Akademie múzických umění strana 15 z 17

Autor ve svých přehledných skriptech dokládá, že úkolem střihové skladby není jen slučování scén a sekvencí v ucelené filmové dílo, ale i "sdělení nesděleného". Přes stručný historický exkurz se dostává k popisu podílu scenáristů na střihové skladbě, režiséra a kameramana při realizaci filmu, zabývá se popisem druhů záběrů a jejich skladby, pravidlem osy, pravidlem hlavního směru (vnitrozáběrovou montáží), druhy střihů, rytmem a tempem, návazností záběrů, filmovým časem a prostorem, střihem dokumentárních filmů a prací se zvukem. Skrz fundovaný pohled do praktické i teoretické dílny zkušeného střihače a pedagoga FAMU dostáváme do rukou základní kuchařku pro filmaře všech profesí.

Kniha se zabývá psychologickými předpoklady růstu umělce interpreta (instrumentalisty, herce, pěvce). Zkoumá jaký vliv má zaměření psychiky mladého hudebníka na vývoj a kvalitu jeho techniky. Řeší otázky, kam zaměřit pozornost při práci, co je umělecká představivost, a odkud pochází, jakou roli hraje v práci paměť a postřeh. Rozebírá problematiku soustředěnosti a z ní vyplývající kvality a hygieny práce a též řešení problému pódiové trémy. Upozorňuje na důležitost faktoru vůle. Zdůrazňuje, že všechny rozebírané jevy - představivost, postřeh, paměť, soustředěnost atd. mají mít specifickou kvalitu odlišnou od jejich podoby v běžném životě a učí, jak si tuto kvalitu vypěstovat. V této knize se pozná každý student hudby nebo herectví.

Monografie pedagoga katedry výchovné dramatiky DAMU je určena těm, kteří hledají vhodné literární látky jako tematické východisko pro dramatickou výchovu. Literární předloha v dramatické výchově se volí nejčastěji tehdy, kdy je literární text určen pro přednes anebo pro divadlo, tj. zpravidla pro dramatizaci nebo dramatickou adaptaci či montáž. Hlavním tématem této práce však je interní práce ve skupině, která nebývá určena k veřejnému předvádění. Může k němu za jistých okolností přerůst, není to však jejím prvotním účelem. Úvodní kapitoly jsou věnovány základním pojmům a termínům, jako jsou téma, námět, látka, dramatičnost, jednání, dramatická situace, příběh, konflikt aj., a výstavbě dramatického i epického textu, ale také osobnosti učitele dramatické výchovy, který se rozhodne pracovat s literárním textem. Těžištěm práce jsou kapitoly, které pojednávají o tom, kde hledat látky, o kritériích výběru látky, o jednotlivých fázích práce od analýzy literární předlohy přes hledání témat, výběr variant příběhu a úpravy textu, o plánování práce s literární předlohou a konečně o různých typech práce (improvizace příběhu, dramatické strukturování podle literární předlohy, cvičení, hry a etudy). Práce obsahuje seznam odborné literatury a obsáhlý soupis zdrojů literárních předloh.

Odborné i laické hudební veřejnosti se dostává do rukou čtvrtý díl přehledu akustických vlastností hudebních prostorů v České republice. Počtvrté jsou jednotnou metodikou dokumentovány akustické vlastnosti prostorů známých jak hudebním umělcům a jejich posluchačům, tak i tvůrcům hudebních nahrávek. Uvedené údaje budou bezpochyby užitečné také majitelům či provozovatelům těchto prostorů. Publikace představuje jeden z konkrétních výstupů výzkumné spolupráce HAMU a firmy Soning Praha a.s. na poli prostorové akustiky. Dvoujazyčná česko-anglická verze. Koncertní sál Pražské konzervatoře; Koncertní síň Otakara Jeremiáše, České Budějovice; Městské divadlo Chomutov; Městské divadlo Karlovy Vary; Městské divadlo Jablonec nad Nisou; Jiráskovo divadlo Hronov; Divadlo Fráni Šrámka v Písku; Divadlo Oskara Nedbala Tábor; Městské divadlo v Mostě; Jihočeské divadlo České Budějovice; Klicperovo divadlo Hradec Králové; Městské divadlo ve Slaném; Roškotovo divadlo Ústí nad Orlicí; Hálkovo městské divadlo Nymburk; UFFO společenské centrum Trutnov; Vrchlického divadlo Louny; kostel Sv. Petra a Pavla, Vyšehrad, Praha; Kostel Sv. Františka z Assisi, Staré Město, Praha; kostel Sv. Jiří, Hradčany, Praha; kostel Sv. Jiljí, Staré Město, Praha; kostel Sv. Terezie v Kobylisích, Praha; kostel Sv. Ludmily, Vinohrady, Praha; kostel Sv. Jakuba Většího, Brno; katedrála Sv. Petra a Pavla, Brno; kostel Panny Marie Vítězné na Malé Straně, Praha; kostel Sv. Michala, Olomouc; katedrála Sv. Václava, Olomouc; Poutní kostel Zvěstování Panny Marie a Cisterciácké proboštství, Mariánská Týnice; kostel Nanebevzetí Panny Marie, Kladruby; katedrála Sv. Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě.

Steina a Woody Vasulkovi patří k nejvýraznějším průzkumníkům elektronických audiovizuálních světů umění. Vztah k nástrojům, podomácku vytvářeným, a přitom komplexním, byl pro ně od počátku zásadní; sdílejí s nimi svůj život v ateliérech od New Yorku až po Santa Fe. Místem jejich prvního setkání byla kolej studentů pražské Akademie múzických umění v Hradební ulici a prvním strojem, o němž diskutovali, Steinin moped. Steina se narodila v Rejkjavíku roku 1940, studovala housle a hudební teorii také na HAMU v Praze. Woody, o tři roky starší, jako Bohuslav Vašulka absolvoval katedru dokumentárního filmu na FAMU; pochází z Brna. V roce 1965 spolu emigrovali z tehdejšího Československa do Spojených států. Zde objevili video a brzy začali ohledávat jazyk elektronického média, s využitím oscilátorů, syntezátorů, kolorizérů, různých optických zařízení, procesorů či softwarů. Zabývali se vztahem obrazu a zvuku, přičemž si někdy prohazovali zkušenosti - Woody pracoval se zvukem, Steina s obrazem. Většinu z používaných nástrojů společně se spolupracovníky zkonstruovali či upravili. Klíčová je také jejich činnost organizační - založili divadlo elektronických médií The Kitchen, a působí jako kurátoři a archiváři. Několik let přednášeli na univer zitě v Buffalu, od osmdesátých let obývají adobe - ateliér v novomexickém Santa Fe.

Sborníček textů přátel a spolupracovníků nazvaný Červený a černý Boris je jen drobnou reciprocitou za zážitky, kterými přední tvůrce české pantomimy Boris Hybner obohatil své čtenáře a diváky. Je malou poctou k jeho význačnému životnímu jubileu a při pomenutím chvil, které už nelze vrátit, ale které přesto přetrvávají v naší paměti. Jde o snahu celého okruhu významných autorů předat svědectví o jedné přední a nepřehlédnutelné osobnosti českého moderního umění. Postřehy těch nejbližších může laska vý čtenář konfrontovat dále s několika vybranými recenzemi, které výstižným způsobem připomínají to, co už dnešní divák nemůže uvidět a poznat. Tyto kritické ohlasy a jeden text dokumentující Besedu o pantomimě v časopise Scéna nás uvádějí do kulturn ího prostředí předrevolučních let, kdy Hybnerova pantomima dosahovala vrcholných výsledků a spoluvytvářela barevnou paletu opoziční alternativní scény. Určitý souhrnný pohled na jeho dílo v oboru podává nakonec závěrečná studie, kterou doprovází i so upis umělcových počinů.

Předkládaná učebnice je adresována posluchačům studia hudebních oborů na konzervatořích, na pedagogických a filozofických fakultách univerzit i dalším zájemcům o studium harmonie. Kniha je rozčleněna do 25 lekcí. Každá předkládá systematicko-teoretic ký výklad konkrétního harmonického problému spolu s pravidly, návody či doporučeními k jeho řešení. Na konci kapitoly jsou úlohy k praktickému procvičování formou vypracovávání kompozičních úloh a analýz vybraných hudebních příkladů. První část publi kace je zaměřena na oblast klasické harmonie, druhá část pak na problematiku a specifika harmonie 20. století. Kniha vychází ve druhém, rozšířeném vydání.

V první polovině 19. století úspěšně vystupovala v mnoha evropských městech skupina loutkářů Pratte, pocházejících údajně ze Švédska. Několik náhodně dochovaných cedulí a divadelních inzercí z jejich vystoupení v Hamburku, Stockholmu, Petrohradě, Víd ni, Budapešti či Praze dávají tušit, že Pratteovi prošli se svým loutkovým divadlem vskutku velkou část Evropy, ale povědomí o jejich skutečném původu a inscenačním stylu upadlo v zapomnění. Teprve v posledních letech se v souvislosti s obnovením int enzivního bádání o prvním českém loutkáři Janu Brátovi z východočeského Náchoda podařilo objevit důležité dokumenty, které přinášejí překvapivé poznatky o jeho potomcích: o jeho synu Antonu Pratteovi a jeho dětech, kteří pokračovali v jeho loutkářské činnosti. Z mlh dávné minulosti se tak před námi vynořuje fascinující příběh o původu a životních osudech tří generací loutkářského rodu, jenž byl téměř sto let živou součástí kulturního dění ve středoevropském regionu.

Překlad devátého vydání legendární knihy amerických autorů Davida Bordwella a Kristin Thompsonové. Kniha poprvé vyšla v roce 1979 a od té doby se stala základní učebnicí pro obory filmových studií po celém světě. Vedle zájemců o filmová studia dokáže oslovit i širokou čtenářskou obec svým jasným, přehledným a systematickým výkladem fenoménu filmu. Kniha je doplněna ohromným množstvím obrazového materiálu, na němž je probíraná látka názorně předvedena. Čtenáři se nabízí jedinečná možnost porozumět základním tvůrčím filmovým kategoriím, jako jsou kamera, střih, zvuk apod., rozkrýt způsoby vyprávění příběhů, pochopit způsob fungování filmových žánrů atd. Kniha vychází v celobarevném provedení s přiloženým výukovým CD-ROMem.

Role českých hudebních představitelů v historii rozvoje ruské hudební kultury je významná. Vliv těchto hudebníků se dotýkal úplně všech odvětví této kultury - divadelního, symfonicko - instrumentálního, sborového, interpretačního, vydavatelského, výroby hudebních nástrojů, jakož i odvětví pedagogického. Díky českým hudebníkům docházelo v Rusku k širokému zakládání operních divadel a jejich následnému rozvoji, vznikla nová hudební školská zařízení všech stupňů. Významný byl též vliv mnohých českých hudebníků na tvorbu takových ruských význačných, jakými byli například M. I. Glinka, N. A. Rimskij-Korsakov,P. I. Čajkovskij a jiní. Důvodem četné migrace českých hudebníků byla především možnost realizace vlastních profesionálních uměleckých plánů a v neposlední řadě to byly i dobré existenční podmínky, které se jim tehdy v Rusku nabízely. Z tohoto důvodu tedy čeští hudebníci rádi odcházeli za prací nejen do velkých kulturních center Ruska, kterými tehdy byla Moskva a Petrohrad, ale i do větších provinčních měst, jako například do Nižního Novgorodu, Saratova, Oděsy. Jejich vliv na ruskou hudební kulturu byl velmi významný a toto téma prozatím nedoznalo plného zhodnocení ani podrobného rozboru. Práce zkoumá vzájemné působení české a ruské hudební kultury na základě dokumentárních zdrojů, jakými jsou archivní materiály, korespondence, odezvy v dobovém tisku a odborná literatura na toto téma.

V kombinaci vzpomínek a detailního výkladu předkládá Svatopluk Malý ve svém textu zasvěcený náhled do zákulisí specifického fenoménu multivizuálních programů v Československu druhé poloviny 20. století. Jako kameraman a/či střihač se Malý ve své kariéře podílel na realizaci většiny významných polyekranů (diapolyekranů aj.), které českoslovenští tvůrci vyrobili v průběhu šedesátých až osmdesátých let. Zabývá se prvními pokusy s projektem Laterny magiky a jeho úspěchem na EXPO 58 v Bruselu a v dalším vývoji sleduje jak polyekrany prezentující Československo na dalších světových výstavách (EXPO 67 v Montrealu), tak ty, které vznikly na zakázku jiných států (prezentace kanadského státu Britská Kolumbie na EXPO 70 v Ósace, perská zakázka Heritage of Ages k výročí 2 500 let Perské říše, dürerovská Noricama pro německý Norimberk) aj.

Publikace přináší základní rozdělení digitálních kamer s vysokým rozlišením. Text je koncipován z pohledu produkčního, zamýšlí se nad efektivností jednotlivých digitálních řešení jak z hlediska estetického tak praktického a finančního, ovšem zmapováním dostupných zařízení je využitelný i pro kameramany. Práce též načrtává historii elektronických obrazových záznamů a postprodukčních řešení.

Kniha Kataríny Mišíkové je určena čtenářům, kteří chtějí nahlédnout za prostou fascinaci filmovými příběhy, objasňuje problémy sugestivního působení filmové fikce v průsečíku mnoha oborů lidského poznání. Čerpá z kognitivních věd a zároveň se prostřednictvím neoformalistické větve filmové teorie vrací ke klasickým naratologickým koncepcím formalismu a strukturalismu.První část knihy vymezuje kontext kognitivní filmové teorie. Druhá analyzuje percepční, kognitivní a emocionální procesy, které tvoří základ narativního (po)rozumění. Třetí část nabízí případovou studii jedné naratologické koncepce – poetiky narace Davida Bordwella. Poté na příkladě rozboru jednoho filmu představuje analytické možnosti neoformalistického přístupu k filmové naraci.Katarína Mišíková působí na Filmové a televizní fakultě Vysoké školy múzických umění v Bratislavě. Vedle problémů narativního (po)rozumění se věnuje dějinám filmu a historickým proměnám modelů narace ve slovenském filmu. Práce, jakkoli po odborné stránce velmi důkladná, je přehledná a z pohledu čtenáře přístupná, v neposlední řadě i proto, že velmi často pracuje s konkrétními příklady. Přitom se ale poučeně dotýká aktuálních teoretických problémů nejen v oblasti kognitivních věd, nýbrž právě tak i v souvislosti s teorií recepce, sémiologií, psychoanalytickou (lacanovskou) teorií filmu apod. Hlavním přínosem práce je proto nejen určitý přehled o současném myšlení o filmu, nýbrž nárys syntetické koncepce, která do angloamerického kontextu integruje „kontinentální“ myšlení, což není bez významu pro současný stav tzv. humanitních věd. Miroslav Petříček

Neexistuje snad jediná publikace zabývající se historií evropského loutkového divadla, v níž by se neobjevilo jméno francouzského spisovatele, novináře, dramatika, divadelního kritika a historika Charlese Magnina (1793-1862) s odkazem na jeho Dějiny loutkového divadla v Evropě (1. vydání r.1852, 2. vydání r. 1862). Autor těchto prvních ucelených dějin loutkového divadla v Evropě byl profesorem na univerzitě, kde přednášel historii a zabýval se zejména divadlem v antice a dílem Jeana Racina. Historie loutkového divadla, tohoto *nenápadného umění*, které pro řadu svých současníků objevil, byla však spíše na okraji jeho divadelně vědních zájmů a je paradoxem, že právě toto dílo mu přineslo největší popularitu a obdiv sahající vlastně až do současnosti. První díl jeho Dějin loutkového divadla v Evropě (vyšel v Nakladatelství AMU v r. 2005) zahrnul historii loutkového divadla ve starověku a středověku a v samostatných kapitolách sledoval jeho osudy v Itálii, Španělsku, Portugalsku a nejpodrobněji v autorově vlasti - ve Francii. Druhý díl, jehož látka leží mimo francouzské území a jenž pojednává převážně o dějinách anglického loutkového divadla, se jeví svým obsahem i rozsahem stručnější. Autor nám umožní kratší exkurz do loutkového divadla v Polsku a Rusku a pod historií severských států je pak Magninem míněno především Německo (včetně rozsáhlé historie převodu Faustova příběhu do různých divadelních zpracování) a jen v kusých zmínkách je zde připomenuta zajímavá kultura vlámská. Není divu, autorův zájem i řada dokumentů, z nichž čerpal, byly přímo svázány s Francií. Přes tyto výtky je však třeba říci, že se jedná o materiál, bez něhož se neobešli ani Herman Siegfried Rehm, Jacques Chesnais, Gaston Baty, Hans Richard Purschke a z novějších George Speight nebo současný historik z nejpovolanějších, prof. Henryk Jurkowski. Doposud jsme měli možnost seznámit se s Magninovými Dějinami loutkového divadla v Evropě pouze v obsáhlých citacích v díle dr. Jindřicha Veselého (Z historie loutek evropských) i v řadě článků v meziválečném časopise Loutkář. V českém překladu se objevují v úplném znění poprvé.

Neexistuje snad jediná publikace zabývající se historií evropského loutkového divadla, v níž by se neobjevilo jméno francouzského spisovatele, novináře, dramatika, divadelního kritika a historika Charlese Magnina (1793-1862) s odkazem na jeho Dějiny loutkového divadla v Evropě (1. vydání r.1852, 2. vydání r. 1862). Autor těchto prvních ucelených dějin loutkového divadla v Evropě byl profesorem na univerzitě, kde přednášel historii a zabýval se zejména divadlem v antice a dílem Jeana Racina. Historie loutkového divadla, tohoto *nenápadného umění*, které pro řadu svých současníků objevil, byla však spíše na okraji jeho divadelně vědních zájmů a je paradoxem, že právě toto dílo mu přineslo největší popularitu a obdiv sahající vlastně až do současnosti. První díl jeho Dějin loutkového divadla v Evropě (vyšel v Nakladatelství AMU v r. 2005) zahrnul historii loutkového divadla ve starověku a středověku a v samostatných kapitolách sledoval jeho osudy v Itálii, Španělsku, Portugalsku a nejpodrobněji v autorově vlasti - ve Francii. Druhý díl, jehož látka leží mimo francouzské území a jenž pojednává převážně o dějinách anglického loutkového divadla, se jeví svým obsahem i rozsahem stručnější. Autor nám umožní kratší exkurz do loutkového divadla v Polsku a Rusku a pod historií severských států je pak Magninem míněno především Německo (včetně rozsáhlé historie převodu Faustova příběhu do různých divadelních zpracování) a jen v kusých zmínkách je zde připomenuta zajímavá kultura vlámská. Není divu, autorův zájem i řada dokumentů, z nichž čerpal, byly přímo svázány s Francií. Přes tyto výtky je však třeba říci, že se jedná o materiál, bez něhož se neobešli ani Herman Siegfried Rehm, Jacques Chesnais, Gaston Baty, Hans Richard Purschke a z novějších George Speight nebo současný historik z nejpovolanějších, prof. Henryk Jurkowski. Doposud jsme měli možnost seznámit se s Magninovými Dějinami loutkového divadla v Evropě pouze v obsáhlých citacích v díle dr. Jindřicha Veselého (Z historie loutek evropských) i v řadě článků v meziválečném časopise Loutkář. V českém překladu se objevují v úplném znění poprvé.

Kniha předního francouzského odborníka na oblast vizuality a filmu shrnuje širokou problematiku fenoménu obrazu. Přehledně strukturovaný výklad je veden od fyziologických a psychosomatických aspektů vizuality přes antro*pologické zkoumání tohoto pole, zkoumání dispozitivu obrazu, pojednává specifika obrazu v umění a směřuje k otázkám sociologickým - k roli obrazů v umění naší civilizace dříve a dnes. Kniha představuje unikátní syntézu klíčových poznatků z této oblasti a je určena nejširší kulturní veřejnosti, zejména pak studentům a zájemcům o oblast vizuality. Jacques Aumont se narodil v roce 1942, v letech 1967 až 1974 působil jako kritik v jednom z nejvýznamnějších filmových časopisů Cahiers du cinéma. Natočil několik krátkometrážních filmů a produkoval řadu expe*rimentálních televizních programů, je často členem festivalových porot. Od roku 1970 je pedagogicky činný na francouzských univerzitách: 1970-1976 na Sorbonně, od roku 1976 je profesorem filmu na Univerzitě Paříž 3 (Nouvelle Sorbonne). Napsal řadu významných odborných, zejména filmových publikací a esejů.