Najnovšie - Slovenské a české dejiny strana 55 z 102

Jeroným Pražský (1416) patřil k nejvýraznějším postavám počátků husitského hnutí. Jako mistr svobodných umění, myslitel, brilantní řečník a také diplomat svým počínáním ovlivnil směřování pražské univerzity i českých zemí a v důsledku i sousedících regionů a center vzdělanosti. Po odsouzení kostnickým koncilem a smrti upálením se tento český myslitel stal podobně jako jeho přítel Jan Hus mučedníkem české i evropské církevní reformace, a nejpozději v 19. století i hrdinou národní tradice. Studie předložené v této kolektivní monografii se zabývají Jeronýmovým myšlením a jeho místem v různých myšlenkových tradicích, zároveň mapují jeho druhý život prostřednictvím zkoumání způsobu, jakým byl vyobrazován a jak mu byla projevována úcta. Věnují se také Jeronýmově roli v dobách národního vzepětí v 19. a 20. století. Kniha přináší i zamyšlení nad místem Jeronýma Pražského ve vědeckém díle předních českých historiků, nebo pojednání o jeho cestách a činnosti v Litevském velkoknížectví, kde se mohl sblížit s pravoslavím.

Práca po novom vymedzuje miesto a význam generácie Všeslávie (P. J. Šafárika, J. Kollára, F, Palackého a K. Kuzmányho) pri formovaní národného povedomia na Slovensku spolu s všeslovanskou myšlienkou a vývoj názorov na slovensko-českú spolupatričnosť, koexistenciu a problémy, ktoré ich sprevádzali. Vychádza z poznatkov a analýzy sociálno-politických, ideovo-teoretických, literárnohistorických , literárnovedných, historických kultúrnych a iných poznatkov na pozadí európskych myšlienkových teoretických prúdov a udalosti doby. Usiluje o filozofické zovšeobecnenie so zreteľom na vplyv nemeckej klasickej filozofie na mysliteľov generácie Všeslávie, zvlášť filozofie J. G. Herdera. Genéza udalosti a ideových prúdov s protirečivými tendenciami na pozadí filozofie dejín umožňuje nové zistenia a roviny hodnotenia. Koncepčný prístup k hodnoteniu generácie Všeslávie je odmietnutím koncepcií, ktoré boli do našich teoretických predstáv implantované neorganicky cudzími teoretikmi a predstavami, bez rešpektovania charakteristických slovenských špecifík, ktoré reprezentovali politické záujmy vládnucich väčšinových národov, s ktorými Slovensko zdieľalo spoločné súštatie. Bez objektívne pravdivého osvojenia si myšlienkového dedičstva našej minulosti, kultúry, života, politických zápasov a diania, existujúce spoločenské vedomie ako dejinotvorný subjekt národa zostáva iba chudobným vedomím existujúcej prítomnosti. S vedomím, ktoré nespočíva svojimi koreňmi hlboko v minulosti, nemá osvojenú dejinnú skúsenosť a ponaučenia, možno ľahko manipulovať, alebo ho dokonca i stratiť. Je to však strata i dejinotvornej schopnosti a činnosti tohto subjektu ako formy a spôsobu národnej existencie. Budúcnosť, nech by bola akokoľvek lákavá, perspektívna a krajšia, za takých podmienok sa aj so svojimi ideálmi, cieľmi a predsavzatiami vzďaľuje a rozplýva. Osvojovanie si dedičstva nie je nikdy ukončeným procesom. Jeho úroveň a objektivita zodpovedá úrovni kultúrnej vyspelosti národa i dobe, v ktorej i po ktorú sa skúma z najrozličnejších hľadísk v rozmanitých spoločenských a kultúrnych pomeroch i súvislostiach. Možno hovoriť o dedičstve národa a o dedičstve ľudského rodu, ktoré obsahuje najvýznamnejšie hodnoty vytvorené všetkými národmi v minulosti. V dejinách sa dedičstvo obohacuje, modifikuje, transformuje a s narastajúcou diferenciáciou zjednocuje, ale súčasne sa zbavuje toho, čo sa prežilo, prestalo byť hodnotou a stratilo význam. Slovensko s ohľadom na zložitú existenciu svojej národnej suverenity aj napriek už pomerne značnému množstvu publikácií a prác zaoberajúcich sa myšlienkovým dedičstvom, je v porovnaní s ostatnými národmi ešte len na začiatku osvojovania si, a tým vlastne i seba ako formy vedomej existencie čiže dejinotvorného subjektu národa. Osvojovanie si je súčasne i rozvíjanie a kultivovanie tohto subjektu, čo má v prípade Slovenska o to väčší význam, že ešte v roku 1918 pri vzniku buržoáznej republiky bol v neutešenom stave. Z celkového počtu 3862 škôl na území Slovenska bolo len 344 slovenských z toho 233 jednotriednych, ale ani jediná stredná. Z 30 000 štátnych zamestnancov bolo len 2000 Slovákov a zo 400 osôb venujúcich sa humanitnej oblasti nebolo ani 20 Slovákov. Ešte hrozivejšia bola skutočnosť, že zo 644 učiteľov Slovákov (respektíve hlásiacich sa za Slovákov) bolo len 36 na stredných školách, kým ostatní iba na základných. Z nich však pri kvalifikačných skúškach najmä zo slovenčiny obstálo len 19 (v uvedenom počte nie je zahrnuté duchovenstvo). Taká bola v roku 1918 na Slovensku skutočnosť, ako dôsledok bezohľadnej maďarizácie. Slovenský národ však za výdatnej pomoci bratského českého národa začal novú kapitolu svojho úsilia o národnú suverenitu i v osvojovaní si svojho národného dedičstva. Našťastie neporovnateľne bohatšieho než by sa dalo usudzovať len podľa uvedenej štatistiky. Z obsahu diela: I. GENERÁCIA IDEY VŠESLOVANSKEJ VZÁJOMNOSTI II. SOCIÁLNO-POLITICKÉ PODMIENKY UTVÁRANIA VŠESLOVANSKEJ MYŠLIENKY A SLOVENSKÉHO POVEDOMIA

Publikace přináší 21 rozhovorů s československými uprchlíky židovského původu, kteří se v letech 1939–1941 ocitli v sovětských pracovních či zajateckých táborech. Reprezentují osudy okolo dvou tisíc Židů původem z Československa, kteří se útěkem na východ sice vyhnuli útlaku ze strany německých a maďarských okupantů či slovenských fašistů, ale většina z nich byla Sověty za nelegální překročení hranice, špionáž a další vykonstruované trestné činy odsouzena k mnohaletým trestům nucené práce v táborech Gulagu. Specifickou skupinu pak tvořili Židé, kteří buď zběhli, či padli do sovětského zajetí jako členové pracovních jednotek maďarské armády. Publikace mapuje čtyři vlny útěků – z protektorátu, z nacistického tábora v Nisku, z Podkarpatské Rusi a ze zmíněných pracovních jednotek maďarské armády. Každá kapitola je uvedena popisem okolností vzniku uprchlické vlny a jejích specifik. Na tento úvod vždy navazuje soubor rozhovorů s pamětníky, které autoři publikace sami zaznamenali nebo získali z archivů po celém světě. Rozhovory doplňují nedávno odtajněné a zpřístupněné dokumenty a fotografie z archivů NKVD, které se autorům podařilo dohledat zejména v ukrajinských archivech.

Publikace přináší 21 rozhovorů s československými uprchlíky židovského původu, kteří se v letech 1939–1941 ocitli v sovětských pracovních či zajateckých táborech. Reprezentují osudy okolo dvou tisíc Židů původem z Československa, kteří se útěkem na východ sice vyhnuli útlaku ze strany německých a maďarských okupantů či slovenských fašistů, ale většina z nich byla Sověty za nelegální překročení hranice, špionáž a další vykonstruované trestné činy odsouzena k mnohaletým trestům nucené práce v táborech Gulagu. Specifickou skupinu pak tvořili Židé, kteří buď zběhli, či padli do sovětského zajetí jako členové pracovních jednotek maďarské armády. Publikace mapuje čtyři vlny útěků – z protektorátu, z nacistického tábora v Nisku, z Podkarpatské Rusi a ze zmíněných pracovních jednotek maďarské armády. Každá kapitola je uvedena popisem okolností vzniku uprchlické vlny a jejích specifik. Na tento úvod vždy navazuje soubor rozhovorů s pamětníky, které autoři publikace sami zaznamenali nebo získali z archivů po celém světě. Rozhovory doplňují nedávno odtajněné a zpřístupněné dokumenty a fotografie z archivů NKVD, které se autorům podařilo dohledat zejména v ukrajinských archivech.

Monografická práce Volkera Mohna je zásadním příspěvkem k fungování nacistického režimu a správy Protektorátu Čechy a Morava a rovněž k chování české společnosti za okupace. Autor využil všechny dostupné archivní materiály jak české, tak německé provenience, zpracoval dobové publikace v obou jazycích a rovněž tak i dosavadní odbornou literaturu. Podle nacistické propagandy prožívali Češi za Protektorátu dobu kulturního rozkvětu. Takové tvrzení je samozřejmě třeba odkázat do říše legend. Přesto však právě v kulturní oblasti zbýval českému obyvatelstvu poměrně nemalý prostor pro realizaci, nenutili mu jen propagandu a nepředkládali jen lehkou zábavu. Lidé měli i nadále přístup k národním klasikům, v Národním divadle se hrála Prodaná nevěsta a z literárních děl 19. století se stávaly bestsellery. Rovněž většina umělců mohla zpočátku dál pracovat, pokud své působení přizpůsobili postulátům německých úřadů. Okupační režim se pro takovou formu kulturní politiky rozhodl především z toho důvodu, že mu šlo o zachování klidu v Protektorátu a nerušené fungování zbrojní výroby. Autor podrobně a plasticky líčí, jak v jednotlivých oblastech literatuře, hudbě, divadlu a filmu reagovaly na německé zákroky české úřady, instituce a v neposlední řadě umělci. Ukazuje, jak je obtížné přiřazovat jejich chování ke zdánlivě jednoznačným kategoriím jako odpor a odboj nebo kolaborace. Rozporuplnost a nejednoznačnost situace českých umělců i obtíže při hodnocení jejich postojů za Protektorátu pak vykresluje na konkrétních příbězích umělců spisovatele Františka Kožíka, dirigenta Václava Talicha a populárního krále komiků Vlasty Buriana.

Publikace přináší 21 rozhovorů s československými uprchlíky židovského původu, kteří se v letech 1939–1941 ocitli v sovětských pracovních či zajateckých táborech. Reprezentují osudy okolo dvou tisíc Židů původem z Československa, kteří se útěkem na východ sice vyhnuli útlaku ze strany německých a maďarských okupantů či slovenských fašistů, ale většina z nich byla Sověty za nelegální překročení hranice, špionáž a další vykonstruované trestné činy odsouzena k mnohaletým trestům nucené práce v táborech Gulagu. Specifickou skupinu pak tvořili Židé, kteří buď zběhli, či padli do sovětského zajetí jako členové pracovních jednotek maďarské armády. Publikace mapuje čtyři vlny útěků – z protektorátu, z nacistického tábora v Nisku, z Podkarpatské Rusi a ze zmíněných pracovních jednotek maďarské armády. Každá kapitola je uvedena popisem okolností vzniku uprchlické vlny a jejích specifik. Na tento úvod vždy navazuje soubor rozhovorů s pamětníky, které autoři publikace sami zaznamenali nebo získali z archivů po celém světě. Rozhovory doplňují nedávno odtajněné a zpřístupněné dokumenty a fotografie z archivů NKVD, které se autorům podařilo dohledat zejména v ukrajinských archivech.

Evropa a úkol Čechů v ní, reflexe naší nedávné minulosti, národ a nacionalismus. To jsou některá z důležitých témat, kterými se zabýval filosof Ladislav Hejdánek. Jeho texty jsme do přítomné publikace vybrali ke stému výročí založení Československa. Nejde o všechny texty na daná témata, zařadili jsme ty z nich, které mají podle nás největší potenciál oslovovat i dnes. Témata v nich obsažená jsou čím dál naléhavější a Hejdánkův pohled je čím dál výjimečnější.

Dějiny 1. lékařské fakulty UK jsou jedním z trvalých badatelských úkolů Ústavu dějin lékařství a cizích jazyků a biografie jejích pracovníků patří v jeho rámci k základním kamenům. Kniha [] navazuje na starší publikace stejného druhu, a to především Biografický slovník pražské lékařské fakulty 13481939, vydaný ve dvou dílech v letech 1988 a 1993, a dále Biographisches Lexikon der Deutschen Medizinischen Fakultät in Prag 18831945, vydaný v roce 1998. Všechny tyto svazky představují důležitou součást historie naší fakulty a univerzity. Předkládaný slovník tedy začíná rokem 1945 a za konečné datum jsme volili pro dějiny univerzity symbolickou a důležitou osmičku (založení UK 1348, univerzitní reformy let 1848/49, dopad roku 1948 na univerzitní dějiny). Zařazeni jsou učitelé, kteří se habilitovali včetně roku 2008 a první svazek obsahuje osoby s příjmením začínajícím písmeny AL. (z předmluvy editorů)

Panovanie Márie Terézie sa podľa zvolených priorít a rozsahu reforiem zvyčajne delí na dve časti. Prvá sa začína nástupom na trón a končí sa spolu s rakúsko-pruskými vojnami v roku 1763, druhá je vymedzená rokmi 1763 - 1780. V prvom období sa realizovali reformné opatrenia, ktoré mali vzhľadom na prebiehajúcu vojnu priniesť okamžitý finančný zisk. Tie sa však vzťahovali len na rakúske a české krajiny, Uhorska sa v podstate nedotkli. Po roku 1763 pristúpila viedenská vláda k radikálnym a zásadným reformám, ktoré pravdepodobne zasiahli do všetkých oblastí spoločenského života aj v uhorskej časti monarchie. V historiografii sa prioritne spomína úprava poddanskej otázky, reforma súdnictva, katolíckej cirkvi a školstva. Menej sa už reflektuje skutočnosť, že pod vplyvom kameralizmu a populacionistického učenia sa populácia začala vnímať ako základ bohatstva štátu a početné opatrenia smerovali nielen k jej zvýšeniu, ale aj skvalitneniu. S tým úzko súvisela reforma zdravotníctva, sociálnej starostlivosti i početné nariadenia o ochrane zdravia a ľudských životov.

Orava je zaujímavý región s prekrásnou prírodou, ale aj množstvom historických pamiatok, spomedzi ktorých vzniká najmä Oravský hrad. Kolektív vedeckých pracovníkov Historického ústavu SAV a ich kolegov čitateľovi osvetľuje nielen kľúčové dejinné momenty Oravy, ale približuje aj rôzne fenomény vývoja tohto regiónu a jeho obyvateľstva od stredoveku až po polovicu dvadsiateho storočia. Publikácia je dôkazom, že mikrodejiny, regionálne dejiny a makrodejiny nie sú protikladom, ale ide o dva interpretačné smery, ktoré sa môžu a majú prelínať.

Monografie se věnuje československým krajanům pobývajícím v Austrálii za první i druhé světové války. Zachycuje válečné osudy Čechoslováků, kteří na vzdálený kontinent odcestovali v době předválečné či meziválečné, ale také těch, kteří se zde ocitli až po Mnichovu nebo po 15. březnu 1939 – mezi ně patřili především českoslovenští Židé. Na základě domácích i zahraničních archivních pramenů kniha popisuje, v jakém rozsahu se naši občané v Austrálii účastnili akcí na podporu prvního (1914–1918) a hlavně druhého (1939–1945) zahraničního odboje, včetně náboru do československé vojenské jednotky na Středním východě nebo účasti Čechoslováků přímo v australské armádě. Přispívá tak k dosud poměrně málo prozkoumané oblasti, již přitom rozhodně stojí za to věnovat další pozornost

Kniha o živote našich starých a prastarých rodičov nadväzuje na publikáciu Tradície na Slovensku (2015). Pútavé rozprávanie v slede ročných období opisuje život v južných oblastiach aj severných regiónoch Slovenska a približuje, na čo sa my súčasníci možno ešte pamätáme, ale i to, na čo sme sa už našich starkých nestihli opýtať. Ako kedysi vyzerali mestá, dediny, obydlia? Aké boli všedné i sviatočné dni našich predkov, aké práce ľudí zamestnávali okolo domu i mimo neho, ako trávili voľný čas, ako vyzeralo ich vzdelávanie, oblečenie či hygiena?

Archivní fond Velkostatek Polná-Přibyslav a Pohled, který je uložen v Moravském zemském archivu v Brně, v sobě mimo jiné ukrývá jednu úřední knihu hodnou zvýšené pozornosti. Tato kniha je smíšeného charakteru, neboť obsahuje opisy různých písemností šlechtického rodu Zejdliců ze Šenfeldu datovaných do let 15971618 a nejstarší (známý) dochovaný urbář polensko-přibyslavského panství z roku 1636. Předkládaná publikace přináší diplomaticko-paleografický rozbor pramene a jeho kritickou edici, ukazuje též možnosti jeho využití, přičemž hlavní pozornost věnuje urbáři. Je zdetak zahrnuto i pojednání o studiu urbářů v českých zemích (včetně nastínění významu urbářů pro výzkum dějin venkova) a představení dalších pramenů vhodných pro komparaci s předmětným polensko-přibyslavským urbářem. Nechybí ani kapitoly pojednávající o polensko-přibyslavském panství, vrchnostenské správě a organizaci hospodářství na panství v první polovině 17. století. Pro větší přehlednost jsou opisy písemností zpracovány také v tabulce formou stručných regestů a zahrnuta je i schematická mapa panství zachycující lokality z urbáře.

Monografie se zabývá různými vymezeními národa v českém prostředí v období od konce napoleonských válek do roku 1895. Vybírá je a interpretuje je z perspektivy etického národa, který představuje vědomě přijatý úkol překonat přírodně danou partikularitu (etnikum) a nahradit ji mravně a svobodně vytvářeným sjednocením patriotismu a humanity, eventuálně kosmopolitismu. První část textu se soustředí na dvě romantická provedení etického národa. Ranější, jenským romantismem inspirované pojetí souvisí s českoslovanským národem, jak se ustanovil v prešpurské přátelské skupince (Šafařík, Palacký, Kollár) na přelomu a na konci druhého decenia 19. století. Jiné pojetí národa vypracoval Palacký ve svých historických dílech analogicky s německými liberálně nacionalistickými historiky (Gervinus, Dahlmann). Samostatná kapitola se poté věnuje Palackého pokusu o transformaci tohoto původně apolitického pojetí národa pro politické výzvy let 1848/49. Závěrečná část monografie analyzuje dva případy realistického etického pojetí národa formulované H. G. Schauerem a T. G. Masarykem.

Miliony lidí musely během druhé světové války opustit svůj domov. Odešli před nebezpečím nebo byli vysídleni, přesunuti na nucené práce či do koncentračních táborů. Jak se tito lidé po válce vraceli do svých domovů? Kapitola ne nevýznamná, uvědomíme-li si, že pohyb lidí probíhal všemi směry, navíc na válkou zničeném kontinentě. Hrozilo nebezpečí šíření nemocí, nedostatečného zásobování i kriminálních přečinů. Toho si byli vědomi i vládní činitelé, a to dokonce již během války. Už od roku 1942 probíhala rozsáhlá mezinárodní jednání a vznikaly nové dohody. To vše mělo pomoci tzv. repatriaci, tedy návratu do vlasti těchto přemístěných lidí. Skutečnost však byla mnohem náročnější než plány a návrat se prodloužil na několik měsíců i let. Kniha mapuje organizaci těchto návratů v Československu od plánů vlády v exilu přes činnost repatriačního odboru po neúnavnou pomoc tisíců lidí. Dobrovolníci i nejrůznější organizace provozovali vývařovny a ošetřovali navrátilce. Text doprovází jedinečná obrazová příloha originálních fotografií, díky nimž je možné vidět, že nešlo o přesun masy, ale konkrétních tváří. Konkrétních lidí, kterým válka změnila nenadále osud a kteří se chtěli vrátit domů.

Zhruba přes padesát let byla západočeská lázeňská města Karlovy Vary, Mariánské a Františkovy Lázně přes léto centry židovského života v Evropě. Cestovali sem nejen Židé z německých a rakouských vyšších společenských vrstev, ale také chasidé z východní Evropy. Během sezóny prodávaly obchody na kolonádě noviny v jidiš i v hebrejštině, otevřeny byly košer restaurace a židovským hostům byla nabízena speciální divadelní představení. Tato oblíbená židovská centra se však nalézala v místech rostoucího nepřátelského nacionalismu. Mimo sezónu bývala stejná města občas dějištěm prudkých antisemitských konfliktů. Na rozhraní mezi kulturní, literární a lékařskou historií analyzuje Mirjam Zadoff vývoj a proměny těchto dočasných židovských míst od jejich počátku na konci 19. století, přes období první světové války až do jejího konce v pozdních třicátých letech.

V Bratislave sa na začiatku dvadsiatych rokov minulého storočia etablovala prvá generácia slovenskej umeleckej bohémy. Tvorili ju spisovatelia a výtvarníci, tzv „zlatá bohéma“. Dvadsiate a tridsiate roky predstavovali obdobie bez politických obmedzení a nevídaného kultúrneho a spoločenského rozvoja. Zlatá bohéma pod vedením Tida J. Gašpara sa stala legendárnou už v čase vzniku vďaka zábavnému štýlu, ktorý uznávali bratislavskí meštiaci, ale aj maďarská aristokracia. Vďaka výskumu dobových spomienok a korešpondencie nahliadneme do sociálneho mikrokozmu umeleckej bohémy, do jej každodenného i nočného života vo všetkých podobách: strasti, dlhy, ale aj družná veselosť, posedenia v kaviarňach, viechach, hostincoch, baroch a ateliéroch, elegantný dandyzmus, gavalierstvo, komplikovaný vzťah s meštiakmi, svet mecénov, ctiteľov a ctiteliek ale aj ženské múzy – inšpirátorky.

Život na Šumavě a v Pošumaví nebyl nikdy jednoduchý. Zvlášť když s kantořinou začínáte těsně po únoru 1948. Historie českého pohraničí očima českého kantora. Vladislav Taubenhansl je skvělý vypravěč. A tak si klidně můžete představit, že sedíte útulné šumavské světnici, pijete kafíčko, ukusujete buchtu a posloucháte. O dětství na venkově vypráví s laskavým poláčkovsko-svěrákovským humorem, ale zamrazí vás, když malý vášnivý radioamatér sestaví rádio a poslouchá za války Londýn. Studia na učitelském ústavu vám zas připomenou študáky a kantory. Absolvuje na prahu 50. let, a je jako čerstvý kantor bez závazků přemisťován ze štace na štaci, tam, kam se starým bardům nechce, odkud bylo vyhnáno původní německé obyvatelstvo a nastěhování noví obyvatelé z východního Slovenska. Učitelování v pohraničí přeruší na dva roky vojna, ani zde není o absurdní situace nouze. Po vojně se chce věnovat jen dětem, ale jsou 50. léta a hloupí funkcionáři mu otravují život Vladislav Taubenhansl si ale nestěžuje, vypráví s nadhledem. Blbost všemožných orgánů kompenzuje radostí z dětí a svými zájmy. Měl to životní štěstí, že práce pro něj byla koníčkem. Měl neuvěřitelně široký rozhled od hudby, přes fyziku, matematiku, radioamatérství až po rybaření. Děti ho proto milovaly. Jednoduše byl to docela obyčejný KANTOR!

Slovenská bibliografia podáva stručný prehľad o výchovno-vzdelávacom systéme, školských zakonoch a vývine židovských komunít na južnom Slovensku hlavne z obdobia 1845-1945 osobinym zretelom na školstvo. Publikácia vypĺňa nielen medzeru v slovenskej pedagogiky ale aj v dejinach slovenskej histórie. Zaujímavé sú fotografie dokumentujúce existenciu židovských škôl. Kniha je určená pre Židov, nežidov, pegagógov, študentov, milovníkov dejín a pre všetkých, ktorí si uvedomujú, že najväčším kapitalom bolo, je a bude vzdelanie.