zvláštní kapitolu v této části tvoří autorovo nazírání na hnutí geopoesie, která přesahuje do třetí části knihy. Zde je důležité poznat básníky a spisovatele v jejich krajině, kterou se snaží pochopit a přijmout. V posledním oddíle knihy autor uvádí své překlady z angličtiny, například texty R. L. Stevensona nebo Johna Buchana.

Učitel národů na cestě hledání moudrosti, harmonického světa a lepšího člověka Široká čtenářská obliba a rostoucí zájem o dílo J. A. Komenského (1592—1670) byly pro Českou knižnici impulsem nejen k novému, již třetímu vydání vybraných textů tohoto humanistického myslitele, ale především k celkovému přepracování a výraznému rozšíření předcházející edice. O to se zasloužil komeniolog Tomáš Havelka, který svou koncepci Komenského vybraných spisů doprovodil poutavým komentářem a rozsáhlým kritickým aparátem. Čtenáři tak budou mít vůbec poprvé příležitost seznámit se například s původní verzí alegorického traktátu Labyrint světa a Lusthauz srdce.

Svazky Publicistika 3 a Publicistika 4 navazují na vydanou Publicistiku 2 (2012) a přinášejí objemný souhrn Čapkových referátů, recenzí, poznámek a článků o dění v oblasti výtvarného umění v letech 1921–1930, respektive 1931–1939. Těmito svazky ukončujeme nejen vydávání výtvarné publicistiky tohoto autora, ale uzavírají se jimi i celé Spisy, jejichž vydávání zahájil v roce 2007 svazek s Čapkovou literární publicistikou. Texty zařazené do posledních dvou svazků byly vesměs původně otištěny v periodickém tisku a pocházejí z období Čapkova působení v Lidových novinách, v nichž měl na starosti rubriku pojednávající o pražských výstavách. Do tohoto deníku pravidelně přispíval od dubna 1921 až do svého zatčení 1. září 1939. Publikoval v něm stovky referátů, v nichž sledoval výtvarné aktivity v hlavním městě. Přestože deník nepovažoval za prostor pro výtvarně kritickou činnost, nelze jeho práce pro noviny číst jen jako pouhé informativní články o výstavách v Praze. Téměř nikdy se nezřekl vlastního hodnocení, v němž vyjadřoval svůj vyhraněný nárok na výtvarnou tvorbu, který sám uplatňoval ve svém malířském díle. Sledoval výstavy důležitých uměleckých osobností i méně známých autorů a se zaujetím psal o jejich výtvarných počinech. Neopomíjel ani ženské umění ani výstavy členů různých uměleckých spolků, například německých, a byl jedním z mála, kdo o nich tehdy referoval. Informoval o výstavách zahraničních výtvarníků i expozicích autorů užitého umění. V umělecké tvorbě zdůrazňoval vlastní způsob vidění a vyjádření, odmítal epigonství, rutinérství, konvenčnost, lacinou efektnost, manýru. Proti akademismu vyzdvihoval tvorbu založenou na vlastním názoru a vnitřní svobodě. Nad virtuozitu stavěl poctivě dosažené, byť skromnější umělecké výsledky. Jeho články tak v kritickém pohledu podávají sice ne vyčerpávající, nicméně zřetelný obraz dění na pražské umělecké scéně v době mezi válkami. Vedle Lidových novin přispíval Čapek i do umělecky zaměřených časopisů texty, jimiž se místo na běžného čtenáře deníku obracel v rozsáhlejších polemikách spíš na odbornou veřejnost. Střízlivě reagoval na projevy výtvarných tendencí meziválečné avantgardy, analyzoval její výtvarné počiny a odmítal ideologii, s níž byly spojeny. Nadřazoval lidské uměleckému, výtvarné hodnoty spojoval s hodnotami mravními. Zatímco z Čapkových textů o výtvarném umění z let 1921–1939 napočítáme v dosud vydaných knižních výborech jen několik desítek, bibliografie jich v tomto období eviduje více než tisíc. Známe je z výborů vydaných autorem (ve Spisech byly zahrnuty do svazku Knihy o umění) i posmrtně: Co má člověk z umění a jiné úvahy o umění z let 1911–1937 (1946), Moderní výtvarný výraz (1958), Méně výstav a více umění! (1999). Většina však zůstala zveřejněna jen ve svém prvním otisku v dobovém periodickém tisku. Naše edice chtějí v kritickém vydání zpřístupnit Čapkovu publicistickou tvorbu v co největší šíři a doplnit tím jeho obraz o sice méně výrazný, nicméně nepostradatelný rys. Josef Čapek sice psal své příspěvky jen pro danou příležitost, avšak pro svou literární hodnotu tu tato drobná díla zůstávají trvalým a pevným dokumentem, neodmyslitelným od českého kulturního dědictví. Edice přinášejí kriticky připravené texty doplněné o komentáře s vysvětlivkami, jmenný rejstřík a rejstřík výstav. Josef ČAPEK (23. března 1887 Hronov – mezi 5. a 24. dubnem 1945 koncentrační tábor Bergen-Belsen). Malíř, grafik, knižní grafik a ilustrátor, kreslíř, scénograf, prozaik, dramatik, básník, autor pro děti, žurnalista, esejista, výtvarný kritik a teoretik. Bratr spisovatele Karla Čapka (1890–1938), s nímž v mladých letech společně napsal řadu povídek (Krakonošova zahrada, Zářivé hlubiny a jiné prózy) a tři divadelní hry (Lásky hra osudná, Ze života hmyzu, Adam Stvořitel), a spisovatelky Heleny Čapkové (1886–1961), švagr básníka a překladatele Josefa Palivce. Po secesních začátcích příslušník kubistické avantgardy, jejíž principy posléze modifikoval do projevu osobitě oproštěné výtvarné zkratky. Postupně člen Skupiny výtvarných umělců, Mánesa, Tvrdošíjných a nakonec Umělecké besedy. Živobytí mu však zajišťovalo především redaktorské místo v Národních listech (1918–1920) a Lidových novinách (1921–1939). Jeho literární dílo opsalo svérázný vývojový oblouk od básnivých expresionistických povídek (Lelio, Pro delfína) přes baladickou novelistiku (Stín kapradiny) po novátorské bezdějové prózy (montaignovský filozofující esej Kulhavý poutník, pascalovský soubor „myšlenek“ Psáno do mraků). Jako aktivní masarykovec a antifašista byl německými okupanty zatčen hned v první válečný den 1. 9. 1939 a připraven o život na samém prahu míru.

Třetí soubor padesáti drobných esejů popularizátora vědy Františka Koukolíka plynule navazuje na předchozí knížky Chlap kousl psa (2021) a Břevno v oku (2022) (obě v Nakladatelství Karolinum). Dodržuje již nastavenou věcnou i formální strukturu abecedního uspořádání textů zpracovávajících aktuální poznatky a trendy soudobé vědy, tak jak je autor čerpá ze špičkových světových odborných publikací a časopisů (prameny jsou uvedeny za každým textem) a jak to čtenář zná již z předešlých dvou

Svazky Publicistika 3 a Publicistika 4 navazují na vydanou Publicistiku 2 (2012) a přinášejí objemný souhrn Čapkových referátů, recenzí, poznámek a článků o dění v oblasti výtvarného umění v letech 1921–1930, respektive 1931–1939. Těmito svazky ukončujeme nejen vydávání výtvarné publicistiky tohoto autora, ale uzavírají se jimi i celé Spisy, jejichž vydávání zahájil v roce 2007 svazek s Čapkovou literární publicistikou. Texty zařazené do posledních dvou svazků byly vesměs původně otištěny v periodickém tisku a pocházejí z období Čapkova působení v Lidových novinách, v nichž měl na starosti rubriku pojednávající o pražských výstavách. Do tohoto deníku pravidelně přispíval od dubna 1921 až do svého zatčení 1. září 1939. Publikoval v něm stovky referátů, v nichž sledoval výtvarné aktivity v hlavním městě. Přestože deník nepovažoval za prostor pro výtvarně kritickou činnost, nelze jeho práce pro noviny číst jen jako pouhé informativní články o výstavách v Praze. Téměř nikdy se nezřekl vlastního hodnocení, v němž vyjadřoval svůj vyhraněný nárok na výtvarnou tvorbu, který sám uplatňoval ve svém malířském díle. Sledoval výstavy důležitých uměleckých osobností i méně známých autorů a se zaujetím psal o jejich výtvarných počinech. Neopomíjel ani ženské umění ani výstavy členů různých uměleckých spolků, například německých, a byl jedním z mála, kdo o nich tehdy referoval. Informoval o výstavách zahraničních výtvarníků i expozicích autorů užitého umění. V umělecké tvorbě zdůrazňoval vlastní způsob vidění a vyjádření, odmítal epigonství, rutinérství, konvenčnost, lacinou efektnost, manýru. Proti akademismu vyzdvihoval tvorbu založenou na vlastním názoru a vnitřní svobodě. Nad virtuozitu stavěl poctivě dosažené, byť skromnější umělecké výsledky. Jeho články tak v kritickém pohledu podávají sice ne vyčerpávající, nicméně zřetelný obraz dění na pražské umělecké scéně v době mezi válkami. Vedle Lidových novin přispíval Čapek i do umělecky zaměřených časopisů texty, jimiž se místo na běžného čtenáře deníku obracel v rozsáhlejších polemikách spíš na odbornou veřejnost. Střízlivě reagoval na projevy výtvarných tendencí meziválečné avantgardy, analyzoval její výtvarné počiny a odmítal ideologii, s níž byly spojeny. Nadřazoval lidské uměleckému, výtvarné hodnoty spojoval s hodnotami mravními. Zatímco z Čapkových textů o výtvarném umění z let 1921–1939 napočítáme v dosud vydaných knižních výborech jen několik desítek, bibliografie jich v tomto období eviduje více než tisíc. Známe je z výborů vydaných autorem (ve Spisech byly zahrnuty do svazku Knihy o umění) i posmrtně: Co má člověk z umění a jiné úvahy o umění z let 1911–1937 (1946), Moderní výtvarný výraz (1958), Méně výstav a více umění! (1999). Většina však zůstala zveřejněna jen ve svém prvním otisku v dobovém periodickém tisku. Naše edice chtějí v kritickém vydání zpřístupnit Čapkovu publicistickou tvorbu v co největší šíři a doplnit tím jeho obraz o sice méně výrazný, nicméně nepostradatelný rys. Josef Čapek sice psal své příspěvky jen pro danou příležitost, avšak pro svou literární hodnotu tu tato drobná díla zůstávají trvalým a pevným dokumentem, neodmyslitelným od českého kulturního dědictví. Edice přinášejí kriticky připravené texty doplněné o komentáře s vysvětlivkami, jmenný rejstřík a rejstřík výstav. Josef ČAPEK (23. března 1887 Hronov – mezi 5. a 24. dubnem 1945 koncentrační tábor Bergen-Belsen). Malíř, grafik, knižní grafik a ilustrátor, kreslíř, scénograf, prozaik, dramatik, básník, autor pro děti, žurnalista, esejista, výtvarný kritik a teoretik. Bratr spisovatele Karla Čapka (1890–1938), s nímž v mladých letech společně napsal řadu povídek (Krakonošova zahrada, Zářivé hlubiny a jiné prózy) a tři divadelní hry (Lásky hra osudná, Ze života hmyzu, Adam Stvořitel), a spisovatelky Heleny Čapkové (1886–1961), švagr básníka a překladatele Josefa Palivce. Po secesních začátcích příslušník kubistické avantgardy, jejíž principy posléze modifikoval do projevu osobitě oproštěné výtvarné zkratky. Postupně člen Skupiny výtvarných umělců, Mánesa, Tvrdošíjných a nakonec Umělecké besedy. Živobytí mu však zajišťovalo především redaktorské místo v Národních listech (1918–1920) a Lidových novinách (1921–1939). Jeho literární dílo opsalo svérázný vývojový oblouk od básnivých expresionistických povídek (Lelio, Pro delfína) přes baladickou novelistiku (Stín kapradiny) po novátorské bezdějové prózy (montaignovský filozofující esej Kulhavý poutník, pascalovský soubor „myšlenek“ Psáno do mraků). Jako aktivní masarykovec a antifašista byl německými okupanty zatčen hned v první válečný den 1. 9. 1939 a připraven o život na samém prahu míru.

Výběrem ze svých vystoupení, článků a rozhovorů z doby, kdy byl slovenským velvyslancem v Praze, se Peter Weiss představuje jako mimořádně kompetentní, zasvěcený autor, který rozumí Čechům stejně jako svým krajanům. Při různých společenských příležitostech i v komentářích k aktuálním událostem zdůrazňuje a dokládá neobvykle blízké vzájemné vztahy. Nevyhýbá se však ani chybám a nedorozuměním. Vypráví naše společné příběhy jako vědoucí přítel, díky němuž se o sobě dozvídáme často něco, co nám z vlastní perspektivy zůstává skryté.

Kniha esejí zaoberajúca sa možnosťou univerzity v ére vedomostného a kreatívneho kapitalizmu od filozofky a teoretičky umenia Ivany Komanickej vyšla z verejných prednášok, ktoré sa autorka rozhodla robiť po prepustení z univerzity. Kniha je postavená na myšlienke francúzskeho filozofa J. Derridu, že univerzita vzniká nanovo každým novým semestrom. Autorka sa v nej zaoberá univerzitou v post-inštitucionálnej situácii aj samotným žánrom prednášky, jej krízou, dejinami a rôznymi funkciami. Kniha je súčasne obhajobou klasickej univerzity v kontexte výziev, ktoré nám súčasný neoliberalizmus kladie.

Silvia Ruppeldtová je prekladateľka, publicistka a esejistka. Vyštudovala scenáristiku a dramaturgiu na Vysokej škole múzických umení a archeológiu na Univerzite Komenského v Bratislave. Ruskú literatúru študovala na Puškinovom inštitúte v Moskve, španielsku a latinskoamerickú literatúru na Univerzite Complutense v Madride, na Havanskej univerzite a na Univerzite vo Viedni, kde navštevovala aj Inštitút pre Vyššie latinskoamerické štúdiá. Pracovala ako archeologička a sprievodkyňa vo viacerých krajinách Európy a Latinskej Ameriky. Pôsobila ako redaktorka a komentátorka v týždenníku Slovo a v denníku Pravda so zameraním na kultúru Slovenska, Strednej Európy a Latinskej Ameriky. Prekladá z francúzskeho, španielskeho, portugalského, nemeckého, ruského a anglického jazyka.

Právě sledujeme finální emancipaci Ukrajinců jako evropského politického národa. Ukrajina vzdoruje agresi imperiálního Ruska a za svou i naši svobodu platí krví. Válka, která začala už roku 2014, vstoupila do nejbrutálnější fáze invazí 24. února 2022. Deklarovaným ruským cílem je likvidace ukrajinského národa. Ukrajinští intelektuálové reflektují válku jako agresi koloniální mocnosti vůči bývalé kolonii a odpor vůči Rusku jako završení dekolonizace. Ukrajinci, podporovaní Západem včetně Česka, nám nastavují zrcadlo: Čest je více než blahobyt a krvácet za svobodu je ctnost. V kontextu ukrajinské „revoluce důstojnosti“ a „civilizační války“ vznikaly eseje a rozhovory ukrajinského filosofa Konstantina Sigova k fenoménu evropanství: „Otázka nezávislosti a celistvosti Ukrajiny je pro nás otázkou života a smrti. Tento boj však není něco abstraktního, má svou tvář. Když se dívám na fotografie těch, kteří položili své životy, není to dav bez tváře, ale jsou to tváře konkrétních lidí, na kterých je obvykle vidět úsměv, nebo dokonce smysl pro humor. Tyto tváře ztělesňují hodnoty, za které zde bojujeme. Dobro má vždy svou tvář.“

Filled with empathy and wisdom, personal experiences and creative inspiration, this is a vital collection of essays on the power of literature and the craft of writing from an international array of writers of colour. What if we reconsidered our assumptions about how fiction should be written? And can we then apply our discoveries to both what we read and how we read? This book explores these questions and encourages us into a more inclusive conversation about storytelling, featuring: • Taymour Soomro on resisting rigid stories about who you are • Madeleine Thien on how writing builds the room in which it can exist • Amitava Kumar on why authenticity isn't a license we carry in our wallets • Tahmima Anam on giving herself permission to be funny • Ingrid Rojas Contreras on the bodily challenge of writing about trauma • Zeyn Joukhadar on queering English and the power of refusing to translate ourselves • Kiese Laymon on hearing that no one wants to read the story that you want to write • Deepa Anappara on writing even through conditions that impede the creation of art Plus essays from Tiphanie Yanique, Xiaolu Guo, Jamil Jan Kochai, Vida Cruz-Borja, Femi Kayode, Nadifa Mohamed in conversation with Leila Aboulela, Myriam Gurba, Mohammed Hanif and Sharlene Teo.