Academia strana 89 z 189

Autorka, paní Zuzana Švabinská, byla dcerou malíře Rudolfa Vejrycha a adoptivní dcerou slavného malíře a grafika Maxe Švabinského. Její kniha má všechny vlastnosti nezbytné pro dobrou vzpomínkovou literaturu: bohatou látku, zahrnující téměř celé dvacáté století, s velkým, trochu neobvyklým milostným a rodinným příběhem na pozadí historických peripetií, množství známých osobností především z oblasti uměleckého života a v neposlední řadě autorčin velký vypravěčský talent a schopnost čtivě psát. Kniha je strhujícím vyprávěním o Maxi Švabinském, významném umělci, jehož tvorba byla a dodnes je předmětem velmi rozporných hodnocení, upřímným a cenným svědectvím doby i poutavým čtením plným zajímavých postřehů a detailů.

Náměsíčníci je románová trilogie, kterou napsal rakouský spisovatel Hermann Broch, sepsaná v letech 1930–1932.Kniha patří mezi přední díla moderní evropské prózy a představuje první stavební kámen Brochova filozofického pojímání rozpadu hodnot. Autor ji rozčlenil do tří dílů, charakterizovaných podnázvy „romantika“, „anarchie“ a „věcnost“. V každém z jejich hrdinů zosobnil Broch „ducha doby“ a v díle jako celku usiluje o postižení krize a cítění moderního světa. Česky byl román poprvé vydán v roce 1966 v překladu Rio Preisnera (verše přebásnil Josef Suchý).

Náměsíčníci je románová trilogie, kterou napsal rakouský spisovatel Hermann Broch, sepsaná v letech 1930–1932.Kniha patří mezi přední díla moderní evropské prózy a představuje první stavební kámen Brochova filozofického pojímání rozpadu hodnot. Autor ji rozčlenil do tří dílů, charakterizovaných podnázvy „romantika“, „anarchie“ a „věcnost“. V každém z jejich hrdinů zosobnil Broch „ducha doby“ a v díle jako celku usiluje o postižení krize a cítění moderního světa. Česky byl román poprvé vydán v roce 1966 v překladu Rio Preisnera (verše přebásnil Josef Suchý).

Dvojí svět skrývají Čechy pro každého, lhostejno zda pro svého obyvatele, nebo pro návštěvníka. Jeden, po jehož povrchu skoro pořád chodíme či jezdíme nebo nad nímž se spíše výjimečně vznášíme, jímž (dnes) žijeme, jehož kulisou jsme každodenně provázeni. Druhý svět zůstává téměř permanentně skryt pod jeho povrchem a je to svět těch, kteří tu byli před námi. V knize půjdeme po stopách lidí, kteří v Čechách žili zhruba mezi lety 650 až 25 př. n. l. Byli to Keltové, první jménem známí obyvatelé – moderními slovy občané – Čech. Křížem krážem budeme procházet bývalou doménu Keltů až přibližně k roku 25 před narozením Krista, kdy nám Keltové zmizí z očí jako mávnutím kouzelného proutku. V naší knize přidáváme zbrusu nové pátrání po geniu loci míst, kde se prokazatelně Keltové pohybovali.

Kámen a jiný stavební materiál je nedílnou součástí technické, řemeslné i obchodní historie každé lokality. Tato kniha se v obecné části věnuje kameni, jeho minerálním složkám, vlastnostem, využití, zpracování a rozšíření v Čechách. Ve speciální části je zpracováno 50 hradních objektů přemyslovské doby. Vedle stručného historického popisu zde čtenář nalezne mikroskopický a makroskopický rozbor stavebních kamenů příslušného hradu, doplněný řadou barevných mikrofotografií, nákresů výbrusů i kreseb popisovaných objektů. Slovníček základních geologických, archeologických a stavebních pojmů umožňuje, aby se v knize lépe orientoval i laický čtenář.

Když se řekne "válka o Náhorní Karabach", většina z nás si nejspíš matně vzpomene, že to bylo dávno a daleko. A málokdo bude vědět, že tam od května 1994 panuje "dočasné" příměří - ani válka, ani mír, stav, který se mezinárodní společenství marně snažilo pomoci nějak uspořádat. Pro Thomase de Waala není karabašská válka ani dávno, ani daleko: pečlivě zmapoval, co jí předcházelo, jak probíhala, i jak skončila-neskončila. Jeho Černá zahrada by mohla sloužit jako učebnice o nacionalismu, o tom, jak vzniká a jak mrzačí pohled na dějiny i lidské myšlení a osudy. A také jako učebnice dějin postsovětského Kavkazu či rozpadu Sovětského svazu. Černá zahrada však zdaleka není suchá příručka, ale také skvěle napsaný poutavý cestopis, z něhož je velmi dobře cítit, jak autor miluje Jižní Kavkaz i jeho obyvatele, jak jim rozumí - a jak ho trápí, že se nedokážou vymanit ze slepé uličky vzájemné nenávisti.

Kniha Řeč o řeči je především souborem studií zaměřených na různé oblasti užívání řeči: řeč (a jazyk) v různých sférách komunikace, na to, jak funguje řeč v běžném životě dospělých (např. Jsme v řeči in? - o módě a "nákaze" v řeči, Humor v řeči, řeč humoru) i dětí (I děti prožívají svou řeč?), ve veřejném styku, v administrativě i v odborném styku i ve škole; na to, jak se řeč mění (viz např. Expanze předložky na) a kterým vlivům a jak podléhá, kteří činitelé ji ovlivňují, kterých nedostatků se uživatelé dopouštějí a proč, a to ve volbě pojmenování (např. při vyjadřování přibližné míry, viz výrazy téměř, skoro, necelých, …), v tvarech slov, ve větných konstrukcích. Řada statí se zaměřuje na frazeologii, na její mnohdy neadekvátní užívání při tvorbě projevu i na její mylné chápání při recepci, ale také na její vtipné variace a aktualizace. Studie poskytují pohled i na dynamiku v uvedených rovinách, předznamenávají i jisté vývojové tendence češtiny. Mnohé studie se tematicky dotýkají (vedle vážných problémů řečových) i humorné stránky vyjadřování, zvláště, ale nejen frazeologického. Vedle tvorby projevu (i s uvedenými rysy) si všímají i přijímání textu adresáty včetně jejich problémů s neporozuměním a nedorozuměním vzniklým nezáměrně i záměrně autory a příjemci.

Kniha Atlas geometrie, kterou napsala Šárka Voráčová, obsahuje soupis geometrických pojmů bohatě doplněný ilustracemi a fotografiemi. Klasické i méně známé geometrické úlohy jsou předkládány v historických souvislostech, s důrazem na spojení geometrie s technickou praxí, uměním i s grafikou. Kniha je vhodnou pomůckou do základních, či středních škol, kde může sloužit jako zdroj inspirace k dalšímu studiu zajímavých partií geometrie. Podrobněji jsou popsány pojmy související se středoškolskou geometrií, je ukázán jejich význam v nejrozličnějších, mnohdy i překvapujících souvislostech.

Publikace Minerály pod nohama, v průmyslu a ve sbírkách je rozdělena do dvou částí. První je věnována vysvětlení základních pojmů z mineralogie a geologie a nastínění geologických pochodů, během nichž minerály vznikají. Vyjmenovány jsou základní typy geologických prostředí, společenství minerálů a zdrojů průmyslově využívaných minerálů. Úvodní část knihy obsahuje tři přehledné tabulky se základními typy hornin a jejich charakteristikou. Druhá, hlavní část knihy je přehledem abecedně řazených minerálů, a to především těch, které jsou v přírodě nejrozšířenější, a pak také minerálů, které mají praktické využití v průmyslu. Zařazeno bylo i několik sběratelsky zajímavých minerálů. U každého druhu minerálu je uvedeno jeho složení, popis, využití (pokud nějaké má) a jeho hlavní výskyty v České republice a ve světě. Většina minerálů je představena na dvou či více fotografiích.

Přední myslitel islámského klasického věku Abú Hámid al-Ghazálí (1058-1111) ve svém díle originálním způsobem spojil téměř všechny duševní disciplíny své doby. Studoval islámské právo, byl profesorem islámské teologie a soukromě bádal v řecké filosofii. Po své konverzi, jež se stala historickou, nakonec zakotvil v súfismu. Na sklonku života zachytil podstatu náboženství v nedlouhém, hutném, ale přístupném textu nazvaném Výklenek světel (Miškát al-anwár). Kniha nese jméno podle koránského Verše světla, jehož je komentářem, jakož i podle svého tématu poznání osvícením. Pro svůj netradiční pohled na duchovnost na pomezí filosofie a mystiky vyvolává Výklenek už několik století údiv. Vychází v edici Orient

Kniha pojednává různé aspekty vztahů lidí a zvířat v evropských i mimoevropských kulturních kontextech, téma, které se celosvětově tlačí do centra pozornosti. Je zde zohledněno naše subjektivní vnímání živých tvorů, lov, úloha zvířat jako obětí, domestikační procesy a fenomén chovatelství, ochrana zvířat a ochrana druhů, užití zvířat v medicínských výzkumech a jako modelu pro chování a fungování lidí a další jednotlivé facie vztahu člověk-zvíře. Jsou zvířata divé bestie, ochlupení bližní či bezduché automaty?

Kinematografie prošla v poválečném Československu dvěma významnými změnami - nejprve byla v srpnu 1945 jako první průmyslové odvětví zestátněna, poté po únorovém komunistickém převratu v roce 1948 podřízena ideologickým cílům nového režimu a podrobena sovětizaci. Předkládané texty na základě široké škály archivních materiálů zevrubně zkoumají dosud opomíjené období konce 40. let a let 50. Jednotlivé studie se zaměřují na organizační strukturu a produkční a distribuční praktiky filmového průmyslu ovlivněné normami socialistického plánování: analyzují produkční kulturu barrandovského studia, zavádění koprodukčního modelu výroby v kontextu východního bloku, specifika "účelové" produkce Krátkého filmu a Československého armádního filmu a institucionální formování filmové produkce pro děti. Z oblasti distribuce a uvádění se věnují z nadnárodní perspektivy sledované změně v roli karlovarského filmového festivalu, historii Filmového festivalu pracujících, kulturně-politickým ideálům i každodenní realitě putovních kin a akce Filmové jaro na vesnici, problémům s kinofikací a technickým vybavením tuzemských kin a vývoji konkurenčního vztahu mezi Československým státním filmem a Československou televizí. Sborník záměrně opomíjí problém estetických norem socialistického realismu, který bývá nejčastěji s kinematografií 50. let spojován - namísto toho se soustředí na instituční podmínky, kulturně-politický kontext či konkrétní realizační problémy, které doprovázely vznik a distribuci mnohem širší škály filmové produkce, než jsou kanonická díla socialistického realismu. Vychází v edici Šťastné zítřky.

Kinematografie prošla v poválečném Československu dvěma významnými změnami - nejprve byla v srpnu 1945 jako první průmyslové odvětví zestátněna, poté po únorovém komunistickém převratu v roce 1948 podřízena ideologickým cílům nového režimu a podrobena sovětizaci. Předkládané texty na základě široké škály archivních materiálů zevrubně zkoumají dosud opomíjené období konce 40. let a let 50. Jednotlivé studie se zaměřují na organizační strukturu a produkční a distribuční praktiky filmového průmyslu ovlivněné normami socialistického plánování: analyzují produkční kulturu barrandovského studia, zavádění koprodukčního modelu výroby v kontextu východního bloku, specifika "účelové" produkce Krátkého filmu a Československého armádního filmu a institucionální formování filmové produkce pro děti. Z oblasti distribuce a uvádění se věnují z nadnárodní perspektivy sledované změně v roli karlovarského filmového festivalu, historii Filmového festivalu pracujících, kulturně-politickým ideálům i každodenní realitě putovních kin a akce Filmové jaro na vesnici, problémům s kinofikací a technickým vybavením tuzemských kin a vývoji konkurenčního vztahu mezi Československým státním filmem a Československou televizí. Sborník záměrně opomíjí problém estetických norem socialistického realismu, který bývá nejčastěji s kinematografií 50. let spojován - namísto toho se soustředí na instituční podmínky, kulturně-politický kontext či konkrétní realizační problémy, které doprovázely vznik a distribuci mnohem širší škály filmové produkce, než jsou kanonická díla socialistického realismu. Vychází v edici Šťastné zítřky.

Známý britský vědec James Lovelock se ve své nejnovější knize Mizející tvář Gaii zamýšlí nad tím, jak se lidstvo dokáže vypořádat se změnami, které ho v blízké budoucnosti ohrožují. Kritizuje vědce i politiky, že jejich prognózy klimatických změn i reakcí živých organismů na měnící se prostředí nezohledňují reálný svět. Problémem je, že naše planeta živí víc lidí a živočichů, než může unést. Přitom nevíme, jakým směrem se budou globální změny ubírat, a tedy na co se máme vlastně připravit. Z tohoto pohledu vyznívá kniha dost pesimisticky a je posledním varováním pro lidstvo.

Cílem knižní studie v titulu Černá kočka je postihnout pravidla platící v agonálním prostoru, do něhož literární znalci svými promluvami a texty jako subjekty vstupují a v jehož rámci jsou vzájemně poměřováni, posuzováni a hodnoceni. Autor Pavel Janoušek přitom vychází z předpokladu, že myšlení o literatuře spoluformuje nadosobní paměť určitého kolektiva (tradičně národa, ale stále více i samotné vědecké komunity) a současně je také prostorem pro individuální tvořivost znalců. Literární historiky, teoretiky, kritiky či učitele interpretuje jako aktivní účastníky řečových her, kteří musí své názory a koncepty formulovat a prosazovat v kooperaci a konkurenci s ostatními, což je také nutí volit jisté role a strategie. A protože si je vědom také toho, že pravidla hry jsou v čase proměnná, zachycuje rovněž posuny v myšlení o literatuře od pozitivistického důrazu na fakta přes víru, že klíčem k poznání je volba správné metody, tedy obecně aplikovatelného postupu, až po současnou konceptuální literární vědu, která hodnotově preferuje jednorázové demonstrace novosti, kreativity a neopakovatelné jedinečnosti.

Karel Cudlín je považován za jednoho z nejlepších českých dokumentaristů, jeho práce ve fotografické soutěži Czech Press Photo získaly 8 prvních, 5 druhých a stejný počet třetích míst. Většina jeho fotografií vzniká na cestách, kromě Ukrajiny jezdí pravidelně a rád do Izraele, do země, o které sám říká, že je skvělá tím, jak se v ní dá cestovat v čase. Relativně malé území obývají ortodoxní Židé, komunity žijící současným životem, národnostní skupiny z Jemenu, Etiopie nebo z bývalého Sovětského svazu. Vedle sebe žijí Židé společně s křesťany a muslimy. Karel Cudlín nehledá bídu ani ošklivost, ani globální univerzální vzhled nákupních center, ale tradiční mezilidské vztahy, dokumentuje prostředí lidsky mu blízké, kde má příležitost potkávat zajímavé lidi a zajímavá místa. A z těch v Izraeli, která v něm buď zanechala krásné vzpomínky, nebo která mají své kouzlo, prastarou náboženskou minulost, vybírá do této knihy právě 87. Textem po biblické krajině Izraele i jeho současném životě nás provází Eva Cudlínová. Vychází v edici Průvodce.