Akademie múzických umění strana 15 z 16

Dějiny animace plynule navazují na autorovu průlomovou publikaci Cartoons: One Hundred Years of Cinema Animation z roku 1994. V současnosti se jedná o nejrozsáhlejší a nejhlubší text svého druhu, založený na myšlence, že si animace jako svébytné kinematografické odvětví zasluhuje vlastní odborný výklad a vlastní dějiny. Bendazzi nezůstává u Disneyho, jde mnohem dál: hovoří o animaci v kinematografii ruské, africké, latinoamerické a o spoustě jiných, po této stránce dlouho opomíjených kultur. Zaměřuje se také na léta neobjevené projekty a tvůrce z více než devadesáti zemí na světě. Informace předává v přehledném svazku v geografickém a chronologickém řazení.

Pavel Scheufler (*1950) sestavil unikátní lexikon a vizuální atlas z prvních osmi desetiletí vývoje fotografie u nás. Uznávaný český historik fotografie v této knize předkládá ucelený přehled profesionálních a amatérských fotografů, kteří působili v českých zemích do vzniku republiky; výběrově zahrnuje i vědce, kteří pracovali s fotografií. Portrét každé osobnosti je ilustrován reprezentativními ukázkami z díla. Text předkládá nové poznatky a do kontextu české fotografie uvádí i několik zcela nových jmen.

Dlouho postrádaná monografie o největším a současně jakoby nejkontroverznějším českém divadelním režisérovi Karlu Hugo Hilarovi (1885–1935) vychází z nejžhavější problematiky jeho šéfování ve Vinohradském divadle a v činohře Národního divadla: Byl diktátor? Nebo své herce opravdu inspiroval a vybudoval nejlepší činoherní soubor, který tvořil základ činohry Národního divadla ještě v 60. letech minulého století? Příběh jeho života a díla, tvořících výjimečnou jednotu, dovoluje nahlédnout tam, kde se tvoří předpoklady pro to, co pak obecenstvo vidí na jevišti: do složitých vztahů divadelního zákulisí, divadla a kritiky a samozřejmě divadla a doby, která nebyla jednoduchá. Tak předkládaná kniha nabízí i důležitý pohled na kulturní poměry první Československé republiky, která za Hilarova života vznikla a skončila tři roky po jeho smrti.

Souborná monografie představuje průřez dvaceti lety tvorby umělecké skupiny Rafani. Přináší jak bohatou obrazovou i textovou dokumentaci akcí a instalací skupin, tak i texty kurátorů a teoretiků umění – Kateřiny Štroblové, Noemi Purkrábkové, Karla Veselého, Tomáše Dvořáka a Krzysztofa Siatky. Skupina vznikla v roce 2000 na jasně stanovených demokratických základech. Tvorba Rafanů se vyznačuje kolektivním přístupem a angažovaností ve smyslu zájmu o věci obecné. Rafani se dlouhodobě zabývají uměním ve veřejném prostoru a strukturální podobou výstav a zajímají se též o možnosti metafory, kterou chápou jako druh instrumentu, který může mít aktivizační účinky pro místní prostředí a konkrétní diskurz.

The book deals with the research process and the role of the dramaturg in original non-interpretive theatre and consists of two parts. The Interviews chapter focuses on the creative process with an emphasis on the method of "devising" (collective authoring). In it, Synne Behrndt combines interviews with artists and theoretical perspectives to gather arguments for the claim that devising and performance are themselves research, and discusses the role of the dramaturg in this process. Sodja Zupanc Lotker’s text describes theatre projects ranging from contemporary dance to drama to site-specific, audio projects, performative perfumes and performance auctions. These often begin with a theme, a question or an experience. He sees dramaturgy in this process as a dynamic process in which the project emerges to the audience. The performance is a kind of projection screen, offered to the audience for collaborative reflection, endless, constantly bringing new stimuli, new experiences. Dramaturgy is then the network of stimuli from which this thinking emerges. Kniha se zabývá výzkumným procesem a rolí dramaturga v autorském neinterpretačním divadle a sestává ze dvou částí. Kapitola Rozhovory se zaměřuje na tvůrčí proces s důrazem na metodu „devising“ (kolektivní autorské tvorby). Synne Behrndt v ní propojuje rozhovory s umělci a teoretické pohledy, aby shromáždila argumenty k tvrzení, že devising a performance samy o sobě jsou výzkumem, a zabývá se rolí dramaturga v tomto procesu. Text Sodji Zupanc Lotker popisuje divadelní projekty v šíři od současného tance přes činohru až po site specific, audio projekty, performativní parfémy či aukce představení. Ty často započínají tématem, otázkou nebo zkušeností. Dramaturgii v tomto procesu chápe jako dynamický proces, v němž se projekt vyjevuje publiku. Performance je jakési projekční plátno, nabídnuté divákům ke společnému uvažování, nekonečné, neustále přinášející nové podněty, nové zkušenosti. Dramaturgie je pak síť podnětů, z nichž toto přemýšlení vzniká.

Kniha autorského týmu, vedeného prof. Janem Vedralem, dramatikem, šéfdramaturgem Divadla na Vinohradech a vysokoškolským pedagogem, nabízí – i razancí prominentních autorů formátu Vladimíra Justa, Radmily Hrdinové, Lenky Jungmannové, Vladimíra Procházky ad. – velmi detailní a otevřený pohled na proměnu přední pražské scény po srpnu 1968, na divadelní etapu v mimořádně ztížených podmínkách až do listopadových událostí v roce 1989. Vedle šéfů, režisérů a dramatiků pro množství fotodokumentace před námi zároveň defiluje i tehdejší nebývale silná herecká garnitura: Jiřina Bohdalová, Iva Janžurová, Jiřina Jirásková, Daniela Kolářová, Hana Maciuchová, Jana Štěpánková, Dagmar Veškrnová, Gabriela Vránová, Josef Bláha, Vlastimil Brodský, Otakar Brousek, Radoslav Brzobohatý, Petr Haničinec, Jaromír Hanzlík, Oldřich Kaiser, Miloš Kopecký, Jan Potměšil, Ilja Prachař, Viktor Preiss, Ilja Racek, Karel Roden, Zdeněk Řehoř, Jaroslav Satoranský, Svatopluk Skopal, Martin Stropnický, Tomáš Töpfer a mnozí další.

Je vyučování vlastně performance? Kniha představuje v Česku málo známý obor performativní pedagogiky a přibližuje problematiku využití prizmatu divadla a performance ve výuce. (Kritická) performativní pedagogika je směr uvažování, metodologie zkoumání a soubor podnětů pro edukační praxi. To vše je ukotveno především v prostoru průniků pedagogiky a tzv. performančních sociálních studií a okořeněno vlivnou dimenzí kritických sociálních teorií. Kritická performativní pedagogika se konstituovala v 80. letech 20. století, jistý vrchol zažila kolem přelomu století a v současnosti stále existuje jako možné paradigma, byť nikoli většinové. Mezi její principy patří akcent na úlohu těla při učení; role emocí v učení; situované a kontextové učení; humor; samostatné dobírání se vědění při vyučování; kreativita; spolupráce a participace žáků na pojetí vyučování; „zživotnění“ vzdělávání; prolamování klišé, risk, napětí, improvizace a nutnost rozhodování při učení; hluboké osobní zaujetí a pravdivost učitele. Kritický rozměr pak spočívá ve snaze žáky aktivizovat a nasměrovat k proměně společnosti.

Kniha-objekt, sestávající ze sedmi samostatných částí, propojuje fotografické médium s fenoménem autorské knihy a pohrává si s nelineárním obsahem a způsoby čtení. Kopasz v projektu Dočasné předměty / Temporary Objects navazuje na své dřívější experimenty s formami osobních deníkových záznamů. Pracuje konceptuálně s jedním výchozím objektem, který analyzuje a dekonstruuje prostřednictvím nejrůznějších fotografických i dalších výtvarných technik. Na listech papíru sedmi sešitů či modulů autorské knihy sleduje vizuální a významové analogie a obrazy ukládá do vztahových konstelací. Místy přidává stručné textové komentáře. Bezprostředně zahlédnuté interakce podrobuje opakovaným rozvahám nad rolí konkrétního a abstrahovaného, celku a detailu, nad mírou osobních referencí a sdílené zkušenosti. Teprve pak je usadí do systému, který má překračovat řád posloupnosti a kauzality. V každém sešitě tak narážíme nejen na vzájemně provázané sekvence, ale rovněž na nečekané střihy a zvraty. The book-object, consisting of seven separate parts, connects the photographic medium with the phenomenon of the author's book and plays with non-linear content and ways of reading. Kopasz's project Dočasné předměty / Temporary Objects builds on his earlier experiments with forms of personal diary entries. He works conceptually with one initial object, which he analyses and deconstructs through various photographic and other artistic techniques. He traces visual and semantic analogies on the sheets of paper of the seven notebooks or modules of the artist's book, placing the images in relational constellations. In places he adds brief textual commentaries. He subjects immediately glimpsed interactions to repeated reflections on the role of the concrete and the abstract, the whole and the detail, and the degree of personal reference and shared experience. Only then does he settle them into a system that is meant to transcend the order of sequence and causality. Thus, in each workbook we encounter not only interrelated sequences, but also unexpected cuts and twists.

Kritik a teoretik umění Jindřich Chalupecký (1910–1990) významným způsobem ovlivnil kulturní život bývalého Československa. Jeho tvorbou prostupuje téma vztahu umění a společnosti a otázka, jak učinit moderní umění smysluplným. Klíčem, jak k dílu kritika přistoupit, se pro autory kolektivní monografie staly Chalupeckého texty. Jejich výběr poskytl chronologické a tematické uzly, které umožnily nahlédnout do historických okolností vzniku textů, přiblížit vztahy k vybraným osobnostem nebo ideové a praktické okolnosti jejich publikování. Součástí publikace je aktualizovaná bibliografie Chalupeckého díla. Anežka Bartlová, Tomáš Glanc, Johana Lomová, Tomáš Pospiszyl (ed.), Jan Wollner

Mexický režisér Carlos Reygadas patří mezi vůdčí osobnosti současného autorského filmu. Za Tiché světlo (2007) získal Cenu poroty v Cannes a za Post Tenebras Lux (2012) Cenu za nejlepší režii tamtéž. Je to tvůrce, jehož velmi osobitý přístup k mizanscéně, herectví, zvuku i střihu umožňuje otevírat velmi obecná filozofická, náboženská a jiná témata. Kniha vychází jako první svazek nové edice Autorské myšlení, jejímž prostřednictvím FAMU nabízí setkání s tvůrci všech filmařských profesí současné světové kinematografie, k nimž v rámci fakulty dochází ve formě přednášek, seminářů či dílen. Obsahem jsou úvahy Carlose Reygadase obecně o kinematografii i o jeho vztahu k filmu.

Kniha se zabývá psychologickými předpoklady růstu umělce interpreta (instrumentalisty, herce, pěvce). Zkoumá jaký vliv má zaměření psychiky mladého hudebníka na vývoj a kvalitu jeho techniky. Řeší otázky, kam zaměřit pozornost při práci, co je umělecká představivost, a odkud pochází, jakou roli hraje v práci paměť a postřeh. Rozebírá problematiku soustředěnosti a z ní vyplývající kvality a hygieny práce a též řešení problému pódiové trémy. Upozorňuje na důležitost faktoru vůle. Zdůrazňuje, že všechny rozebírané jevy – představivost, postřeh, paměť, soustředěnost atd. mají mít specifickou kvalitu odlišnou od jejich podoby v běžném životě a učí, jak si tuto kvalitu vypěstovat. V této knize se pozná každý student hudby nebo herectví.

Druhý díl příručky pro filmaře-nezvukaře. Kde první díl vysvětluje, jak je třeba při natáčení audiovizuálního díla postupovat, aby bylo možné nějak pracovat se zvukem, tam druhý díl přináší praktické příklady toho, co vše je možné se zvukem dělat – včetně naznačení principů, na nichž jednotlivé postupy stojí. Odhalíme, že vše souvisí se vším, a zabrousíme i do ostatních filmařských profesí, i do několika vědních disciplín.

V duchu edice Rozhraní věnují kapitoly této knihy pozornost tomu, co fotografie doprovází, sousedí s nimi a obklopuje je, co je k nim přidáváno nebo naopak k čemu jsou ony přidávány. Figuru paratextu si vypůjčujeme z literární vědy pro označení této transtextuální či transmediální hraniční oblasti, aniž bychom se omezovali výlučně na vztahy obrazu a textu, jako spíše vyznačili možné způsoby, jimiž jsou fotografie ukotveny ve světě. Studie se věnují „příslušenství“ fotografie ve smyslu autorských komentářů, kritických a teoretických pojednání či marketingové komunikace; memům, metadatům a formám navigace ve fotografickém univerzu prostřednictvím jejich třídění a označování na sociálních sítích; vedle paratextů fotografie ale i fotografii jako paratextu ve formě screenshotu a virtuální fotografie či filmové fotosky.