Najnovšie - Literárna veda, jazykoveda, slovníky - Literárna veda, jazykoveda strana 22 z 57

Třetí, upravené a doplněné vydání učebnice sanskrtu přináší několik změn: vedle uživatelsky příjemnějšího formátu je to především paralelní přepis do latinky u všech vět ve výkladových pasážích, slovíčkách za jednotlivými lekcemi a v klíči. Byly opraveny chyby a výklad byl na několika místech rozšířen. Učebnice je primárně určena studentům indologických oborů, ale díky důslednému užívání transliterace může dobře posloužit i zájemcům o gramatický systém sanskrtu, kteří neovládají dévanágarské písmo.

Cílem této edice je demonstrovat stereotypní uvažování o češtině a němčině, vnímání jejich role ve společnosti a rovněž vztah jazyka a státní moci. Vybrali jsme 85 textů či jejich souborů z let 1880-1945, které byly vytvořeny Čechy i českými Němci, liberály, konzervativci i šovinisty, demokraty, nacisty i komunisty. Naší snahou bylo vytvořit co nejpestřejší mozaiku uvažování o jazyku z úst a per politiků, právníků, novinářů, umělců i lingvistů, která by provokativně ukázala kontinuitu vnímání jazyka jako fetiše, který zabránil konstruktivnímu česko-německému soužití.

Čítanka obsahuje základní literaturu o Jiřím Kolářovi z let 19561986. Jedná se o eseje a práce přehledové, snažící se uchopit básníkovu osobnost, jeho genetiku, typologii, stylizaci a vývoj čili směřující k portrétu a syntéze. Přestože se výběr přidržuje chronologie, není jeho cílem postihnout vlastní kritickou recepci díla výrazně zasaženého cenzurou. Kulturně-společenské mlčení o Kolářovi se rozhostilo s koncem čtyřicátých let. Vzhledem k tomu, že pokus Václava Havla o jeho rehabilitaci zůstal v roce 1956 jen v rukopise, stal se prvním bilančním textem až doslov Jana Grossmana ke knižnímu výboru z roku 1964. Syntetizující stať Zdeňka Pešata o Skupině 42 v šedesátých letech již vyjít nestihla a nastupující normalizace roku 1970 rovněž znemožnila vydání Prometheových jater i s doslovem Emanuela Frynty. Ve stejném roce se klasická filoložka Eva Stehlíková zaměřila na kolářovské antické odkazy a reminiscence. Z přelomu šedesátých a sedmdesátých let pocházejí portréty a vyznání od literárních kritiků Jindřicha Chalupeckého, Václava Černého a Bedřicha Fučíka, ale též kunsthistorické studie od Miroslava Lamače a Jiřího Padrty. V osmdesátých letech souvisejí s exilovými vydáními vrcholných Kolářových knih esej Jana Vladislava či inter pretace Sylvie Richterové a v samizdatových časopisech uvedl studii o divadelních textech Vladimír Karfík. Čtení o Jiřím Kolářovi přináší práce vesměs bilančního charakteru a převážně esejistického rázu, jako jsou portrét, nástin, příběh apod. Důraz kladený na Kolářovu básnickou tvorbu spolu s kunsthistorickými a teatrologickými akcenty tvoří z antologie pomyslný monografi cký celek a s trochou nadsázky portrét umělce v nenormálním věku. V těchto dobově nepříznivých historických a kulturně-společenských podmínkách dokázali zahlédnout kontury Kolářova díla a podržet vědomí jeho celku jen nejvýznamnější interpreti. V edici Antologie IPSL dosud vyšlo: sv. 1: Čtení o Václavu Havlovi. Autor ve světle literární kritiky, ed. Michael Špirit (192 s., 2013), sv. 2: Čtení o Jaroslavu Vrchlickém. Básník ve sporech o životnost díla, ed. Michal Topor (184 s., 2013), sv. 3: Čtení o Jaroslavu Haškovi. Ohledávání 1919 1948, ed. Luboš Merhaut (168 s., 2014), sv. 4: Čtení o Jaroslavu Seifertovi. Hledání proměn autorovy poetiky, ed. Jiří Flaišman (160 s., 2014), sv. 5: Čtení o Elišce Krásnohorské. V bojích o Smetanu, Hálka a Minervu, ed. Libuše Heczková (196 s., 2015), sv. 6: Čtení o Karlu Teigovi. Vize, realizace, divergence 19191938, ed. Jan Wiendl (212 s., 2015), sv. 7: Čtení o Bohumilu Hrabalovi. Rukověť otevřeného díla, ed. Annalisa Cosentino (192 s., 2016), sv. 8: Čtení o Dantovi Alighierim. Prostory, postavy a slova, ed. Martin Pokorný (196 s., 2016), sv. 10: Čtení o T. G. Masarykovi. Literatura člověk svět (19101938), eds. Lucie Merhautová a Luboš Merhaut (366 s., 2017), sv. 11: Čtení o Jiřím Kolářovi. Portréty a syntézy, ed. Petr Šrámek (248 s., 2018).

První díl nesoucí název Hledání subsaharských identit v románové tvorbě je komentovanou antologií třinácti úryvků z románů napsaných jedenácti subsaharskými frankofonními autory mezi léty 1954 a 2009. Vybraná díla, odehrávající se v různých prostředích a odlišných obdobích, spojují témata hledání kořenů, kulturní alienace a vypořádávání se s koloniálním dědictvím. Autoři těchto románů jsou kritiky a literárními historiky považováni za klasiky subsaharských frankofonních literatur. Antologii předchází šest esejů, které vysvětlují na příkladech dalších děl subsaharských autorů stejného období stále aktuální problematické aspekty těchto literatur a zasazují je do historického kontextu. Jedná se především o koloniální politiku asimilace a její důsledky, užívání francouzského jazyka a opomíjení afrických jazyků na území bývalých kolonií či rozdíl mezi francouzským a frankofonním autorem.

Druhý díl s názvem Rozpravy o identitách ve frankofonním prostoru subsaharské Afriky je souborem jedenácti rozhovorů, a to se čtyřmi africkými autory, pěti univerzitními profesory a badateli v oblasti subsaharských literatur a dvěma nakladateli. Kladené otázky jsou si navzájem podobné, aby odpovědi čtenáři dovolily nahlédnout na probíraná témata z vícero úhlů pohledu. Rozhovory se týkají pozice subsaharského frankofonního autora v rámci světové a frankofonní literatury či jeho chápání francouzského jazyka, jenž je dosud neopominutelným aspektem subsaharských literatur. Dva dotazovaní přispěli eseji, které rozšiřují jejich odpovědi. První je historicko-faktografického charakteru a popisuje zrod subsaharských literatur, druhý je zaměřený na jejich proměny a etapy v moderním vývoji. Knihu uzavírá série tří esejů od afrikanisty Vladimíra Klímy o trojici významných kamerunských spisovatelů, kultuře Jorubů a ústní lidové slovesnosti.

Pozitivní a negativní slova tvoří základ etiky i politiky: v etice se na zápornosti etických slov (vražda) všichni shodnou, v politice naopak polarita slov vede ke sporům a nedorozumění. Proč tomu tak je? O slovech začínáme mluvit, když si přestáváme rozumět. Jsou to pro nás nástroje porozumění a sociální interakce. Pomáhají nám vytvářet vztahy k ostatním lidem a dávat jim najevo naše rozhodnutí, třeba když někomu něco slíbíme nebo se představíme. Umožňují nám ale také lhát a podvádět, a následně takové činy odsuzovat. Ovšem odsuzování či chválení vyžadují dva zvláštní druhy slov, slova negativní a pozitivní. Na odsouzení některých činů se všichni mluvčí shodnou, například lži či vraždy, a tyto činy pak tvoří díky své univerzální hodnotovosti základ etiky celého jazykového společenství. Na hodnotě jiných slov se však mluvčí neshodnou, a ty pak vyjadřují politické postoje mluvčích. Z nástroje porozumění se zde slova stávají nástroji vymezení se, nepochopení a verbální agrese: národ, rasismus, uprchlík, čmoud, Havel, Zeman, atp. Přestože je polarita těchto slov selektivní a omezená na některé mluvčí, je také motivována morálním přesvědčením. Rozsah a dosah politických slov se v jednom jazyce v čase neustále proměňuje a při pohledu do minulosti můžeme tak sledovat vzestup a pád jednotlivých normativních pojmů. Můžeme také procvičovat svou trpělivost a snažit se pochopit morální motivaci, která vedla naše předky ke konání, které dnes vnímáme jako perzekuci určitých skupin lidí. Možná nám to pomůže uznat, že i my se asi dopouštíme něčeho podobného v jejich očích, nebo v očích našich potomků. Stejné poučení nabízí pohled do jazyků jiných kultur, jejichž normativní pojmy jsou taktéž motivovány morálně, ale často úplně jinak, než ty naše. Přímý překlad je tak sice vyloučen, ale snaha o empatické porozumění nikoliv.

Táto publikácia nadväzuje na bibliografiu Slovenskí jazykovedci. Súborná personálna bibliografia slovenských slovakistov a slavistov (2006 - 2010), Bratislava: Veda 2014. Zachytáva práce jazykovedcov s vročením 2011 - 2015 (príp. dodatky k predchádzajúcim vydaným bibliografiám). Pri jej zostavovaní autori čerpali z fyzických fondov a elektronických zdrojov knižníc, výročných správ vysokoškolských pracovísk aj osobných webových stránok jazykovedcov, spolupracovali s jazykovedcami a vysokoškolskými pracoviskami. Zostavené heslá so životopisnými údajmi a publikačnou činnosťou boli zaslané jazykovedcom na autorizovanie. Z dvestodvadsiatich šiestich jazykovedcov uvedených v publikácii autorizovalo svoje heslá stosedemdesiat jazykovedcov, štyridsaťtri hesiel je venovaných už nežijúcim jazykovedcom, trinásť jazykovedcov na oslovenie nereagovalo (ich medailóny preto vychádzajú v neautorizovanej podobe). Pri autoroch, ktorí sú v publikácii po prvý raz, zachytávame ich kompletnú bibliografiu od začiatku publikovania.

Kniha Horizont komparace je dalším výsledkem česko-polské odborné spolupráce MałgorzatyKowalczyk (*1946), polonistky a didaktičky literatury, a Petra Posledního (*1945), literárního historika, teoretika, bohemisty a jedné z nejvýraznějších osobností české literárněvědné polonistiky. Přítomná publikace s výmluvným podtitulem Česko-polské literární sousedství 19452005 nabízí metodologicky i materiálově originální, mnohovrstevnatou sondu do různých podob vzájemných vývojových vazeb mezi dvěma národními literaturami. Národní aspekt coby klíčový komparatistický přístup je zde přitom od počátku kriticky promýšlen a de facto zpochybňován. Na pozadí srovnávání tvorby rozličné sociokulturní provenience dostává prostor zkoumání rozmanitých poloh literární kultury, resp. literárnosti. Autoři cílevědomě pracují s hlediskem naratologickým, tematologickým, translatologickým a dalšími; jedním z pilířů jejich uvažování o takto komplexně pojaté problematice je neustálý zřetel ke vztahu mezi tradicí a individuálním talentem, řečeno s T. S. Eliotem. V uvedených ohledech spis navazuje na předchozí publikace polonistického a polonisticko-bohemistického zaměření, vydané nakladatelstvím Pavel Mervart: společné dílo obou autorů s názvem Jákobův žebřík. Polská literatura v letech 19451989 (2008) a práci Petra Posledního Taktika přepisu. Polští autoři v časopise Světová literatura (2013).

"Unique and thorough, Warner's handbook could turn any determined reader into a regular Malcolm Gladwell." --Booklist For anyone aiming to improve their skill as a writer, a revolutionary new approach to establishing robust writing practices inside and outside the classroom, from the author of Why They Can't Write After a decade of teaching writing using the same methods he'd experienced as a student many years before, writer, editor, and educator John Warner realized he could do better. Drawing on his classroom experience and the most persuasive research in contemporary composition studies, he devised an innovative new framework: a step-by-step method that moves the student through a series of writing problems, an organic, bottom-up writing process that exposes and acculturates them to the ways writers work in the world. The time is right for this new and groundbreaking approach. The most popular books on composition take a formalistic view, utilizing "templates" in order to mimic the sorts of rhetorical moves academics make. While this is a valuable element of a writing education, there is room for something that speaks more broadly. The Writer's Practice invites students and novice writers into an intellectually engaging, active learning process that prepares them for a wider range of academic and real-world writing and allows them to become invested and engaged in their own work.

Kniha je poetickým dokumentom z autorkiných denníkových záznamov od osobných, cestovateľských až po rastlinné. Ich súčasťou sú sny, lyrizovaná próza, básne či osobné čítania filozofov (Martin Heidegger), výtvarníkov (Osmo Rauhala) a literárnych postáv (Anna Kareninová). Poetka nám otvára vždy nové a zároveň trochu iné archívy priestorov. Skúmanie sa pohybuje v kruhu reálneho a mysleného, s presahmi do duchovného prúdenia sveta. Čitateľ sa stáva svedkom prelínania života a diela, aby dospel k poznaniu, že umelec a dielo majú svoj pôvod v umení.

Proč vznikají dětské knížky? Jak můžeme literaturu pro děti definovat? V čem je specifický způsob, jak děti čtou? Existuje vůbec něco jako zvláštní literatura pro děti? A pokud ano, není nutně horší než ta pro dospělé? Tyto a mnohé další otázky se snaží z různých perspektiv zodpovědět texty shromážděné v antologii Dítěti vstříc, která přináší překlady vybraných textů z novější anglofonní teorie literatury pro děti a mládež. Výbor předkládá českým čtenářům texty, které čerpají z široké palety metodologických východisek, a snaží se tak obohatit českou diskusi o knihách pro mladé čtenáře.

Kniha obsahuje edici první mluvnice češtiny, zvané podle místa vydání v Náměšti nad Oslavou »mluvnice náměšťská« (1533). Je to jakýsi pracovní sborník, ediční spojení dvou textů – stručného pojednání o ortografii z pera Beneše Optáta a Petra Gzela a delšího traktátu o otázkách morfologicko-syntaktických, který pro Optáta a Gzela napsal Václav Philomathes (srovn.). Podnětem pro sestavení první mluvnice češtiny byla příprava inovativního překladu Nového zákona v Náměšti nad Oslavou (1533), k němuž našli Optát a Gzel inspiraci v díle Erasma Rotterdamského. Edici je předeslán text Petra Voita, zaměřený na typografickou stránku prvního vydání náměšťské mluvnice, a text Ondřeje Koupila, pojednávající o autorech náměšťské mluvnice a jejím obsahu. Obě tyto vstupní studie jsou publikovány česky a německy. Vlastní edice s kritickým aparátem a průběžnými komentáři vybraných míst (ed. Ondřej Koupil) je pak doplněna rejstříkem osob, rejstříkem biblických míst a rejstříkem vybraných příkladových slov ve vydávané gramatice.

Tato kniha obsahuje edici latinského traktátu z 15. století, který se beze jména autora a bez nadpisu dochoval v jediném úplném, byť ne dokonalém opise a v jednom výtahu. Orthographia Bohemica, jak je tento text podle svého obsahu konvenčně označován od té doby, co byl v 19. století nalezen, je pozoruhodným projevem jazykové reflexe, doporučením, jak pomocí diakritiky adaptovat repertoár latinských liter pro efektivní zápis češtiny. I když byla a je část badatelů ochotna atribuovat text mistru Janu Husovi a i když jiní mají pochybnosti a opor pro atribuci je fakticky málo (medievistka Anežka Vidmanová považovala otázku autorství traktátu podle dosud dostupných dat za nerozhodnutelnou), chyběla desetiletí moderní edice celého textu. Jako by se zájem odborné i širší veřejnosti vyčerpal právě nad otázkou autorské atribuce a už méně energie zbylo na vnímání obsahu traktátu. Právě tuto mezeru zaplňuje edice latinského textu připravená Kateřinou Volekovou. Svazek nabízí několik prezentací textu. Obsahuje reprodukce rukopisu ze sborníku opisů kněze Kříže z Telče i stručného rukopisného výtahu, diplomatický přepis určený jako pomůcka pro čtení rukopisu, normalizovanou kritickou edici latinského textu (ed. Kateřina Voleková), překlad traktátu do češtiny (přel. Ondřej Koupil) a do angličtiny (přel. Marcela Koupilová a David Livingstone). Nechybí věcný komentář. Úvod k edici, který napsala Kateřina Voleková a Michal Dragoun, je publikován česky a anglicky.

Vedeckú monografiu E. Maliti Fraňovej charakterizuje úsilie o hĺbkové uchopenie svojej témy, ktorou sú otázky tvorivého zástoja ruského básnika symbolistu a prozaika postsymbolistu, ako i ideológa a teoretika, jedného zo zakladateľov modernej ruskej verzológie Andreja Belého (1870 1934). Jeho diela nabité umeleckým i myšlienkovým potenciálom sa prekladali do slovenčiny a do češtiny v obdobiach spoločenského a kultúrneho vztlaku, no záujem o ne i o postavu ich tvorcu pretrváva v aktuálnych kontextoch. Do dejín európskej literatúry sa Belyj vpisuje ako originálny experimentátor, inovátor a hľadač. Autorka sa podujala osvetliť fenomén spisovateľovej tvorby v zhode s jej podstatou: v rozmanitosti a mnohosti, avšak so zreteľom na živú celistvosť. Daná problematika je odkrývaná s vedomím jej širších europeistických dimenzií, a to i v komparatívnych prienikoch dovnútra slovenskej kultúry.

Názov knihy hutne vyjadruje, že jej obsah sa týka prirodzeného jazyka v kontexte jeho používania a v svetle náuky o jeho fungovaní v sociálnom živote, ako aj v mentálnom svete jeho nositeľov. Ústredný motív výkladov autora sa spája s termínom racionalita. Z perspektívy určenej týmto pojmom v spätosti s konceptom pragmatika sa osvetľuje pragmatický kontext jazykovedy, jazykové konanie v sociálnej praxi, význam slova ako kľúčovej jazykovej jednotky, otázka jazykového problému v kontraste s jazykovým pseudoproblémom aj fundament jazykovej kultúry. Výklady v rámci šiestich kapitol upriamujú pozornosť na podmienenosť spoločenskej užitočnosti lingvistiky jej pragmatizáciou a na potrebu špecifikácie idey racionality pri zdôvodňovaní teoretického aj praktického zaobchádzania s jazykom. Kniha podporuje poznávanie súčasného slovenského jazyka z pozície jej nositeľov a povzbudzuje k posilneniu pragmatického obratu pri zaobchádzaní so spisovným jazykom.

Monografie se zaměřuje na problematiku výslovnosti spisovné češtiny. Rozebírá historii českého ortoepického zkoumání, podrobně se zabývá prvními snahami o zachycení výslovnostních pravidel, přípravami kodifikačních příruček v Ústavu pro jazyk český a shrnuje i nejnovější vývoj v oblasti výzkumů české spisovné výslovnosti. Těžiště práce spočívá především v analýze obsahů významných ortoepických příruček; detailně se soustřeďuje především na ta výslovnostní pravidla, která se postupně proměňovala nebo jejichž znění je z pohledu současné výslovnostní normy problematické. Součástí knihy jsou také výsledky fonetických analýz, provedených zejména v korpusu Monolog.

Pochybovat o tom, že tradiční nářečí zanikají, může už jen málokdo. I dnes však po nich zůstává bohatství slov a slovních obratů. Nesou v sobě odraz dávné historie a vypovídají o tom, jak lidé dříve žili, jak uvažovali, jak pociťovali, prožívali a vůbec vnímali svět okolo sebe. Knížka autorského kolektivu pracovníků dialektologického oddělení Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., nám mnohá z těchto slov připomíná a umožňuje tak sledovat, jak silné jsou vazby mezi zanikajícím světem našich předků a světem současným.

Textová genetika či genetická kritika, jež se zrodila v sedmdesátách letech 20. století ve Francii a jejímž hlavním střediskem je pařížský Institut pro moderní texty a rukopisy (ITEM), usiluje o obnovení a prohloubení studia textů ve světle jejich pracovních rukopisů. Charakterizuje ji přesun zájmu od textu k psaní, od struktury k procesu, od autora k pisateli či od díla k jeho genezi. Texty a to nejen literární jsou (re)interpretovány za pomoci výpisků, pracovních poznámek, skic a brouillonů (náčrtů), ze kterých se zrodily a které skrze řadu metamorfóz vedly k tiskem fixované podobě díla. Tato disciplína dnes ovlivňuje koncepty textologie mimo hranice francouzské literární vědy a její přístupy jsou brány v potaz také textovou kritikou anglo-americkou, německou, italskou, ruskou či polskou. Kniha předního francouzského odborníka Pierra-Marca de Biasiho Textová genetika (Génétique des textes, 2011) je prvním českým překladem práce z okruhu genetické kritiky. Prezentuje ji jako samostatnou a sebevědomou disciplínu, jež studium zrodu díla nepodřizuje žádnému dalšímu zřeteli (např. edičnímu), a českému čtenáři poskytuje základní terminologickou a konceptuální výbavu pro danou oblast. Jedná se o syntetický úvod, který svou přehledovou a shrnující povahou představuje vhodný vstup do dnes již značně rozvité a komplexní disciplíny. Pojednává o jejích dějinách, základních konceptech, technikách a metodách a jejích vztazích k přilehlým oblastem (poetika, psychoanalýza, fenomenologie, lingvistika ad.). Potenciál genetického přístupu je posléze předveden v mikrogenetickém rozboru postupných proměn první věty Flaubertovy Legendy o svatém Juliánu Pohostinném. V závěrečné kapitole knihy je promýšlena budoucnost genetické kritiky v éře plně digitálních rukopisů a zrod obecné vědy o tvůrčím procesu.

Americký pragmatismus, spojený se jmény W. Jamese, Ch. S. Peirce a J. Deweyho, částečně ovlivnil českou filozofii a estetiku prvních desetiletí 20. století, literární vědy se však příliš nedotkl. Jeho renesance pod nálepkou neopragmatismu, o níž se od sedmdesátých let zasloužili Richard Rorty, Hilary Putnam či Richard Shusterman, nabízí literární vědě, estetice či kulturálním studiím ještě mnohem zřetelnější podněty; ani ty ale zatím v českém prostředí příliš nerezonovaly. Kniha Kontext v pohybu: (Neo)pragmatické úvahy o literatuře a kultuře je pokusem podněty neopragmatismu nejen zmapovat a zprostředkovat, ale také domyslet a provázat na místní tradici, k níž mají někdy až překvapivě blízko. Tak jako se už na konci sedmdesátých let pragmatické myšlení potkalo navenek okázalou srážkou s recepční estetikou Wolfganga Isera, nabízí se položit si otázku, nakolik se pragmatický zřetel k funkčnosti kryje s pojetím funkce, jež stojí na piedestalu pražského strukturalismu. Kniha se snaží ukázat, že neopragmatické myšlení je schopno oživit a zproduktivnit naše debaty o interpretaci nebo o způsobech psaní literárních dějin, ale dokáže také nabídnout nové pohledy na pociťovanou krizi literární teorie, ale i na otázku, kam patří populární kultura.