Najnovšie - Slovenské a české dejiny strana 54 z 101

Kniha Nerovný boj o víru. Páni z Martinic a rekatolizace města Slaný se zabývá proměnou identity slánských měšťanů v 17. století. Vypráví o postupné ztrátě hodnot, vlastní minulosti, paměti, léta budovaných sociálních vazeb a především vyznání, které museli měšťané královského města Slaný čelit po fatálním a neúspěšném střetu s pány z Martinic. Na základě dosud nezpracovaných pramenů autor ukazuje, jak se během dvou generací proměnila slánská společnost z obyvatel královského, nekatolického, svobodného města v povětšinou loajální poddané pánů z Martinic, jakými prostředky se tak dělo a co se stalo s těmi, kteří tlaku dokázali odolat.

Při pražské defenestraci byli roku 1618 z oken pražského hradu vyhozeni královští místodržící, což zahájilo stavovské povstání a tím i třicetiletou válku. Příběh defenestrace, podaný způsobem, jaký v učebnicích nenajdete, vychází ke 400. výročí této historické události.

Zdraví a nemoc od nepaměti provázejí dějiny moci. V režimech založených na vůdcovském principu význam nemoci mocných strmě stoupá. Kataklyzma druhé světové války, hrůzy nacistické genocidy i sám fenomén moderní totality přinesl zvýšený zájem o otázky vlivu zdravotního stavu na rozhodování nacistických špiček; šlo hlavně o analýzu Hitlerovy osobnosti. Pro nižší úroveň nacistického státu, včetně okupovaných území, podobná analýza chybí. Autoři se proto pokusili přispět k biografiím vrcholných představitelů německého okupačního režimu v českých zemích, kteří osudovým způsobem ovlivnili české moderní dějiny: Konstantina von Neuratha, Reinharda Heydricha, Kurta Daluegeho a Wilhelma Fricka.

Z třinácti milionů obyvatel Československa patřily v prvním dvacetiletí jeho existence více než 3 miliony k německé národnosti. Tito českoslovenští občané byli různého politického smýšlení, je však jisté, že mnoho z nich bylo ochotno za svůj stát a jeho demokratické principy položit i život. Jejich neuvěřitelné a dramatické příběhy jsou napínavější než smyšlené thrillery! V roce 1945 a 1946 naprostá většina Němců naši zemi opustila, ať již byli vystěhováni na základě dekretů prezidenta republiky, byli vyhnáni, či dokonce pobiti v divokých odsunech, anebo odešli v rámci tzv. antifa-transportů. Není proto divu, že právě hrdinství našich spoluobčanů německé národnosti – antifašistů a bojovníků za svobodu zůstává téměř úplně neznámo nebo zapomenuto. Mezi tyto hrdiny, naše spoluobčany, patřil mj. pobočník filmové hvězdy Marlene Dietrich, vědkyně z atomového projektu Manhattan, neohrožený zachránce celé polabské nížiny před zatopením, které plánovali esesáci, a další. Narodit se jako československý občan německé národnosti většinou předznamenávalo nesnadný život.

Paměťová studia posledních desetiletí se zabývají kulturní pamětí a charakterizují privátní vzpomínky i oficiální prezentace událostí jako kulturní a sociální konstrukt, jako nepřetržitý proces vybavování si a reinterpretace transferu vzpomínek. Do kontextu těchto teorií náleží také Příběh budovy čp. 301 v Hradci Králové (budova Obchodní akademie, dnes děkanát Pedagogické fakulty UHK). Budova již více než sto let slouží školním účelům a vzpomínky i příběhy, které předložená publikace nabízí, se vztahují k osobnostem i událostem přesahujícím školní prostředí. Budova se specifickou architekturou se stává jednou z důležitých architektonických památek hradeckého salonu republiky, prostřednictvím spolku Oliva zaznamenává vzestup českého bankovního sektoru a příběhy osobností korespondují s poli tickým a společenským vývojem našeho státu během celého dvacátého století. Zkrátka sto let je dlouhá doba nejen z hlediska lidského života, ale i z hlediska prostoru, v němž se příběhy odehrávají.

Hlavní postava knížky se zamýšlí nad tím, co vše zažila během dvacátého století. České dějiny tohoto období představovaly vskutku velké drama s fascinujícími zápletkami. Klade si otázku, zda existují nějaké zákony historie a politiky, a snaží se je zformulovat. Vychází přitom i z dávné historie jak české, tak i světové. Velcí myslitelé v minulosti přemýšleli o filozofii českých dějin. Byla tato filozofie ovlivněna dvacátým stoletím a existencí Československa? Jako milovník historie vyjadřuje svůj názor také na všechny české a československé prezidenty a některé další postavy, které se různým způsobem zapsaly do české historie.

Osmičkové roky sú pre našu krajinu určitými medzníkmi. Rok 1998 sa niesol v znamení viacerých významných výročí a sám priniesol do našich dejín niečo zlomové, prinajmenšom to, čo sa udialo v septembri. Historické udalosti si zasluhujú svoje osobitné spracovanie. Táto kniha chce opisom jednej z nich prispieť k poznaniu našej novodobej histórie. Kladie si za cieľ priblížiť verejnosti doteraz neznáme okolnosti vzniku, príprav a priebehu sviečkovej manifestácie, ktorá sa v piatok 25. marca 1988 stala skutočne historickým okamihom v dejinách nášho národa. Nepochybne to bola jedna z najväčších udalostí v období normalizácie na Slovensku.

Stalinský plán přetvoření přírody, který byl v SSSR spuštěn na podzim roku 1948, zásadně ovlivnil také československý přístup k poválečné obnově a přestavbě přírody a životního prostředí. Publikace popisuje hlavní rysy tohoto ambiciózního plánu, jehož provedením byli v ČSR pověřeni Rudolf Slánský a Josef Smrkovský. Sleduje proces jeho implementace, institucionální zakotvení i nakládání s přírodními zdroji, které se v komunistickém Československu odehrávalo v duchu radikálního odmítnutí malthusiánských teorií. Problematika kontinuity a diskontinuity československého poválečného vývoje pak poukazuje na možnosti a limity sovětizační politiky nových elit a na zásadní rysy kontinuity vědy a techniky v době, která kontinuitě příliš nepřála.

Od vydania knihy Pozsony város, utcái és terei – Ulice a námestia Bratislavy (1905) uplynulo viac ako sto rokov. Čitateľom sa dnes dostáva do rúk slovenské vydanie. Bratislava mala začiatkom 20. storočia päť mestských častí (Altstadt, Ferdinadstadt, Franz Josefstadt, Theresienstadt a Neustadt). Tretí mestský obvod sa začiatkom 20. storočia nazýval Mesto Františka Jozefa (Franz Josefstadt, Ferencz-József-város) na počesť cisára Františka Jozefa I. Patrilo sem 45 ulíc a námestí. Autor, historik, znalec mesta a vynikajúci rozprávač, nás sprevádza na prechádzke po nábreží Dunaja, cez dnešné Hviezdoslavovo námestie, po Dunajskej ulici až k Ondrejskému cintorínu, cez Poľnú ulicu k Malej stanici na Mlynských nivách a k nákladnému prístavu na Dunaji. Pristavuje sa pri pomníkoch, významných budovách a slávnych osobnostiach, ktoré tu žili a zanechali stopu v dejinách mesta. Kniha je bohato ilustrovaná 130 unikátnymi dobovými fotografiami.

Obdobie rokov 1940 až 1950 hlboko zasiahlo do novodobých dejín nášho života. Poznačilo nielen politickú tvár Európy a sveta, ale zasiahlo aj do osudov miliónov ľudí. Po rozpade demokratickej štruktúry slobodných národov a štátov, Hitler mocensky ovládol takmer celú kontinentálnu Európu. Slovensko na tom bolo ešte relatívne dobre. Vyfasovalo „nezávislosť“ pod krídlami Nemecka. Ani po druhej svetovej vojne nebolo u nás veľa dôvodov na radosť. Z jednej totality sme unikli, a vzápätí sme zapadli do druhej. Víťazstvo demokracie, ktoré sa v roku 1945 zdalo na dosah ruky, sa stalo čoskoro po víťaznom februári len krátkozrakou ilúziou.

Krátka, ale zaujímavá je história bratislavských bánk od vzniku Československa po koniec 40. rokov s exkurzom do čias monarchie. Hoci sme mali málo bankárov, najvýznamnejší z nich, americký Slovák Michal Bosák, založil v Bratislave vlastnú banku a jeho podpis figuruje dokonca aj na americkom dolári. Medzi známymi bankovými úradníkmi a bankármi boli aj osobnosti, ako Hviezdoslav, Tajovský, Hodža, Blaho, Juriga, Okánik, Karvaš, Tvarožek a ďalší. V knihe sú opísané nielen ich osudy, ale aj osudy najslávnejšieho slovenského bankárskeho rodu Makovickovcov, pohnutý život Imricha Karvaša, záhadná smrť Tomáša Tvarožka, súvislosti vzniku novej meny v 20. rokoch, povojnová menová reforma a napokon centralizácia bánk v čase budovania socializmu. V 21 kapitolách tu nájdeme známe i menej známe osobnosti, udalosti, príbehy, množstvo fotografií a dobových dokumentov súvisiacich s peniazmi a bankami na "bratislavskej Wall Street", ktorá viedla v polovici 20. storočia po dnešnej Štúrovej a Medenej ulici, ale aj históriu objavenia zlatého pokladu biatekov pod novostavbou Tatra banky.

Kniha vzpomínek aktivního účastníka demokratizačního pokusu před padesáti lety. V Knihovně Listů je rozšířená o aktuální autorův úvod, krátké portréty hlavních aktérů a fotografie. D. Havlíček působil v roce 1968 jako vedoucí úseku tisku, rozhlasu a televize ÚV KSČ. Podává detailně a zblízka svědectví o dramatickém dění roku 1968 až do svého odchodu z funkce a poté do exilu, okolnosti okupace vojsky Varšavské smlouvy a vrcholná jednání s představiteli Sovětského svazu. Autor o novém vydání: Jsem asi jeden z mála ještě žijících svědků, který se zúčastnil zasedání předsednictva ÚV KSČ v onu osudnou noc, kdy vojska Varšavského paktu začala okupovat Československo. Kniha je spontánní a pravdivou výpovědí o skutečnostech, jak se udály. Doufám, že pomůže dnešnímu čtenáři pochopit, v jakém prostředí a v jaké politické situaci se tenkrát pohyboval, účinkoval či rozhodoval Alexander Dubček a jeho obdobně smýšlející spolupracovníci.

Mezi toponymy, jmény objektů na zemském povrchu, které bývají kartograficky fixovány v mapách, tvoří specifickou kategorii ta, jež se vytvářela na základě osobních jmen. Předmětem výzkumu se z nich zpravidla stávala a stávají toponyma honorifikační, zvolená na oslavu významných osobností. Užívání a důvody k udělení se však v průběhu času měnily, stejně jako typy pojmenovávaných objektů; nicméně v každém případě zůstaly a zůstávají významným svědectvím (nejen) minulé doby. Studium honorifikačních toponym navíc dnes představuje styčný bod mezi řadou disciplín: historií, biografistikou, geografií či onomastikou. Předkládaná publikace tak i proto v řadě kapitol nabízí široké spektrum pohledů a možností, jak k dané problematice přistupovat.

Jeroným Pražský (1416) patřil k nejvýraznějším postavám počátků husitského hnutí. Jako mistr svobodných umění, myslitel, brilantní řečník a také diplomat svým počínáním ovlivnil směřování pražské univerzity i českých zemí a v důsledku i sousedících regionů a center vzdělanosti. Po odsouzení kostnickým koncilem a smrti upálením se tento český myslitel stal podobně jako jeho přítel Jan Hus mučedníkem české i evropské církevní reformace, a nejpozději v 19. století i hrdinou národní tradice. Studie předložené v této kolektivní monografii se zabývají Jeronýmovým myšlením a jeho místem v různých myšlenkových tradicích, zároveň mapují jeho druhý život prostřednictvím zkoumání způsobu, jakým byl vyobrazován a jak mu byla projevována úcta. Věnují se také Jeronýmově roli v dobách národního vzepětí v 19. a 20. století. Kniha přináší i zamyšlení nad místem Jeronýma Pražského ve vědeckém díle předních českých historiků, nebo pojednání o jeho cestách a činnosti v Litevském velkoknížectví, kde se mohl sblížit s pravoslavím.

Práca po novom vymedzuje miesto a význam generácie Všeslávie (P. J. Šafárika, J. Kollára, F, Palackého a K. Kuzmányho) pri formovaní národného povedomia na Slovensku spolu s všeslovanskou myšlienkou a vývoj názorov na slovensko-českú spolupatričnosť, koexistenciu a problémy, ktoré ich sprevádzali. Vychádza z poznatkov a analýzy sociálno-politických, ideovo-teoretických, literárnohistorických , literárnovedných, historických kultúrnych a iných poznatkov na pozadí európskych myšlienkových teoretických prúdov a udalosti doby. Usiluje o filozofické zovšeobecnenie so zreteľom na vplyv nemeckej klasickej filozofie na mysliteľov generácie Všeslávie, zvlášť filozofie J. G. Herdera. Genéza udalosti a ideových prúdov s protirečivými tendenciami na pozadí filozofie dejín umožňuje nové zistenia a roviny hodnotenia. Koncepčný prístup k hodnoteniu generácie Všeslávie je odmietnutím koncepcií, ktoré boli do našich teoretických predstáv implantované neorganicky cudzími teoretikmi a predstavami, bez rešpektovania charakteristických slovenských špecifík, ktoré reprezentovali politické záujmy vládnucich väčšinových národov, s ktorými Slovensko zdieľalo spoločné súštatie. Bez objektívne pravdivého osvojenia si myšlienkového dedičstva našej minulosti, kultúry, života, politických zápasov a diania, existujúce spoločenské vedomie ako dejinotvorný subjekt národa zostáva iba chudobným vedomím existujúcej prítomnosti. S vedomím, ktoré nespočíva svojimi koreňmi hlboko v minulosti, nemá osvojenú dejinnú skúsenosť a ponaučenia, možno ľahko manipulovať, alebo ho dokonca i stratiť. Je to však strata i dejinotvornej schopnosti a činnosti tohto subjektu ako formy a spôsobu národnej existencie. Budúcnosť, nech by bola akokoľvek lákavá, perspektívna a krajšia, za takých podmienok sa aj so svojimi ideálmi, cieľmi a predsavzatiami vzďaľuje a rozplýva. Osvojovanie si dedičstva nie je nikdy ukončeným procesom. Jeho úroveň a objektivita zodpovedá úrovni kultúrnej vyspelosti národa i dobe, v ktorej i po ktorú sa skúma z najrozličnejších hľadísk v rozmanitých spoločenských a kultúrnych pomeroch i súvislostiach. Možno hovoriť o dedičstve národa a o dedičstve ľudského rodu, ktoré obsahuje najvýznamnejšie hodnoty vytvorené všetkými národmi v minulosti. V dejinách sa dedičstvo obohacuje, modifikuje, transformuje a s narastajúcou diferenciáciou zjednocuje, ale súčasne sa zbavuje toho, čo sa prežilo, prestalo byť hodnotou a stratilo význam. Slovensko s ohľadom na zložitú existenciu svojej národnej suverenity aj napriek už pomerne značnému množstvu publikácií a prác zaoberajúcich sa myšlienkovým dedičstvom, je v porovnaní s ostatnými národmi ešte len na začiatku osvojovania si, a tým vlastne i seba ako formy vedomej existencie čiže dejinotvorného subjektu národa. Osvojovanie si je súčasne i rozvíjanie a kultivovanie tohto subjektu, čo má v prípade Slovenska o to väčší význam, že ešte v roku 1918 pri vzniku buržoáznej republiky bol v neutešenom stave. Z celkového počtu 3862 škôl na území Slovenska bolo len 344 slovenských z toho 233 jednotriednych, ale ani jediná stredná. Z 30 000 štátnych zamestnancov bolo len 2000 Slovákov a zo 400 osôb venujúcich sa humanitnej oblasti nebolo ani 20 Slovákov. Ešte hrozivejšia bola skutočnosť, že zo 644 učiteľov Slovákov (respektíve hlásiacich sa za Slovákov) bolo len 36 na stredných školách, kým ostatní iba na základných. Z nich však pri kvalifikačných skúškach najmä zo slovenčiny obstálo len 19 (v uvedenom počte nie je zahrnuté duchovenstvo). Taká bola v roku 1918 na Slovensku skutočnosť, ako dôsledok bezohľadnej maďarizácie. Slovenský národ však za výdatnej pomoci bratského českého národa začal novú kapitolu svojho úsilia o národnú suverenitu i v osvojovaní si svojho národného dedičstva. Našťastie neporovnateľne bohatšieho než by sa dalo usudzovať len podľa uvedenej štatistiky. Z obsahu diela: I. GENERÁCIA IDEY VŠESLOVANSKEJ VZÁJOMNOSTI II. SOCIÁLNO-POLITICKÉ PODMIENKY UTVÁRANIA VŠESLOVANSKEJ MYŠLIENKY A SLOVENSKÉHO POVEDOMIA

Publikace přináší 21 rozhovorů s československými uprchlíky židovského původu, kteří se v letech 1939–1941 ocitli v sovětských pracovních či zajateckých táborech. Reprezentují osudy okolo dvou tisíc Židů původem z Československa, kteří se útěkem na východ sice vyhnuli útlaku ze strany německých a maďarských okupantů či slovenských fašistů, ale většina z nich byla Sověty za nelegální překročení hranice, špionáž a další vykonstruované trestné činy odsouzena k mnohaletým trestům nucené práce v táborech Gulagu. Specifickou skupinu pak tvořili Židé, kteří buď zběhli, či padli do sovětského zajetí jako členové pracovních jednotek maďarské armády. Publikace mapuje čtyři vlny útěků – z protektorátu, z nacistického tábora v Nisku, z Podkarpatské Rusi a ze zmíněných pracovních jednotek maďarské armády. Každá kapitola je uvedena popisem okolností vzniku uprchlické vlny a jejích specifik. Na tento úvod vždy navazuje soubor rozhovorů s pamětníky, které autoři publikace sami zaznamenali nebo získali z archivů po celém světě. Rozhovory doplňují nedávno odtajněné a zpřístupněné dokumenty a fotografie z archivů NKVD, které se autorům podařilo dohledat zejména v ukrajinských archivech.

Publikace přináší 21 rozhovorů s československými uprchlíky židovského původu, kteří se v letech 1939–1941 ocitli v sovětských pracovních či zajateckých táborech. Reprezentují osudy okolo dvou tisíc Židů původem z Československa, kteří se útěkem na východ sice vyhnuli útlaku ze strany německých a maďarských okupantů či slovenských fašistů, ale většina z nich byla Sověty za nelegální překročení hranice, špionáž a další vykonstruované trestné činy odsouzena k mnohaletým trestům nucené práce v táborech Gulagu. Specifickou skupinu pak tvořili Židé, kteří buď zběhli, či padli do sovětského zajetí jako členové pracovních jednotek maďarské armády. Publikace mapuje čtyři vlny útěků – z protektorátu, z nacistického tábora v Nisku, z Podkarpatské Rusi a ze zmíněných pracovních jednotek maďarské armády. Každá kapitola je uvedena popisem okolností vzniku uprchlické vlny a jejích specifik. Na tento úvod vždy navazuje soubor rozhovorů s pamětníky, které autoři publikace sami zaznamenali nebo získali z archivů po celém světě. Rozhovory doplňují nedávno odtajněné a zpřístupněné dokumenty a fotografie z archivů NKVD, které se autorům podařilo dohledat zejména v ukrajinských archivech.

Monografická práce Volkera Mohna je zásadním příspěvkem k fungování nacistického režimu a správy Protektorátu Čechy a Morava a rovněž k chování české společnosti za okupace. Autor využil všechny dostupné archivní materiály jak české, tak německé provenience, zpracoval dobové publikace v obou jazycích a rovněž tak i dosavadní odbornou literaturu. Podle nacistické propagandy prožívali Češi za Protektorátu dobu kulturního rozkvětu. Takové tvrzení je samozřejmě třeba odkázat do říše legend. Přesto však právě v kulturní oblasti zbýval českému obyvatelstvu poměrně nemalý prostor pro realizaci, nenutili mu jen propagandu a nepředkládali jen lehkou zábavu. Lidé měli i nadále přístup k národním klasikům, v Národním divadle se hrála Prodaná nevěsta a z literárních děl 19. století se stávaly bestsellery. Rovněž většina umělců mohla zpočátku dál pracovat, pokud své působení přizpůsobili postulátům německých úřadů. Okupační režim se pro takovou formu kulturní politiky rozhodl především z toho důvodu, že mu šlo o zachování klidu v Protektorátu a nerušené fungování zbrojní výroby. Autor podrobně a plasticky líčí, jak v jednotlivých oblastech literatuře, hudbě, divadlu a filmu reagovaly na německé zákroky české úřady, instituce a v neposlední řadě umělci. Ukazuje, jak je obtížné přiřazovat jejich chování ke zdánlivě jednoznačným kategoriím jako odpor a odboj nebo kolaborace. Rozporuplnost a nejednoznačnost situace českých umělců i obtíže při hodnocení jejich postojů za Protektorátu pak vykresluje na konkrétních příbězích umělců spisovatele Františka Kožíka, dirigenta Václava Talicha a populárního krále komiků Vlasty Buriana.

Publikace přináší 21 rozhovorů s československými uprchlíky židovského původu, kteří se v letech 1939–1941 ocitli v sovětských pracovních či zajateckých táborech. Reprezentují osudy okolo dvou tisíc Židů původem z Československa, kteří se útěkem na východ sice vyhnuli útlaku ze strany německých a maďarských okupantů či slovenských fašistů, ale většina z nich byla Sověty za nelegální překročení hranice, špionáž a další vykonstruované trestné činy odsouzena k mnohaletým trestům nucené práce v táborech Gulagu. Specifickou skupinu pak tvořili Židé, kteří buď zběhli, či padli do sovětského zajetí jako členové pracovních jednotek maďarské armády. Publikace mapuje čtyři vlny útěků – z protektorátu, z nacistického tábora v Nisku, z Podkarpatské Rusi a ze zmíněných pracovních jednotek maďarské armády. Každá kapitola je uvedena popisem okolností vzniku uprchlické vlny a jejích specifik. Na tento úvod vždy navazuje soubor rozhovorů s pamětníky, které autoři publikace sami zaznamenali nebo získali z archivů po celém světě. Rozhovory doplňují nedávno odtajněné a zpřístupněné dokumenty a fotografie z archivů NKVD, které se autorům podařilo dohledat zejména v ukrajinských archivech.